Obsazení Ukrajiny a ústup československých legií do Ruska v únoru 1918

Obsazení Ukrajiny a ústup československých legií do Ruska v únoru 1918

14. 02. 2021

Dne 18. února 1918 zahájily německé a rakousko-uherské armády na východní frontě poslední rozsáhlou ofenzivu, jíž si Ústřední mocnosti chtěly vynutit lepší vyjednávací pozici při závěrečných mírových jednáních, která se již od prosince 1917 vedla v Brestu Litevském s nedávno vzniklým sovětským Ruskem. Velkému nástupu obou vojsk již ani jednotky rozložené ruské armády, ani nově utvořené oddíly rudých gard nedokázaly čelit a Ústřední mocnosti takřka bez odporu obsadily rozsáhlé území táhnoucí se od Estonska až po Ukrajinu. Zároveň tím započala legionářská anabáze, neboť čs. armádní sbor musel urychleně reagovat na rychle postupující nepřátelské divize a nedlouho poté zahájil evakuaci z Ukrajiny do nitra Ruska.

 

Jednání v Brestu Litevském

Zatímco na západní a italské frontě dál pokračovaly tuhé boje, na východní frontě se od podzimu 1917 schylovalo k zastavení bojů. Bolševici, finančně podporovaní Německem, se v listopadu 1917 zmocnili v Rusku vlády a po ustanovení Sovětského svazu a rady lidových komisařů uzavřeli už v prosinci 1917 s Ústředními mocnostmi v Brestu Litevském příměří. Následovala mírová jednání, jež se pro obě středoevropské monarchie stala naprostou prioritou.

Ukončení bojů na východě by oběma zemím umožnilo přesunout dostatek sil k poslednímu pokusu o zvrat na západní a jižní frontě a zároveň odvrátit hrozící zásobovací katastrofu a sociální nepokoje v říších dodávkami ukrajinského obilí. Vyjednávání bylo vedeno z pozice síly. Podmínky kladené Ústředními mocnostmi (zahrnující v to i uznání nezávislosti národních států v bývalé západní části Ruské říše, které by se rázem ocitly pod německým protektorátem) byly natolik tvrdé, že se je sovětská delegace zdráhala přijmout. Navíc doufala, že revoluce propukne i v Německu a ostatních státech.

Jednání tak nevedla k uspokojivým výsledkům a z hlediska Ústředních mocností, které hrály zvláště na západní frontě o čas, se neúměrně protahovala. Zároveň se lhůta dočasně sjednaného příměří krátila a Ústřední mocnosti byly rozhodnuty ji neprodloužit. Rozhodné tažení na východ mělo přinutit Sovětskou vládu k uzavření míru za každou cenu. Ústřední mocnosti také navázaly spolupráci s nově vyhlášenou Ukrajinskou lidovou republikou.

 

Konflikt na Ukrajině a mír s Ústředními mocnostmi

Rusko v této době zažívalo další krizi. Když v prosinci 1917 proběhly volby, v nichž byli bolševici drtivě poraženi, na což reagovali rozehnáním Ústavodárného shromáždění a cílenou likvidací svých politických odpůrců. V okrajových částech říše začaly vznikat první opoziční jednotky a celá země se začala propadat do víru občanské války. Nepokoje zasáhly také Ukrajinu, jež si od listopadu 1917 udržovala status autonomní republiky v rámci federalizovaného Ruska.

Poté, co se zdálo být jasné, že Ukrajinská centrální rada nebude chtít plnit vůli sovětské Rady lidových komisařů, se místní ukrajinské sověty pokusily strhnout na sebe moc v Kyjevě a následně v Charkově vyhlásily Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Zároveň začaly na Ukrajinu přijíždět první jednotky Rudých gard na podporu místních sovětů.

Postup bolševiků byl rychlý. Již 8. února byla jejich vojska v Kyjevě a ukrajinská vláda se musela stáhnout dále na západ. Zde 25. ledna 1918 vyhlásila úplnou samostatnost a o nedlouho později uzavřela mír s ústředními mocnostmi v Brestu Litevském. Uzavřením míru také dali Německo a Rakousko-Uhersko najevo, že považují a uznávají Ukrajinskou lidovou republiku za samostatný stát.

Sovětský postup donutil ukrajinskou vládu, jež si zachovala faktickou moc pouze v některých severozápadních krajích Ukrajiny, k zoufalé reakci: požádala Ústřední mocnosti o ochranu a zabezpečení původně pouze severních hranic nově vzniklého státu.

Dne 18. února se pak vojska Ústředních mocností dala do pohybu a zanedlouho takřka bez odporu obsadila rozsáhlé oblasti Pobaltí, Běloruska, Polska a Ukrajiny, kde zatlačila Bolševiky, a na začátku března stanula až u Kyjeva. Nezadržitelný postup na východ však nezastavil potupný mír, který byli Sověti nuceni 3. března 1918 v Brestu Litevském nakonec podepsat. Jednotky Ústředních mocností postupovaly na Ukrajině dál a obsazovaly další města a území, až došly do Oděsy a k Černému moři.

Následně byla Ukrajina rozdělena na dvě okupační zóny a přežívala jako faktický protektorát Ústředních mocností až do konce první světové války. Ani mír, ani obsazení Ukrajiny však Ústředním mocnostem vítězství nakonec nepřineslo. Jejich útoky na západě a na jihu byly nakonec odraženy a ani dodávky obilí, notně snížené o příděly pro více než půl milionu vojáků, kteří zajišťovali okupační správu, nemohly zasytit stále více hladovějící zázemí.

 

Ústup čs. armádního sboru z Ukrajiny

Postup německých a rakousko-uherských armád na Ukrajinu znamenal zároveň smrtelné nebezpečí pro čs. armádní sbor, jenž byl na Ukrajině dislokován, a v bojích mezi bolševiky a Ukrajinci zachovával přísnou neutralitu. Nepřítel rychle postupoval na jih na Oděsu, na východ na Kyjev a ze severu od Minska dokonce začal pronikat do týlu československých jednotek. Evakuace celého sboru se stávala nevyhnutelnou. V ohrožení byly zejména oddíly 1. divize, rozmístěné na západě Ukrajiny.

Již 20. února se jako první začal stahovat nejzápadněji položený 4. čs. střelecký pluk, jenž se z Polonného přesunul do Žitomiru, kde již byly soustředěny další oddíly čs. 1. divize. Čekal je náročný ústup, během něhož museli denně ujít 30 až 50 kilometrů a roty zadního voje se dostaly do přestřelky s rychle postupujícím německým předvojem. Legionářským jednotkám se však přes velké vyčerpání podařilo ústup zvládnout a již 1. března celá první divize dosáhla Kyjeva a překročila východní břeh Dněpru. Nebyl ale čas na odpočinek. Nepřátelské jednotky pronikaly dále na východ a ještě tentýž den svedly jednotky 2. čs. střeleckého pluku krátký boj s Němci o strategický železniční most přes Dněpr.

Následoval další ústup celého armádního sboru na severovýchod před dalším postupem německých divizí, jenž se ukázal být příliš rychlý. Legionáři si museli ústup z Ukrajiny vybojovat. K rozhodné konfrontaci pak došlo mezi 6. a 11. březnem 1918, kdy svedly jednotky čs. armádního sboru sérii úspěšných obranných bojů proti německé 91. a 224. pěší divizi o železniční uzel Bachmač, přes který probíhala evakuace sboru z Ukrajiny do Ruska. Legionářská anabáze tak mohla začít.

Petr Matějček

Aktuálně



Za 100 hodin vítězství. Pozemní tažení proti Iráku, vyvrcholení a konec války v Zálivu.

Za 100 hodin vítězství. Pozemní tažení proti Iráku, vyvrcholení a konec války v Zálivu.

23. 02. 2021
Psal se 24. únor 1991. Po 38 dnech leteckých úderů velitel mezinárodních…
Váleční „biatlonisté“: vojáci na lyžích z praporů generála Svobody

Váleční „biatlonisté“: vojáci na lyžích z praporů generála Svobody

22. 02. 2021
I když první lyžařský kurz v československé armádě byl otevřen již v roce 1919…
Historie zahraničních operací naší armády nyní přehledně a komplexně, na webu VHÚ

Historie zahraničních operací naší armády nyní přehledně a komplexně, na webu VHÚ

18. 02. 2021
Zásadním projektem Vojenského historického ústavu Praha je v současnosti dokumentování účasti v zahraničních…
Sovětský svaz a reparace po druhé světové válce: bezuzdné drancování v Německu

Sovětský svaz a reparace po druhé světové válce: bezuzdné drancování v Německu

11. 02. 2021
Myšlenka, aby Německo nahradilo veškeré škody způsobené druhou světovou válkou, se poprvé…
Vojenské úmrtní matriky online – databáze padlých, zemřelých a nezvěstných vojáků z první světové války

Vojenské úmrtní matriky online – databáze padlých, zemřelých a nezvěstných vojáků z první světové války

07. 02. 2021
Jsou projekty, u nichž je objem prací tak velký, že se cíl…