Potopení křižníku Giuseppe Garibaldi

Válka na vlnách Jadranu v letech 1914 – 1918 byla jakousi šachovou partií, která se v podstatě omezovala na menší akce, kdy ani jedna z válčících stran nebyla ochotna jít do zásadního střetu. Na rakousko-uherské straně, jejíž hlavní síly se ukrývaly v námořních základnách V Pule a Boce Kotorské, byly nejaktivnější torpédoborce a především ponorky…

 

Na tehdejších ponorkách však existovaly hrozné životní podmínky: ve špatně větraných, stísněných a přecpaných prostorách trápily posádky nejen jedovaté výpary a spaliny motorů, problémem byla i rychle se kazící strava, ale přes to všechno posádky rakouských ponorek zaznamenávaly několik cenných úspěchů. Můžeme tak konstatovat, že si celkem malá hrstka rakouských ponorek, na kterých sloužil nejeden český námořník, záhy vybojovala v nezáviděníhodné situaci rakousko-uherské floty na loďstvech Dohody dostatečný respekt, který Rakušanům zabezpečoval až do konce války relativní klid jejich pobřeží před jakýmikoliv velkými akcemi početnějšího protivníka pod vlajkami Francie, Velké Británie, Itálie a později i USA. Mezi úspěchy rakouských ponorkářů patří i časné ráno 18. července 1915 u Dubrovníku…

Toho dne totiž divize italských pancéřových křižníků z Brindisi s vlajkovou lodí Giuseppe Garibaldi kontradmirála Eugenia Trifariho a v doprovodu skupiny italských a francouzských torpédoborců a torpédovek provedla nájezd na dalmatské pobřeží. Dohodové lodě začaly ostřelovat pobřežní železnici do Boky Kotorské a také předměstí Dubrovníka. Zkáze starobylého města však dokázala zabránit ponorka U 4, kterou sem vyslal z Kotoru kontradmirál Alexander Hansa…

Ponorka se nepozorovaně přiblížila k italské vlajkové lodi a v 04.38 hodin na Garibaldiho vypustila dvě torpéda. To druhé zasáhlo cíl téměř přesně doprostřed trupu a křižník o výtlaku 7 350 tun šel s posádkou 578 mužů za pouhé tři minuty ke dnu!

Italové měli štěstí alespoň v tom, že při tom zahynulo pouze 53 mužů a všechny ostatní, včetně kontradmirála Trifariho, zachránily doprovodné torpédoborce, zatímco ostatní křižníky rychle zmizely z místa zániku vlajkové lodi. Menší dohodové lodě vyvěsily při lovení trosečníků ze strachu z dalších útoků na stěžně vlajky Červeného kříže, ale nijak neváhaly, když se poblíž objevil periskop ponorky, zahájit palbu! Opravdu svérázné pojetí pravidel války…

Rakušanům v odvetě zabránila nakonec skutečnost, že nastavení jejich torpéd bylo na větší hloubku, což zachránilo některý z “provokujících” torpédoborců vzhledem k jejich nevelkým ponorům. Každopádně tento úspěch ponorky U 4 způsobil, že Italové přestali s útoky svých větších válečných lodí na dalmatské pobřeží a tuto nově přijatou taktiku dodržovali “poctivě” až do konce války…

O této akci existuje i zajímavé hlášení velitele ponorky poručíka řadové lodě (Linienschiffsleutnant) Rudolfa Singuleho: „Byli jsme kvůli opravě v přístavu Kumbor v Boce Kotorské, když pozdě večer 17. července 1915 přišel nečekaný spěšný rozkaz, abychom ve dvě hodiny ráno vypluli.

Za ranního šera jsme narazili na čtyři velké lodě, které doprovázel asi tucet torpédoborců. S rostoucím světlem (bylo asi půl čtvrté) jsme byli nuceni se potopit. Když jsem obdržel hlášení o začátku napouštění vody, začaly problémy s ventily. Hned poté zůstal i periskop zasunut v jen polovině potřebné výšky a U 4 musela kormidlovat poloviční periskopovou hloubkou a v poloze v polokleče se provádělo pozorování!“

Protože v těchto místech byla i poměrně malá hloubka, musel Singule se svou posádkou s nervy všech k prasknutí složitě manévrovat k obratu s problematickou nadějí, zda se mu vůbec podaří na Italy úspěšně zaútočit.

„Po půlhodině jsem zjistil, že naše plány jsou v pořádku. Italové kormidlovali přímo k místu, kde jsem je očekával. Na povel “Torpédomety klar!” přišlo hlášení, že záklopka pravého torpédometu nejde otevřít! Již o dvě minuty později se ozvalo v trubce hlášení, že obě torpédové roury jsou již v pořádku!

V nemožné poloze jsem s levým okem vylaďoval periskop a zároveň pravým sledoval nepřátelskou velitelskou loď, jak se pomalu blíží do správné cílové linie. Okolo 04.30 hodin jsem nechal odpálit obě torpéda a o 60 sekund později nám prozradily dvě exploze, že jsme cíl zasáhli.

Sledovat výsledek jsme příliš nemohli, protože nás jeden nepřátelský torpédoborec donutil se potopit. Za 20 minut bylo zatím připraveno záložní torpédo, ale když jsme se vynořili na hladinu, viděli jsme již pouze torpédoborec; lovil trosečníky a ihned zahájil palbu na náš periskop. Torpédo bylo však nařízeno na malou hloubku, a když jsme opět vyhlédli, torpédoborec již vyklidil pole.

Potopili jsme se nyní s cílem ohledat vrak. Brzy zde byl i S.M.S. Balaton a v místě potopení křižníku vylovil mezi jinými viceadmirálskou vlajku a psací stůl velitele lodě s cennými tajnými dokumenty…“

Výše zmíněný Rudolf Singule se během této války stal opravdovým ponorkovým esem. Stal se i vedle řady dalších vysokých vyznamenání i nositelem nejvyššího vojenského řádu habsburské monarchie “Rytířského kříže řádu Marie Terezie”. Nás v případě tohoto námořního důstojníka může zaujmout fakt, že byl úzce spojen s Brnem!

Narodit se měl 8. dubna 1883 v istrijské Pule, ale jeho otec byl úředník z Brna a sám jeho syn v tomto městě prožil velkou část svého složitého života. Rudolf Singule absolvoval v Rijece námořní akademii a 28. června 1901 se stal jako Seekadett II. Klasse příslušníkem rakousko-uherského válečného námořnictva. Poprvé se nalodil na válečnou loď Budapest, se kterou se podíval pod velením kontradmirála von Rippera do západního Středomoří. Po té absolvoval několik kursů a po absolvování důstojnického vyplul opět na moře s lehkým křižníkem Aspern, se kterým v roce 1905 uviděl opravdový kus světa, když přes Port Said vypluli po Rudém moři kolem Adenu přes Indický oceán do Číny. Po návratu z exotické plavby, kterou v té době pravidelně prováděly střídající se rakousko-uherské křižníky do Šanghaje a německé koloniální enklávy Tsing-tau, v rámci povinné praxe vystřídal další válečná plavidla (obrněnec Wien, torpédovku Tb.38, velký torpédový člun Delphin).

Rozhodujícím rokem v jeho námořní kariéře se stal rok 1909, kdy se ocitl mezi prvními novici na nově zřízené ponorkové stanici v Pule! K dosud v rakouské maríně neznámému druhu zbraně projevil velký talent, což vysoce hodnotil i jeho učitel a první velitel ponorky U 4 Linienschiffsleutnant Lothar Leschanowsky – geniální technik a výborný námořní praktik si záhy všiml schopností šestadvacetiletého fregatního poručíka, který vstupem na palubu U 4 netušil, že právě tato ponorka bude jeho prakticky po celé jeho válečné nasazení jeho „frontovým domovem“…

Dne 21. září 1912 se stane Singule poprvé velitelem U 4, které bude velet až do 7. července 1913. To již měl od 1. května 1911 hodnost poručíka řadové lodi a jako Linienschiffsleutnant se také 24. října téhož roku oženil. První dcera se mu narodila v roce 1913 a druhé dítko se mu narodilo 15. června 1914 – čili pouhých třináct dní před sarajevským atentátem na následníka trůnu…

Tehdy velel Rudolf Singule torpédovému člunu Tb.32, ale brzy byl povolán na ponorkovou stanici, aby se stal opět členem zatím maličkého “bratrstva žraloků”, jejichž válečným osudem bude nelehký život na tehdejších ještě značně nedokonalých ponorkách.

Muž, který v červenci 1915 torpédoval italský křižník Giuseppe Garibaldi a který již 9. června 1915 torpédem vážně poškodil pro změnu britský křižník Dublin, byl opravdovým harcovníkem rakouského ponorkového loďstva, protože se svou zastaralou a v druhé polovině války již značně opotřebovanou U 4 absolvoval mnoho bojových misí, kdy se často Jadranem ploužil z posledních sil. Podmínky v jeho ponorce byly mnohem horší než v jiných strojích rakouské podmořské flotily. V červenci 1917 musel přerušit útok, když mu postupně pro fyzickou indispozici zkolabovali kormidelník, jeho zástupce i dva muži ve strojovně!

Poručík Singule zvláště vynikal mimořádným ohledem na trosečníky, což například prokázal v červnu 1917 při záchraně životů námořníků z francouzské lodi Berthilde, kterou sám torpédoval. Bojovou činnost ukončil v polovině července 1917, kdy po těžké havárii se štěstím doplul z bojové plavby do domovského přístavu a byl do konce války pověřen na školní lodi Panther vedením velitelských kursů, protože v rakouských loděnicích bylo připravováno ještě 22 dalších ponorek (!), které však již do pádu monarchie nebyly dokončeny. Po válce se Singule vrátil do Brna, kde působil po dobu Masarykovy republiky jako úředník penzijní pojišťovny.

Za nacistické okupace se Singule hlásil k německé národnosti, dílem prý pod vlivem své druhé manželky Němky a dílem jistě kvůli dcerám z prvního manželství, protože jejich matka byla židovského původu. Byl aktivován v řadách německé Kriegsmarine a v letech 1941–1943 sloužil jako velitel školní ponorky UD-4 v Kielu, poté byl penzionován a vrátil se do Brna. Zde jej zastihl i konec války a v tomto městě byl také 2. května 1945 ve věku 62 let za ne příliš vyjasněných okolností zastřelen, když se tento námořní džentlmen v boji i míru pokoušel sovětským vojákům zabránit ve znásilnění jakési cizí ženy. Podle jiné verze zahynul, když bránil svoji rodinu …

Jeho největší válečný úspěch po létech připomněla výrazně v dubnu 2008 expedice českých potápěčů, která v hlubinách Jadranu objevila vrak křižníku Giuseppe Garibaldi! Tehdy šlo o poslední velkou neobjevenou potopenou loď na Jadranu.

Jindřich Marek

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha