Mezi prvními na Balkáně: „Věřili jsme, že pomůžeme k vyřešení situace.“

Mezi prvními na Balkáně: „Věřili jsme, že pomůžeme k vyřešení situace.“

10. 03. 2022

Na přelomu února a března 2022 jsme si připomněli třicet let od prvního nasazení našich vojáků v operacích na Balkáně. Jedním z čelných funkcionářů československého praporu mírových sil OSN v oblasti bývalé Jugoslávie byl brigádní generál v.v. Vladimír Trněný. V roce 1992 působil půl roku na území separatistické Republiky srbská Krajina, podruhé se na Balkán dostal v roce 1993, opět na půlroční misi. V následujícím rozhovoru hovoří o svých zkušenostech z těchto nasazení.  

 

Účastnil jste se výcviku v Českém Krumlově, byl jste jedním z hlavních funkcionářů praporu mírových sil. Zkuste popsat tehdejší začátky.

Byly poměrně složité. Prapor samotný byl vytvářen z vojáků dobrovolníků, kteří procházeli výběrovým řízením. To se výrazně promítalo také do procesu jeho naplňování. Těžiště z celkového počtu praporu (471 osob) tvořili vojáci základní služby, jichž bylo 328, vojáků z povolání pak 143. Ve své podstatě se však nepodařilo prapor až do doby výjezdu na tyto počty naplnit. Například při prověrce Správy zahraničních vztahů v květnu 1991 byla naplněnost vojáků z povolání u praporu pouze 50,3 %.

Protože hlavní funkcionáři praporu a někteří další příslušníci byli odborností výsadkáři nebo průzkumáci, obohatili výcvik o prvky průzkumné tématiky. Šlo například o přežití v terénu, dálkové pochody, zásady pozorování, prvky sebeobrany atd. Dvě ze tří rot byly výsadkové, proto byla u jejich příslušníků zahájena pozemní předseskoková příprava. V té době nedisponovala českokrumlovská posádka výsadkovým cvičištěm, proto příprava probíhala v posádce Vimperk.

Příprava příslušníků praporu probíhala na velmi dobré úrovni, a to jak prostřednictvím jejího zabezpečení ze strany příslušníků výcvikového střediska, tak díky entuziasmu a nasazení příslušníků praporu. Samotný výcvik a příprava byly vedeny s maximální mírou komplexnosti, měly svůj smysl a cíl. A především to tak chápali příslušníci praporu.

 

Čím bylo výcvikové středisko Český Krumlov výjimečné? Proč to mimochodem byl zrovna Český Krumlov?

Dle mně dostupných informací bylo ve výběru místa dislokace více posádek. Proč nakonec volba padla na Český Krumlov, to netuším. Snad to ovlivnila skutečnost rušení pluku, tím i dosažitelná a relativně vhodná infrastruktura kasáren a možnost využití personální kapacity vojáků z povolání. Nezanedbatelným faktorem jistě byla i blízkost výcvikového prostoru Boletice a příznivé kapacitní ubytovací podmínky pro vojáky z povolání praporu v Českém Krumlově i na Boleticích. Příslušníci 56. motostřeleckého pluku měli také zkušenosti z výcviku kurzů řidičů OT-64, které byly páteřní bojovou technikou praporu. Ale to je pouze můj pohled.

 

Jaké hlavní otázky jste tehdy při přípravě museli řešit?

V té době nedisponoval nikdo ze zaangažovaných osob přímými zkušenostmi z činnosti kontingentů v mírových operacích OSN. Maximálně zprostředkovanými, formou kurzů ve Vídni či účastí v pozorovatelských misích. To vytvářelo možnost různých pohledů na systém přípravy praporu. Prolínaly se zde také střety různých zájmových skupin na stupních Správy zahraničních vztahů, výcvikového střediska a praporu.

S tím jsme se však na praporu naštěstí vyrovnali. Proces přípravy jsme se snažili obohatit o další prvky s cílem komplexnosti přípravy a jejího zatraktivnění. Domnívám se, že to byl správný přístup, protože i v misi se prokázalo, že důležitá byla samostatnost v rozhodování, osobní odpovědnost a flexibilita příslušníků praporu.

 

V roce 1992 jste jel do první mise – UNPROFOR, a to už měsíc dopředu. Co vás potkalo nejdříve?

Termín odjezdu jsme se dozvěděli dva dny předem. V podstatě nám zůstal jeden den na osobní přípravu (výběr osob do skupiny, předání věcí, doplnění výstroje, uzavření devizových kont, sjednání pojištění, rozloučení s rodinou atd.) s tím, že odjíždíte na sedm měsíců pryč. V den odletu jsme se již museli hlásit na Správě zahraničních vztahů Generálního štábu a v pozdních odpoledních hodinách jsme se přesunuli na letiště Ruzyně.

Při příletu do Bělehradu nás očekával přidělenec obrany našeho zastupitelství v Jugoslávii, který nás přivítal a oznámil nám, že se setkáme následující den ráno. Od této doby jsme ho již neviděli. Následně jsme se přesunuli do kasáren Pančevo blízko Bělehradu, kde proběhly veškeré vstupní formality – registrace a vydání identifikačních karet a vystavení řidičských průkazů OSN. Následovala jednání po jednotlivých sektorech, v našem případě s velitelem sektoru Jih. Tady jsme se dozvěděli základní informace – dislokace v sektoru, další národnosti v sektoru, základní politická situace, předpokládané úkoly. V závěru byly vydány organizační pokyny.

Následující den proběhl brzo ráno nástup, poučení a odjezd do posádky Banja Luka. Tam jsme dorazili ve večerních hodinách a měli jsme možnost hovořit s důstojníky Jugoslávské lidové armády (JNA). Už tady bylo cítit napětí mezi jednotlivými etniky zastoupenými v JNA. Následujícího dne kolona vyrazila před Bihač do svých sektorů. Naše skupina se odpojila od kolony sektoru Jih v Korenici, kde jsme měli zabezpečeno ubytování a stravování v místním hotelu Soko. Po ubytování jsme sešli do restaurace na jídlo a bohužel jsme byli vtaženi do konfliktní situace, kterou vyvolali místní ozbrojenci z JNA.  Situaci jsme zvládli a druhý den jsme se ohradili u styčných důstojníků JNA, od kterých jsme obdrželi omluvu. V následujícím období už k dalšímu incidentu nedošlo.

Dojmy ze zabezpečení a organizace příjezdu ze strany styčné skupiny OSN byly výborné. Vše bylo perfektně připraveno a realizováno bez průtahů. V Pančevu nám byly přiděleny dva nové automobily Peugot 405 a Volkswagen Golf. Ty jsme měli přiděleny po celou dobu fungování reko skupiny. Samotný přesun kolony UNPROFOR přes Bosnu a Hercegovinu byl poměrně hektický, neboť v tomto období již na jejím území vzplály boje.

 

Když jste se přesunuli do místa našeho působení, co prvního jste museli udělat? Připomeňte vaši činnost do příjezdu praporu…

Prvním úkolem bylo navázání kontaktu s pro nás vyčleněnými styčnými osobami – JNA, milice, obščina. Zejména v součinnosti s představitelem JNA jsme nadále koordinovali naši činnost a záměr plnění úkolů.

Prioritně se jednalo o možnosti ubytování praporu a na základě kapacit jednotlivých destinací stanovit dislokaci jeho součástí. To bylo poměrně složité, neboť většina potencionálně vhodných objektů byla v průběhu války zdevastovaná. To se týkalo také hotelových komplexů na Plitvických jezerech. Na základě rekognoskace byly vybrány tři základní destinace Kemp Jezerce, kemp Borije a letiště Udbina. Poslední uvedená nakonec nebyla realizována a náhradou byla zvolena škola v Udbině.

Následovala rekognoskace celého prostoru v závislosti na tom hlavním, a to bylo plnění stanovených úkolů. Vytipováno bylo devět stanovišť pro zaujetí kontrolně propouštěcích míst a devět tras pro realizaci patrolní činnosti. Také na vybudování kontrolně propouštěcích míst byly zpracovány požadavky na materiál – pytle, dřevo, stany, kamna, zásobníky na vodu atd. Jedním ze základních požadavků OSN na jednotlivé kontingenty byla soběstačnost jejich zásobování po dobu šedesáti dnů, proto byly řešeny i otázky možného vytěžování lokálních zdrojů – elektrická energie, voda, topivo.

 

Když prapor přijel, rozvíjela se jeho činnost intenzivně?

Je potřeba si uvědomit, že jednotky najížděly do prostorů rozmístění, které bylo nutno dobudovat. Prapor měl stanoven termín, do kdy musí být připraven k plnohodnotnému plnění úkolů. Do té doby bylo potřeba splnit řadu opatření. Postarat se o osoby, dobudovat prostory dislokace z hlediska rozšíření ubytovací kapacity, a to zejména na Borije, kde byla největší koncentrace osob. Bylo nutné postavit stany.

Dále jsme museli přijmout opatření z hlediska obrany a ochrany stanovišť a osob. Jednotliví velitelé rot byli seznámeni s prostory přidělených kontrolně propouštěcích míst a následně se zahájilo jejich postupné budování. Byli zavedeni na jednotlivé trasy patrol a v nejbližším období byla zahájena činnost, která měla prezentovat přítomnost jednotek OSN v prostoru.

Jak postupoval politický vývoj a připravenost jednotek k plnohodnotné činnosti, byla postupně zaujímána kontrolně propouštěcí místa a na nich plněny stanovené úkoly. Na základě politických dohod a vydaného mandátu OSN byl prostor odpovědnosti jednotek UNPROFOR rozšířen o území tzv. pink zone / růžových zón. To sebou přineslo také rozšíření úkolů, se kterými se při zahájení mise nepočítalo: od počáteční etapy společných patrol v těchto prostorech až po vybudování a zaujetí pozorovacích stanovišť. Prapor dále plnil úkoly doprovodu humanitárních konvojů v prostoru odpovědnosti, kontrolu stahování zbraní do vyčleněných skladů a řadu dalších činností.

 

Byl jste tam půl roku. Jak se změnil váš pohled na situaci a místo během té doby?

V počátečním období panoval značný entuziasmus. Věřili jsme, že přítomnost jednotek UNPROFOR napomůže k vyřešení celkové situace mezi stranami. Zajímavé bylo také rozdílné chápání stran konfliktu o úloze UNPROFOR. Zatímco chorvatská strana předpokládala naplnění mandátu a bezbolestné předání prostoru mise pod svou kontrolu, krajinská naopak spatřovala v UNPROFOR ochranu před případným útokem ze strany Chorvatska. Celkové postavení a úkoly UNPROFOR také značně ztížil mezinárodní akt uznání Chorvatska jako státu. Úkoly mise byly totiž stanoveny za jiné politické situace. Toho chorvatská strana využívala ke zvyšování tlaku na UNPROFOR, naopak na krajinské straně se zvyšovalo napětí a neochota ke spolupráci.

UNPROFOR se tak dostával pod oboustranný tlak. Člověk nemusel být precizním analytikem, aby si dovodil závěry o smysluplnosti mise v těchto podmínkách. Proto jsme se zaměřili zejména na pragmatické plnění stanovených úkolů, bezpečnost vlastních lidí a snažili se nedostat pod psychický tlak.

 

Spolupracovali jste s Francouzi a také s vojáky z Keni. Tvořili jste homogenní skupinu?

Spolupráce s francouzským praporem byla výborná. Pozitivní vztahy byly navázány již v průběhu rekognoskační skupiny a dále byly po příjezdu praporu rozvíjeny. Francouzský prapor byl naším sousedem v sektoru a řada úkolů na styku se prolínala. Francouzi také oceňovali, že náš tlumočník, nadporučík Nápravník, mimo angličtiny ovládal i francouzštinu a pro ně bylo příjemné komunikovat ve své rodné řeči.

Od samotného počátku byli vstřícní k našim žádostem a poskytovali nám pomoc ve vyčlenění ženijní techniky při budování kontrolních stanovišť. Poskytli nám taktéž dostatečnou zásobu pytlů na opevnění stanovišť. Jako prapor s největšími zkušenostmi v misích byl často pověřován k realizaci různých ukázek pro ostatní prapory sektoru. Vztahy s Francouzi byly udržovány i v neformální rovině, prapor například zorganizoval sportovní den s jejich účastí. Časté byly i oboustranné neformální návštěvy mezi příslušníky obou praporů.

S keňským praporem byl udržován formálnější kontakt, zejména jako s partnerem v sektoru. Bylo to způsobeno i faktem, že keňský prapor přijel do mise přibližně o dva měsíce později. Takže s Francouzi oficiální a neformální kontakty, s Keňany oficiální kontakty. Tím nebyl vyloučen neformální kontakt, který vznikl mezi příslušníky při nasazení při společných týmech v růžové zóně.

 

Byl jste zástupcem velitele praporu. Co z této funkce pro vás vyplývalo?

Moje odpovědnost spočívala v plnění bojového úkolu praporu, včetně zpracování rozkazů k jejich zabezpečení. Byla to zodpovědnost za činnost praporu na kontrolně propouštěcích místech, při patrolách, při organizaci stahování zbraní do sladů, rozvozu humanitární pomoci, udržování součinnosti se stranami v konfliktu, udržování součinnosti s orgány OSN působícími v misi (pozorovatelé), UNHCR atd.

 

„Náš“ prostor byl v tzv. srbské Krajině, ale jedna vesnice byla chorvatská – Podlapač. Čím byla tato enkláva a její situace odlišná?

V průběhu činnosti rekognoskační skupiny jsme nebyli informováni o přítomnosti této chorvatské enklávy v našem prostoru. Pravděpodobně to bylo i záměrem krajinských Srbů.

V prvopočátku nebylo počítáno se zaujetím kontrolního stanoviště v Podlapači, ale v blízké Krbavě. Nicméně po incidentu, při němž byl v Podlapači zavražděn jeden z jejích obyvatelů příslušníky paravojenské skupiny, bylo rozhodnuto, že v zájmu ochrany chorvatské minority bude v této osadě vybudováno stanoviště jedné z čet 3. roty. To bylo trnem v oku představitelům Republiky srbská Krajina. Naopak z chorvatské strany jsme byli hodnoceni velmi kladně.

Počínaje zaujetím stanoviště v Podlapači již nedošlo k žádnému incidentu vůči jejímu chorvatskému obyvatelstvu. To bylo jedno z velkých pozitiv působení československého a posléze českého praporu v misi UNPROFOR.

 

Jak se přistupovalo k přírodní rezervaci Plitvických jezer, která patřila do vašeho prostoru?

Oblast Plitvických jezer byla v zájmu pozornosti jak ze strany Republiky srbská Krajina, tak ze strany Chorvatska. Souběžně existovaly dvě paralelní struktury ředitelství Národního parku Plitvice. Jedna na straně RSK, druhá na chorvatské straně. Obě měly zájem na zachování tohoto unikátního místa.

Přestože se i v prostoru Plitvických jezer odehrával válečný konflikt, přírodního území se nedotkl. Zdevastovány však byly rekreační objekty sloužící k ubytování návštěvníků. I když Republika srbská Krajina měla zájem na popularizaci prostoru a jeho revitalizaci, nedisponovala k tomu finančními ani lidskými zdroji. Víceméně konzervovala stav. V některých případech byl prapor prostředníkem v jednání obou stran. Například zprostředkoval opravu lokomotivy, která tahala výletní vláček po trase kolem Plitvických jezer. Oprava byla realizována v Pule. Velitelství praporu také udržovalo kontakt s ředitelstvím Plitvických jezer v Chorvatsku, neboť to mělo eminentní zájem na informacích o stavu této lokality.

Příslušníci praporu navštěvovali tuto lokalitu a v některých případech pomáhali při údržbě, zejména při opravách dřevěných chodníků, které časem trouchnivěly. Téměř každá návštěva praporu, ať již z republiky či úrovně UNPROFOR, měla zájem o prohlídku jezer, což jsme vždy zabezpečili. V průběhu léta vojáci využívali Plitvická jezera i ke koupání, byť v normálním provozu byla tato aktivita zakázaná.

 

Měl jste vy osobně možnost tento kraj poznat blíže?

Celou lokalitu jsem měl možnost poznat velmi důkladně, ať již v průběhu rekognoskační skupiny, nebo v průběhu působení praporu. Dokonce jsem několikrát navštívil, samozřejmě s rizikem, i leteckou základnu Željava. Takže prostor jsem měl zmapovaný velmi dobře. Bylo to i nezbytné z hlediska stanovování úkolů praporu. Konfigurace terénu byla nádherná a ne nadarmo byl tento prostor vybrán k natáčení filmů s indiánskou tématikou.

 

Vaši druhou mise v rámci UNPROFOR jste absolvoval v roce 1993? Byla odlišná od té první?

Ano. Sice jsem se vracel na stejnou pozici a v podstatě do stejného prostoru, ale za jiné situace. První mise uběhla poměrně rychle a dala by se charakterizovat jako „budovatelská“. Začínalo se a řadu věcí a aktivit jsme se učili. Druhou misi bych charakterizoval jako „udržovací“. Za období od mého odjezdu se podařilo dobudovat infrastrukturu praporu a těžiště činnosti bylo zaměřeno na plnění úkolů. Podstatně vzrostl počet pozorovacích stanovišť v růžové zóně a obecná situace po prodloužení mandátu UNPROFOR byla poměrně stabilizovaná.

Naše pozornost byla zaměřena zejména na zabezpečení chodu a života praporu v zimních podmínkách. To bylo velmi důležité, neboť zima v tomto terénu byla poměrně tuhá. Teplota padala hluboko pod nulu, byť mráz nebyl tak nepříjemný, protože převládala suchá zima. Složitější to bylo se sněhem a prostupností terénem. Široká údolí sevřená horami, sníh a vítr způsobily, že během desítek minut byly cesty zaváty až půl metrem sněhu. Pokud nemohly vyjet pluhy, cesty byly neprůjezdné a k jejich zprovoznění bylo potřeba fréz. Ne zřídka se stávalo, že ve vyfrézované cestě nebyla přes bariéry vidět Tatra. Dokonce nám zapadlo vozidlo na cestě a přesto, že jsme ho měli na dohled asi 700 metrů, trvalo nám celý den, než jsme ho byli schopni za pomoci frézy vyprostit i s osádkou. Stanoviště v růžové zóně se  nacházela převážné na dominantách a přístup k nim z hlediska zásobování vojáků byl v zimních podmínkách složitý.

 

Setkáváte se dnes s dalšími veterány ze Zálivu?

Setkávám se především s příslušníky z mise UNPROFOR.  Ze Zálivu s těmi, kteří v UNPROFOR působili. Pokud se týká UNPROFORU, tak především a častěji (několikrát do roku) s bývalými vojáky z povolání. S ostatními potom přibližně jednou ročně u příležitosti oslav výročí.

 

Mají dnes ve společnosti veteráni adekvátní pozici?

Těžko hodnotit. Prostřednictvím resortu Ministerstva obrany ji mají celkem uspokojivou. Je pouze problém v tom, že značná část veteránů, především těch ze zálohy, není zaregistrována jako válečný veterán a ani nejsou obeznámeni s výhodami z toho plynoucími.

Jiná situace je podle mého názoru ve společnosti jako celku. Přirovnal bych to k pozici legionářů za první republiky. Tam po počáteční euforii ze zásluh na vzniku republiky postupně upadali do zapomnění a zejména ti z nich, kteří nesloužili v armádě, měli vážné existenční problémy. Netvrdím, že situace je stejná, ale zájem veřejnosti a politiků se dnes v případě veteránů projevuje především při organizaci památných dnů. Nejsou ojedinělé ani názory, že veteráni jsou ve své podstatě „žoldáci“. Existuje řada států, jejichž postoj a péče o válečné veterány je na diametrálně vyšší úrovni, než je tomu u nás.

 

Stál jste na začátku moderní tradice veteránů Armády České republiky. Dnes je zde mnoho tisíc vašich následovníků. Jak je vnímáte?

Osobně je vnímám velmi pozitivně. Řadu z nich jsem poznal při jejich přípravě v Českém Krumlově. Nicméně musím konstatovat, že někteří z veteránů, účastníků misí pod vlajkou NATO, se dívají na „unproforáky“ přezíravě. Pro ně to bylo něco pod hlavičkou OSN, žádná bojová akce. Neuvědomují si, že jsme vlastně pro ně prošlapávali cestu. Vyjížděli jsme bez pojištění ze strany Ministerstva obrany – přesněji pojištěni stejně jako každý příslušník armády doma, dolarový příspěvek měl stejnou výši, počínaje velitelem praporu a řidičem konče. Těch záležitostí bylo podstatně více.

Ale je dobře, že na základě našich zkušeností a naší činnosti docházelo k zdokonalování celého systému zabezpečení vojáků v misi.

Připravil Andrej Halada

 

 

 

 

 

 

 

Aktuálně



Retrospektivy hybridní války. Také Československo se v ní v letech 1938-39 ocitlo.

Retrospektivy hybridní války. Také Československo se v ní v letech 1938-39 ocitlo.

08. 08. 2022
Jedním z charakteristických fenoménů dneška je hybridní válka. Ta může předcházet konvenčnímu…
Mizející Milovice, díl 2. Jak to vypadalo v roce 2008.

Mizející Milovice, díl 2. Jak to vypadalo v roce 2008.

04. 08. 2022
V červenci letošního roku jsme publikovali na webových stránkách vhu.cz materiál nazvaný…
Památníky z vojny aneb cesta do vojákovy duše

Památníky z vojny aneb cesta do vojákovy duše

31. 07. 2022
Když jsme na podzim roku 2020 na Vojenském historickém ústavu Praha zahájili…
Restaurování německých vojenských saní

Restaurování německých vojenských saní

28. 07. 2022
Mezi exponáty ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha najdeme kromě standardních předmětů,…
Lépe než bolševici: činnost Technického oddělení čs. vojska na Rusi

Lépe než bolševici: činnost Technického oddělení čs. vojska na Rusi

25. 07. 2022
Technické oddělení Čs. armádního sboru na Rusi bylo založeno v červenci roku…