Krátké ohlédnutí za projektem „Posádková muzea pod záštitou VHÚ Praha“

Není tomu tak dávno, kdy jsme mohli spočítat posádková muzea u organizačních celků Armády České republiky takřka na prstech jedné ruky. Ponecháme-li stranou dvě stálé expozice – jež bychom dle charakteristických znaků mohli považovat za muzea – v posádkách Tábor a Vyškov, jejichž vznik spadá ještě do 70. a 80. let minulého století a které byly v následujícím období pouze částečně revitalizovány, případně rozšířeny a doplněny o nové události, existovalo k prosinci 2013, tj. do doby, do níž spadá vznik projektu „Posádková muzea pod záštitou Vojenského historického ústavu Praha“, pouhých pět muzeí vybudovaných po roce 1989.

 

K prvním průkopníkům, jimž se podařilo vytvořit vlastní expozici, patřil dnešní 31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany v posádce Liberec. Výstavní plochou nevelká expozice mapuje historii chemického vojska od roku 1921 (vznik Ústavu pro plynovou službu) včetně historie útvarů brigádního typu dislokovaných v Liberci od roku 1977. Po jejím otevření následovaly rozsáhlejší realizace věnující se historii speciálních sil v posádce Prostějov a dějinám letectví na letecké základně v Čáslavi. Mezi roky 2005 až 2007 se datuje výstavba muzea u 4. brigády rychlého nasazení v Žatci.

Všechny tyto expozice měly společného jmenovatele. Jejich vybudováním byly pověřeny výstavní společnosti specializující se na realizace a pořádání výstav a veletrhů. VHÚ Praha se na nich podílel na vypsání výběrového řízení na realizace expozic, na jejich finálním výtvarně prostorovém řešení, na zapůjčení artefaktů ze svých sbírek a tvorbě panelů s historickou tematikou. Z tohoto výčtu se poněkud vymyká prakticky svépomocí vybudovaný projekt u dnešního 74. lehkého motorizovaného praporu „plukovníka Bohuslava Malečka“ v Bučovicích.

Samostatnou kapitolu na poli posádkových muzeí představuje nedávný počin vojenských geografů v posádce Dobruška. V prostorách Vlastivědného muzea v Dobrušce byla 23. května 2018 otevřena stálá expozice nazvaná „Vojenská geografie“, umístěná ve zrekonstruované Rýdlově vile od významného českého architekta Jana Kotěry. Samo umístění umocňuje nezpochybnitelné kvality expozice samotné.

Expozice zpracovaná Vojenským geografickým a hydrometeorologickým úřadem (VGHMÚř) se vyznačuje představením široké škály nejrůznějších přístrojů a pomůcek využívaných vojenskou geografií během celého 20. století, ukázkami tvorby mapových podkladů pro AČR a NATO a vysokou úrovní odborných textů. Překvapivě do hloubky jsou zpracovány i texty čerpající z vlastních archivů o historii vojenské zeměpisné služby, jak se po vzniku samostatného Československa geografická služba jmenovala. Jako průvodci zde působí bývalí příslušníci a zaměstnanci vojenské geografické služby.

 

Projekt v roce nula

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že potřeba připomínat si vojenské tradice a mnohdy velice slavnou historii dislokačního místa byla v ostatních posádkách a útvarech AČR na okraji zájmu, a to jak velitelů, tak i vojáků na nižších funkcích. Opak je však pravdou. Vojáci na útvarech nikdy nepřestali být hrdi na „svou“ zbraň, svou odbornost, své nezpochybnitelné vojenské schopnosti a zkušenosti, na jednotku, u které slouží, na své předchůdce, po nichž jsou jednotky často pojmenovány či na slavné události, po nichž útvary nesou své čestné názvy.

Nesmíme rovněž zapomínat na skutečnost, že u většiny útvarů stále přetrvávalo více či méně důstojné místo (většinou k těmto účelům sloužil Dům armády), kde bylo možné se seznámit s historií jednotky, prohlédnout si v typizovaných prosklených vitrínách kolekce darovaných předmětů, plakety, nejrůznější diplomy, odznaky, kopie stránek z útvarových kronik, uniformy, sportovní poháry, či si přečíst nástěnky s novinovými výstřižky. V hojné míře tak šlo především o projekty založené na entuziasmu několika málo jedinců či pamětníků se zájmem o vojenskou historii. K takovým se řadí například „Síně tradic“ u Posádkového velitelství Praha nebo u 142. praporu oprav Klatovy.

Vzhledem k časové náročnosti při nevyhnutelném studiu historických pramenů, omezeným možnostem získat kvalitní dobový fotografický materiál a bez potřebného materiálně-logistického zabezpečení tak šlo spíše o amatérské počiny se všemi jejich klady a zápory. A právě tento nepříznivý stav si začali uvědomovat a citlivě vnímat zejména ti velitelé jednotek, kteří se vraceli ze zahraničních stáží, kurzů, škol či aliančních struktur.

Zde měli jedinečnou možnost seznámit se s organizací historické služby u jednotky v armádách jednotlivých členských států NATO nebo u mezinárodních velitelství NATO (např. Historická služba u SHAPE). Jejich osobní zkušenost s fungováním útvarových síní slávy (Halls of Fames) a možnostmi, které tyto síně nabízejí v oblasti prezentace bojových a vojenských tradic, se podle slov mnohých velitelů pro ně staly nejen inspirací, ale především jedním z klíčových faktorů v záměru vybudovat vlastní, v podmínkách AČR dostatečně reprezentativní posádkové muzeum.

Je možné konstatovat, že právě vzrůstající potřeba prezentace činnosti a bojových schopností útvaru jak směrem dovnitř armády, tak vůči civilní veřejnosti, obecně rostoucí zájem o vojenské tradice či v neposlední řadě i pozitivní posun ve vnímání armády jako nedílné součásti společnosti se potkaly s možnostmi, které jednotce, uvažující o zřízení posádkového muzea, mohl v této oblasti a v danou chvíli nabídnout VHÚ Praha. Ten disponoval nejen technickými prostředky, ale především odborníky se zkušenostmi z tvorby velkých a oceňovaných výstav (např. Operace ANTHROPOID, Tváře odvážných, Pod sokolskými prapory, atd.).

Vedle těchto zásadních faktorů existovala i jedna zdánlivě nesouvisející okolnost, jež rovněž napomohla myšlence vzniku posádkových muzeí; příznivému vývoji nahrávaly v té době probíhající masivní a dlouho odkládané rekonstrukce kasárenských objektů. V úzké součinnosti s VHÚ Praha tak mohla Provozní střediska (PS), řízená Agenturou pro hospodaření s nemovitým majetkem (AHNM), již od počátku plánovat rekonstrukce prostorů budoucích expozicí dle předem dohodnutých požadavků, nově vyprojektovat či posílit stávající rozvody elektrického proudu nezbytné k osvětlení panelů a artefaktů, případně pozměnit stávající dispoziční řešení místností.

Podpora ze strany VHÚ Praha spočívala především v oblastech, jakými byly zpracování veškeré dokumentace spojené s výstavbou muzea (plány stavebních úprav, rozmístění panelů a sbírkových předmětů, nasvícení expozice, výtvarné a barevné ztvárnění místností, podoba hlavního vstupu, apod.), vyhotovení návrhu předpokládaného libreta expozice, využití dostupných archivních materiálů, obsahového i grafického zpracování panelů a v neposlední řadě i zapůjčení vhodných sbírkových předmětů a samotného finálního tisku veškerých tiskovin.

Ačkoliv se stále najdou ojedinělé hlasy pochybující o smyslu celého projektu, nově otevřená muzea, a především jejich trvale se zvyšující návštěvnost na jedné straně a stálý zájem o otevření dalších expozic v posádkách, jež zatím svoje vlastní muzeum nemají, na straně druhé, mluví za vše. Za dobu trvání projektu se podařilo vytvořit životaschopnou koncepci založenou na fungující spolupráci jednotlivých organizačních celků: útvar → VHÚ Praha → PS AHNM, přičemž v závislosti na místních podmínkách do procesu vstupují regionální muzea, archivy, pamětníci, amatérští historici či mnohdy neprávem opomíjení dobrovolníci.

Je nepochybné, že cíle projektu – vytvořit moderní nadčasová muzea jakožto živé posádkové instituce s bohatou historií, u nichž se předpokládá další rozvoj a které by důstojně reprezentovaly nejen útvary samotné, ale v konečném důsledku i celou AČR – se daří ve stále větší míře naplňovat. Důkazem budiž i reportáž z hranického posádkového muzea v pořadu České televize „Toulavá kamera“. Svůj potencionál se rovněž daří naplňovat i „školnímu muzeu“ (Stálá expozice Vojenské střední školy a VOŠ MO) v Moravské Třebové. V rámci podpory výuky dějepisu na základních a středních školách zde probíhají prohlídky, jejichž průvodci jsou sami žáci vojenské střední školy, členové místního kroužku vojenské historie.

 

Projekty v roce 2018

Pomyslný mezník projektu „Posádková muzea pod záštitou Vojenského historického ústavu Praha“ dnes tvoří „Stálá expozice posádky Hranice“ u 7. mechanizované brigády. Stejně tak jako se žatecká 4. brigáda rychlého nasazení pyšní již deset let svojí vlastní expozicí, tak i příslušníci 7. mechanizované brigády mohou být od května 2018 hrdi na svou novou expozici nacházející se v přízemí levého křídla historické budovy Kasáren generála Otakara Zahálky v Hranicích. V současné době jde nejen rozsahem, ale i celkovou výstavní plochou o dosud nejrozsáhlejší realizovanou (stálou) expozici v rámci tohoto projektu VHÚ Praha. I vzhledem k dlouholeté tradici vojenství v posádce Hranice tak mohl být splacen pomyslný dluh vůči mnoha významným osobnostem, které od roku 1856 prošly branou zdejších kasáren.

První přípravné práce započaly v průběhu roku 2016 a následně probíhaly poměrně náročné stavební úpravy, jež se protáhly až do začátku roku 2018. Na samotnou přípravu expozice tak zbývaly pouhé tři měsíce. Jedním z nejdůležitějších aspektů rekonstrukce bylo zachovat velmi silný a všudypřítomný genius loci ve všech prostorách budoucí expozice. To vše bylo umocněno těsným sousedstvím unikátního neobarokního Zrcadlového sálu, do něhož se s otevřením expozice vrátila i kopie jezdeckého portrétu prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v životní velikosti od českého malíře a legionáře Jaroslava Riedla (1893–1945).

Vzhledem k již zmiňované bohaté historii hranické posádky se autoři expozice nprap. Leoš Krejča a akademický malíř Pavel Holý z VHÚ Praha rozhodli celou expozici nejen chronologicky rozčlenit, ale i barevně odlišit jednotlivé epochy, a to včetně „doladění“ panelů do odstínu barvy charakteristické pro daného období. Expozice tak postupně mapuje zdejší c. a k. vojenské ústavy, Vojenskou akademii, dělostřelecké učiliště, útvary ČSLA a AČR až po dnešní velitelství 7. mechanizované brigády. Období rakousko-uherské monarchie a první světové války (panely ve žluté barvě) zpracoval Petr Matějček, Karel Straka zachytil léta meziválečná (v barvě modré), Jindřich Marek se věnoval (černě pojatému) období druhé světové války a vývoj posádky Hranice po roce 1945 do devadesátých let minulého století (na panelech s převládající rudou barvou) ztvárnil Jan Šach.

Nejnovější historii útvaru a zahraniční operace ztvárnil kpt. Ladislav Kabát ze 7. mb. V rámci jednotlivých bloků byla zpracována i obecnější témata, a to základní rysy vývoje ozbrojených sil v daném období a vývoj vojenského školství (v úsecích do roku 1950), aby si návštěvník mohl učinit představu o výsadním postavení hranických škol a akademie v tomto systému.

Samotné expozici symbolicky vévodí 2,5 tuny vážící 122mm houfnice vz. 38/74, umístěná jako hlavní trojrozměrný exponát v sále, v němž se potkávají různá období naší historie. Demontáž této houfnice a její instalace do interiéru muzea se původně jevila spíše jako neproveditelný umělecký záměr. Nakonec se však houfnici podařilo v dílnách Vojenského opravárenského zařízení Jaroměř-Josefov nejen rozebrat, ale i částečně zrenovovat a poté přímo na místě opětovně složit. Další unikátní artefakt je možné nalézt hned u vstupu do muzea. Jedná se o původní dřevěný protipožární sud, objevený na půdě jedné ze zdejších budov. Zajímavou kuriozitu zakomponovanou do bloku věnujícímu se období ČSLA představují dobové nástěnky z období 80. let minulého století z bývalé Síně odbojů. Současnost v expozici reprezentují sbírkové předměty ze zahraničních operací z bývalé Jugoslávie, Středního východu a Mali, které muzeu věnovali příslušníci 7. mechanizované brigády.

Své muzeum navazující na předchozí počiny (jedním z nich byla např. stavba vlajkoviště v areálu kasáren v roce 2007 dle návrhu ak. mal. Pavla Holého) má dnes již také 13. dělostřelecký pluk v Jincích. Stalo se tak v rámci 9. jineckých slavností u příležitosti květnových oslav 90. výročí založení posádkového velitelství v Jincích. Nová expozice našla své místo v přízemních prostorách Posádkového domu armády. Historie pluku je nerozlučně spjata s výcvikovým prostorem v Brdech, respektive zřízením „Dělostřeleckého cvičiště a táborů“ v roce 1928 (na základě usnesení Ministerské rady z 19. února 1926), následně přeměněných v roce 1935 na Výcvikový tábor Jince, což se zákonitě muselo promítnout do skladby jednotlivých panelů.

Výstavba na svou dobu rozsáhlých kasáren a následně dalších budov sloužících k ubytování vojáků znamenala pro obyvatelstvo žijící v oblasti nevýnosného zemědělství a upadajícího domáckého průmyslu (cvočkářství, rukavičkářství) významný impuls k rozvoji obce. V roce 2016 byla na části zrušeného Vojenského újezdu Brdy zřízena chráněná krajinná oblast. Již od počátku byly výcvikové prostory využívány i k lesnímu hospodářství. Z tohoto důvodu byla i část panelů věnována tematice CHKO Brdy, činnosti Vojenských lesů a statků (VLS) v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Jince či spolupráci 13. dělostřeleckým plukem s městysem Jince.

Autorský kolektiv – Jaroslav Láník, Karel Straka, Jan Šach a Prokop Tomek – na 14 velkoformátových panelech komplexně představil historii jedné z nejstarších posádek AČR. Předpokládá se, že tyto panely by měly být základem pro budoucí stálou expozici, jejíž umístění je plánováno do jednoho z památkově chráněných objektů v areálu kasáren pluku, jenž nese čestný název „Jaselský“. Součástí muzea je rovněž příslušníky 13. dělostřeleckého pluku zrestaurovaná historická dělostřelecká technika, zapůjčená ze sbírek VHÚ Praha.

 

Menší expozice, pietní místa a pomníky

Projekt „Posádková muzea pod záštitou Vojenského historického ústavu Praha“ přináší rovněž počiny, které zdánlivě nekorespondují s jeho názvem. Právě k takovým lze přiřadit i výstavu v jihomoravské obci Žádovice, pro jejíž vznik poskytl námět nevšední příběh „obyčejného“ vojáka z první světové války. Rozsahem nevelká expozice „Velká válka a žádovičtí vojáci“, tvořená 11 výstavními panely, vícenásobně zvětšeným výjevem z belgického vojenského hřbitova Commenwealthu Tyne Cote a původním náhrobním kamenem, tzv. kenotafem žádovického rodáka vojína Dominika Náplavy, patří k těm, kde zvolený způsob zpracování téměř neznámé dějinné události poskytuje široké veřejnosti možnost představit si válečné události v jiném kontextu a jiných souvislostech. Tyto tematicky zaměřené výstavy, většinou časově omezené, svým ztvárněním akcentují především regionální a lokální prvek v podobě událostí spjatých s příslušnou oblastí či vážící se k určitému místu, obci nebo vesnici.

Původní kenotaf voj. Dominika Náplavy s textem vytesaným v češtině (LEHKOU TI ZEMĚ BELGIE, CHLOUBO MATKY ČECHIE) získal VHÚ Praha díky iniciativě české rodačky žijící v Belgii, Mileny Lock-Kolaříkové, a to jako zápůjčku od Komise Britského společenství národů pro válečné hroby (CWGC), přičemž VHÚ Praha je první a zatím jedinou institucí na světě, jíž se to podařilo. Okolnosti nalezení kenotafu, zápůjčky, a především výjimečný příběh inspirovaly historiky Tomáše Kykala, Petra Matějčka (oba z VHÚ) a Eriku Mrhalovou z VÚA–VHA Praha k rozšíření textů o další osudy žádovických vojáků, kteří padli na frontách první světové války a jejichž jména jsou zvěčněna na pomníku odhaleném v obci krátce po skončení války.

Navíc 100. výročí od ukončení první světové války a současně i 100. výročí vzniku samostatného Československa se staly vítanou příležitostí zasadit obě tyto historicky významné události do kontextu s „malými“ osudy obyčejných vojáků z Kyjovska. Příznačný je text na závěrečném panelu celé výstavy: „Česká společnost vždy vnímala první světovou válku především jako boj za samostatný stát, aby zvýraznila to pozitivní, co z konfliktu vzešlo. Tím jako by smrt našich předků sloužících v rakousko-uherské armádě ztrácela smysl. Pomníky k uctění padlých však žádné rozdíly nečinily a ti, co přežili, se společně podíleli na budování samostatného státu. A mnozí umírali bok po boku v řadách zahraniční armády nebo v domácím odboji.“

Projekt posádkových muzeí se nezaměřuje pouze na tvorbu výstav. Jeho součástí jsou i návrhy pietních míst, pamětních desek či nových pomníků. K předchozím realizacím, jako byla například instalace pomníku ve Stráži pod Ralskem z října 2016, připomínající vznik výsadkového vojska poválečné československé branné moci a vojenskou pomoc Československa vznikajícímu Státu Izrael, se v květnu 2018 zařadil i nevšední pomník věnovaný pilotovi 311. československé bombardovací perutě RAF ve Velké Británii, kpt. Janu Veselému, nositeli vyznamenání Československého válečného kříže 1939 in memoriam v jeho rodné obci Přehořov u Soběslavi.

Návrh pomníku od ak. mal. Pavla Holého vycházel z tragické události, kdy v noci z 16. na 17. září 1940 ztratil stroj kpt. Veselého Vickers Wellington MkIC (KX-H, N27271) při předčasném návratu z nočního náletu na Brémy, v důsledku špatného počasí, silné námrazy a poškození letounu způsobené německou protiletadlovou obranou, orientaci. Následně se letoun u Bentley Priory na severozápadním okraji Velkého Londýna zřítil v plamenech k zemi. Z posádky přežil pouze jediný člen, zadní střelec ppor. František Truhlář. Tehdy čtyřiatřicetiletý Veselý a jeho spolubojovníci byli společně pohřbeni v malém městečku Pinner nedaleko místa tragédie.

Na první pohled nevšední obelisk, který se nachází v parčíku před Obecním úřadem Přehořov, byl zhotoven z jednoho kusu kamene, z něhož jakoby do volného prostoru vystupuje příď stylizovaného bombardéru Wellington. Na kameni je umístěna deska se základními informacemi o osobě kpt. Jana Veselého, znak 311. čs. bombardovací perutě a motto: „Lactura paucorum servat multos“ (Oběť několika zachrání mnohé). Součástí pomníku je informační deska s popisem okolností, za nichž došlo k tragickému úmrtí pěti vojáků.

Dalším z realizovaných návrhů byla revitalizace pietního místa v objektu Žižkových kasáren v Olomouci, jež bylo po nezbytných stavebních úpravách zpřístupněno 1. října 2018. V kasárnách, které sloužily ještě v roce 2013 jako sídlo Velitelství společných sil, zůstalo po sejmutí původního artefaktu – tanku T-72, který byl přemístěn k 72. mechanizovanému praporu Přáslavice – prázdné místo. Myšlenka na osazení uvolněného místa v novém, „modernějším“ stylu k uctění památky válečných veteránů se zrodila prakticky ihned po redislokaci nově přesunutých jednotek.

Výsledkem je pomník, jenž svým ztvárněním symbolicky propojuje bojové tradice legionářů, armády předválečného Československa, vojáků ze západní i východní fronty s těmi novodobými ze současné Armády České republiky. Jeho dominantu tvoří více než 7 tun vážící žulový lámaný obelisk, replika prvorepublikového hraničního sloupu s československým státním znakem, doplněná o čtyři částečně zrestaurované ocelové protitankové překážky, tzv. rozsocháče (československé ježky). Na kameni (v noci osvětleném) je umístěna mosazná deska s textem členěným do čtyř slok, z nichž každá připomíná významnou událost ve vojenských dějinách našeho státu (viz obr.). O jednotlivé verše se podělili historici VHÚ Praha Karel Straka a Jindřich Marek.

Přestože se v podstatě všechny realizované expozice nacházejí v uzavřených vojenských objektech, velice rychle si našly cestu k nejrůznějším skupinám návštěvníků. V posádkách slouží nejen k seznámení nových, případně i stávajících příslušníků útvaru či zahraničních návštěv s historií příslušné jednotky, ale poskytují rovněž civilní veřejnosti a zájemcům o službu v AČR možnost získat informace o jejích současných úkolech.

Bez zajímavosti není ani fakt, že v průběhu času přišla posádková muzea i s aktivitami, jež primárně nesouvisejí s jejich posláním. Jednou z nich jsou hojně využívané (dle četnosti zápisů v návštěvní knize) komentované prohlídky muzea u náměšťské letecké základny, určené žákům základních a studentům středních škol. A nejen to. Autorka úspěšných dětských interaktivních vzdělávacích programů „Operace Historikon“, „Zachraň letce Peřinu“ či obou sérií „Tajemství vojenského kufříku“ Petra Rajsichová z OZAKP připravila pro náměšťskou základnu edukativní pracovní listy, jež hravou formou pomáhají dětským návštěvníkům zorientovat se v letecké problematice, prohloubit jejich zájem o létání či proniknout do tajů složité letecké techniky.

Stálé expozice jsou dnes již zpravidla koncipovány jako unikátní příběh, vážící se přímo k minulosti daného místa, zatímco „velké“ a všeobecné známé události jej buď pouze ilustrují, případně napomáhají k jeho pochopení a zasazení do dobového kontextu. Na druhé straně však expozice představují jakýsi živý organismus, který se neustále vyvíjí. K takovým příkladům z poslední doby náležejí mimo jiné realizace „Salonku gen. Emila Bočka“ ve staroanglickém stylu, inspirovaná obdobnými letištními „rest lounge“, nebo v současné době dokončovaný „Letecký klub 214. letky oprav letecké techniky“ na čáslavské 21. základně taktického letectva.

Jejich vybudování byla zákonitou reakcí na stále četnější počty probíhajících cvičení NATO (Flying Rhino, Ample Strike, South Plains,) na obou základnách, neboť tyto salonky bývají běžnou součástí obdobných zahraničních leteckých základen. Navíc salonky rozšiřují útvarům možnosti, jež posádková muzea skýtají například v oblasti poskytování podpory hostitelskou zemí (Host Nation Support), setkávání bývalých příslušníků nebo přijímání významných domácích či zahraničních návštěv.

 

Identifikace projektu

Ke každému nově otevíranému muzeu patří již neodmyslitelně, kromě jednotného loga celého projektu, i vlastní originální logo. Účelem této vizualizace je, aby si za pomoci jednoduchého grafického motivu mohl návštěvník představit, co od návštěvy posádkového muzea může očekávat, s čím se může setkat a seznámit. Loga fungují rovněž i jako pomyslný průsečík propojující celý projekt.

Jejich základem je pravidelný půlený rovnoběžník, do něhož je zakomponován jak obrazový motiv, tak i informační text. V jednotlivých polích jsou umístěny charakteristické prvky jednotky. Barevný podklad se váže k příslušnému druhu vojsk (případně jednotky). Finální podoba loga je vždy výsledkem konsenzu mezi autory expozice a zástupci daného organizačního celku.

 

Co lze očekávat

Kromě výše zmíněných projektů byly k 31. prosinci 2018 v různém stadiu rozpracování dvě další velká posádková muzea, jejichž otevření se předpokládá v roce 2019. Prvním z nich je expozice výsadkového vojska v Chrudimi, vycházející z výstavy „Pod vrchlíkem aneb…“, připravené Vojenským historickým ústavem Praha v roce 2017 k 70. výročí výsadkového vojska v Československu a 30. výročí znovu založení 71. úderného praporu v Chrudimi. Druhým z připravovaných projektů je muzeum 14. pluku logistické podpory v Pardubicích, o němž se dá již dnes říct, že se svým pojetím výrazně odlišuje od dosud otevřených muzeí.

Leoš Krejča

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha