Polní čepice rakousko-uherských vojáků, 1914–1918

Pokud bychom hledali jednu stejnokrojovou součástku, která by nejlépe charakterizovala typický vzhled rakousko-uherských vojáků, byla by to nepochybně polní čepice. Tato součástka také často jako jediná umožňovala alespoň částečné odlišení a možnost projevení osobnosti vojáka. Nejednalo se jen o bílý kvítek ze známé vojenské písně, ale i o celou řadu pamětních odznaků, povinná polní označení, či nejrůznější identifikační prvky. Proměny polní čepice, často vynucené nedostatkem materiálu a přehled nejčastějších doplňků tvoří náplň tohoto příspěvku.

 

Charakteristický tvar polní pokrývky hlavy provázel v různých barevných obměnách rakousko-uherské armády po téměř celé půlstoletí. Poprvé byla měkká polní čepice zavedena do výstroje v roce 1868. Jednoduchá pokrývka hlavy, která tvarem odpovídala čepicím pro jízdu, se označovala jako Lagermütze, tedy táborová pokrývka, nošené mimo službu a při práci. V ostatních případech se mělo nosit pěchotní čáko. Čepice se vyráběla ze světlemodrého sukna, skládala se z těla, nátylníku, který bylo možné při nepřízni počasí stáhnout přes uši a soukenného čelního štítku, která bylo možné sklopit.

Již v roce 1871 byl zaveden inovovaný vzor čepice, doplněný lakovaným koženým štítkem. Ve stejném roce vyšel popis nové polní pokrývky hlavy i ve stejnokrojovém předpise. Výslovně zde bylo uvedeno, že polní čepice je jedinou pokrývkou hlavy pěšáka v poli. Tato věta de facto platila až do roku 1916, kdy došlo k masovému zavádění ochranných ocelových přileb. Čepice z roku 1871 se na více než čtyřicet let stala charakteristickou polní pokrývkou hlavy rakousko-uherských pěšáků. Čepice se štítkem a nátělníkem však byla pro polní použití značně diskutabilní. V letních měsících způsobovala přehřívání a v zimě naopak neposkytovala dostatečnou ochranu při nízkých teplotách.

V roce 1908, v souvislosti se změnou barvy stejnokroje došlo i ke změně barvy materiálu čepice. Nově se čepice vyráběla z lehkého čepicového sukna (stejnokroj se vyráběl z celkem čtyř různých druhů sukna dle gramáže- čepicového, blůzového, kalhotového a plášťového) barvy štičí šedi (Hechtgrau), čímž došlo i k nepatrnému snížení váhy této stejnokrojové součástky.

Tělo se vyrábělo ze sukna na čepice s vnitřní lněnou podšívkou a úzkým potítkem z vepřovice. Zpředu je na čepici dvojice vodorovně umístěných dírek pro umístění rozety a uprostřed ventilační otvor. Na vnitřní přední části byla přistehována železná výztuha. Plechový znak (Röschen) s iniciálou panovníka (FJI pro německé pluky a IFJ pro maďarské) byl šedé barvy. Nátýlník čepice bylo možné v případě nepříznivého počasí stáhnout přes uši. Vpředu se čepice zapínala na dva hladké knoflíky, na nátylníku je dále umístěn pár zinkových čtyřdírkových knoflíků. Na levé straně čepice se pod nátylníkem nachází dvojice nitěných poutek pro umístění tzv. polního označení (Feldzeichen). Čelní štítek byl vyroben z černě lakované kůže.

Čepice se vyráběly ve čtyřech velikostech, označených arabskými číslicemi. Tato řada pokrývala obvod hlavy od 54 do 59 cm.

Válečné změny

V roce 1915 se změnila barva stejnokrojů rakousko-uherské armády z krátce používané štičí šedi (Hechtgrau) na tzv. polní šeď (Feldgrau). Nová barva lépe vyhovovala podmínkám moderního bojiště, měla lepší maskovací vlastnosti. Z nového sukna se začaly vyrábět i polní čepice, které byly nově opatřovány knoflíky, výsostným označením a čelním štítkem v barvě čepice. Podšívka se z důvodu úspory materiálu zmenšila, podšité bylo buď dýnko, nebo naopak jen okolek čepice.

Z úsporných, zároveň ale i z módních a praktických důvodů se začaly objevovat čepice bez čelního štítku, tvarem odpovídající tradiční jezdecké pokrývce hlavy. V průběhu roku 1916 se začaly objevovat čepice vyrobené z jednoho kusu plsti. Výroba probíhala obdobně jako u klobouků, plsť byla napařována na formě a upravena do tvaru polní čepice. Existuje řada variant čelních štítků, nejtypičtější jsou vyrobeny z plstěného materiálu, vyskytují se ale i varianty s koženým štítkem. Většina těchto čepic již postrádala podšívku a byla opatřenou pouze potítkem z tenké kůže, častěji však z náhradního koženkového materiálu.

Další zajímavou pokrývkou hlavy je zimní čepice, která se vyráběla z vlněného úpletu v barvě polní šedi, ve většině případů bez čelního štítku, s výsostným označením a nefunkčními knoflíky.

Důstojnické čepice

Nejpestřejší škálu polních čepic nalezneme u důstojnického sboru. Většina z nich si čepice opatřovala soukromě, z kvalitnějších tkanin a elegantnějšího tvaru. Nešlo jen o tkaniny vlněné, jsou známé exempláře z manšestru, či bavlny pro letní období.

Důstojníci rovněž používali honosnější provedení výsostného odznaku s iniciálou panovníka, které bylo v jejich případě vyrobené z dracounu. Oblíbené bylo i přetrvávající nošení předválečných černých polních čepic, zejména pak u letců. Důstojníci zeměbrany nosili na čepicích pod výsostným označením zmenšený odznak trubky s číslem pluku.

Polní čepice pro zeměbranu

Rakouští zeměbranci nosili k polnímu stejnokroji tmavomodré polní čepice se štítkem standardního střihu. V roce 1907 byla zavedena pokrývka hlavy ze sukna v barvě štičí šedi. Nová čepice určená pro zeměbranu, se odlišovala na první pohled od pokrývek hlavy společné armády absencí funkčního nátýlníku. Na bočních stranách byl napevno našitý pruh látky, plnící pouze dekorativní účel. Na levé straně byla dvojice viditelných nitěných poutek na uchycení polního označení. V přední části byla plechová či zinková kokarda a dvojice malých knoflíků, které zde byly opět pouze pro dekoraci. Další odlišností byl šedě lakovaný kožený čelní štítek, u některých exemplářů je vyroben z několikrát prošitého sukna shodné barvy jako čepice. Příslušníci pluků zemských střelců (Landeschützen Regimenten) měli na levém boku čepice namísto poutek našitý kryt na uchycení tradiční pérové ozdoby.

Jezdecké čepice

Tradiční pokrývkou hlavy, společnou pro většiny druhů jízdy (hulánů, dragounů, husarů) byla od roku 1868 jednoduchá čepice z červeného sukna. Výrazná červená barva byla vytvořena chemickým alizarinem. Tvarem odpovídala čepici pro pěchotu, čelní štítek byl ale vyroben ze stejného materiálu jako čepice a byl sklopený pod nátýlníkem. Knoflíky, které spínaly nátylník, byly odlišné u dragounů a hulánů (zeměbranečtí huláni měli knoflíky navíc doplněné plukovním číslem). I přes výraznou barvu se čepice u řady útvarů používala až do druhé poloviny války. V průběhu válečných let si zejména důstojníci pořizovali čepice inspirované původním střihem, nicméně z tkanin v barvě stejnokroje.

Polní označení

Na levé straně většiny druhů čepic se nosilo tzv. polní označení (Feldzeichen). V letních měsících se jednalo o dubovou ratolest, v zimních o větvičku z jehličnanu. V případě „letního“ označení se lze setkat i s atrapami dubové ratolesti, vyrobené z voskovaného papíru.

Dalším označením, se kterým se lze na dobových snímcích setkat, je identifikační obdélník na zadní části čepice. Ten byl vyroben z bílého plátna a sloužil k rychlému rozpoznání vlastních vojáků v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Na dochovaných kusech lze nalézt různé varianty uchycení těchto identifikačních prvků, od napevno našitých, přes snímatelné, upevněné pomocí železných háčků. Tento prvek se po rozšíření ocelových přileb užíval nadále, ve formě obdélníků malovaných bílou barvou přímo na ocelový zvon přilby.

Čepicové odznaky

Seznam jednotlivých odznaků není obsahem příspěvku, který je zaměřen spíše na způsoby a možnosti nošení. Dosud nejobsáhlejší sběratelský katalog čepicových odznaků maďarského autora Miklóse Szanyie (Kappenabzeichen Katalag, Budapest, 2011), obsahuje vyobrazení více než 2000 různých typů těchto ozdob. Nejrozšířenější byly odznaky příslušnosti, tedy vyšších jednotek, sborů, pluků či praporů. Dále velké množství odznaků z jednotlivých bojišť a frontových úseků, jakož obecných, kde je často uvedeno pouze Weltkrieg a příslušný rok. Dalším rozšířeným typem odznaku byly nejrůznější specializační znaky, např. odznak kulometných jednotek.

Specifickým odznakem byla i horská protěž, nošená v různých stylizacích na čepici. Kromě označení horských jednotek, které nosily protěž jako součást límcového označení, byla vnímána i jako neoficiální symbol vojáků, kteří v průběhu války sloužili v horách.

Zakázané odznaky

Ve velké záplavě odznaků nejrůznějšího původu se vyskytly i takové, jejichž nošení bylo výslovně předpisem, resp. věstníkem zakázáno. Šlo o odznaky ze stejnokrojů nepřátelských vojáků, které byly častou kořistí rakousko-uherských vojáků. Nejčastěji to byly ruské carské čepicové kokardy či knoflíky a na jižním bojišti italské výsostné odznaky. Ty měly tvar pěticípé hvězdy vyražené z bílého kovu a původně byly nošeny na obou stranách límce blůz italských stejnokrojů. Savojská hvězda se velice rychle stala oblíbeným zdobným prvkem na čepicích rakouských vojáků.

Improvizované označení

V roce 1916 se v rakousko-uherské armádě zavedl tzv. jednotný stejnokroj, který měl usnadnit zásobování jednotek, které měly do té doby stejnokroje rozličných střihů a druhů. Součástí nového vzhledu vojáků se stalo i označení plukovní příslušnosti. To bylo vyrobeno z voskovaného plátna šedozelené barvy a pomocí šablony zde bylo barvou namalované příslušné označení. Každý voják měl obdržet celkem 5 kusů- jeden na levou stranu čepice a po dvou na nárameníky blůzy a pláště. Důstojníci často k tomuto účelu používali číslice kovové, či výšivky. Pro pluky a prapory společné armády byla používána modrá barva čísel, pro rakouskou zeměbranu zelená, domobranci měli červenou, uherská zeměbrana břidlicově šedou a domobrana bílou barvu. Systém tohoto označení byl v druhé polovině roku 1917 zrušen.

Po 1. světové válce

Rakousko-uherskou čepicí se během 1. světové války inspirovaly německé horské jednotky a o více než 20 let později i německá armáda, která v roce 1943 zavedla jako jednotnou pokrývku hlavy polní čepici se štítkem, která se tvarem té původní rakousko-uherské velmi podobala.

Typické pokrývky hlavy rakousko-uherských vojáků se na konci roku 1918 staly, po náležité úpravě, hlavním odlišujícím prvkem stejnokroje armády nového československého státu. Tyto tzv. kolkované čepice se oficiálně používaly do poloviny roku 1919, kdy byly nahrazeny domácím vzorem. O 10 let později se československé armádě opět zkoušela polní čepice se štítkem, která se však nedočkala většího rozšíření.

Zdeněk Špitálník

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha