Ohlédnutí za velkým výročím Malé dohody zvnějšku, očima francouzských zpravodajských analytiků

Ohlédnutí za velkým výročím Malé dohody zvnějšku, očima francouzských zpravodajských analytiků

10. 12. 2021

V loňském a letošním roce uplynulo již sto let od podpisů tří základních mezistátních konvencí, na nichž stála takzvaná Malá dohoda. Základní idea bezpečnostní aliance Československa, Jugoslávie a Rumunska se vyvinula na podkladě společně sdíleného zájmu zachovat nedotknutelnost a neměnnost státních hranic v jihovýchodní části střední Evropy a na Balkáně. Územní uspořádání v dané oblasti stanovila Trianonská mírová smlouva ze 4. června 1920. Tento příspěvek nabízí netradiční pohled na Malou dohodu zvnějšku, konkrétně očima zpravodajských analytiků Generálního štábu francouzské armády z počátku 30. let. Proč právě oni a zrovna v té době podrobili Malou dohodou všestrannému rozboru?

Budování bezpečnostní architektury

Ze shody na výše uvedených bezpečnostních zájmech vzešly postupně tři bilaterální spojenecké konvence. První byla podepsána 17. srpna 1920 v Bělehradě mezi Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (dále jen Království SHS, od roku 1929 Jugoslávie) a Československem. Následovala rumunsko-československá spojenecká konvence, podepsaná 23. dubna 1921 v Bukurešti. Spojenecké konvence, jež aliančně vázala Království SHS s Rumunskem, byla podepsána v Bělehradě 7. června 1921.

Vojenská opatření tvořila ve svém souhrnu mocenský nástroj Malé dohody, který byl určen k ochraně a prosazování bezpečnostních zájmů této aliance. Jejich základnou se staly tři alianční dokumenty vojenského charakteru. Jako první byla 2. července 1921 uzavřena rumunsko-československá vojenská konvence. Po ní následovala 31. července 1921 vojenská konvence mezi Československem a Královstvím SHS.

Vznikající systém vzájemného zabezpečení byl dotvořen vojenskou konvencí mezi Rumunskem a Královstvím SHS z 22. července 1921. Výrazem tendence k úzkému propojení států Malé dohody ve vojensko-strategické oblasti se stala trojstranná vojenská konvence, jež nahradila zmíněné bilaterální dokumenty. Podepsána byla v Praze 14. září 1923. Její modernizované znění podepsali zástupci signatářských zemí 14. prosince 1931. Všechny zde dosud uvedené alianční dokumenty tvořily tajnou a rovnocenně platnou část výše uvedených politických konvencí.

Důvody pro aktivaci vojenského potenciálu Malé dohody byly specifikovány následujícím způsobem. Státy Malé dohody se zavázaly podniknout nezbytná protiopatření a mobilizovat, jestliže by Maďarsko činilo takové přípravy a vojenská opatření, která by znamenala vážnou hrozbu pro jednu či více signatářských zemí Malé dohody.

Pro ještě závažnější případ nevyprovokovaného a náhlého napadení jednoho z členských států Maďarskem se ostatní dva zavazovaly na základě oficiální žádosti napadené země vydat neprodleně mobilizační rozkaz svým armádám a co nejdříve napadnout Maďarsko. Pro případ válečného konfliktu některého z členských států Malé dohody s jiným státem, než bylo Maďarsko, respektive také Bulharsko, se ostatní členové dané aliance zavazovali umožnit a usnadnit dopravu válečného materiálu do spojenecké země přes své území.

Tato aliance se vyvíjela ve dvou fázích. V letech 1920‒1933 se postupně konstituovala jako regionální kolektivně-bezpečnostní subjekt. V následném období let 1933‒1938 vyzrála do ucelené struktury, vyznačující se mnohostrannými a silnými integračními opatřeními. Ta měla politickou, vojenskostrategickou a ekonomickou povahu. Základem této všestranné integrace se stal Organizační pakt Malé dohody, jenž byl podepsán v Ženevě 16. února 1933.

 

Malá dohoda z perspektivy evropské strategie

Malá dohoda si utvářela svou vlastní vojenskopolitickou strategii, ale sama přitom byla součástí ještě vyšší, nadstavbové strategické koncepce. Šlo o velkou vojenskou strategii Francie. Všechny tři členské země Malé dohody spojovalo s touto mocností několik zásadních vazeb fundamentálního významu.

Malodohodové státy měly stejně jako Francie základní životní zájem na zachování evropského uspořádání, zakotveného mírovými smlouvami. Jednotlivé malodohodové státy postupně uzavřely s Francií oficiální svazky, jež měly obranný charakter, a jež usilovaly o zachování poválečného uspořádání v Evropě. Vznikaly v tomto časovém sledu: Smlouva o spojenectví a přátelství mezi Francií a Československem 24. ledna 1924, Rumunsko-francouzský pakt o přátelství 10. června 1926 a Smlouva o francouzsko-jugoslávském přátelství 11. listopadu 1927

Spojenectví z let světové války a politicko-diplomatická nadstavba byly rovněž rozhodující pro to, že se všechny tři malodohodové země vázaly ve vojenskostrategické oblasti na Francii. Její armáda vyšla z posledního konfliktu jako nejsilnější a nejzkušenější vojenská síla. K Francii se obracely jako k rozhodujícímu inspiračnímu zdroji a vzoru.

Na Generálním štábu francouzské armády byla 27. listopadu 1932 dokončena velmi rozsáhlá analýza dosavadního vývoje Malé dohody. Detailnímu rozboru byla podrobena celková politicko-diplomatická aktivita Malé dohody. Každý členský stát byl vyhodnocen z hlediska vnitropolitického vývoje, sociální, národnostní i ekonomické situace a vojensko-strategického potenciálu. Dokument vznikl v rámci 2. (zpravodajského) oddělení Generálního štábu francouzské armády (Deuxième Bureau), konkrétně v jeho analytické části, označované jako sekce zahraničních armád (Section des armées etrangères).

Vznik analýzy bezprostředně souvisel se snahou francouzských stratégů aktualizovat existující vojensko-politická spojenectví a přizpůsobit je vývoji mezinárodní situace, jenž se tou dobou významně zhoršoval. Obecně šlo především o narůstající revizionismus, tedy o snahu zvrátit poválečný systém v Evropě, a specificky o beznadějný vývoj mezinárodní konference o redukci a omezení zbrojení v Ženevě.

 

S vojenským potenciálem mocnosti

Dochované prameny francouzské provenience dovolují utvořit si základní představu o povaze informací a na nich postavených názorech francouzských strategických analytiků. Ti je využívali při úvahách o takovém potenciálním uplatnění Malé dohody, které by překračovalo její základní protimaďarské zaměření směrem k posílení spojenecké fronty proti zprvu revizionistickému a později nacistickému Německu.

Specialisté zmíněné sekce zahraničních armád analyzovali vojenský potenciál každé z malodohodových zemí podle standardizovaných ukazatelů, což byly lidské zdroje pro mobilizaci, tedy jinými slovy mobilizační potenciál, dále vojenská hodnota vojenského personálu, materiální základna a vojensko-průmyslové zázemí pro vedení války a konečně možnosti nasazení a využití vojenského potenciálu Malé dohody v případě evropského konfliktu.

Malá dohoda tvořila mocensko-politický blok, jenž měl v souhrnu 45 milionů obyvatel. Jeho celkový mobilizační potenciál, tedy množství mužů, schopných aktivní vojenské služby za války, činil 6 500 000 mužů. Teoreticky tak mohl působit mocenský blok, jenž by mohl poskytnout antirevizní spojenecké frontě 80 divizí. Vzhledem k omezené materiální základně, což bylo společné pro Malou dohodu jako celek, bylo ale možné reálně vyzbrojit a vystrojit pro službu v poli nejvýše asi 2 800 000 vojáků.

 

Orientalizovaní dědici latinské kultury

Francouzští analytici charakterizovali lidské zdroje jednotlivých armád Malé dohody následujícím způsobem. Jejich hlavní myšlenky jsou zde parafrázovány v poněkud komprimované formě. Nejprve tedy o rumunské armádě. Francouzi pokládali Rumuny za sobě nejbližší ze všech vedoucích národů Malé dohody. Projevovala se zde nepochybně obecně kulturní blízkost, podpořená sounáležitostí jazyků v jedné jazykové rodině. O rumunském národě se francouzští analytici vyjadřovali jako o orientalizované latinské kultuře.

Rumunská armáda se velmi těsně přimkla k francouzské škole vojenského umění. V praxi se tato skutečnost projevila převzetím francouzských vojenských předpisů a metod, tedy celkově zásad vojenského umění. Rumunská armáda vysílala do francouzských vojenských škol každoročně množství svých důstojníků. Francouzští analytici vysoce oceňovali kultivovanost a vzdělanostní i obecně kulturní úroveň rumunského důstojnického sboru. Ten měl podle jejich mínění potenciál přijímat nové a moderní trendy vojenství, o něž projevoval zájem a ochotně je akceptoval. V praxi jej v tomto směru ale limitovala velmi omezená a kvalitativně nevyhovující materiálně-technická základna rumunské armády.

Francouzští analytici připodobňovali mužstvo rumunské armády k mužstvu francouzské armády. Rumuny ovšem pokládali za celkově odolnější a oddanější vojenské službě své vlasti. Francouzi obecně charakterizovali personál rumunské armády jako celkově dobře formovaný, vyspělý morálně, duševně a fyzicky, tedy nadaný vynikajícími vlastnostmi, které mu bylo možné přiznat jako celku.

 

Jihoslovanské aspirace

Ve vztahu k jugoslávské armádě dospěly francouzské rozbory k těmto závěrům. Jugoslávská armáda disponovala solidním důstojnickým sborem, kvalitními poddůstojníky a vynikajícím, energicky a rázně vycvičeným mužstvem. Jako takovou ji Francouzi pokládali za připravenou vést válku. Charakterizovali ji jako velmi ambiciózní, směřující k dosažení dvou vrcholných cílů. První spočíval v naplnění ideje stát se prvním, tedy vojensky nejhodnotnějším mocenským nástrojem na Balkáně. Druhým cílem bylo dosažení takové pozice, v níž by se mohla srovnávat s armádami mocností. Francouzi se domnívali, že zmíněného prvního cíle fakticky již dosáhla. V dosažení druhého cíle jí ale zatím bránila její všeobecně nedokončená organizace.

Jugoslávský velitelský sbor byl Francouzi obecně pokládán za až zaníceně patriotický s hluboce zakořeněným a extrémně vyhraněným smyslem pro výlučnost jeho povolání. Z hlediska nároků moderního vojenství ovšem ještě nedosahoval té úrovně, která byla žádoucí. To se projevovalo zejména v tom, že jugoslávský velitelský sbor se ještě nestačil adaptovat na technické inovace a pokrok, k němuž došlo po světové válce.

Specifikum jugoslávského důstojnického sboru spočívalo v tom, že ještě ve 30. letech nedosáhl žádoucí homogenity. Ti jeho příslušníci, kteří se rekrutovali z někdejší rakousko-uherské a černohorské armády, nesplynuli do spojitého celku se Srby. Přes zmíněná specifika jugoslávská armáda vykazovala obecně vysokou bojovou morálku, příznačnou vytrvalost, nenáročnost, oddanost a odhodlání obětovat se.

 

Středoevropský bastion

Československo tvořilo v rámci Malé dohody nemalé specifikum. Bylo jednou ze sedmi evropských zemí, do nichž Francie vyslala již velmi brzy po skončení světové války zvláštní vojenskou misi. Ta, která zde působila od roku 1919, měla rozsáhlé pravomoci a vliv na výstavbu armády nejen ve vojensko-technickém smyslu, ale také ve smyslu utváření vojenské strategie tohoto státu. Z hlediska kvality vojenského personálu zmíněná mise sehrála mimořádně významnou úlohu. Různost původu československého velitelského sboru, tvořeného jednak legionáři a jednak bývalými příslušníky rakousko-uherské armády, měla zpočátku za následek rovněž nedostatek jeho homogenity. Působnost Francouzské vojenské mise tento nepříznivý faktor postupně mírnila.

Francouzští analytici nepochybovali o tom, že kvalita československé armády postupně roste, a to jak po stránce odborných kvalit a soustavného školení a výcviku všech personálních kategorií armády, tak také po stránce budování její materiálně-technické základny, což dovoloval vysoce rozvinutý průmyslový potenciál Československa. Oceňovali také příznačný vlastenecký duch armády.

Celkově ovšem upozorňovali na skutečnost, že její bojová hodnota by za války závisela na to, kdo by byl jejím protivníkem. Na úrovni roku 1932 odhadovali, že maximálního výkonu by byla schopna dosáhnout proti Maďarsku a méně proti Sovětskému svazu. Neustále ale upozorňovali, že pro Československo je a bude nejvážnějším protivníkem nikoliv Maďarsko, ale Německo.

 

Modernizace ‒ poznaná nutnost

Závěry francouzských analytiků vyznívaly nejkritičtějším způsobem v souvislosti s materiálními předpoklady armád Malé dohody pro vedení války. Jejich vojensko-technickou základnu obecně pokládali za ještě příliš málo rozvinutou s řadou závažných mezer. Zejména pro jugoslávskou a rumunskou armádu byla příznačná obecná fyzická a morální zastaralost výzbroje a vojenského vybavení a také její nežádoucí různorodost.

Tyto neblahé vlastnosti podmiňovaly hodnotu technických druhů zbraní, tedy zejména dělostřelectva, letectva a spojovacího vojska. Letecké síly malodohodových armád obecně zaostávaly za moderními světovými trendy. Moderní útočné prostředky, tedy tanky, se v první polovině 30. let vyskytovaly v rámci malodohodových armád jen v nepatrných počtech.

V souvislosti s materiálními nedostatky Francouzi ovšem konstatovali vysoký zájem rumunské a jugoslávské vlády o zlepšení technické úrovně armád rozsáhlými dovozy ze zahraničí. V tomto smyslu vyzdvihovali zejména osobní zájem rumunského krále Karla II. To do budoucna skýtalo zajímavou komerční perspektivu pro československý i francouzský zbrojní průmysl.

 

Přednosti a rezervy Malé dohody ve strategických kombinacích

Obecná bilance dosavadního vývoje států Malé dohody a jejich vojenského potenciálu byla v pojetí francouzských analytiků základem k vyslovení poměrně objektivizovaných stanovisek o možnostech nasazení těchto spojeneckých armád v případě evropského konfliktu. Podle stavu z roku 1932 konstatovali, že vojensko-strategický potenciál Malé dohody by se mohl nejlépe prosadit za předpokladu koncentrického nasazení proti Maďarsku, tedy proti společně předvídanému nepříteli. Možnosti nasazení a tedy i naděje na úspěch by ovšem klesaly ve všech eventualitách excentrického použití vojenských sil Malé dohody, které v jejím okolí připouštěly myslitelné strategické kombinace.

Celkově se domnívali, že ve své aktuální politické, ekonomické a vojenské organizaci by uskupení Malé dohody neustálo obranný zápas s velkými státy, které by jej mohly napadnout, pokud by bylo odkázáno pouze samo na sebe. V rámci generalizovaného evropského konfliktu mohlo ale poskytnout svým spojencům, tedy hlavně Francii a také Polsku, významnou podporu za předpokladu a pod podmínkou, že každá že ze tří členských zemí zajistí rozvoj a funkčnost svého zbrojního průmyslu, a že mezi sebou vybudují dostatečně výkonné železniční spojení pro ekonomickou výměnu a dopravu nepostradatelného válečného materiálu.

V závěru varovali, že pokud uvedené dvě podmínky nebudou splněny, bude Malá dohoda riskovat v případě delšího válečného konfliktu ztrátu šancí reagovat na nepřátelské akce odpovídajícím a žádoucím způsobem.

Parafrázovaný soubor informací a názorů francouzských zpravodajských analytiků byl významný tím, že spoluvytvářel základnu, z níž vycházel konkrétní strategický zájem Francie. Její vojenští stratégové prosazovali objektivně správný zájem o reorientaci strategie Malé dohody. Ve změněné bezpečnostní situaci v Evropě po lednu 1933 pokládali za žádoucí, aby Malá dohoda opustila své vyhraněné zaměření proti Maďarsku, a aby byla schopna poskytnout přímou pomoc Československu, jemuž hrozilo největší nebezpečí ze strany Německa. Vlivem složitého vývoje příštích let se tento nepochybně žádoucí záměr nepodařilo prosadit.

Karel Straka

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…