Osud generála Bočka: i on byl jednou z obětí

Komunistický puč v únoru 1948 osudově zasáhl do životů mnoha příslušníků čs. armády. Totalitní režim provedl v několika málo letech po únorovém převratu totální destrukci celého velitelského sboru. Dvě třetiny vojáků z povolání, tj. přes osm tisíc sloužících v únoru 1948, byly z armády nemilosrdně odstraněny: pro některé zbyla jen ta nejhorší a nejméně placená práce, mnozí skončili ve věznicích a táborech nucené práce, více než dvě desítky na šibenici.

Velitelský sbor se skládal po roce 1945 z různorodých částí. Jednak z důstojníků a rotmistrů předmnichovské československé armády, dále příslušníků vládního vojska, armády bývalého Slovenského štátu, východního a západního odboje, bývalých partyzánů a dalších skupin. Právě tuto skutečnost využili strůjci represí k tomu, aby splétali různá účelová obvinění jednotlivců i celých skupin vojáků a účelově vytvářeli údajné odbojové skupiny.

Součástí zastrašování a likvidace skutečných i údajných nepřátel byly vykonstruované politické procesy. První velký proces proti generalitě čs. armády byl veden ji na přelomu let 1948/1949. V něm byl generál Heliodor Píka za údajnou špionáž a vlastizradu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Perzekuce měla i vážné morální důsledky. V důstojnickém sboru zavládly obavy, strach, podezírání. Začal se měnit i vztah společnosti k armádě jako mocenskému nástroji KSČ.

Nejvíce perzekuovanou skupinou se stali západní letci – všichni byli po únoru 1948 označeni za státně nespolehlivé. K dalším postiženým patřili důstojníci, kteří prošli zahraničními (především západními) vojenskými školami, perzekuce se však nevyhnula, byť v mnohem menším měřítku, i důstojníkům čs. armádního sboru v SSSR. A to i těm, kteří svým postojem a činností pomáhali KSČ armádu ovládnout.

Jedním z nich byl i armádní generál Bohumil Boček. Narodil se v roce 1894 v Sivicích, v okrese Vyškov. Studoval jako mimořádný posluchač na brněnské technice, studia však nedokončil. Již v říjnu 1914 byl jako jednoroční dobrovolník povolán do rakousko-uherské armády a odeslán na ruskou frontu. Zakrátko, po několika dnech, padl u Gorlice do zajetí. O rok později se přihlásil do čs. dobrovolnického vojska na Rusi. Mimo jiné se zúčastnil bojů u Zborova. Do vlasti se vrátil v lednu 1920 v hodnosti kapitána.

V únoru 1921 se stal vojákem z povolání, v letech 1922 až 1924 studoval na Válečné škole v Praze. V roce 1930 byl podplukovník Boček přemístěn na MNO. Po okupaci se zapojil do vojenské odbojové organizace Obrana národa. Začalo jej však sledovat gestapo, a tak v únoru 1940 opustil ilegálně území protektorátu. Tzv. balkánskou cestou se dostal do Francie a po její porážce odplul do Velké Británie. Zde téměř čtyři roky zastával funkci přednosty I. odboru MNO, mimo jiné absolvoval i paradesantní výcvik ve Skotsku. V dubnu 1944 byl jmenován zástupcem velitele Čs. samostatné obrněné brigády, ale v srpnu téhož roku odešel pro neshody s ministrem národní obrany Ingrem k 1. Čs. armádnímu sboru. Zde velel 1. Brigádě a od konce prosince se stal zástupcem velitele sboru.

Po návratu do vlasti byl ustanoven náčelníkem hlavního štábu a výrazně se podílel na poválečné obnově a výstavbě armády. Po únoru 1948 jako člen armádního poradního sboru spolurozhodoval o osudech mnoha generálů a důstojníků a plnil linii KSČ. Poté, co byl jeho syn Zdeněk zatčen za protistátní činnost, byl k 31. červenci 1948 odvolán z funkce a sledován. V té době se povážlivě zhoršoval jeho stav, a tak k 1. lednu 1950 byl přeložen do trvalé výslužby jako 75 % invalida.

Ani skutečnost, že nevyvíjel žádnou protistátní činnost, jej neuchránila před zatčením a smyšleným obviněním z vyzvědačství a vojenské zrady a dalších trestných činů. Pod nátlakem se k této činnosti přiznal a v červenci 1952 jej odsoudili na doživotí. K výkonu tresti byl převezen do věznice ve Valdicích, ačkoli jeho zdravotní stav vyžadoval hospitalizaci a intenzivní lékařskou péči. Po několika týdnech věznění generál Boček ve vězení 16. října 1952 skonal.

Částečně byl rehabilitován v roce 1962 a 1972, plně rehabilitován byl až v dubnu 1991.

Jaroslav Láník

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha