Od Partnerství pro mír po vstup do Aliance

Konec bipolárního rozdělení světa změnil i situaci České republiky. Ani jeden ze sousedních států nepředstavoval pro ČR bezpečnostní hrozbu. Její území leželo izolováno od hlavních bezpečnostně a politicky nestabilních částí Evropy – Balkánu a oblastí bývalého Sovětského svazu. Po rozpadu Varšavské smlouvy se však Česká republika mohla opřít pouze o členství v OSN a KBSE, tedy v organizacích kolektivní bezpečnosti, což neposkytovalo dostatečné a věrohodné bezpečnostní záruky. Odtud pramenil hlavní cíl a milník bezpečnostní politiky ČR – plnoprávné členství v NATO. Také spolupráce s Polskem a Maďarskem se zaměřila na koordinaci akcí podporujících vstup do Severoatlantické aliance. Také tyto státy hledaly v nově vzniklém bezpečnostním vakuu záruky své existence.

 

Na měnící se situaci v Evropě reagovala i Organizace severoatlantické smlouvy (NATO), a to přijetím závažných dokumentů již v průběhu roku 1990 a vytvořením nové strategické koncepce. V návaznosti na tyto změny se postupně realizovala i spolupráce s partnery ve střední a východní Evropě. K zásadním událostem patřilo vytvoření Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC), jejíž zahajovací zasedání se konalo v prosinci 1991 na úrovni ministrů zahraničních věcí členských států Aliance a dalších devíti evropských zemí, mezi nimi i Československa. V dubnu následujícího roku se ve Vojenském výboru NATO setkali i náčelníci generálních štábů. Za skutečný mezník však lze považovat summit NATO konaný 10.–11. ledna 1994 v Bruselu, kde byl představen program Partnerství pro mír.

Program nevznikal lehce, neboť jej nebylo možné oddělit od diskusí o nové roli NATO ve změněných podmínkách a o tempu a rozsahu dalšího rozšiřování Aliance. I když v roce 1991 bylo na kodaňském zasedání Rady NATO přijato prohlášení, že členské státy Aliance považují bezpečnost států střední a východní Evropy za neoddělitelně spjatou se svou vlastní, v témže roce jim dali nejvyšší činitelé NATO jasně na srozuměnou, že je Aliance v blízké budoucnosti nemůže přijmout za své členy, ani jim poskytnout oficiální bezpečnostní záruky.

Proti rychlému rozšiřování Aliance zazněla řada argumentů. I když Ruská federace byla na počátku 90. let zmítána vnitřními problémy a nepředstavovala pro střední Evropu konkrétní vojenskou hrozbu, mohlo vyvolat v Rusku pocit vojenského ohrožení a narušit úspěšné dovršení procesu START. Výrazně se také lišily názory na další vývoj Ruska – zda, kdy a do jaké míry se opět přikloní k autoritativní a expanzivní politice. V diskusi se také poukázovalo na skutečnost, že stávající ozbrojené síly středoevropských a východoevropských států by z vojenského hlediska nebyly pro Alianci žádným přínosem s ohledem na propastné rozdíly ve vedení bojových operací, logistice, infrastruktuře apod.

 

Program Partnerství pro mír (PfP)

Program předpokládal vojenskou spolupráci a možnost bezpečnostních konzultací se zeměmi, které o partnerství projeví zájem. Neznamenal však poskytnutí bezpečnostních záruk NATO ani nárok na automatické členství v Alianci v budoucnosti. Výzva obsahovala pouze značně obecnou a nezávaznou větu, že „aktivní účast v partnerství pro mír sehraje důležitou roli v evolučním rozšiřování NATO“.

Na summitu v Bruselu byly současně přijaty dva zásadní dokumenty – Výzvu hlav a států .. a Rámcový dokument. V něm se partnerská země zavazovala dodržovat základní principy spočívající v ochraně a podpoře lidských práv, základních svobod, dodržování principů mezinárodního práva, zdržení se hrozby silou či použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu, plnění povinností a závazků přijatých v oblasti zbrojení a kontroly zbrojení apod. Za Českou republiku stvrdil přijetí Rámcového dokumentu svým podpisem předseda vlády ČR 10. března 1994.

Rámcový dokument vymezil mimo jiné oblasti vzájemné spolupráce, a to zprůhlednit plánování obrany a sestavování rozpočtu, zajistit demokratickou kontrolu ozbrojených sil, udržovat schopnost a připravenost přispět k operacím pod mandátem OSN nebo v odpovědnosti OBSE, rozvíjet vzájemné vztahy s NATO a dlouhodobě rozvíjet ozbrojené síly pro společnou činnost s armádami NATO. Dokument dále vytýčil principy vypracování individuálních programů partnerství. Tento proces mezi NATO a Českou republikou byl završen 25. listopadu 1994.

Přistoupení k programu s sebou přinášelo nutnost provést řadu právních úprav týkajících se např. výcviku jednotek mimo území státu a také přítomnosti cizích jednotek v ČR. Příslušníci AČR se mohli zúčastnit cvičení v zahraničí maximálně v síle praporu a doba cvičení nesměla překročit 30 dní. Cizí jednotka nesměla přesáhnout 3000 osob na jednotlivou akci a 5000 osob celkově a u jednotlivých zemí neměla být větší než prapor a doba pobytu do 21 dnů. Česká republika se zavázala vyčlenit pro společné mírové, humanitární, vyhledávací a záchranné operace se silami NATO lehký pěší prapor, mechanizovanou rotu rychlého nasazení a prapor záchranného pluku CO.

Nezbytnou součástí PfP se stal proces plánování a hodnocení (PARP), který zpřehlednil schopnosti a možnosti jednotlivých účastníků. Celý proces byl rozdělen na tříletá období a každý druhý rok byla prováděna revize a úprava podle dosažených výsledků. Jeho cílem bylo přiblížit zkušenosti NATO v obranném plánování, umožnit vyčlenit síly a prostředky pro vzájemnou spolupráci, dosáhnout interoperability vyčleněných prostředků se silami Aliance a posléze dosáhnout interoperability celých ozbrojených sil.

Armáda České republiky se v letech 1994–1998 zúčastnila vojenskými jednotkami, důstojníky štábu nebo vojenskými pozorovateli více než 150 mezinárodních a národních cvičení, z nichž se 68 uskutečnilo na našem území. Zúčastnila se také prvních cvičení NATO/PfP v roce 1994 v Polsku Cooperative Bridge a Cooperative Spirit v Nizozemí. Následujícího roku se na území ČR jako první na území partnerského státu uskutečnilo velitelsko-štábní cvičení Cooperative Challenge. AČR úspěšně rozvíjela také bilaterální vojenskou spolupráci a účastnila se mírových operací. Spolupráce v rámci PfP byla velmi přínosná pro výcvik a nasazení českých jednotek do operací IFOR a SFOR pod vedením NATO.

V roce 1997 ČR jako první ze všech kandidátů připojení k NATO úspěšně prošla prvním kolem vyhodnocování své připravenosti. Na summitu v Madridu téhož roku bylo rozhodnuto, že NATO nabídne členství ČR, Maďarsku a Polsku, což znamenalo, že ČR okamžitě zahájila vstupní rozhovory. Během nich se zavázala zvyšovat vojenské výdaje o 0,1 % HDP ročně až do roku 2000. Současně potvrdila závazek řešit mezinárodní spory mírovými prostředky, zdržet se hrozby či použití síly apod. Na základě intenzivních konzultací ČR též získala realistické představy o nákladech ze společného rozpočtu NATO pro nové členské země a umožnila jim určit cíle pro výstavbu jejich ozbrojených sil. Závěrečná schůzka konala 10. listopadu 1997. Podepsání akcesního protokolu představoval další důležitý mezník. O několik dní později odeslala vláda České republiky generálnímu tajemníkovi NATO tzv. Letter of Intent, v němž opět potvrdila odhodlanost převzít všechny povinnosti a závazky vyplývající z protokolu a naplnit požadavky na členství v NATO.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila přistoupení ČR do NATO 15. dubna 1998 a 30. dubna tak učinil i Senát Parlamentu ČR. Dne 12. března roku 1999 se ČR stala oficiálním členem NATO a od té doby je plně zapojena do všech činností i misí Aliance.

Jaroslav Láník

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha