Období summitu NATO v Praze roku 2002

Summit vrcholných představitelů členských zemí Severoatlantické aliance se v Praze uskutečnil v dramatické době. Bylo to nedlouho po prvním velkém rozšíření NATO o kandidáty z východní Evropy. A svět dosud nezapomněl na neslýchaný teroristický čin v USA 11. září 2001. Také ještě probíhaly odvetné protiteroristické akce v Afghánistánu. A bylo to také jen několik let po (s rozpaky přijímané) akci NATO – leteckých úderech v bývalé Jugoslávii.

 

Nové členské země se již začaly zapojovat do struktur a činnosti NATO. Týlová základna Taszár v jižním Maďarsku, využívaná americkými jednotkami, se 16. února 2001 stala oficiální základnou Severoatlantické aliance jako první na území bývalého sovětského bloku. Více než pět tisíc vojáků z šestnácti členských zemí NATO začalo 8. října 2001 v severozápadním Turecku nacvičovat reakci na možný útok proti jednomu ze členů Aliance. Cvičení “Adventure Exchange 2001” se zúčastnili vojáci Belgie, Velké Británie, Česka, Dánska, Itálie, Kanady, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Portugalska, Řecka, Španělska, Turecka a USA.

Summit ve dnech 21. a 22. listopadu 2002 v Praze bývá nazýván i “transformačním summitem”. Bylo to první takové setkání v nové členské zemi. Summit otevřel novou kapitolu dějin NATO. Mimo jiné zde bylo dalších sedm zemí vyzváno k přípravě na vstup do Aliance: Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Základním cílem prvního vrcholného setkání zástupců NATO v hlavním městě České republiky však bylo vytyčit rámec transformace NATO po 11. září 2001. Bylo třeba vytvořit plán pro boj s terorismem a pro odstrašení útoku, ať by přišel z kterékoliv strany a měl jakoukoliv povahu. Proto účastníci summitu schválili řadu významných programů a opatření.

Na summitu byl přijat Akční plán civilního nouzového plánování jako nástroje pro zvládání následků možného útoku zbraněmi hromadného ničení. NATO v rámci tohoto plánu začalo budovat několik společných prostředků k analýze ohrožení i pro reakci na útok, program pro školení odborníků, vytváření zásob léků a prostředků pro zvládání následků a také informační system. Summit také zahájil reformu velitelských struktur NATO.

Další dokument, Pražský závazek schopností, se měl stát nástrojem rychlejší transformace armád evropských členů NATO, zvýšení jejich interoperability, pružné reakce, transportu ozbrojených sil na dlouhé vzdálenosti i zvýšení celkové bojeschopnosti aliančních sil.

Závazek z Prahy se Armády České republiky týkal ve čtrnácti dílčích úkolech. Bylo to vytvoření mobilního týmu pro zvládání následků použití biologických zbraní, nemocnice pro vysoce infekční onemocnění, mobilní laboratoře pro detekci látek zbraní hromadného ničení, pozemního systému monitoringu biologického ohrožení, zásob vakcín pro mobilní vojenské síly, protichemické ochrany společných sil v oblasti zbraní hromadného ničení, spolupráce při vytváření zpravodajské architektury (zpravodajských a sledovacích průzkumných prostředků), zavedení polního komunikačního systému na taktické úrovni, jednotky vojenské policie a strategické letecké přepravy.

Řadu těchto úkolů našich se podařilo proměnit v realitu. Česká republika svou účastí i výkony na zahraničních operacích NATO dokazuje, že Pražský závazek nebyl jen prázdným slovem. Vojáci Armády České republiky jsou experty na obranu proti zbraním hromadného ničení v oblasti chemických zbraní.

V oblasti ochrany proti účinkům biologických zbraní se podařilo vybudovat Odbor biologické ochrany Těchonín. V roce 2011 se ČR stala součástí programu včasné výstrahy. V pozadí závazku účastnit se strategické přepravy sil byl předpoklad získání tří ukrajinských letounů An-70 deblokací ruského dluhu. K tomu nedošlo ale příslušné prostředky byly vloženy do nákupu šestnácti vrtulníků Mi-171Š a jedenácti Mi-35. Česká republika však alespoň pořídila čtyři transportní letouny C-295 CASA, s nimiž se stala roku 2010 součástí programu přepravy osob a techniky ATARES. V současné době se jedná o nákupu dvou dalších strojů tohoto typu.

Kromě toho summit přijat úkol vytvořit Síly rychlé reakce NATO (NATO Response Force – NRF). Jejich plné operační schopnosti byly vyhlášeny na summitu v Rize roku 2006. Armáda ČR se od té doby podílí na budování a výcviku Sil rychlé reakce většinou zajišťováním radiační, biologické a chemické ochrany, účastí ve společném vyhodnocovacím týmu či v týmu pro řízení a kontrolu transportů.

Na pozadí jednání o větší účasti aliančních partnerů byla i snaha USA zajistit větší podíl spojenců na oblastech společného zájmu. Právě Síly rychlé reakce založené zejména na evropských členech měly napomoci trochu zvrátit nepoměr americké účasti a zbytku Aliance. Přes oběti našich vojáků na zahraničních operacích není tajemstvím, že právě nárůst výdajů České republiky na smysluplné projekty v oblasti je stále tím hlavním, co se nepodařilo v našem členství naplnit.

Následující Istanbulský summit roku 2004 schválil rozšíření o sedm před tím přizvaných zemí a ustavil Istanbulskou iniciativu pro spolupráci se zeměmi Blízkého východu.

V novém tisíciletí se NATO stále proměňuje z jednostranného vojenského paktu ve skutečnou celoevropskou ale i globální bezpečnostní organizaci.

Prokop Tomek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha