Osud generála Bočka: i on byl jednou z obětí

Osud generála Bočka: i on byl jednou z obětí

16. 10. 2015

Komunistický puč v únoru 1948 osudově zasáhl do životů mnoha příslušníků čs. armády. Totalitní režim provedl v několika málo letech po únorovém převratu totální destrukci celého velitelského sboru. Dvě třetiny vojáků z povolání, tj. přes osm tisíc sloužících v únoru 1948, byly z armády nemilosrdně odstraněny: pro některé zbyla jen ta nejhorší a nejméně placená práce, mnozí skončili ve věznicích a táborech nucené práce, více než dvě desítky na šibenici.

Velitelský sbor se skládal po roce 1945 z různorodých částí. Jednak z důstojníků a rotmistrů předmnichovské československé armády, dále příslušníků vládního vojska, armády bývalého Slovenského štátu, východního a západního odboje, bývalých partyzánů a dalších skupin. Právě tuto skutečnost využili strůjci represí k tomu, aby splétali různá účelová obvinění jednotlivců i celých skupin vojáků a účelově vytvářeli údajné odbojové skupiny.

Součástí zastrašování a likvidace skutečných i údajných nepřátel byly vykonstruované politické procesy. První velký proces proti generalitě čs. armády byl veden ji na přelomu let 1948/1949. V něm byl generál Heliodor Píka za údajnou špionáž a vlastizradu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Perzekuce měla i vážné morální důsledky. V důstojnickém sboru zavládly obavy, strach, podezírání. Začal se měnit i vztah společnosti k armádě jako mocenskému nástroji KSČ.

Nejvíce perzekuovanou skupinou se stali západní letci – všichni byli po únoru 1948 označeni za státně nespolehlivé. K dalším postiženým patřili důstojníci, kteří prošli zahraničními (především západními) vojenskými školami, perzekuce se však nevyhnula, byť v mnohem menším měřítku, i důstojníkům čs. armádního sboru v SSSR. A to i těm, kteří svým postojem a činností pomáhali KSČ armádu ovládnout.

Jedním z nich byl i armádní generál Bohumil Boček. Narodil se v roce 1894 v Sivicích, v okrese Vyškov. Studoval jako mimořádný posluchač na brněnské technice, studia však nedokončil. Již v říjnu 1914 byl jako jednoroční dobrovolník povolán do rakousko-uherské armády a odeslán na ruskou frontu. Zakrátko, po několika dnech, padl u Gorlice do zajetí. O rok později se přihlásil do čs. dobrovolnického vojska na Rusi. Mimo jiné se zúčastnil bojů u Zborova. Do vlasti se vrátil v lednu 1920 v hodnosti kapitána.

V únoru 1921 se stal vojákem z povolání, v letech 1922 až 1924 studoval na Válečné škole v Praze. V roce 1930 byl podplukovník Boček přemístěn na MNO. Po okupaci se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa. Začalo jej však sledovat gestapo, a tak v únoru 1940 opustil ilegálně území protektorátu. Tzv. balkánskou cestou se dostal do Francie a po její porážce odplul do Velké Británie. Zde téměř čtyři roky zastával funkci přednosty I. odboru MNO, mimo jiné absolvoval i paradesantní výcvik ve Skotsku. V dubnu 1944 byl jmenován zástupcem velitele Čs. samostatné obrněné brigády, ale v srpnu téhož roku odešel pro neshody s ministrem národní obrany Ingrem k 1. Čs. armádnímu sboru. Zde velel 1. Brigádě a od konce prosince se stal zástupcem velitele sboru.

Po návratu do vlasti byl ustanoven náčelníkem hlavního štábu a výrazně se podílel na poválečné obnově a výstavbě armády. Po únoru 1948 jako člen armádního poradního sboru spolurozhodoval o osudech mnoha generálů a důstojníků a plnil linii KSČ. Poté, co byl jeho syn Zdeněk zatčen za protistátní činnost, byl k 31. červenci 1948 odvolán z funkce a sledován. V té době se povážlivě zhoršoval jeho stav, a tak k 1. lednu 1950 byl přeložen do trvalé výslužby jako 75 % invalida.

Ani skutečnost, že nevyvíjel žádnou protistátní činnost, jej neuchránila před zatčením a smyšleným obviněním z vyzvědačství a vojenské zrady a dalších trestných činů. Pod nátlakem se k této činnosti přiznal a v červenci 1952 jej odsoudili na doživotí. K výkonu tresti byl převezen do věznice ve Valdicích, ačkoli jeho zdravotní stav vyžadoval hospitalizaci a intenzivní lékařskou péči. Po několika týdnech věznění generál Boček ve vězení 16. října 1952 skonal.

Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně rehabilitován byl až v dubnu 1991.

Jaroslav Láník

 

Aktuálně



Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část třetí. Období první světové války 1914-1918.

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část třetí. Období první světové války 1914-1918.

28. 09. 2022
Třetí částí nové expozice v Armádním muzeu Žižkov je věnována válečnému konfliktu, který…
Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

26. 09. 2022
Před 84 lety, noci z 29. na 30. září 1938, byla podepsána…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

23. 09. 2022
Druhá část nové expozice v rekonstruovaném Armádním muzeu Žižkov je věnována období od…
Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

20. 09. 2022
Letošnímu třetímu číslu časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část první. Od nejstarších dob po rok 1740.

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část první. Od nejstarších dob po rok 1740.

17. 09. 2022
V naší sérii článků, v nichž vám představujeme novou podobu Armádního muzea Žižkov, se…