Poprava Josefa Kudrny, oběti rakouské vojenské justice

Dne 3. května 1915 došlo v Benešově u c. a k. pěšího pluku č. 102 k incidentu, který vyústil v odsouzení pěšáka Josefa Kudrny k trestu smrti pro zločin vzpoury. Rozsudek byl vykonán 7. května v Praze na motolském vojenském cvičišti. Pro popraveného tak začal druhý, posmrtný život jakožto první nevinné oběti rakouské vojenské justice v Praze.

 

Postupem času se kolem osoby Josefa Kudrny, v civilu čtyřiatřicetiletého zemědělského dělníka z Odoleny Vody a otce sedmi dětí, vytvořila aureola revolucionáře a jeho příběh byl zpopularizován zejména za první republiky.

Vše začalo zhruba o měsíc dříve, když se v Benešově formovala 4. pochodová setnina X. pochodového praporu c. a k. pěšího pluku č. 102. Do ní bylo začleněno také několik záložních vojáků, kteří sem byli přiděleni přímo z nemocnice. Většinou se jednalo o starší vojáky, kteří již za sebou měli službu na frontě a v zázemí se zotavovali ze svých zranění. Mezi nimi byl také Josef Kudrna.

Vojáci byli již od počátku roztrpčeni rozhodnutím velitele náhradního praporu podplukovníka Kukačky a velitele náhradní setniny setníka Chocenského, kteří byli už tak pro svou přísnost hraničící se šikanou dost neoblíbení a kteří jim jakožto rekonvalescentům nedali dovolenou. Další problémy s kázní u setniny pramenily z toho, že byla kvůli nedostatku místa v kasárnách rozložena na třech místech – v kasárnách, v hostinci U Čápů a v místní Sokolovně, kde byla ubytována největší část mužstva. To mělo za následek množící se případy nedovoleného vzdálení se z kasáren. Z tohoto důvodu bylo na celou pochodovou setninu uvaleno domácí vězení a vojákům byl také zakázán jakýkoliv styk s jejich rodinami, což ještě více vyhrotilo vztahy mezi mužstvem a jejich veliteli Kukačkou a Chocenským.

Vše vyvrcholilo 3. května 1915, kdy měla 4. pochodová setnina krátce před půlnocí odjet na frontu. Její příslušníci vytáhli skrytý alkohol a již v odpoledních hodinách začali na nádvoří Sokolovny popíjet a zpívat posměšné písničky na neoblíbené důstojníky. Krátce po sedmé hodině večer přišel neočekávaně k sokolovně pplk. Kukačka, aby před odjezdem zkontroloval mužstvo. „ Vojáci nejprve zmlkli, potom však počali na Kukačku pokřikovati, a když vstoupil do dvora, obklíčili ho, utvořili vždy po třech několik skupin jezdců a objížděli ho, vzdávajíce mu ironicky čest lahvemi. Prudkými slovy mu vyčítali způsob jeho zacházení s vojáky, a když podplukovník ustoupil za bránu dvora, doprovázeli ho ještě přes plot nadávkami.“ Pplk. Kukačka poté ihned rozkázal setníku Chocenskému, aby sjednal ve své setnině pořádek. Zároveň poslal do kasáren pro pohotovost pěších dragounů, která měla nepokoje potlačit.

Příchod neoblíbeného Chocenského do Sokolovny situaci ještě více vyhrotil. Když zavelel mužstvu k nástupu, poslechla ho jen část a křik se ještě zvětšil. Podle Františka Loubala, jednoho ze svědků této události, začal Chocenský téměř okamžitě vojáky bít holí, načež po něm oni začali házet cihly, které byly na hromadě před Sokolovnou. Setník tak musel ze Sokolovny utéct stejně jako velitel praporu před ním. Konec výtržnostem učinily až dvě roty přivolaných dragounů. Na rozkaz Chocenského byli zatčeni tři vojáci, kteří podle něj měli mezi vzbouřeným mužstvem hlavní slovo. Byli jimi desátník Macourek a pěšáci Smitka a Kudrna.

Následujícího dne na všechny tři vojáky bylo podáno trestní oznámení, které je vinilo, „že se zdráhali uposlechnouti rozkazu setníka Chocenského k nástupu, pronášejíce přitom různé výkřiky. Macourek kromě toho vytrhl se prý stráži, která jej zatkla, a dovolával se pomoci druhů, stěžuje si do nespravedlnosti, že musí po druhé na frontu, Kudrna, že uchopil pušku a zaujal hrozivé postavení proti Choceňskému, Smitka pak, že byl podněcovatelem celého incidentu.“ Všichni obvinění tak stanuli před náhlým (stanným) soudem zasedajícím v Praze.

Ten začal již 6. května 1915. Zatímco Macourek se hájil tím, že byl během incidentu úplně opilý a na nic si nepamatuje, Kudrna se Smitkou úplnou opilost popírali a tvrdili, že se žádného z uvedených deliktů nedopustili. Dva povolaní lékařští znalci potvrdili u Macourka i Kudrny těžkou otravu alkoholem a označili je v inkriminované době za nepříčetné. Již jen tento fakt měl být soudem vzat v potaz a zprostit je obžaloby. Jejich obhájce proto navrhoval odročení líčení a výslech nových svědků.

Soud však tento návrh zamítl a odebral se k poradě o rozsudcích pro obžalované. Následně rozhodl: v případě Macourka a Smitky bylo zastaveno stanné řízení (to však neznamenalo, že byli zproštěni viny, Macourek byl v řádném soudu odsouzen na pět let vězení, Smitka na šest měsíců). V případě Josefa Kudrny se však soud rozhodl nevzít zmíněné polehčující okolnosti v potaz a odsoudil ho pro zločin vzpoury k trestu smrti zastřelením.

Rozsudek byl vyhlášen druhý den v 9:00 a v 9:45 na motolském cvičišti vykonán. Popravě přihlížela pražská posádka i náhradní prapor „stodruháků“, který sem byl narychlo přivolán a na cvičiště nastupoval podle rozkazu před zraky ostatních jednotek na své místo potupně jako poslední.

Poprava měla tragické následky zejména pro Kudrnovu rodinu. Matka sedmi dětí se ze zoufalství oběsila a osiřelí sourozenci museli vyrůstat v různých útulcích. Vzpomínka na Josefa Kudrnu však přežila rozpad Rakouska-Uherska. Oživena byla zejména po vzniku samostatného Československa, tedy v době, kdy bylo třeba vyzdvihnout příklady odporu proti rakousko-uherské armádě.

Krátce po ukončení války byl Kudrnův případ znovu otevřen. Byli vyslechnuti staří i noví svědci incidentu a povoláni dva noví lékařští znalci, kteří po prostudování výpovědí dospěli k přesvědčení, že obviněný jednal ve stavu „střídavého pominutí smyslů“. Soud se poté 21. května 1920 usnesl „na tom, aby trestní řízení bylo zastaveno, poněvadž Kudrna tehdy nebyl příčetným a také trestním soudem stíhaný čin nebyl prokázán.“

Příběh popraveného byl pak zpopularizován nejprve divadelní hrou Ve jménu jeho veličenstva! Poprava pěšáka Kurdny, kterou napsal r. 1922 přímý účastník Kudrnovy popravy Antonín Řehoř-Hýskovský. Na její motivy potom v r. 1929 natočil Antonín Vojtěchovský film Jménem jeho veličenstva!. Dále se o celém případu začalo psát v novinách a ze vzpomínek Františka Loubala na celou událost byla družstvem Moravský legionář vydána brožurka Josef Kudrna, oběť Rakouské soldatesky.

V této době se také objevily první snahy postavit na místě popravy Kudrnovi pomník. Podle návrhu táborského sochaře Antonína Rejlka dokonce vznikl jeho model. Nakonec však z výstavby sešlo. Myšlenka na jeho zbudování byla oživena až v další dekádě, kdy se blížilo dvacáté výročí popravy. Již v r. 1932 podala místní rada v Praze – Košířích žádost, aby se v rozpočtu města vyčlenily prostředky na zbudování pomníku.

O dobrozdání byl požádán také Památník osvobození. Ten se k věci vyjádřil tak, že je nutno Kudrnu chápat pouze jako oběť rakouské vojenské justice a k případné výstavbě pomníku přistupovat velmi opatrně, neboť místo zamýšleného pomníku leželo na tehdejším vojenském cvičišti a podle jejich názoru by mělo „pro mravní výchovu československých vojínů následky velmi neblahé, kdyby jim byl denně stavěn před oči pomník, který oslavoval jeden z nejtěžších činů, jejž znají všechny vojenské trestní zákoníky světa, totiž zločin vzpoury, a to i v případě, kdyby šlo o zločin domnělý.“ Současně Památník podotkl, že Ministerstvo národní obrany se k celé akci staví zamítavě.

Přes všechny tyto okolnosti byl na motolském vojenském cvičišti o tři roky později, při dvacátém výročí Kudrnovy popravy, odhalen pomník. Vznikl však jen ve skromnější podobě kamenného bloku s pamětní deskou, kam později přibyla bronzová socha od sochaře Rudolfa Březy, která však byla za protektorátu v rámci sbírky kovů odstraněna. Pomník postupně chátral a až po sametové revoluci byl částečně obnoven.

Petr Matějček

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha