Nová kniha z VHÚ: jaký byl život v mírovském táboře?

Vojenský historický ústav Praha vydává publikaci významně osvětlující podmínky života v Táboře nucené práce na Mírově. Knihu s názvem „Tábor nucené práce Mírov ve vzpomínkách plukovníka in memoriam JUDr. Františka Masaříka“ připravil odborný pracovník VHÚ Praha Prokop Tomek.

 

Tábor nucené práce Mírov nebyl jen jedním z celkem 41 táborů nucené práce existujících v Československu v letech 1948-1954. Způsob jeho vytvoření, metody „převýchovy“ užívané v TNP Mírov, ale i výběr internovaných vytvořily z tohoto zařízení něco výjimečného. V rámci šesti tzv. akcí D bylo od 20. dubna 1949 do 11. září 1950 posláno na Mírov okolo tří set bývalých vojáků z povolání.

Hlavním kritériem pro výběr byl zjevně postoj hodnocených k tzv. lidově-demokratickému zřízení, k převratu v únoru 1948 a postoj k Sovětskému svazu jako takový. Nelze říci, že by se internace týkala především veteránů protinacistického odboje na Západě. Mezi internovanými najdeme důstojníky a rotmistry působící v Československé armádě již v době první republiky. Mnoho z nich se nezapojilo za okupace do odboje vůbec, či jen v malé míře.

Mezi internovanými se ocitla i řada příslušníků Vládního vojska, kteří pokračovali po válce ve službě v Československé armádě. Ojediněle najdeme dokonce i účastníky odboje na Východě.

Nešlo většinou o otevřené odpůrce či kritiky nového režimu. Ti byli za domněle či skutečně spáchané trestné činy odsuzováni soudy. V případě internovaných v TNP Mírov se jednalo o lidi jen údajně potenciálně nebezpečné režimu. Alespoň za ty je považovalo 5. oddělení hlavního štábu, nechvalně proslulá bezpečnostní složka vytvořená Bedřichem Reicinem. Tito vojáci byli již postiženi propuštěním z armády a prací vesměs v podřadných pozicích, a to jen pokud se jim takovou práci s cejchem nespolehlivého vůbec podařilo sehnat. Pro vedení armády bylo zajištění mimosoudní internace mnohem rychlejší a jednodušší než dosahovat izolace podezřelého jedince pomocí soudního řízení.

Tábor nucené práce na Mírově vznikl 22. dubna 1949. Internovaní se zde stali obětí brutálního násilí. Jejich osud v případě zhoršení politických poměrů byl velmi nejistý a reálně se hovořilo i o jejich případné fyzické likvidaci. To podporuje i skutečnost, že pracovní nasazení internovaných, paradoxně v táboře nucené práce, bylo velmi omezené.

V důsledku příznivých podmínek po zatčení Bedřicha Reicina v rámci politických čistek v KSČ byla vytvořena komise pro prověření případů internovaných a v létě byli všichni vojáci z TNP Mírov z internace propuštěni. Definitivně zrušen byl 18. července 1951.

O životních a pracovních podmínkách na Mírově, osobnostech internovaných, jejich prožívání času v internaci, vánočních svátcích obsáhle a velmi věcně informuje ve svých unikátních vzpomínkách František Masařík. Jeho vzpomínky nekončí jen propuštěním, ale líčí i pokračující pracovní a občanskou perzekuci „mírováků“ a snahy o rehabilitaci koncem šedesátých let.

JUDr. František Masařík se narodil 6. prosince 1902 v Bučovicích, okres Vyškov. Jeho bratrem byl Josef Masařík, původně varhaník, později legionář, spisovatel a redaktor čtrnáctideníku Legionářské besedy. František Masařík absolvoval reálné gymnázium v Bučovicích, kde maturoval v roce 1921.

Po vykonání vojenské prezenční službě vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Studium ukončil v roce 1929, promoval na doktora práv 13. listopadu 1930 a téhož roku vstoupil do justiční služby československé armády v hodnosti poručíka justice. Působil až do nacistické okupace postupně jako soudce a prokurátor u divizního soudu v Praze, Brně, v Banské Bystrici a v Bratislavě. Od 1. července 1939 do 17. června 1945 byl úředníkem protektorátního ministerstva školství.

Po válce se vrátil do armády, byl povýšen na podplukovníka justice a nastoupil službu u 4. oddělení MNO a stal se přednostou skupiny vojenských nadací a fondů. Pplk. JUDr. Masařík byl 3. června 1949 dán na zvláštní dovolenou, 1. července 1949 na dovolenou s čekaným a 1. března 1950 propuštěn do zálohy. Našel si místo překladatele, ale v rámci akce D5 byl 10. září 1950 zatčen a odvezen do Tábora nucené práce Mírov. Následně byla Františku Masaříkovi odebrána vojenská hodnost podplukovníka v záloze.

Dne 15. června 1951 rozhodla Komise pro TNP Mírov o Masaříkově propuštění pro neoprávněnost internace. Rodina přišla v důsledku internace o byt v Praze a přestěhovala se do Husince.

Po propuštění pracoval František Masařík postupně jako dělník, skladník a strojník. Teprve v šedesátých letech mohl získat úřednické zaměstnání. Od roku 1962 sice měl nárok na důchod, ale aby uživil děti na studiích, pracoval ještě dalších devět let. Nic na tom nezměnila částečná rehabilitace v roce 1965, kdy od Ministerstva národní obrany obdržel omluvu, navrácení hodnosti podplukovníka ve výslužbě a jednorázovou finanční výpomoc. Dne 20. listopadu 1989 zemřel. František Masařík byl plně rehabilitován až v roce 1991, kdy byl mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.

Prokop Tomek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha