Poboční zbraně následníka trůnu ve sbírkách VHÚ a na výstavě V ZÁKOPECH PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

K význačným předmětům na výstavě V zákopech první světové války patří také poboční zbraně Františka Ferdinanda d´Este, jejichž kolekce se nachází ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha. Následník rakousko-uherského trůnu byl znám jako vášnivý milovník zbraní, jeho sbírka obsahuje i mnohé skvosty. Přinášíme vám popis některých arcivévodových zbraní, palných i chladných.

 

Když se 18. prosince 1863 arcivévodovi Karlu Ludvíkovi a arcivévodkyni Marii Annunciatě narodil syn František Ferdinand, těžko mohl někdo předpokládat, že by se tento novorozenec mohl v budoucnu stát rakouským císařem. Korunnímu princi Rudolfovi bylo již pět let a jeho otec, třiatřicetiletý císař František Josef I., mohl mít v příštích letech ještě další mužské potomky. 30. ledna 1889 se však Rudolf v Mayerlingu zastřelil a z arcivévody Františka Ferdinanda, v té době majora 102. pěšího pluku se sídlem v Praze, se rázem stal pravděpodobný budoucí císař a také král uherský, český atd.

V roce 1875 došlo k události, která ještě ani ne dvanáctiletému Františku Ferdinandovi změnila jméno a v okamžiku jej přiřadila k nebohatším příslušníkům habsburské rodiny. Ve Vídni zemřel modenský vévoda František V., arcivévoda rakouský z Este. V Modeně již nevládl, při sjednocování Itálie z ní byl v roce 1859 vyhnán a v habsburské monarchii žil v exilu. Byl však velmi bohatý a především bezdětný. S vědomím, že je posledním nositelem jména Este, určil ve své závěti, že celé své jmění odkáže nejvýše postavenému Habsburkovi, který přijme jméno Este a zaváže se, že bude usilovat o znovuzískání vlády nad Modenou.

Protože korunní princ Rudolf nepřicházel jako předpokládaný budoucí císař pro regenství v Modeně v úvahu, ustanovil František V. svým univerzálním dědicem nejstaršího císařova synovce, nezletilého arcivévodu Františka Ferdinanda. Ten se tak stal majitelem paláců a činžovních domů ve Vídni, v severní Itálii, vily v Římě, krásného panství Chlum u Třeboně, peněz v bankách a sbírek uměleckých předmětů nedozírné ceny.

Byla to především estenská sbírka zbraní, kterou po vyhnání z Itálie František V. převezl do Vídně a kterou její nový majitel přestěhoval na Konopiště, poté co tento zámek zakoupil a upravil jako svou rezidenci. Odhaduje se, že František Ferdinand zdědil majetek v hodnotě asi 8 milionů zlatých.

Arcivévoda koupil konopišťský zámek v roce 1887 od Františka knížete Lobkovice. Získal tak sice zanedbané, ale krásné panské sídlo, jehož historie sahá až hluboko do středověku. Okolní parková úprava změnila v 18. století pevný hrad v zámek, jemuž z minulosti zbylo jádro zajímavé hradní architektury u nás nezvyklého francouzského typu, s válcovými věžemi po obvodu.

Romantická kulisa Konopiště arcivévodu Františka Ferdinanda ihned zaujala. Vyhovovala jeho historizujícímu myšlení, podstatná byla nepochybně i krása okolní krajiny, slibující množství jedinečných loveckých zážitků. Zděděné finanční prostředky mu umožnily provést velkorysou celkovou přestavbu a modernizaci Konopiště v luxusní, reprezentativní a pohodlné sídlo.

Po první světové válce se zámek Konopiště s celým svým zařízením stal majetkem československého státu. V roce 1960 byly moderní palné zbraně, k jejichž držení podle zákona o zbraních bylo nutné povolení a které by na Konopišti mohly zůstat pouze po funkčním znehodnocení, předány do sbírek pražského Vojenského muzea.

Arcivévoda František Ferdinand umístil na Konopišti mj. i kolekci vojenských pušek, které byly v 80. letech 19. století ve výzbroji různých armád. Vedle tehdejších zbraní habsburské armády jsou to i vojenské pušky německé, rumunské, řecké apod. Tyto zbraně mají do hlaviště pažby vsazenu destičku s nápisem, označujícím o jaký vzor se jedná. Stejným způsobem jsou označeny i dvě další zbraně. Krátká (960 mm) perkusní puška vojenského typu má na destičce nápis „Exercier-Gewehr Sr. K. u. K. Hoheit d. durchl. Herrn Erzherzog FRANZ FERDINAND“ (cvičná puška Jeho c. a k. Výsosti jasného Pana arcivévody Františka Ferdinanda), krátká a lehká jednuška pak nápis „Erstes Jagd-Gewehr Sr. K. u. K. Hoheit d. durchl. Herrn Erzherzog FRANZ FERDINAND“ (první lovecká puška Jeho c. a k. Výsosti jasného Pana arcivévody Františka Ferdinanda).

První puška tedy sloužila k vojenskému výcviku mladého arcivévody, který byl již 23. dubna 1878 ve věku čtrnácti a půl let jmenován poručíkem habsburské armády. Druhý exemplář – první lovecká zbraň, je kvalitně zpracovaná, střídmě zdobená puška systému Lefaucheux, která není ani značena ani datována. Konstrukcí odpovídá počátku 70. let 19. století, kdy devítiletý František Ferdinand zahájil svoji loveckou kariéru.

 

Šavle pro důstojníky pěchoty vzor 1861

Ve sbírce chladných zbraní Vojenského historického ústavu se nachází hned několik pobočních zbraní arcivévody d´Este, které byly nedílnou součástí jeho uniforem v rámci jednotlivých druhů vojsk rakousko-uherské armády. Jsou to především tři exempláře šavle pro důstojníky pěchoty vzor 1861, která se se svým charakteristickým esovitě prohnutým košem z plochého ocelového pásu stala synonymem rakousko-uherského důstojníka druhé poloviny 19. a počátku 20. století, neboť ve výzbroji zůstala až do pádu habsburské monarchie v roce 1918. Byla určena pro hodnosti od praporčíka (Fähnrich) výše. Od roku 1887 byli touto šavlí vyzbrojeni také pěchotní šikovatelé (Feldwebel) a nadmyslivci (Oberjäger).

Ačkoliv se jednalo o unifikovaný typ důstojnické šavle, jednotlivé exempláře se vzájemně odlišují poměrně značnými rozměrovými a drobnými tvarovými odchylkami. Předepsaná délka čepele byla 840 mm, ale důstojníci si ji nechávali zhotovovat “na míru”, s mnohými dekoračními prvky u jednotlivých jejích částí, jako byly ozdobně profilované hlavice, ryté nebo prořezávané oblouky jílce, ryté a leptané čepele apod.

První z „jednašedesátek“ z majetku následníka trůnu je naprosto standardním výrobkem, který se od běžných kusů liší pouze monogramem majitele na hlavici jílce. Čepel této šavle (délka 840 mm, šířka 28 mm) je na vnitřní straně pod košem značena svým výrobcem „WEYERSBERG & STAMM SOLINGEN“, na vnější straně „FRANZ THILLs NEFFE WIEN EISENHAUER“. Dřevěná rukojeť je potažena rybí kůží a v profilaci ovinuta stáčeným a jednoduchým stříbrným drátkem. Jednoduchý páskový, esovitě prohnutý koš přechází v souměrný zvlněný záštitný list, v zadní části se dvěma výřezy pro zápěstník. Na hřbetu je rukojeť opatřena rytinou rakouského orla s korunou a hlavice je opatřena rytým monogramem majitele zbraně FF pod korunkou. K jílci je připevněno zlaté dracounové portepé.

Druhá arcivévodova šavle pro důstojníky pěchoty vzor 1861 již rozhodně standardní není. Její čepel nebyla vyrobena žádnou zavedenou německou nebo rakouskou firmou, ale pochází z dalšího historicky významného střediska mečířské produkce – ze španělského Toleda. Poněkud robustnější čepel (délka 840 mm, šířka 32 mm) je ve své horní polovině zdobena leptanými a zlacenými ornamenty rostlin, ptáků a vojenských trofejí. Na vnější straně pod záštitou je značena leptaným nápisem „ARTILLERIA FABRICA DE TOLEDO 1900“.

Dřevěná rukojeť je stejně jako u první šavle potažena rybí kůží a v profilaci ovinuta stáčeným a jednoduchým stříbrným drátkem. Typický esovitě prohnutý koš přechází v elegantní záštitný list, který má na své vnější straně po celé ploše zlacené reliéfní zobrazení rakouského dvouhlavého orla. Na ozdobné volutě je z vnitřní strany vyryto jméno firmy, která jílec této krásné zbraně vyrobila – „STRIBERNY WIEN“. Hlavice jílce je opět opatřena monogramem majitele FF pod korunkou.

Nejhonosnější celkové provedení má třetí šavle stejného vzoru, která je přesvědčivým důkazem vynikající úrovně středoevropských mečířských firem a zejména výjimečné elegance důstojnických pobočních zbraní v habsburské monarchii na přelomu 19. a 20. století. Její mírně zakřivená čepel z damascénské oceli (délka 848 mm, šířka 25 mm) je na vnější straně zdobena leptanými a zlacenými ornamenty vojenských trofejí a dvouhlavým orlem s korunou na tmavém poli. Pod košem je opatřena leptaným a zlaceným nápisem FRANZ THILLs NEFFE HOFLIEFERANT WIEN. Na vnitřní straně je leptaný a zlacený ornament sv. Jiří bojujícího s drakem a monogram FJI s korunou na tmavém poli, pod košem nápis ROSENDAMAST EISENHAUER.

Dřevěná rukojeť je opět potažena rybí kůží a v profilaci ovinuta stáčeným a jednoduchým stříbrným drátkem. Páskový, esovitě prohnutý koš přechází v souměrný zvlněný záštitný list se dvěma otvory pro zápěstník. Vnější část koše, hřbet rukojeti a objímka jsou bohatě zdobeny leptanými a zlacenými ornamenty vojenských trofejí, rostlin a lidských a zvířecích postav. Na hlavici je jako u obou předchozích exemplářů vyryt monogram FF pod korunkou. Ke koši je připevněno zlaté dracounové portepé. Nezvykle je u této šavle zpracována pochva, jejíž originální hraněný průřez s rytými a zlacenými objímkami dodává celé zbrani punc ještě vyšší elegance.

 

Šavle pro důstojníky rakousko-uherského jezdectva

Ve sbírce Vojenského historického ústavu se z majetku Františka Ferdinanda d´Este nacházejí i dvě luxusní šavle pro důstojníky rakousko-uherského jezdectva.

Starší z nich souvisí s rokem 1869, kdy proběhla jedna z reorganizací rakouského jezdectva, v jejímž rámci byla do výzbroje všech jeho složek zavedena nová jednotná šavle. Koš je inspirován staršími vzory 1850 a 1858, zhotoven je však již z kvalitnější oceli vyrobené tzv. besemerováním, tj. zkujňováním surového železa spalováním uhlíku kyslíkem. Ze stejného materiálu je vyrobena i pochva, která si zachovala způsob zavěšení předchozího vzoru 1861. Využitím kvalitnějšího materiálu došlo k důležitému snížení váhy celé zbraně.

Verze šavle pro důstojnický sbor byla zavedena až předpisem z 27. března 1870 (z důvodu jednotnosti je však také označována jako vzor 1869) a od modelu pro mužstvo se liší pouze výzdobou koše, která se navrátila k prořezávanému péřovitému (listovému) ornamentu vzorů 1845, 1850 a 1858. Ve způsobu výzdoby košů důstojnických šavlí vzor 1869 však existuje výrazná variabilita, přičemž záleželo na fantazii a přání majitele zbraně. Na oblouku koše se tak objevují císařští dvouhlaví orli, šlechtické erby, panovnické koruny nebo postavy svatého Jiří bojujícího s drakem či svaté Barbory, patronky jezdectva a dělostřelectva.

V případě jezdecké šavle arcivévody d´Este se nejedná o vzorovou zbraň, neboť čepel, která byla vyrobena ve zbrojovce v Toledu, je opatřena oboustranným širokým výbrusem, zatímco šavle zavedeného modelu měly jak u verze pro mužstvo, tak u důstojnické varianty výbrus pouze na své vnější straně. Čepel (délka 842 mm, šířka 27 mm) je v horní polovině oboustranně bohatě zdobena leptanými a zlacenými rostlinnými, figurálními a vojenskými ornamenty. Na vnější straně je pod košem značena nápisem “ARTILLERIA FABRICA DE TOLEDO”, na vnitřní straně rokem výroby “ANO DE 1879″. Tvar jílce naopak odpovídá zavedenému modelu a výzdoba koše potvrzuje již zmiňovanou variabilitu jejích možných námětů.

Dřevěná rukojeť je potažena rybí kůží a v profilaci ovinuta stáčeným drátkem z bílého kovu. Souměrný koš s ovalením na okraji je prořezáván rostlinným ornamentem, postavou svatého Jiří bojujícího s drakem, a dvěma výřezy pro zápěstník. U nich je značen výrobce koše – firma “STRIBERNY WIEN”. Standardní celokovová pochva je opatřena dvěma objímkami s poutkem a pevným závěsným kroužkem.

Jezdecká šavle vzor 1869 se stala jednou z nejdéle sloužících pobočních zbraní v rakouské a rakousko-uherské armádě. V březnu 1904 bylo rozhodnuto, že bude nahrazena novou jednotnou šavlí, jejíž konstrukce byla ve srovnání s předchozími modely v mnoha směrech revoluční. Patrné je to zejména na tvaru čepele, která je opatřena oblým hřbetem, který ve spodní části přechází ve středové žebro a vytváří tak výrazné falešné ostří. Takto řešený průřez čepele umožnil podstatné snížení celkové hmotnosti. Samotný koš opustil zavedený symetrický tvar tím, že je na vnější stranu rozšířený. Šavle byla zavedena pro všechny druhy jezdectva, poddůstojníky pevnostního dělostřelectva a oddíly vozatajstva. Verze pro důstojníky se od běžného modelu pro mužstvo odlišuje pouze výzdobou koše s prolamovaným rostlinným ornamentem a celkově preciznějším zpracováním.

Šavle pro důstojníky jezdectva vzor 1904 z majetku arcivévody Františka Ferdinanda se vyznačuje předpisovou čepelí z velmi kvalitní damascénské oceli, která je na vnitřní straně značena “L. ULRICH WIEN I KOHLMARKT 8″. Po obou stranách je zdobena leptanými ornamenty a nápisy – na vnější straně historickou přilbou a nápisem “Das 4. Dragonerregiment”, na vnitřní straně nápisem “Seinem höchsten Inhaber. Enns 16. August 1913″ (v roce 1913 se arcivévoda d´Este stal čestným majitelem 4. dragounského pluku se sídlem v hornorakouském Ennsu). Dřevěná rukojeť je potažena rybí kůží a v profilaci ovinuta stáčeným a jednoduchým stříbrným drátkem. Hlavice a hřbet jílce s oválnými úchyty jsou opatřeny kanelováním. Mohutný nesouměrný koš s ovalením na okraji je zdoben prolamovaným rostlinným ornamentem a monogramem F. F. Šavle má standardní celokovovou pochvu s koženým a dracounovým závěsným řemením, uložena je v dřevěném přepravním pouzdru se zlaceným monogramem majitele zbraně.

 

Šavle pro důstojníky námořnictva vzor 1850/71

Poslední z kolekce arcivévodových pobočních zbraní byla doplňkem jeho uniformy admirála rakousko-uherského válečného námořnictva, kterým ho císař František Josef I. jmenoval 4. září 1902. Jedná se o standardní šavli pro důstojníky námořnictva vzor 1850/71.

Zavedení tohoto modelu bezprostředně souviselo s revolučním hnutím v Itálii v letech 1848-1849, kdy se velké množství rakouských námořníků včetně důstojníků přidalo na stranu povstalců. Po kapitulaci Benátek sami důstojníci, kteří zůstali loajální k habsburskému trůnu, žádali, aby nemuseli nosit zbraň, která byla revolucionáři znevážena. Tou byla šavle vzor 1846 s charakteristickým mohutným zlaceným mosazným košem, zdobeným reliéfem námořní kotvy, listů a rokaje. Císařským předpisem z 30. října 1850 byl proto zaveden nový, upravený vzor důstojnické šavle.

Největší rozdíl oproti předchozímu modelu spočíval v pozměněné výzdobě koše s reliéfem námořní kotvy, mořských panen a rakouského státního znaku. Hřbet rukojeti je pak opatřen reliéfem vavřínu, trojzubce a tváře Neptuna. V roce 1871 byla na zbrani provedena jediná úprava, spočívající ve změně způsobu zavěšení pochvy pomocí pevného závěsného kroužku a poutka na vnitřní straně horního kování, tedy systémem ve stejné době užívaným i u zbraní pěchoty a jízdy.

Námořní šavle Františka Ferdinanda d´Este má čepel (délka 760 mm, šířka 28 mm) s oblým hřbetem, která je na vnější straně značena „FRANZ THILLS NEFFE WIEN“ a zdobena leptaným rakouským znakem mezi ornamenty, na vnitřní straně leptem císařské koruny a námořní kotvy. Dřevěná rukojeť je potažena rybí kůží a ovinuta stáčeným mosazným drátkem. Povrch předpisového jílce s bohatou plastickou výzdobou je zlacen. Dřevěná pochva je potažena černou kůží a opatřena mosazným kováním s pevným poutkem a závěsným kroužkem. Horní kování je na vnější straně zdobeno reliéfem námořní kotvy, střední a spodní kování plastickým rostlinným ornamentem.

Jan Šach

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha