Mezinárodní konference k válečnému roku 1917

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky se ve dnech 19. – 20. září 2017 konala mezinárodní vědecká konference s názvem 1917 – revoluce ve válce, společnost v revoluci, která je součástí dlouhodobého cyklu Léta do pole okovaná 1914–1918. Ten je věnovaný připomínce stoletého výročí první světové války a jeho pořadatelem je Vojenský historický ústav Praha ve spolupráci s Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a Ministerstvem obrany České republiky.

Na dvoudenní konferenci vystoupili odborníci nejen z České republiky, ale i z Německa, Rakouska, Francie, Ruska, Polska a dalších zemí. Úvodní přivítání pronesl ředitel Vojenského historického ústavu Praha plukovník Aleš Knížek. Na něj navázala ředitelka Odborného útvaru předsedy Sněmovny Monika Hermannová, která přednesla projev předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Jana Hamáčka.

„Po listopadu se nám podařilo vrátit do československých dějin letce v Británii a vůbec naše vojáky na Západě. Našim mrtvým z Velké války to ale stále dlužíme. Mluvím především o těch mrtvých, kteří zahynuli v rakousko-uherských uniformách. Osobně se angažuji při uctění památky legionářů. Jenže počet zahynulých legionářů je v porovnání s Čechy v rakousko-uherské armádě velmi malý,“ citovala Hamáčka Hermannová.

K účastníkům promluvila také náměstkyně ministra obrany Alena Netolická, která vyzdvihla, že konference nabízí českým historikům – i jejich zahraničním kolegům – možnost prezentovat v široké tematické škále jejich aktuální poznatky a objevy. Dále mimo jiné uvedla, že rok 1917 byl významným či přímo zlomovým i pro zahraniční revoluční akci T. G. Masaryka a jeho spolupracovníků. Vzpomněla rovněž bitvu u Zborova, která se stala pro Masarykův tým pádným argumentem pro další výstavbu československých legií. V pořadí čtvrtá konference cyklu je rozložena do jedenácti panelů, v jejichž rámci badatelé prezentují nejrůznější aspekty válečného roku 1917.

Během jednání konference mohli její účastníci shlédnout i dvě výstavy. První zachytila hlavní okamžiky válečného roku 1917. Její autoři, Tomáš Kykal a Milena Kolaříková, sledovali vývoj na jednotlivých frontách, informovali o vývoji na „periferii“ Velké války a pozornost soustředili také na klíčové události tohoto roku. Reakce na výzvu prezidenta USA Woodrowa Wilsona, aby válčící státy veřejně deklarovaly své válečné cíle, ukázala, že požadavky obou bloků jsou zcela neslučitelné. Dohoda, jež si dobře uvědomovala svůj narůstající strategický potenciál, hodlala v roce 1917 vystupňovat své válečné úsilí k dosažení brzkého konečného vítězství.

Centrální mocnosti ochromené blokádou se musely spoléhat pouze na vlastní stále se tenčící zdroje. Z izolace se chtěly dostat za každou cenu. Nejúčinnější prostředek k vítěznému ukončení války spatřovalo německé Nejvyšší vojenské velení v neomezené ponorkové válce. Bezohledné nasazení ponorek proti obchodním lodím mělo britské ostrovy odříznout od dovozu surovin, potravin a válečného materiálu, mělo paralyzovat válečné hospodářství, zlomit morálku obyvatelstva, a tak britské impérium donutit ke kapitulaci. Hrozba, že tento krok přivede USA do války na straně Dohody, byla brána na lehkou váhu. Za této situace se stalo zřejmým, že i v tomto roce budou probíhat krvavé střety. Mír měl mít své jednoznačné vítěze a poražené.

Tyto skutečnosti oba autoři dokumentují množstvím vhodně vybraných fotografií, plánů a map, jež jsou doplněny karikaturami z humoristických časopisů, jež měly za cíl zesměšnit nepřítele a posílit odhodlání vlastního obyvatelstva.

V rámci číše vína podané ve Dvoraně Poslanecké sněmovny PČR mohli přítomní shlédnout i druhou výstavu s názvem 1917 – zlomový rok československého odboje. Její autor, Petr Matějček, na úvod konstatoval, že rok 1916 nekončil ani pro státy Dohody, ani pro čs. odboj příliš nadějně. Vítězství Centrálních mocností by zcela zhatilo jeho plány. V roce 1916 se čs. odboji sice podařilo vytvořit pevnější organizační strukturu, ale cíle, které se vytýčil na následující rok, nebyly malé – dokončit sjednocování organizací zahraničního odboje, přesvědčit vlády dohodových států o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska, zajistit svou politickou a finanční nezávislost a vytvořit vlastní vojsko. Jejich naplňování autor dokumentuje na pozadí dvou události světodějného významu – vstupu USA do války a revoluce v Rusku.