Největší Napoleonovo vítězství – bitva u Slavkova 2. prosince 1805

Největší Napoleonovo vítězství – bitva u Slavkova 2. prosince 1805

29. 11. 2013

Největší a nejzářivější vítězství císaře Francouzů Napoleona I. si připomeneme 2. prosince. Na první výročí jeho korunovace císařem svedl poblíž Brna bitvu, která vstoupila do legend a jejíž důsledky roztočily kolotoč napoleonských válek.

 

Po ukončení 2. koaliční války proti revoluční Francii roku 1801 (respektive 1802) se zdálo, že se situace v Evropě zklidní, nicméně již roku 1803 se opět rozhořelo nepřátelství mezi Francií a Velkou Británií. Ani jedna z těchto mocností totiž nedodržela závazky stanovené v mírové smlouvě z Amiensu. Francouzský první konzul Napoleon Bonaparte se 2. prosince 1804 nechal korunovat na císaře Francouzů a chystal svoji Velkou armádu na invazi do Anglie. Británii se ale v této nelehké situaci podařilo získat na starém kontinentě podporu Ruska, Švédska, Neapolska a zároveň jednalo o nové koalici s Rakouskem. Vznikající třetí protifrancouzská koalice měla válkou na kontinentu zažehnat nebezpečí francouzského vylodění v Británii.

Pomiňme příčiny konfliktu, kterých bylo větší množství a jejichž popis, jakkoliv zajímavý, by přesáhl rozsah tohoto článku. Podstatné je, že 8. září roku 1805 začala třetí koaliční válka (a s ní i napoleonské války, neboť předchozí dvě koaliční války bývají souhrnně označovány jako francouzské revoluční války) rakouským vpádem do Bavorska, které se nyní již definitivně přidalo na stranu císaře Francouzů. Tomu ovšem spojenecké válečné přípravy neunikly a vše připravil tak, aby mohl reagovat bleskovým úderem své Velké armády do prostoru Německa. Již 25. září (pouhé dva dny poté, co do Paříže dorazilo spojenecké vyhlášení války) tak se svým vojskem překročil Rýn a směřoval v několika proudech k Ulmu, kde se nacházely hlavní síly rakouské armády pro toto válčiště.

Nutno podotknout, že ty nebyly nijak velké, jelikož Rakousko předpokládalo, že stěžejním bojištěm se stejně jako v předchozích konfliktech stane pro Napoleona severní Itálie, a proto nejsilnější rakouská armáda pod velením slavného arcivévody Karla operovala právě tam.

Naproti tomu se na německém bojišti rakouské síly teprve koncentrovaly, přičemž jejich velitelem byl jmenován sice mladý arcivévoda Ferdinand d’Este, ale faktickou výkonnou pravomoc držel v rukách polní zbrojmistr Mack, Ferdinandův náčelník štábu. Rakušané u Ulmu očekávali vedle svých vlastních jednotek také Kutuzovovu ruskou armádu, leč její postup byl pomalejší, nežli rakouské velení čekalo. Nikdo si totiž neuvědomil rozdíl mezi gregoriánským a juliánský kalendářem, a proto Rakušané počítali s příchodem Rusů o celých deset dní dřív.

 

Kapitulace jedné armády a Napoleonův pochod do Vídně

Napoleon byl v každém případě rychlejší a záhy sevřel Ulm v obklíčení, což skončilo pro rakouské síly katastrofou, protože většina Mackovy armády byla nucena 17. října kapitulovat. Francouzi získali přes 26.000 zajatců, z Ulmu se dokázal probít jen arcivévoda Ferdinand s částí jezdectva, s nímž pak ustoupil do Čech. Další rakouské síly se mnohdy rozptýleně stahovaly z Německa a Kutuzov, který se ocitl také v nezáviděníhodné situaci, obratně ustupoval podél Dunaje k Vídni a odtud dále na Moravu.

Během tažení se k němu připojila i část rakouských sil rozptýlených v Bavorsku. Přestože byl nucen svést několik bitev na zdrženou, dokázal své muže bezpečně dovést až k olomoucké pevnosti. Tam spojenecké síly konsolidovaly všechny jednotky, které měly k dispozici včetně ruských posil a nových narychlo postavených rakouských praporů.

Francouzská Velká armáda stíhající Kutuzova během svého postupu obsadila Vídeň a Brno. Přesto ani pro ni nebyla situace příliš optimistická. K Moravě se totiž blížila druhá ruská armáda, která by zvrátila poměr sil ve prospěch spojenců, nemluvě o tom, že se ze severní Itálie blížila i hlavní rakouská armáda arcivévody Karla. Ta sice zaznamenala úspěch v bitvě u Caldiera, ale s ohledem na katastrofální vývoj situace v Německu byla odvolána na toto bojiště.

Přestože se jí Francouzi pokusili odříznout cestu, tento úmysl se jim nezdařil a arcivévoda Karel mohl být pro Napoleona tvrdým oříškem. Ve francouzský neprospěch hrály také příliš dlouhé komunikační linie, které dělaly Napoleonovi problémy, a zásobování vázlo. Císař Francouzů proto potřeboval svést rozhodující bitvu co nejdříve, neboť čas hrál ve prospěch spojenců.

 

Předstíraná slabost a spojenecký bitevní plán

Napoleon se tedy rozhodl předstírat slabost a vylákat spojence k útoku na předem vybrané pozice. Tento úmysl mu dokonale vyšel především díky horlivosti mladého ruského cara Alexandra, který toužil vydobýt si vojenskou slávu a porazit Napoleona. Oproti tomu starý ruský generál pěchoty Michail Illarionovič Kutuzov byl proti přímé konfrontaci a navrhoval použít opotřebovávací taktiku (která slavila úspěch v roce 1812), leč odporovat imperátorovi si netroufl. Napoleon své sbory rozptýlil a jeho jednotky před koaličními silami ustoupily od Vyškova.

Z tohoto důvodu spojenci navnadění úspěchem vyrazili od Olomouce a 1. prosince stanuli před Brnem u městečka Slavkov, přičemž se domnívali, že mají nad protivníkem značnou početní převahu. Tento předpoklad byl částečně pravdivý, ale zdaleka na tak výrazný, jelikož pomalý spojenecký postup dal Napoleonovi dostatek času, aby své sbory z valné části znovu koncentroval. Svoje síly tak mělo změřit asi 70.000–75.000 Francouzů a 85.000–90.000 tisíc spojenců, z toho asi 15.000 Rakušanů.

Onoho 1. prosince se sešla válečná rada spojenců, aby probrala operační plán bitvy, která měla začít následující den. Spojenci počítali s rozsáhlým obchvatem francouzského pravého křídla a s následným úderem do Napoleonova boku, či týlu. Obchvat také Napoleonovi odřezával ústupovou cestu na Vídeň a narušoval jeho operační linii. Plán sám o sobě nebyl špatný, ale byl náročný na koordinaci značně různorodých sil, které spolu do té doby příliš nespolupracovaly. Také nepočítal s reakcí protivníka, kterému přisuzoval pasivní roli.

 

Spojenecký úder a Napoleonův protiútok

Zpočátku se spojeneckému postupu poměrně dařilo, a to přestože došlo díky náročnému terénu a špatné koordinaci sil ke značnému zdržení nastupujících útočných kolon. Spojenecký útok 1. kolony na Sokolnice a Telnici slavil úspěch, ačkoliv byl vykoupen těžkými ztrátami, protože terén byl k obraně jako stvořený a relativně malé síly Francouzů dokázaly tvrdě vzdorovat. Poté ale Napoleon nasadil nové síly, které vrhly spojence zpět a z dobytého území je vytlačily.

Koaliční síly nedokázaly prvotní úspěch využít a rozvinout širší útok po úspěchu první kolony, kterou ale ostatní jednotky nepodpořily. Plán totiž jasně stanovil, že útok mají zahájit všechny čtyři kolony současně. Čtvrtá kolona ale dosud nedorazila na určené pozice. Francouzské pravé křídlo mezitím stále sílilo, neboť právě sem po vídeňské silnici docházeli k smrti unavení francouzští vojáci Davoutova III. sboru. Za 36 hodin urazili cca 160 km od Vídně a navzdory vyčerpání se zapojovali do obranných bojů.

Spojenecká čtvrtá kolona, na niž se čekalo, dosud zcela neopustila Pratecké návrší. Koloně velel osobně generál Kutuzov a záměrně zdržoval. Jak se mělo záhy ukázat, zcela oprávněně se obával, že by Napoleon mohl vést svůj nápor na spojenecký střed, který zůstával prakticky nehájený, a prolomit jej. Napoleon opravdu nebyl protivníkem, kterému by bylo možno přisoudit pasivní roli, a ačkoliv původně počítal s útokem na spojenecká křídla, dokázal, že je mistrem improvizace. Zeslabení spojeneckého středu zaznamenal a skutečně právě sem vedl svůj hlavní nápor.

Spojenecká čtvrtá kolona zachytila první úder, ale na jeho zastavení byla sama o sobě příliš slabá a dokázala Francouze pouze na čas zdržet. Při obraně návrší padl také rakouský generálmajor českého původu Jirčík, stejně jako mnoho mužů jeho brigády. Střed koaliční linie nezadržitelně pukal, zatímco úder levým křídlem se nerozvinul. V této kritické chvíli se pokusila zachránit situaci na Prateckých výšinách jediná spojenecká záloha – ruská carská garda, která již měla za sebou boje na spojeneckém pravém křídle (viz níže). Její úder dopadl na Francouze s drtivou silou, leč přišel pozdě. Napoleon zavčasu vyslal svým jednotkám na pomoc svoje vlastní gardové jezdectvo, s jehož pomocí byl ruský útok odražen. O výsledku bitvy tak bylo rozhodnuto.

 

Odříznutí útočníci a boje u Santonu

Poté se Francouzi stočili k jihu a napadli první tři spojenecké útočné kolony z týlu. Vzhledem k nedostatkům v koaličním spojení byl tento útok velmi překvapivý a zničující. Sevření ze dvou stran museli Rusové za boje ustupovat, přičemž jediná cesta vedla po úzké hrázi mezi Žatčanským a Měnínským rybníkem. K čemu to vedlo, si lze snadno představit. Množství vojáků zvolilo cestu přes zamrzlé rybníky, ale led jejich váhu neunesl. Napoleonovu legendu o tisících utonulých je nutné odkázat do říše bajek, respektive francouzské propagandy, neboť se zde téměř nikdo neutopil.

Ústup této části spojeneckých sil kryl s vypětím všech sil schopný mladý rakouský generálmajor Karl von Stutterheim, jehož pozdější relace o bitvě vyšla rovněž tiskem a je dodnes poutavým svědectvím o tomto boji. Z pasti se přesto podařilo uniknout pouze malé části spojeneckých sil, většina padla do zajetí.

Dosud jsme zcela opominuli spojenecké pravé křídlo pod velením knížete Bagrationa, které vedlo útok na francouzský Lanesův sbor v oblasti olomoucké silnice. Maršál Lanes svoji obranu opřel o kopec dnes nazývaný Santon, kde se úspěšně udržel, byť k těžkým bojům došlo před ním, u obce Tvarožná. K francouzskému protiútoku bylo nasazeno Muratovo jezdectvo, kterému ze spojenecké strany úspěšně čelil ruský velkokníže Konstantin v čele carské gardy a rakouský polní podmaršálek Jan Josef kníže Liechtenstein. K rozhodnutí bitvy ale mezitím došlo prolomením středu na Prateckých výšinách a Bagrationovi s Liechtensteinem nezbylo nežli ustoupit a krýt zbytek stahující se koaliční armády.

 

Důsledky jedné bitvy

Bitva u Slavkova tak nejen prakticky zničila spojenecké hlavní síly, ale navíc zcela rozložila morálku zbývajících jednotek a vedla též k rozpadu třetí koalice. Přestože mohli spojenci stále kalkulovat s nasazením druhé ruské armády stejně jako s vojskem arcivévody Karla, k dalšímu boji rakouskému císaři již nezbývala vůle a značně ochladla i bojechtivost cara Alexandra. Císař František se již 4. prosince sešel s Napoleonem u Násedlovic a 6. prosince došlo k podepsání příměří a zahájení mírových rozhovorů v Bratislavě. Tam byl také 26. prosince podepsán separátní mír mezi Francií a Rakouskem, které přišlo o značné území včetně Tyrolska, Benátska a Dalmácie.

V návaznosti na oslabení Rakouska a nárůst vlivu Francie došlo v roce 1806 k rozpadu Svaté říše římské národa německého. Její místo částečně zaujal Rýnský spolek, sdružení německých států pod Napoleonovou patronací. Poměr sil na evropském kontinentě se změnil natolik, že pokračování válek se stalo nevyhnutelným.

 

Vedlejší bojiště války a zapomenutá bitva

Doplňme ještě, že úspěch nezaznamenali spojenci ani na dalších bojištích Na severu Německa sice spojenecké síly načas obsadily Hanoversko (patřící anglickému králi a okupované od roku 1803 Francouzi), ale po bitvě u Slavkova se odtud ruské i britské jednotky stáhly, což přimělo k ústupu rovněž malý švédský kontingent. V jižní Itálii byla situace obdobná. Ruské jednotky po slavkovském debaklu z Neapolska opustily, což vedlo též k odchodu Britů, kteří vyklidili pevninu a zaujali postavení na Sicílii. Během února 1806 pak Francouzi bez větších problému dobyli pevninskou část Neapolského království.

A tak jediným pozoruhodným úspěchem spojenců bylo vítězství v námořní bitvě u Trafalgaru (21. října 1805), kde britský admirál Nelson rozdrtil francouzsko-španělskou flotilu. Významnější vliv na běh událostí to již nemělo, neboť plánovanou invazi do Anglie předtím zažehnal začátek války na kontinentu.

Na našem území došlo roku 1805 ještě k jedné větší bitvě. Arcivévoda Ferdinand, kterému se podařilo uniknout z Ulmu, totiž v Čechách shromáždil cca 10.000 mužů a mezi 3. až 5. prosincem s tímto sborem uštědřil porážku bavorským jednotkám v bitvě u Štoků (poblíž Jihlavy). Následující den, 6. prosince, dostal informaci o střetnutí u Slavkova a byl donucen se stáhnout zpět na demarkační linii. Tato bitva tak zůstala zcela ve stínu Slavkova a téměř upadla v zapomnění.

Zdeněk Munzar

 

Aktuálně



Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

Ministryně obrany ocenila v Armádním muzeu Žižkov úspěšné sportovce ASC Dukla

08. 12. 2022
Dvacet sedm sportovců, trenérů a funkcionářů Armádního sportovního centra Dukla ocenila ve…
Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

08. 12. 2022
Čtvrté letošní číslo časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

Cesta k poznání. Rozhovor s ředitelem Odboru muzeí VHÚ plukovníkem Michalem Burianem.

05. 12. 2022
Ředitel Odboru muzeí plukovník Michal Burian strávil stovky hodin přípravou nových expozic…
Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

Digitalizace rukopisů za rok 2022 byla zdárně dokončena

01. 12. 2022
Vojenský historický ústav Praha v roce 2022 digitalizoval dalších 31 rukopisů pocházejících…
V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

V Armádním muzeu Žižkov byly předány ceny soutěží Prahy 2

01. 12. 2022
Ve čtvrtek 1. prosince 2022 se v Armádním muzeu Žižkov uskutečnilo setkání…