O roli, kterou ČSLA sehrála v listopadu roku 1989

Vojenské aspekty listopadu 1989 nepředstavovaly, zatím třeba ve srovnání s otázkou úlohy bezpečnostního aparátu, pro historiografii zásadní téma. Navíc k nasazení armády de facto nedošlo. Přesto je možné téma prozkoumat i dnes. Jako základní otázky můžeme stanovit roli a možnosti armády směrem k vnitřní situaci státu. Existovala vůbec reálná možnost nasazení armády proti vlastním občanům, a co se tehdy ve skutečnosti v armádě dělo?

 

 

Samotného zákroku bezpečnostního aparátu 17. listopadu 1989 se armáda prokazatelně nijak nezúčastnila. Ostatně podle platných pravidel to nebylo ani možné, protože na 17. listopad 1989 byla ministrem vnitra vyhlášena pouze mimořádná bezpečnostní akce, což podle systému opatření znamenalo, že armáda neměla být dokonce o MBA  (mimořádná bezpečnostní akce) ani nijak informována. Později se s obtížemi dařilo rozptylovat pochybnosti, že na Národní třídě zasahovali výsadkáři ČSLA. Ve skutečnosti se jednalo o 31 příslušníků Odboru zvláštního určení Federálního ministerstva vnitra, tedy protiteroristické jednotky. Byli ustrojeni do svých výcvikových stejnokrojů vz. 60, kabátů PS a červených baretů s páskou SNB na rukávech. Jako výzbroj měli gumové tyče a paralyzující prostředky KASR.

Jeden ze svědků při pozdějším parlamentním vyšetřování vypověděl, že jej jako svého dočasného zástupce 17. listopadu 1989 zavolal ministr národní obrany Václavík a sdělil mu, „… že zklidnění událostí a nepokojů je výhradně v rukou ministerstva vnitra a já s ČSLA se mám držet stranou, jinými slovy v žádném případě do ničeho nezasahovat“. Toto upozornění se vzhledem k existujícím pravidlům pro použití armády při MBO (mimořádné bezpečnostní opatření) a MBA jeví jako zcela zbytečné a vyvolává otázku po jeho smyslu.

V pondělí 20. listopadu vyhlásil ministr vnitra MBO 3. stupně. Rada obrany státu se nesešla, takže k rozhodnutí o zvýšení stupně MBO a nasazení armády ani nemohlo dojít. Ovšem v bodě 8 příslušného rozkazu federálního ministra vnitra se přesto nařizuje: „…navázat součinnost s územními štáby Lidových milicí a vojenskými správami ČSLA a zajistit připravenost jejich sil a prostředků pro případ využití k posílení bezpečnostních opatření.“ Rozkaz ale kupodivu nebyl podle rozdělovníku na FMNO doručen.

Není však vyloučeno, že vedení FMNO bylo o rozkazu přece jen nějak informováno. V tutéž dobu byly totiž v armádě podniknuty první kroky k přípravě pro akci „Zásah“. Přípravy jednotlivých útvarů ale neměly stejnou úroveň. Měly buď formu pouze administrativní (aktualizace seznamů vojáků), nebo opatření aktivnějších – omezení či zákaz vycházek, dovolených, krátkodobých opuštění posádky, zpřísnění kázně a střežení skladišť zbraní. Například u 4. tankové divize byly kontrolovány stanovené přípravy. Ovšem u 9. motostřeleckého pluku bylo dokonce již přistaveno dvacet nákladních automobilů, doplněny seznamy vyčleněných vojáků, omezeny vycházky, nachystána munice a určené zásoby. Jeden z určených velitelů čet věděl, že úkolem vyčleněné jednotky je potlačení demonstrace „protisocialistických živlů“ v Praze. Od 22. listopadu probíhaly podobné přípravy i u divizí 1. armády. Podle svědectví trvala pohotovost od 20. do 26. listopadu 1989.

Tanky pro potlačení demonstrací v Praze by přijely z Rakovníka. U tamního 2. tankového pluku 1. tankové divize se vyčleňoval celý tankový pluk, tj. 94 tanků a 10 bojových vozidel pěchoty, dále nezbytné nákladní automobily a týlové zabezpečení. Velitelem jednotky byl určen stávající velitel pluku mjr. ing. Zoltán Radnáti. U velitele 1. tankové divize se uskutečnilo 23. listopadu večer velitelské setkání. Radnáti dostal rozkaz vyčkávat rozkazu velitele divize, neopouštět s vyčleněnými silami ubytovací prostory, neuposlechnout případné rozkazy jiných osob (i kdyby to byl generál z centra nebo člen ÚV KSČ!). A neplnit žádné pořádkové úkoly ve městě. Měl prověřit mužstvo a techniku a čekat na signál. Vzdálenost do Prahy tedy činila 60 kilometrů, již by tanky T-72, jimi byl 2. tankový pluk vyzbrojen, mohly urazit po silnici zhruba za více než hodinu.

Téhož dne, tedy v pondělí 20. listopadu, lze zaznamenat ve vedení MNO první pokusy o vlastní iniciativu k politické aktivizaci příslušníků armády. Náčelník Hlavní politické správy ČSLA generálplukovník Jaroslav Klícha vydal za HPS stanovisko odsuzující politické akce veřejnosti v Praze a obhajující zásah na Národní třídě. Klícha vyzýval k přijetí vlastních opatření v armádě a ve spolupráci s územními stranickými orgány koordinovat účast příslušníků ČSLA na akcích, „při nichž spolu s pracujícími měst a venkova vyjádří svá odsuzující stanoviska k pokusům o rozvrat a k podpoře ÚV KSČ“.

 

Nepanikařit…

V úterý 21. listopadu dopoledne vyjádřil ministr národní obrany armádní generál ing. Milán Václavík na 72. zasedání svého kolegia jednoznačnou podporu stávajícímu systému a deklaroval, že úkolem armády je jeho záchrana. Členové kolegia vyjádřili souhlas. Václavík hodnotil situaci celkově jako relativně dobrou: v ČSLA je klid a vedení podniků zajišťují protesty zaměstnanců proti snahám vysokoškoláků o ovlivnění obyvatel. Dělníci prý nejsou jednoznačně proti režimu. Václavík vyzval k jasné podpoře politiky KSČ a přestavby. Vláda zatím konkrétní úkoly k obnovení pořádku a bezpečnosti nepřijala a snaží se vyřešit situaci politickými prostředky.

Jak ale ministr řekl, „situace si může vyžádat kategorická opatření včetně vyhlášení stanného práva, zákazu vycházení atd.“ Václavík doporučoval informovat veřejnost o potížích vývoje v Polsku a Maďarsku jako odstrašujícího příkladu. Václavíkovo vystoupení vyznívalo stále optimisticky, a to pouhé tři dny před odstoupením předsednictva ÚV KSČ z funkcí: „Musíme vycházet ze situace, konkrétně ji hodnotit, nepanikařit, nepřijímat bezhlavá opatření. Nemáme se čeho bát, máme zakalený, třídně uvědomělý velitelský sbor, na který se můžeme spolehnout, naše starší pokolení je oddané straně a lidu a všichni vědí, čemu slouží a jaký společenský řád bránit.“ Dále také žádal, aby byly dementovány lživé zprávy o nasazení výsadkových vojsk na Národní třídě. „Na druhé straně, když to bude potřeba, nebudeme litovat sil a prostředků k zavedení pořádku.“

Na 23. listopadu 1989 od 14.00 svolal ministr národní obrany do sálu Na valech v areálu MNO v Praze 6 známou poradu za účasti hlavních funkcionářů armády do úrovně velitelů divizí a jejich náčelníků politických oddělení. Ministr rozebral situaci. Hodnotil situaci v Polsku jako katastrofální. Zmínil se o chystaných politických a doktrinálních změnách v maďarské armádě a o kádrových změnách v NDR. Situaci v Československu označil za vyvrcholení pokusu protisocialistických sil o konfrontaci se státním zřízením. Odsoudil situaci v médiích. Tvrdil, že základní rysy 17. listopadu byly zpracovány v USA. Prohlásil, že ČSLA nezasáhla, avšak když bude třeba, tak zasáhne k obraně socialismu. Podle Václavíka ČSLA nemůže stát mimo dění, ale musí se chovat rozvážně. Klid v ČSLA nelze udržovat trvale, protože vojáci jsou na veřejnosti napadáni. Diskuse přítomných se omezila na poukazy na absolventy vojenských kateder vysokých škol, kteří prý mají stejné názory jako studenti, dále že je třeba zachovat izolaci kasáren a udržovat kázeň. Závěr shromáždění shrnul situaci a pokyny takto: situace se zatím řeší politickými prostředky. Je třeba vědět, na koho se lze spolehnout. Je třeba umět jednoznačně zakročit, ale zatím mluvit s lidmi v armádě, udržovat kázeň, kontrolovat důležité objekty, omezit vycházky, avšak také vystupovat ve výrobních podnicích na podporu systému. Po vystoupení ministra Václavíka a diskusi přijali přítomní „Prohlášení vedoucích funkcionářů ČSLA“.

Prohlášení odsuzovalo protesty a podpořilo politiku KSČ. V prohlášení se odmítá tradovaná účast armády na zásahu 17. listopadu 1989. Objevuje se zde tvrzení zcela v rozporu se skutečností: „Co sledovali ti, kteří veřejně šířili tvrzení o kolonách tanků směřujících do Prahy?“ Všichni přítomní přitom jistě věděli, že k přípravám v armádě prokazatelně došlo a že kolony tanků jedoucích na Prahu byly reálnou možností. V závěru prohlášení se objevila věta, která nepřímo naznačuje možnost vojenského zásahu: „Stojíme po boku našeho lidu, dnes více než kdykoliv jindy. Společně s dělníky, rolníky, příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit vymoženosti socialismu, svobodu a mír Československé socialistické republiky, která je naší společnou vlastí.“ Svědci se ale shodují v tom, že shromáždění prý bylo především směřováno k zdůraznění disciplíny v obavě před zneužitím armády nebo jejich zbraní. Závěrečné prohlášení bylo připraveno předem, a jak odpovídalo praxi, nevedla se o něm žádná diskuse. Těžko proto odhadnout, jaké byly skutečné názory a dojmy většiny zúčastněných funkcionářů armády.

Jako pokračování jakési kampaně odvysílaly Československá televize a Československý rozhlas téhož večera projevy ministra Václavíka. Obhajoval v nich program KSČ, kritizoval podle něj nereálné a ultimativní požadavky a nepřijatelnou kritiku dosavadního vývoje. Pochopitelně se vyjádřil krajně kriticky k veřejným protestům. Ovšem jasnou hrozbu zásahem armády nelze v jeho projevech objevit. Pokud nebudeme považovat již samotné vystoupení nejvyššího představitele armády v dané chvíli za skrytou výhrůžku, za připomenutí mocenského potenciálu armády.

 

Vrchol příprav k akci

Pátek 24. listopadu 1989 lze označit za vrchol příprav ČSLA na eventuální akci. Ministr Václavík vydal náčelníkovi generálního štábu a velitelům okruhů pokyn zajistit přítomnost hlavních funkcionářů na štábech a útvarech, připravit řídící skupiny pro MBO, vyhlásit pohotovost vyčleňovaných skupin a prověřit přípravu „vyčleněných sil a prostředků“. Náčelník generálního štábu generálporučík ing. Miroslav Vacek určil skupinu řízení MBO generálního štábu. Skupina držela službu nepřetržitě na učebně generálního štábu. Úkolem skupiny bylo udržovat spojení se všemi útvary ČSLA, vyhodnocovat situaci a připravovat náčelníkovi generálního štábu podklady pro rozhodování.

Na úrovni útvarů se ke konkrétní podobě příprav zachovala svědectví. Jeden z velitelů čet vyčleněného praporu na akci „Zásah“ z VÚ 9108 Znojmo vypověděl, že 24. listopadu si velitel pluku zavolal velitele praporu, velitele rot, velitele čet, proviantního, výstrojního a výzbrojního náčelníka a náčelníka PHM. Sdělil jim, že všechna opatření platí jako v srpnu 1989, s tím, že velitelé nebudou s úkolem seznamovat zařazené mužstvo a že velitelé musí zabezpečit všechen potřebný materiál a zbraně.

Podle šifrovky rozeslané 24. listopadu v 9.30 náčelníkem štábu 1. armády podřízeným útvarům měly být všechny posádky ČSLA zabezpečeny před jakýmikoliv vlivy zvenčí, jak osobními, tak prostřednictvím spojení. Mužstvo tak mělo být izolováno od společenského pohybu.

Řada šifrových zpráv dokládá 24. listopadu do 16.00 nařízení kontroly vyčleněných sil pro akci „Zásah“. Vesměs mělo jít o evidenční kontrolu lidí a materiálu, bez vlastního informování vyčleněných vojáků o nějakém opatření. Výpovědi svědků z šetření o rok později potvrzují, že ke kontrole dne 24. listopadu 1989 skutečně došlo.

Úvahy arm. gen. Václavíka v listopadu 1989 sahaly asi ještě dál. V roce 2012 o tom publikoval bývalý náčelník generálního štábu genplk. Miroslav Vacek jednu novou informaci: „Generál Václavík respektoval i názory druhých. Jednou v listopadu v sobotu přešel na generální štáb, kde sloužila pouze již zmíněná operační skupina a požádal svolat její hlavní funkcionáře ke mně do kanceláře. Já jsem byl v tom čase také na kontrole. Po jejich shromáždění předložil k posouzení svůj názor, zda by neměli být někteří vedoucí představitelé studentů od demonstrujících na nějakou dobu izolováni.“ První prý reagoval Vacek řadou argumentů. Namítl, že by tak ministr přebíral pravomoci FMV, že nikdo z velení armády představitele studentského hnutí pořádně nezná, a ani neví, kde se zdržují. Na zatýkání nemá armáda připravené síly a prostředky a navíc by takový krok měl negativní ohlas, který by protesty ještě zvýšil. Nesouhlasil ani genplk. Klícha, ani genplk. Šmakal. Pouze jediný, Vackem nejmenovaný generál, prý souhlasil s Václavíkem.

V pátek 24. listopadu odpoledne nařídil ministr Václavík na operační správě generálního štábu součinnostní jednání s představiteli FMV k zajištění společných úkolů na signál „Zásah“. Jednání se zúčastnili generálové Miroslav Vacek, Rudolf Ducháček, Josef Vincenc (náčelník operační správy generálního štábu a zástupce náčelníka generálního štábu), Florián Rygál (náčelník hlavní správy pozemních vojsk) a další. Za FMV byli přítomni generál Aloiz Lorenc, plk. Karel Vykypěl a plk. Jiří Šmíd.

Podle pozdější výpovědi generála Lorence šlo o iniciativu armády, i když jednání označil jen za včasnou reakci na vývoj situace, a ne za přípravu nějaké konkrétní akce. Podle záznamu v autentizovaném sešitu plk. Vykypěla měl „v případě potřeby velet opatřením“ generálporučík Florián Rygál. I Vykypěl si poznamenal, že prozatím proběhne jen příprava prostředků. Vyhlášení určitých zákazů shromažďování občanů a rozhodnutí o zákroku může dát jen Rada obrany státu. V ČSLA běží výcvik a je posíleno střežení objektů.

Co je pozoruhodné: podle přítomného svědka z FMV se k jeho překvapení ukázalo, že přes již delší dobu trvající napětí v zemi se součinnostní plány FMV a MNO pro společný postup při zásazích při MBO aktualizovaly naposledy snad v roce 1973! Na svědka prý stav příprav působil dojmem laxnosti, nepřipravenosti, prostě šlendriánu. Jednání na generálním štábu tedy nakonec nemělo jasný závěr.

 

Akce Vlna

 

Konkrétním příspěvkem ke zpomalení radikalizace společnosti by tak mělo být snad jen vyčlenění odborníků pro obsazení a převzetí některých médií. Kromě úvah o možném vývoji a prověrce plánů možného nasazení armády při MBO byla předmětem jednání zástupců obou ministerstev v pátek 24. listopadu odpoledne i případná opatření v Československé televizi. Jde o možnost převzetí technického výkonu vysílání odborníky z řad vojáků ČSLA, označované jako akce „Vlna“.

V sešitu plk. Vykypěla se k tomuto tématu heslovitě uvádí:

„Masmédia ČST 100 prac. ČSLA – občanských prac. – odborně jsou schopni převzít technickou obsluhu ČST.

Podmínky: Vyklizení stávkujících – vhodná doba

– nesmí dojít k poškození techniky

– spolupráce s vedením

– v případě neochoty vyklidit povoláním na cvičení

– výpomoc z jiných krajských studií

– nenarušit přenosové cesty.

Čs. rozhlas KV, VKV – možno pokrýt prostředky ČSLA během 24 hodin.“

Z Vykypělova sešitu pak ještě vysvítá, že účast ČSLA měla být legalizována vydáním rozkazu ministra národní obrany o výpomoci poskytované od ČSLA Ministerstvu vnitra a že zástupci obou rezortů si domluvili zásady krizové komunikace.

Projekt akce „Vlna“ byl původně zpracován ve stupních „Vlna I“ pro objekty Československého rozhlasu, „Vlna II“ pro objekty Československé televize a „Vlna III“ na objekty Československých spojů přenášející rozhlasový a televizní signál. Cílem „akce Vlna“ bylo obecně znemožnit případné pokusy o násilné zneužití rozhlasového a televizního vysílání zejména z vnějšku, například násilným teroristickým útokem. Byly zpracovány podrobné plány s účastí specializovaných útvarů Státní bezpečnosti a územních útvarů Veřejné bezpečnosti.

Aktuální plán akce „Vlna II“ pro území Prahy a Středočeského kraje byl schválen náčelníky II. správy SNB plk. Karlem Vykypělem a náčelníkem XIII. správy SNB plk. Jánem Klučincem 13. července 1989. Vypracoval jej mjr. JUDr. Břetislav Šubrt ze 4. oddělení 11. odboru II. správy SNB. Projekt obsahoval především analýzu pracovišť a provozu televize i rizikových míst systému. Dále pak popisoval možné způsoby ohrožení vysílání a vlastní plán zajištění. Pro zásahy při ohrožení vysílání byli ale vytipováni výhradně příslušníci SNB, nikoliv ČSLA. Projekty ovšem nepočítaly s náhradou personálu Čs. televize, Čs. rozhlasu a Čs. spojů a převzetím provozu. Proto se v případě úvah o nahrazení pracovníků médií odborníky z ČSLA v akci „Vlna“ v listopadu 1989 jedná de facto o zcela jinou operaci.

V zápisu z jednání kolegia MNO 21. listopadu je uvedena část: „Jednání přerušeno na 10 minut na telefonickou žádost s. Hegenbarta, na základě které ministr národní obrany uložil NGŠ/1. Z MNO v součinnosti s VPVOS ihned po ukončení jednání kolegia provést výběr a přípravu lidí schopných obsluhovat televizní a rozhlasovou techniku (po upřesnění ÚV KSČ počtů osob a ČVO) vzhledem k tomu, že technický personál čs. televize a rozhlasu se připravuje k odmítnutí vysílat prohlášení str. a stát. vedení směřované k uklidnění vnitropolitické situace.“

Vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ Rudolf Hegenbart byl tímto úkolem pověřen rozhodnutím informační skupiny předsednictva ÚV KSČ z téhož dne. Realizací v ČSLA byl tedy pověřen náčelník generálního štábu a první zástupce ministra genplk. Miroslav Vacek. Zkratka VPVOS znamená velitelství protivzdušné obrany státu, kde asi velení armády předpokládalo největší koncentraci odborníků seznámených s obsluhou elektronických zařízení. Ovšem podle svědectví zúčastněných byli vytipovaní odborníci vybráni z vojenského Výzkumného ústavu elektronického 060 Praha. Pokyn předal ústavu generálmajor Šmakal.

Dne 22. listopadu tak bylo na ubytovně v kasárnách Praha-Ruzyně shromážděno 94–96 odborníků pro případné převzetí technické obsluhy rozhlasu a televize. Podle zprávy vyšetřovací komise prezidenta ČSFR měli skupinu zorganizovat genplk. Vacek, genplk. Ducháček, náčelník spojovacího vojska GŠ ČSLA genmjr. Jan Vintr, genplk. Vladimír Šmakal a plk. Kúsek.

Vyčlenění odborníci byli tedy připraveni ještě před koordinačním jednáním se zástupci FMV 24. listopadu. K samotné realizaci opatření, ale ani k žádnému pokusu o to nakonec nedošlo. Konkrétní využití vojenských odborníků v rámci „akce Vlna“ v listopadu 1989 se výrazně lišilo od původních plánů StB. Šlo tedy o jistou improvizaci.

 

24. listopad 1989

Klíčovým dnem se stal pátek 24. listopadu 1989. Od 16.00 toho dne byly síly ČSLA připraveny k eventuálnímu zásahu. Téhož dne odpoledne na zasedání ÚV KSČ v Praze-Vokovicích navrhl ministr Milan Václavík ponechat stávající politické vedení KSČ beze změny. Dále pak řekl: „Za třetí navrhuji uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost, milici, bez nějakých zásahů atd., aby tyto složky byly připraveny, jestliže k něčemu dojde, věci řešit. Není možno, soudružky a soudruzi, čekat, až nám něco udělají, je potřeba mít tyto síly připraveny. Já nevolám tady po nějakém krveprolití, já navrhuji, aby jednoznačně byla přijata opatření k sdělovacím prostředkům. Jakákoliv, jestliže třeba ne po dobrém, tak po zlém, ale sdělovací prostředky jim musíme vzít z rukou.“

Jeden ze svědků charakterizoval Václavíkovo vystoupení jako „… emocionální vystoupení v té době již vážně nemocného člověka po prodělané mozkové mrtvici. Toto vystoupení se setkalo jednoznačně s negativním ohlasem a odmítnutím celého projevu. Zvlášť ostře proti němu vystoupil Lubomír Štrougal a řada dalších lidí. … Na pracovním obědě během už zmíněného pléna ÚV KSČ ze dne 24. 11. 1989 se u jednoho stolu sešel gen. Václavík, gen. Vacek, gen. Brabec, gen. Klícha, gen. Remek a já (všichni členové ÚV KSČ). Pamatuji se, že nikdo z přítomných vystoupení gen. Václavíka neschválil, ba naopak. Přímo u stolu jsme mu řekli, že nikdo z nás akci, kterou v projevu naznačil, nebude podporovat. Generál Václavík na to nijak nereagoval, řekl bych, že byl v nějaké depresi.“

O Václavíkově špatném zdravotním stavu svědčí i dementi, které vydal následujícího dne mluvčí MNO plk. Stanislav Pohořal. Odmítl jako dezinformaci zprávu francouzské agentury AFP, podle níž byl Václavík předcházejícího dne naléhavě hospitalizován.

Václavíkovo vystoupení tedy nemělo žádný konkrétní ohlas a nezískalo podporu. Ústřední výbor již nebyl schopen významného politického rozhodnutí a celé předsednictvo ÚV KSČ téhož večera odstoupilo z funkcí. Vyčleněné síly a prostředky zůstaly v armádě ještě v pohotovosti, ale k jejich nasazení nedošlo. Ministr národní obrany ostatně neměl bez rozhodnutí politického vedení státu k takovému rozhodnutí sám ani oprávnění.

 

Dozvuky událostí v armádě

V sobotu 25. listopadu odpoledne byla útvarům rozeslána šifrová zpráva s informací o výsledcích mimořádného zasedání ÚV KSČ z 24.–25. listopadu. K možnosti násilného řešení se zde poněkud nejasně uvádí: „(návrh) …čelit útokům protisocialistických sil rozhodnými opatřeními včetně mocenských prostředků – jednomyslně nepřijat“ (!). Důvodem byly zejména obavy z mezinárodně-politických důsledků. Příkaz zněl informovat, vést besedy s vojáky. Protože rozkaz nařizoval v den generální stávky konat schůze, bylo zřejmě cílem informací, besed a schůzí vojáky zaměstnat.

V pondělí 27. listopadu 1989 pak proběhla generální stávka, která jasně ukázala podporu obyvatelstva Občanskému fóru a politické změně. Oponenti vývoje i v ČSLA vzali postoj občanů ke generální stávce jako jakési referendum a zastavili de facto svůj odpor. To se vzápětí projevilo například i na změně orientace deníku FMNO Obrana lidu, kde v tomto smyslu vyšlo i prohlášení redakce. Dne 28. listopadu 1989 snížil ministr vnitra rozkazem MBO na pouhý stupeň 1 a 11. prosince 1989 od 16.00 bylo mimořádné bezpečnostní opatření definitivně ukončeno.

Následující krátké období ještě neznamenalo jasnou změnu. Předsednictvo ÚV KSČ zaslalo 30. listopadu Hlavní politické správě ČSLA a vyšším velitelům stanovisko, v němž požaduje, aby příslušné orgány nepoužily mocenské prostředky, s výjimkou ohrožení životů, zdraví, majetku a narušení základů socialismu. Díky poslední výjimce zní usnesení poněkud nejednoznačně.

Místy se ještě objevovaly iniciativy některých důstojníků a generálů na podporu dosavadního ministra národní obrany a dosavadního politického stavu. Na vývoji situace ale nic změnit nemohly. Známé je zejména vystoupení velitele 1. tankové divize plk. Zdeňka Zbytka na sjezdu družstevníků v Paláci kultury v Praze 1. prosince 1989. Vládu i přítomného nového generálního tajemníka ÚV KSČ Urbánka chtěla delegace vojáků ze své iniciativy ubezpečit, že armáda je zcela jednotná, že respektuje ústavu a zákony, rozhodnutí prezidenta a vlády, stojí za ministrem Václavíkem, který má jejich plnou důvěru, a chce ho nadále jako ministra. Armáda protestuje proti údajnému hanobení prezidenta Husáka a žádá rovnoměrný přístup do médií pro všechny. Současně ale plk. Zbytek zdůraznil, že armáda nepůjde proti lidu, a ohradil se proti informacím, které diskreditují armádu (asi o připravovaném zásahu). Ve vystoupení na sjezdu tak lze najít jak podporu stávajícím pořádkům, tak současně fakticky i odmítnutí možnosti zásahu.

Dne 27. listopadu měl velitel ZVO gen. Zachariáš na schůzce s představiteli OF Michaelem Kocábem a Václavem Klausem v Táboře prohlásit, že vojska ZVO nebudou nikdy k řešení vzniklé politické situace nasazena. Uskutečnění této schůzky potvrzují aktivista OF Michael Kocáb i generál Zachariáš. Je samozřejmě otázka, nakolik mohl velitel ZVO zaručit, že nezasáhne. Pokud by dostal rozkaz předepsaným způsobem, nezbývalo by mu než uposlechnout. Bylo už ovšem možné odhadnout, že takový rozkaz již nebude vydán.

Ministr národní obrany armádní generál Ing. Milán Václavík byl na návrh předsedy vlády ČSSR a na doporučení předsednictva ÚV Národní fronty rozhodnutím prezidenta ČSSR Gustáva Husáka ze dne 3. prosince 1989 odvolán z funkce. Následujícího dne byl Václavík vzat do kádrové dispozice MNO a současně navržen k propuštění ze služebního poměru dnem 31. března 1990, formálně pro naplnění nároku na starobní důchod. A 3. prosince 1989 byl jmenován novým ministrem dosavadní náčelník generálního štábu a 1. zástupce ministra generálporučík Ing. Miroslav Vacek. Podle jeho svědectví byl jmenován narychlo, bez konzultace a bez zadání. Tato Adamcova vláda nezískala vzhledem ke svému složení důvěru, ale Vacek zůstal ministrem i v další „vládě národního porozumění“, jmenované 7. prosince.

K setkání nového ministra Vacka s delegací Občanského fóra došlo hned 7. prosince 1989 v salonku Obecního domu v Praze. Kromě Vacka se za FMNO zúčastnili zástupce náčelníka generálního štábu genmjr. Rudolf Ducháček a tiskový mluvčí plk. Stanislav Pohořal. Na straně OF byli přítomni Václav Havel, Jiří Křižan, Miroslav Masák a Vladimír Hanzel. Schůzka se konala z iniciativy OF a jejím zprostředkovatelem byl Michael Kocáb. Smyslem bylo rozptýlit obavy veřejnosti z dalšího chování ČSLA. Ministr Vacek garantoval, že se armáda do událostí nemíní vměšovat. Ovšem v naprostém rozporu se skutečností tvrdil, že se armáda na zásah nepřipravovala: „Protože mně to připadá, jako kdyby se pořád někdo bál. Já si myslím, že kdyby někdo tyto úmysly v armádě měl, už by v některých momentech vystoupil. Prosím vás, nezlobte se, každý rozumíme svému fochu a neberte to ani jako nějaké konstatování věcí, ke kterým mohlo dojít nebo nemohlo, ale faktem je jedna věc, že kdyby velení Československé lidové armády – ale nejen teď, od neděle, co jsem ve funkci ministra, i předtím – kdyby nemělo ve svém čele lidi, který – a rozumný velitele, možná by se staly věci nepříjemný.“ Připomeneme-li si dlouhodobé přípravy vyčleňování sil a prostředků, na nichž měl svůj podíl z titulu funkce náčelníka generálního štábu sám Vacek, a aktivní snahu ministra národní obrany nabízet možnost vojenského řešení, neodpovídají tyto věty generála Vacka skutečnosti. Generál Vacek také například vzápětí řekl, že StB je složka, která nemá s armádou vůbec nic společného. Což opět neodpovídá skutečnosti. Hlavní správa vojenské kontrarozvědky s krycím názvem III. správa Sboru národní bezpečnosti byla až do roku 1990 organickou součástí Státní bezpečnosti.

Aktuální MBO bylo sníženo 29. listopadu jen na první stupeň a 11. prosince byla mimořádná bezpečnostní opatření zrušena úplně. Dne 22. prosince 1989 zrušil ministr Vacek rozkazem původní rozkaz o vyčlenění sil a prostředků pro MBO z roku 1971 a platnost související dokumentace. Dokumentaci k realizaci příslušných rozkazů nařídil zapečetit v místech jejich vzniku a neničit. Formálně až od tohoto data lze považovat armádu za naprosto nezúčastněnou v přípravách mocenského zásahu uvnitř státu.

Zachovanou dokumentaci nařídil u útvarů, svazků, armád, vojenských správ a vojenských škol zničit náčelník generálního štábu Čs. armády – 1. zástupce ministra obrany generálmajor Ing, Anton Slimák 28. května 1990.

První vyšetřování úlohy armády v roce 1989 proběhlo v září 1989. Dnem 18. září 1990 prezident ČSFR zřídil komisi pro vyšetření činnosti ČSLA v listopadových dnech 1989, konkrétně s cílem zjistit, zda se armáda připravovala na mocenský zásah. Členy komise byli poslanci Federálního shromáždění, zástupci vojenské kanceláře prezidenta ČSFR, inspekce ministra obrany a Sdružení vojenská obroda. Autorita komise vycházela zejména ze stávající politické situace. Proto se komisi v roce 1990 podařilo zachránit ještě torza nezničené dokumentace. Komise své šetření uzavřela 17. října 1990 s poměrně jednoznačným závěrem, že ČSLA se připravovala ze své iniciativy na své nasazení v MBO. Je ovšem otázka, z čeho dovozuje zpráva přesvědčení, že velení armády bylo sjednoceno v postoji k vnitropolitické situaci, podporovalo stávající systém a deklarovalo připravenost jej bránit? Hlavním důsledkem šetření bylo definitivní zpochybnění kritizovaného ministra obrany Vacka a jeho odvolání z funkce 17. října 1990, tedy přesně v den, kdy je datována závěrečná zpráva komise. Generál Vacek nicméně setrval na Ministerstvu obrany jako poradce až do 30. listopadu 1991, kdy odešel na vlastní žádost do zálohy.

Úlohy armády se dotkla i Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. V podstatě zopakovala poznatky prezidentské komise, a to včetně některých doslovných formulací.

Další komisi s podobným zadáním zřídila Poslanecká sněmovna parlamentu ČR usnesením č. 40 na své 6. schůzi 24. února 1993. Vyšetřovací komise Parlamentu ČR pro objasnění okolností souvisejících s akcemi NORBERT, VLNA, ZÁSAH a jim podobnými akcemi podala potom 8. února 1995 a 28. září 1995 průběžné zprávy o výsledcích své práce. Závěrečná zpráva měla být přednesena na 41. schůzi poslanecké sněmovny, konané od 16. dubna 1996. Poslanci však program schůze neschválili. Na program následující 42. schůze 23. dubna 1996 již ale zpráva nebyla zařazena, a tím činnost komise de facto skončila. Tato závěrečná zpráva nebyla nikdy zveřejněna. Závěry této nezveřejněné zprávy byly ovšem jen informativní a obecně doporučující. Komise k dění v armádě v listopadu 1989 neodhalila nějaké podstatně nové skutečnosti. Kladem ale je, že i tato komise shromáždila řadu cenných podkladů.

 

Závěr

Nejen v listopadu, ale již v průběhu roku 1989 se připravovali vedoucí funkcionáři armády na případný zásah armády v rámci MBO. V listopadu 1989 tedy nešlo o zcela nečekanou situaci. Současně se nejednalo o nějak mimořádné chování, protože „vyčleněné síly a prostředky“ připravovala ČSLA rutinně již od roku 1971. Ani během roku 1989 se nad přípravami v armádě nikdo nepozastavoval a na veřejnost žádné znepokojující informace nepronikly.

Z tohoto rámce rutinního chování vystupuje postava ministra národní obrany Václavíka. Byl jasně hlavním iniciátorem příprav, i když ani on ve svých činech nepřestoupil jistý rámec a nikdy nedošlo k otevřené konfrontaci. Lze říci, že chtěl být připraven pro eventualitu nasazení armády k udržení stávajícího systému. Nezakrýval, že je takovému řešení nakloněn. Ale i tuto eventualitu sice aktivně připravoval, ale její realizaci pouze nabídl Ústřednímu výboru KSČ. Lze zde uvažovat o několika faktorech, které ovlivňovaly uvažování velení armády. Jednak to byla československá tradice armády podřizovat se politickým rozhodnutím. Dále střet tradiční a dlouhodobě vštěpované ideologické rétoriky, rituálů, pocitu povinnosti a strachu ze msty nepřítele s pozdně komunistickou společenskou a mezinárodně-politickou realitou. Rozhodnutí vzít si na svou osobní odpovědnost mocenské rozhodnutí mohlo mít dalekosáhlé tragické důsledky. Václavíkovo okolí nejevilo žádné oficiální známky nesouhlasu s ministrem. Současně byl ale Václavík kromě náčelníka HPS Klíchy prakticky jediným významným funkcionářem armády, který se jasně a přímo vyslovil pro aktivní obranu stávajícího systému.

Za pozornost stojí skutečnost, že funkci ministra národní obrany obdržel po Václavíkovi generálporučík Vacek, který zůstal ministrem obrany (povýšen prezidentem Havlem do hodnosti generálplukovníka) i po svobodných volbách v roce 1990. Miroslav Vacek byl podepsán pod rozkazy k přípravám MBO z průběhu roku 1989. Šlo do jisté míry o formální souhlasy, související s výkonem jeho funkce náčelníka generálního štábu a prvního zástupce ministra národní obrany. Byl druhým nejvýznamnějším funkcionářem MNO, takže byl po rezignaci Václavíka dokonce prvním kandidátem pro funkci ministra. Současně je jen obtížně pochopitelné, že v době tak silné ideologické polarizace, kdy pro komunistickou moc byla nová nastupující garnitura zásadně nepřijatelná byť jen pro nezávazný dialog, přijal funkci ministra národní obrany generál, podílející se předtím na přípravách potlačení této garnitury, jenž by byl nepochybně na rozkaz tuto garnituru i potlačil. Lze tedy považovat za přinejmenším podivné, že ministrem národní obrany nového režimu se stal a zůstal poměrně dlouho člověk, který se podílel na přípravách zničení možnosti vzniku tohoto režimu.

Příčinou skutečnosti, že armáda zůstala stranou dění, byl rozklad ve vedení KSČ. Jaký by byl vývoj v případě, že by vedení KSČ nařídilo vyšší stupeň MBO s účastí armády, může být jen předmětem hypotéz. Nezanedbatelný vliv na chování armády mohla mít nejistota směrem k Moskvě. Dlouhá léta diktovalo sovětské vojenské velení pevně svým partnerům v ČSLA. Ve druhé polovině osmdesátých let pak došlo ke změně strategie Varšavské smlouvy, ke stažení raket středního doletu z Evropy a na konci roku 1988 i k jednostrannému Gorbačovovu rozhodnutí o snížení konvenčních sil. Tato redukce se dotkla v roce 1989 i ČSLA. Dokonce i v Československu se začalo mluvit o zkrácení základní vojenské služby a dalších změnách. Dlouholetá podpora Moskvy koncem roku 1989 chyběla.

Zajímavé je hodnocení listopadu 1989 z perspektivy samotné armády, byť s jistým odstupem. Podle jednoho z vojáků z povolání v armádě narůstalo rozčarování podobně jako v celé společnosti, i když daleko pomaleji. Začal převládat realismus. Postoj armády v listopadu označil aktér za neutrální, který tím nepřímo umožnil pokojnou společenskou změnu. Tento postoj se pak rychle změnil ve zřetelnou loajalitu k nové moci. Kromě poukazu na očividnou bezradnost mocenské garnitury, která si uvědomovala bezvýchodnost situace, je také jistě důležité upozornit na rychlost, s jakou se tehdy události valily. Příležitost k mocenskému řešení, pokud vůbec byla, rychle minula a i v armádě se zdál být násilný scénář zřetelně absurdní. Rozhodla také jasná podpora opozičního hnutí ve společnosti, takže i proto bylo pomýšlení na násilné řešení stále těžší. Autor této úvahy tak počátkem devadesátých let hodnotí listopadové chování armády s uspokojením. Faktická neutralita armády byla maximem možného. Více očekávat by nebylo realistické. Proto „nezásah“ v podstatě hodnotí jako úspěch armády.

Zajímavý je posun v hodnocení během více než dvaceti let u jednoho z aktérů událostí. Miroslav Vacek ve svých vzpomínkách z roku 1991 uvedl, že armáda nezasáhla, protože k tomu nedostala rozkaz politického vedení státu. Vedení nereagovalo na změny v SSSR, vyčkávalo, jestli Gorbačov vydrží, a nebylo jednotné v názoru na řešení situace: „Jakešovo vedení projevovalo nerozhodnost od samého počátku svého působení.“ Případné použití armády Vacek bagatelizoval, protože přípravy během dvaceti let byly jen rutinní. On i Václavík prý navíc doporučovali jen demonstraci síly: střežení objektů a hlídkování v posádkách.

Ve vzpomínkách publikovaných roku 2012 však Miroslav Vacek tvrdí, že příčinou nezapojení armády nebyla slabost, nýbrž že nenásilné řešení krize byla dokonce zásluha prezidenta Husáka a generálního tajemníka ÚV KSČ Jakeše. Ovšem i kdyby politické vedení požadovalo přece jen nasazení armády, pak by velení armády podle Vacka prý nějak (?) jejich nesprávný názor ovlivnilo. Zásluha o sametovost listopadu 1989 by měla být přisouzena oběma stranám. Vacek pak jde ještě dál: „Někdo z čtenářů mi naopak může mít za zlé a vyčítat, s přihlédnutím k situaci v dnes ekonomicky i morálně rozložené společnosti, že jsme nejednali zcela jinak a nezabránili provedení tak zásadních změn. Těžko se odpovídá, protože není snadné odhadnout, za jakou cenu bychom toho mohli dosáhnout.“

I dnes původní Vackovo hodnocení rozhodování stranického vedení z roku 1991 očividně lépe odpovídá reálnému stavu v roce 1989. V jednom z mála současných historických hodnocení chování armády v listopadu 1989 píše Jiří Suk, že šlo o kombinaci odhodlání a vyčkávání. S respektem posuzuje profesionální schopnost armády na případný rozkaz zasáhnout. Realistický pohled na důsledky alternativního rozhodnutí v armádě však ukazuje, že akce armády by asi jen dočasně odsunula nezvratný společenský pohyb.

Možnost použití armády k vyřešení politické situace v listopadu 1989 teoreticky existovala. Aplikace připravených postupů ovšem narazila na reálnou situaci, která byla ovlivněna řadou zahraničněpolitických i vnitropolitických faktorů. V části velení armády ovšem bezpochyby probíhala nadprůměrná politická i organizační aktivita s cílem zachování stávajících pořádků.

Prokop Tomek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha