Kultura pod palbou na třech výstavách

Londýnské Imperiální válečné muzeum se v loňském roce rozhodlo přiblížit jednu ze stránek dějin válečných konfliktů v uplynulých více než stu letech, které se většinou historici příliš nevěnují.A když, tak jen okrajově. Kurátoři muzea připravili „triptych“ výstav, jemuž dali společný název „Kultura pod palbou“. Výstavy představily to, jak během válek trpěly kulturní památky, jak byly a stále jsou ničeny. Ukázaly také, jak se Británie snažila za druhé světové války ochránit své umělecké poklady, tedy především galerijní a muzejní sbírky. Jedna z výstav se pak snažila vysvětlit, jakou roli hrála (a dodnes hraje) hudba v totalitě či v různých ozbrojených střetnutích.

+16

Prostřednictvím více než padesáti fotografií či dobových pohlednic, dokumentů i drobných artefaktů ukázala první z výstav – nazvaná „Co zůstává“ – ničení kulturního dědictví. Během válečných konfliktů netrpěly památky jen nešťastnou náhodou, ale velmi často byly přímým cílem. Nepřítel se tak snažil svému protivníku vymazat z paměti doklady jeho historického vývoje, jeho identity. Připomíná například, že Němci se barbarsky chovali i za první světové války. Například již koncem srpna 1914 vypálili starobylé belgické město Lovaň.

„Němečtí vojáci, kteří byli rozmístěni v Lovani, ne jeden den, ale celých pět dnů vypalovali budovy a popravovali civilní osoby. Když americký diplomat Hugh Gibson navštívil 28. srpna Lovaň, řekl mu jeden německý důstojník: ,Smeteme to z povrchu země, až nezůstane kámen na kameni! Ani jeden, to vám povídám. Naučíme je úctě k Německu. Celá pokolení se sem budou chodit dívat na to, co jsme dosud udělali!´ Asi pětina všech domů v Lovani byla vypálena do základů a kostel sv. Petra byl vážně poškozen požárem. Tyto události nejen otřásly britským a francouzským veřejným mínění, ale poskytly propagandistům Dohody rovněž brzký triumf,“ napsal britský historik Martin Gilbert.

Nezmínil však zkázu tamní univerzitní knihovny, v níž shořelo na tři sta tisíc středověkých knih a manuskriptů včetně nejstarší české bible ze 14. století, která je známá jako Bible leskovecko-drážďanská. V té době se pro Němce vžila hanlivá přezdívka „Hunové“, kterou ve své propagandě Britové umně využívali.

Nálety pod bedekra

Výstava se rovněž věnovala útokům nacistické Luftwaffe na historická centra britských měst v dubnu a v květnu 1942, pro něž se vžil název Baedeker Raids či Baedeker Blitz, tedy nálety podle turistických průvodců, v nichž byly významné památky popsány.

Citujme opět britského historika Martina Gilberta, tentokrát z jeho knihy Druhá světová válka:

„Odvetou za britský nálet na Lübeck zaútočilo 23. dubna 45 německých bombardovacích letounů na Exeter. Poté, co se útok nezdařil, přiletělo následující noci 65 letadel. Téže noci, 24. dubna, provedlo 150 německých letadel nálet na Bath. (…) Právě německé nálety, jejichž cílem byla bez výjimky historická centra bombardovaných měst, a proto se jim začalo říkat ,nálety podle bedekru´, nejvíce narušily morálku veřejnosti; jen v samém Bathu bylo zabito 400 civilních osob.

Dne 27. dubna se terčem útoku stalo město Norwich a následujícího dne přišly na řadu opět Norwich a York, v němž byla zničena historicky cenná Guidhall z patnáctého století. Za prvních pět dnů těchto ,náletů podle bedekru´ přišlo o život 968 britských civilních osob. Příslušná úřední místa, prohlásil Winston Churchill na zasedání válečného kabinetu 27. dubna, když tyto útoky vrcholily, ,musejí udělat maximum pro zajištění toho, aby těmto náletům nebyla poskytována nadměrná publicita. Naše údery na Německo působí mnohem větší škody, a proto je důležité zamezit tomu, aby vznikl dojem, že nám Němci plnou měrou odplácejí.´

Ztráty německého letectva při těchto náletech byly ve skutečnosti natolik vysoké, že je nebylo možné příliš dlouho vydržet; pro nepřítele byly obzvláště citelné ztráty v řadách leteckých instruktorů, kteří byli povoláni ze záložních výcvikových jednotek, aby pomáhali vést nálety.“

Kurátoři nezapomněli ani na dvě církevní památky, které se staly symbolem nesmyslnosti válek – na katedrálu sv. Michala v Coventry a drážďanský Frauenkirchen. Z katedrály v Coventry zůstaly jen ruiny, stejně jako z Frauenkirchen. V anglickém městě vyrostla hned vedle trosek té středověké katedrála nová, vysvěcená roku 1962. Drážďanský kostel se v původní podobě (i díky britské pomoci) zaskvěl až v roce 2005. Avšak již téměř padesát let dříve, roku 1956, se na výraz usmíření staly Coventry a Drážďany sesterskými městy. V expozici je vystaveno sedm fragmentů z vitráží z katedrály v Coventry i úlomek z kamenné výzdoby z drážďanského svatostánku.

Nedávné události

Kulturní památky nedozírné ceny však nejsou v bezpečí ani v 21. století. Hned v úvodu výstavy zaujala návštěvníky velkoformátová fotografie jedné z obřích soch Buddhy z 6. století v Bámjánském údolí v Afghánistánu, kterou v roce 2001 zničili kulturní barbaři z hnutí Talibán. Expozice připomněla i devastaci antické Palmyry či iráckého města Mosulu.

Překvapilo mne však, že se do větší hloubky nezabývala vyrabováním starověkých kulturních památek v Iráku během války v roce 2003. Vyrabování starověkých kulturních památek přitom označil ředitel výzkumu Iráckého národního muzea v Bagdádu Donny George za zločin století. „Není to jen nenahraditelná ztráta pro naši zemi, ale pro celé lidstvo,“ řekl.

Na konci války v Iráku zmizelo nebo bylo zničeno v místních muzeích na 170 tisíc předmětů starověkých Sumerů, Babyloňanů a Asyřanů a dalších národů obývajících  tuto oblast. Loupež takových rozměrů by zřejmě nedokázala ve svých románech zosnovat ani „první dáma zločinu“ Agatha Christie, která strávila mnoho měsíců právě na vykopávkách starověkých měst Ur, Ninive či Nimrud spolu se svým manželem archeologem Maxem Mallowanem. Mallowan mnohé z ukradených památek kdysi sám objevil.

Podle George se dalo rabování bagdádského muzea zabránit, kdyby američtí vojáci vyslyšeli prosby o jeho ochranu. „Místo toho velmi pečlivě střežili ministerstvo ropného průmyslu. Jen pouhých asi sto metrů od našeho muzea stál americký tank. Pokud by někdo dal rozkaz k jeho přesunu před muzeum, nemuselo k této kulturní katastrofě dojít,“ zdůraznil George. Je také přesvědčen, že loupení bylo velmi pečlivě naplánováno. Dokazuje to podle něj například to, že ve vyrabovaných sálech muzea se našly nástroje na řezání skla a paklíče. „Loupit museli lidé, kteří starověkým památkám rozumějí, protože sádrové kopie nechali bez povšimnutí. Určitě pracovali na objednávku.“

Umění v exilu

Druhá z „triptychu“ výstav nazvaná „Umění v exilu“ přibližovala, jak některé britské instituce začaly již od roku 1938, a to přinejmenším od mnichovské dohody, zpracovávat plány na evakuaci uměleckých předmětů z Londýna na venkov. Především se to týkalo Britského muzea, Národní galerie a uměleckoprůmyslového Muzea Viktorie a Alberta.

Od plánů k realizaci však uplynula poměrně dlouhá doba, protože například londýnská Národní galerie našla teprve v polovině září 1940 vhodný úkryt ve velšském břidlicovém lomu Manod, což v úvodní části výstavy dokumentovalo několik dobových snímků. Plány na evakuaci alespoň části svých sbírek vypracovalo i tehdy„mladé“ Imperiální válečné muzeum (založené v roce 1917),neboť i ono vlastnilo cenné umělecké předměty.

Avšak seznam artefaktů určených k evakuaci nebyl nijak rozsáhlý. Zahrnoval pouhých sedm procent umělecké kolekce (jen jedno procento z celkového počtu sbírkových předmětů). Kurátoři muzea tak tehdy vybrali k evakuaci 281 obrazů a 305 fotografických alb.

Z dnešního pohledu je s podivem, že mezi vybranými díly byla pouze ta, která vytvořili muži, přestože muzeum vlastnilo řadu prací od věhlasných malířek. Ve výstavě je reprezentovala například olejomalba skotské výtvarnice Norah Neilson-Gray (1882–1931) z roku 1920 s velmi dlouhým názvem:„Skotská ženská nemocnice v křížové chodbě opatství v Royaumontu. Doktorka Frances Ivens při vizitě francouzských pacientů“.

K evakuaci byla tehdy určena plátna třeba od Williama Orpena (jeho práce byly zastoupeny nejvíce), Johna Singera Sargenta či Paula Nashe, z nichž některé byly i součástí výstavy. Šedesát„evakuačních“ obrazů bylo představeno reprodukcemi o velikosti pohlednic v úvodním výstavním sálu. Místem jejich dočasného depozitáře se stalo venkovské sídlo jednoho z členů Správní rady muzea.

Hudbou proti útlaku a válce

Poslední z výstav představila snahu represivních režimů zakázat některé kulturní projevy. Kurátoři si jako příklad vybrali hudbu. Ukázali, jak v hitlerovském Německu zakazovali od třicátých let minulého století swing a jazz, protože nebyly „v souladu“s nacistickou ideologií.

Pro další příklady nemusíme sahat až do hloubky minulého století, protože třeba v severním Mali, které bylo v roce 2012 pod nadvládou islamistů, zakázali hudební produkce jako takové…

Výstavní sály této expozice proto nezaplnily jen různé dokumenty a fotografie či osobní předměty, ale také reprodukovaná hudba. Slyšet bylo možné jazz z frankfurtského Hot Clubu, kde se alespoň načas navzdory nacistům hrála „americká“ hudba, nebo jednu ze skladeb„pouštní“ skupiny Songhoy Blues, jejíž členové museli opustit svá rodiště v severním Mali.

Jaroslav Beránek