Obléhání pevnosti Dunkerque, pohled z druhé strany

Pracovníci Vojenského historického ústavu dlouhodobě a cílevědomě pokračují v mapování „bílých míst“ naší vojenské historie. Až do listopadu 1989 mezi ně patřila také bojová činnost Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, která byla v letech 1944-1945 nasazena do obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque, v němž se po přechodu fronty opevnila silná, dvanáctitisícová německá posádka, která odmítala kapitulovat.

 

V uplynulých dvou dekádách se VHÚ podařilo do značné míry splatit i tento dluh, který naše společnost vůči těmto příslušníků čs. zahraniční armády pociťovala. Problematiku Čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii VHÚ prezentuje nejen v muzejních expozicích a výstavách, které mohla veřejnost např. shlédnout před budovou Generálního štábu na pražském Vítězném náměstí. Tématicky na ni bude zaměřen také letošní Tankový den ve Vojenském technickém muzeu VHÚ v Lešanech, který proběhne 30. srpna 2014.

Největší pozornost jí však věnují vojenští historikové. Již přes dvě dekády se problematice čs. obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque věnují na vědeckých konferencích, v odborných studiích na stránkách časopisu Historie a vojenství a především v knižních monografiích. Zvláště poslední roky byly v tomto ohledu velice plodné.

Abychom zmínili alespoň ty nejvýznamnější, tak již v roce 2006 vyšla péčí VHÚ rozsáhlá, výpravná a informačně hodnotná monografie Ivana Procházky vydaná pod názvem „Dunkerque – Válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944-květen 1945)“. Jednotlivé lidské oběti z řad československých obléhatelů pak v roce 2011 velice podrobně a rovněž na základě pečlivého a dlouhodobého archivního výzkumu zpracoval Jiří Plachý ve svém průkopnickém díle „Kříže a hvězdy od Dunkerque. Černá kniha Čs. samostatné obrněné brigády 1944-1945.“ Jen o rok později autorský kolektiv pod vedením Jiřího Plachého zpracoval dvoudílný „Jmenný seznam příslušníků československé zahraniční armády na Západě“, tedy mužů, z nichž většina prošla právě službou u Čs. samostatné obrněné brigády, s níž obléhali Dunkerque. Jistě bychom mohli zmínit i některé další publikace, které se dotýkají také dalších aspektů nasazení čs. vojáků u tohoto severofrancouzského přístavu.

Každopádně je možné konstatovat, že „Dunkerque“ z pohledu jeho československých obléhatelů je nyní zpracován již na velice vysoké úrovni. Co však dosud scházelo, byl pohled z druhé strany, tedy očima obléhaných, příslušníků německého Festung Dünkirchen, kteří ústy svého fanatického velitele viceadmirála Frisia odmítli kapitulovat a se střídavými úspěchy bojovali až do konce války. Leccos z toho naznačil i příspěvek Vladimíra Piláta na mezinárodní vědecké konferenci Válečný rok 1944, konané v roce 1999 v Praze.

Nejnověji přichází VHÚ s dlouho a s napětím očekávanou knižní publikací nesoucí název Neblahé dny. Představuje vědeckou edici deníkových záznamů, které si mezi zářím 1944 a květnem 1945, tedy v době, kdy Dunkerque obléhali Čechoslováci, vedl právě jejich úhlavní protivník, sám velitel Pevnosti Dunkerque, viceadmirál Friedrich Frisius (1895-1970). Tento fanatický nacista vedl a organizoval německou obranu pevnosti před několika údery československých tankistů a organizoval vlastní protiútoky. Kázeň a poslušnost svých vojáků si neváhal vynucovat drakonickými tresty včetně veřejných poprav. Sám „prohlásil, že zemře v Dunkerque,“ jak vypověděli zajatí němečtí vojáci. „Kdyby mělo dojít k dobytí, uchýlí se se svojí družinou nejvěrnějších na poslední molo a tam se i s molem vyhodí do povětří.“ Nakonec to byl však právě on, kdo nakonec 9. května 1945 musel se značnou nelibostí bezpodmínečně kapitulovat do rukou velitele Čs. samostatné obrněné brigády, brigádního generála Aloise Lišky.

O tom, s jakým protivníkem měli českoslovenští obléhatelé co do činění, jaká byla jeho mentalita, jaké byly jeho záměry, vojenská opatření, jak hodnotil celkovou vojenskopolitickou situaci, jak smýšlel o svých i „nepřátelských“ vojácích, i jak reagoval a hodnotil jednotlivé akce obou stran, hovoří právě publikace „Neblahé dny. Deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkerque.“

Originál tohoto osobního deníku se po skončení války dostal do rukou Francouzů a byl uložen v archivu, spadajícího pod dnešní Service Historique de la Defense. V roce 1963 získal rukopis – výměnou za jeho přepis – německý Militärgeschichtliches Forschungsamt ve Freiburgu im Breisgau. V roce 2002 vyšla v malém nákladu jeho německo-francouzská edice, která však nebyla v České republice dostupná a nemá ji k dispozici např. žádná veřejná knihovna v ČR. Proto k jeho české edici nyní přistoupil VHÚ právě v letošním roce jako příspěvek k připomenutí 70. výročí spojenecké invaze do Evropy a zahájení obléhání Pevnosti Dunkerque příslušníky Československé samostatné obrněné brigády.

Překladu a edice se ujali Pavla Plachá a již zmíněný Jiří Plachý, jenž se dané problematice dlouhodobě věnuje a patří v této oblasti k nezpochybnitelným autoritám. Odborníkům i zájemcům o naší vojenskou historii a zahraniční odboj se tak dostává do ruky zcela ojedinělá publikace, která nepochybně přispěje k utvoření přesnějšího a především daleko plastičtějšímu vylíčení bojů, jež českoslovenští vojáci na západní frontě museli svádět.

Podobným „pohledům z druhé strany fronty“ se VHÚ věnuje dlouhodobě. V nejbližší době je možno očekávat – tentokráte na stránkách časopisu Historie a vojenství – další, který se bude tentokráte věnovat německým protivníkům čs. vojáků na východní frontě.

RED

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha