Pár dvouhlavňových pistolí puškaře Penela

V minulém roce se Vojenskému historickému ústavu Praha podařil nákup dvou zajímavých a luxusně provedených zbraní – páru dvouhlavňových pistolí s křesadlovými zámky, jež jsou signovány jménem puškaře J. Penela. Na první pohled je patrné, že předkládané dvouhlavňové pistole jsou ukázkou puškařské práce nadprůměrné kvality, zdobnosti a okázalosti a byly zhotoveny pro významného a bohatého zákazníka. Reprezentovaly svého majitele, jeho životní styl i postavení ve společnosti.

 

Hlavňové svazky obou pistolí vynikají dekorativně působivým spojením modřeného povrchu s technikou tausovaného dekoru a signaturou ze zlatého drátku, které vystupují nad povrch. Jsou vyrobeny z kovaných ocelových trubek okrouhlého průřezu a kuželovitého tvaru. Do svazku jsou hlavně spojeny stříbrnou pájkou, v horní části pak záměrnou lištou žlábkového průřezu. Jazyk hlavní je ve středu zvýšen a tvoří mělké široké hledí, asi 5 cm od ústí hlavně je na záměrné liště napájena stříbrná muška kapkovitého tvaru. Zátravkové otvory jsou chráněny terčíkem ze zlata. Celý vnější povrch jazyku je zdoben jemnou a velmi dekorativní rytinou rozvilin ve stylu pásků na matovaném a vyzlaceném povrchu. V komorové části mají obě hlavně výzdobu provedenou technikou tausování zlatým drátem. Na liště mezi hlavněmi je mezi výzdobou použit dekor, jehož součástí je rámeček se signaturou výrobce pistolí „J. Penel L´aisne“.

Ve Stöckelově seznamu světových puškařů je pod jménem J. Penel uvedeno hned několik jmen tohoto puškařského rodu, který působil ve francouzském městě Saint-Étienne. Z nich se nabízí zejména Jacques Penel (1729–po roce 1800), který své práce značil Laisné (starší), stejně jako je uvedeno na našich pistolích. Nicméně, jak bude dále osvětleno, víme s pravděpodobností hraničící s jistotou, že pistole byly vyrobeny mezi léty 1731–1735. Z letopočtu narození je tedy zřejmé, že tento puškař jejich autorem být nemohl, neboť v té době mu bylo pouhých 2–6 let. Pravděpodobně jediným správným jménem výrobce je Jacques Penel, narozený v roce 1670, kterému bylo v době zhotovení pistolí 61–65 let, což by dále ze skutečnosti, že měl syna stejného jména, odpovídalo jeho oprávněnému nároku na užití přídomku Laisné.

Každá z pistolí je opatřena dvěma francouzskými křesadlovými zámky, jejichž nádherná rytecká výzdoba vystupující nad zlacené a matované pozadí jen podtrhává luxusní provedení obou zbraní. Zámkové desky jsou plochého typu, zhotovené z kované oceli a leštěné do vysokého lesku. Pánvičky jsou vyrobeny z jednoho kusu materiálu jako desky, což je technické řešení výrobně náročnější než běžné dělené provedení. Jedná se o zajímavost, používanou jen zřídka. Zámkové desky, kohouty, ocílky a horní čelisti kohoutů jsou zdobeny rytinami vojenských trofejí, rozvilin a úponků. Garnitury se skládají celkem ze šesti částí pro každou z pistolí, přičemž všechny části jsou zhotoveny jako odlitky ze stříbra, které jsou ručně vyzdobeny rytinami. Botky pažeb mají klasický hruškovitý tvar, dominantní část je zdobena rytinou vojenských trofejí, které vystupují z kompozice díky matovanému a zlacenému pozadí. Knoflíky, které botky uzavírají, jsou zdobeny výraznou plastikou maskarona. Lučíky jsou zhotoveny z jednoho kusu stříbra, jejich oblouk je zdoben páskovým dekorem, opět na zlaceném a matovaném pozadí.

Pažby obou pistolí jsou vyrobeny z velice jakostní kořenovice s výraznou a rovnoměrnou strukturou. Jejich barva je hnědá a povrchový lak saténově lesklý. Při rozebrání zbraně je patrné, že obě pažby byly zhotoveny ze dvou kusů stejného materiálu, který byl mistrně spojen a slepen. Příčinou tohoto netradičního řešení je se vší pravděpodobností snaha o zachování rovnoměrnosti struktury dřeva po celé délce pažeb. Volný prostor kolem jazyků hlavní a vstupních objímek nabijáků je zdoben nad úroveň vystupující páskovou řezbou pěkné kompozice a vysoké řemeslné kvality.

Do krků pažeb je vsazen hřbetní štítek s kompozicí dvou figurek lvů, kteří se tlapami opírají o oválný štít s monogramem majitele zbraní „FA“. Monogram je stylizovaný, a jak bylo v této době zvykem, podle osy zrcadlově párovaný. V horní části kompozice štítku je koruna, ve spodní maskaron a úponky. Při hledání majitele zbraní zásadně napomohla publikace Royal Sporting Guns at Winsor od Howarda L. Blackmorea z roku 1968. Tam je na obrázku č. 30 zobrazen palcový štítek zbraně a monogram na něm je identický s monogramem na popisovaných pistolích. Autor došel k nejistému závěru, že iniciály na štítku jsou písmena IA, což však není správná interpretace.

Z textu dále vyplývá, že popisovanou zbraň zhotovil Johan Ulrich Mänz, který byl dvorním puškařem Ludvíka Rudolfa (1671–1735), vévody brunšvicko-wolfenbüttelského. Z jeho životopisu pak můžeme vysledovat skutečného majitele a pravý význam monogramu na palcovém štítku zbraně. Vévoda Ludvík Rudolf měl čtyři dcery. Nejstarší z nich Alžběta Kristýna (1691–1750) se provdala za španělského krále Karla III, pozdějšího římského císaře Karla VI., a stala se matkou příští císařovny Marie Terezie. Nejmladší z dcer Antonie Amálie (1696–1762) se 15. října 1712 provdala za brunšvicko-lüneburského vévodu Ferdinanda Alberta II. (1680–1735), a protože vévoda Ludvík Rudolf neměl mužské potomky a Ferdinand Albert byl současně jeho prvním bratrancem, stal se dědicem a nástupcem v Brunšvicku-Wolfenbüttelu právě on.

Zbraň popisovaná v knize tedy byla skutečně vyrobena na dvoře Ludvíka Rudolfa jeho dvorním puškařem, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou byla darem pro Ferdinanda Alberta II. Pistole zakoupené do sbírky VHÚ mohly být použity stejným způsobem, tedy jako dar. Je však nesporné, že jejich majitel, jehož monogram „FA“ je vyryt na palcovém štítku, je totožný.

Ferdinand Albert II. se narodil 29. května 1680 v Bevernu jako čtvrtý syn Ferdinanda Alberta I. Brunšvicko-Bevernského (1636–1687) a Kristiny Hessensko-Eschwegské (1648–1702). Byl důstojníkem v armádě Svaté říše římské. Po vypuknutí války o španělské dědictví (1701–1714) bojoval v císařské armádě na straně císaře Leopolda I. ve Švábsku a Bavorsku. V roce 1704 se jako křídelní pobočník (Flügeladjutant) císaře zúčastnil bitvy u Schellenbergu, poté se stal generálním pobočníkem (Generaladjutant) a jako takový byl těžce raněn v bitvě u Landau. V roce 1707 povýšil na generálmajora a v roce 1711 se stal polním podmaršálkem (Feldmarschallleutnant). V letech 1716–1718 bojoval proti Turkům v hodnosti polního zbrojmistra (Feldzeugmeister) pod vrchním velením prince Evžena Savojského (1663–1736). Byl jmenován velitelem pevnosti Komárno, jedné z nejvýznamnějších pevností v Uhrách, jež byla významným bodem vojenského odporu proti vojskům Osmanské říše.

Zvláště se vyznamenal roku 1716 v bojích u Petrovaradína, klíčové pevnosti a zásobárny habsburských vojsk na Dunaji, kde armáda Evžena Savojského zasadila osmanským Turkům zdrcující úder. Poté se účastnil úspěšného obléhání Temešváru a Bělehradu. Od roku 1723 byl císařským polním maršálem (Feldmarschall), od roku 1727 říšským generálním polním zbrojmistrem (Reichsgeneralfeldzeugmeister) a od roku 1733 říšským generálním polním maršálem (Reichsgeneralfeldmarschall). V následujících letech byl Ferdinand Albert II. jedním z nejdůležitějších spolupracovníků prince Evžena Savojského. Získal si také důvěru pruského krále Fridricha Viléma I. (1688–1740) a roku 1733 provdal svou dceru Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Bevernskou (1715–1797) za korunního prince Fridricha (1712–1786), budoucího pruského krále Fridricha II. Velikého. Po smrti svého tchána Ludvíka Rudolfa v březnu 1735 opustil vojenskou službu a stal se novým vévodou brunšvicko-wolfenbüttelským. Po šesti měsících však náhle zemřel a na jeho místo nastoupil nejstarší ze čtrnácti potomků, syn Karel I. (1713–1780).

Pro své nadprůměrně kvalitní provedení patří představované pistole k tomu nejlepšímu, co puškařské umění zanechalo jako odkaz budoucím generacím. Osobnost majitele pak bezesporu zásadně navyšuje jejich umělecky historickou i sběratelskou hodnotu.

Jan Šach

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha