Povstaleckým „ministrem“ v 29 letech, na šibenici v 34 letech

Příběh Jaromíra Nechanského, vojáka a parašutisty, který byl ve Velké Británi za druhé světové války svými nadřízenými hodnocen neobyčejně vysoko. Osvědčil se i během Pražského povstání, ale komunistický režim v něm viděl nebezpečného reprezentanta západního odboje. Popraven byl před 65 lety, 16. června 1950.

 

Narodil se 4. prosince 1916 v Praze v běžné středostavovské rodině. Ihned po maturitě se v roce 1935 dobrovolně přihlásil pod vlivem rostoucí agresivity německých nacistů do armády. Byl povolán k jezdectvu a po absolvování školy pro důstojníky v záloze byl v září roku 1936 přijat do Vojenské akademie v Hranicích, ze které byl o rok později slavnostně vyřazen jako poručík jezdectva.

Byl nejprve povolán k 3. dragounskému pluku v Komárně a později po přeškolení našel v květnu 1938 nové uplatnění u milovického 1. pluku útočné vozby jako velitel tankové čety. V září téhož roku byl odvelen k nově formovanému 4. pluku útočné vozby v Kolíně, v jehož rámci prožil jako zpravodajský a orientační důstojník motorizovaného předzvědného oddílu mobilizaci i potupný mnichovský diktát.

Po okupaci zbytku českých zemí nacisty odešel již 8. června 1939 do zahraničního odboje. Přes Polsko a Francii se po její porážce dostal do Velké Británie, kde se v roce 1941 dobrovolně přihlásil k paravýcviku s výhledem na vysazení v okupované vlasti. Prodělal zde náročný výcvik, v němž byl britskými důstojníky z oddílů commandos přes handicap, který představovaly jeho brýle (= bílá vrána mezi parašutisty), hodnocen jako „velmi dobrý střelec, důkladný, spolehlivý, rychlý, odvážný muž, který se hodí velmi dobře jako velitel parašutistické skupiny.“ Jedno z jeho výtečných hodnocení bylo jedním z britských velitelů ukončeno konstatováním, že „Nechanský je ve všem všudy správný chlap“.

Například od britského velitele mjr. Honoré R. Ansona po skončení speciálního bojového kursu SOE na STS 2 v zámečku Bellasis u Dorkinku z 12. června 1942 dostal následující hodnocení:

 

1. Tělesná výchova a boj z blízka (Sillent Killing): Dobrý, pracuje s nadšením.

2. Útočný kurs: Vynikající. Dokončil 3. v značné konkurenci se 122 body z možných 136.

3. Práce se zbraní: Velmi dobrý střelec, pracuje velmi rychle a sebejistě.

4. Výbušniny & trhaviny: Má docela dobré znalosti. Důkladný v praktické práci.

5. Spojovací výcvik: Morse rychlostí 4/4 w.p.m. Další trénink velmi dobrý.

6. Vedení: Velmi dobrý vůdce pro malou paraskupinu. Rychlý a smělý.

Poznámka instruktora: Horlivý, pracoval dobře ve všech předmětech. Velmi důkladný a spolehlivý.

Hodnocení velitele kursu: Doporučen pro výsadkový trénink. Absolvoval vynikajícím způsobem kurs a je po všech stránkách dokonalý muž.

 

Bojovou příležitost však dostal Nechanský jako velitel čtyřčlenné paraskupiny Platinum až v noci z 16. na 17. února 1945, kdy byl v hodnosti kapitána polskými letci z jihoitalské základny Campo Cassale u Brindisi za dramatických okolností vysazen u Nasavrk, kde byl se svými kamarády Klemešem, Vyhňákem a Pešánem převzat rozvětvenou vojensko-partyzánskou organizací Rada tří (R 3), pro kterou pomocí radiostanic Anna a Věra zajistil několik vzdušných výsadků zbraní.

Dne 23. dubna 1945 byl po dobrodružné cestě s pomocí rakouského antifašisty spolu s radistou Jaroslavem Klemešem tajně dopraven do Prahy, kde se ujal v necelých devětadvaceti letech pod krycím jménem Jiří funkce předsedy vojenské komise ilegální komise České národní rady a zapojil se do příprav povstání v hlavním městě.

Během povstání mu byl na nátlak levice v ČNR podřízen i vojenský velitel povstání brigádní generál a hrdina z ruských legií Karel Kutlvašr. Ten se tomuto podivnému faktu podřídil, protože to bral jako jakousi ministerskou funkci, které je demokraticky orientovaný voják podřízen. A právě generálova skromnost a noblesa a Nechanského kultivované zdvořilé chování dokázaly jakékoliv možné napětí mezi oběma muži odstranit ve prospěch společné věci.

Dne 8. května 1945 byl Jaromír Nechanský radiodepeší z Londýna povýšen do hodnosti štábního kapitána. Poslední noc povstání se dostal s americkou misí OSS do Plzně, kde marně žádal o vojenskou pomoc americkou armádu. Do Prahy se stačil vrátit těsně před příjezdem sovětských tanků.

Po válce byl sice nějaký čas formálně oslavován, absolvoval Vysokou školu válečnou, byl povýšen na majora, oženil se (jeho tchánem byl předseda sociálně demokratické strany Bohumil Laušman), ale pro sovětské velvyslanectví i budoucí komunistické mocipány byl mladý důstojník, který příliš mnoho věděl o politickém zákulisí konce války v Praze, nepohodlnou osobou, která měla být odstraněna.

Pracoval sice pro komunisty ovládanou vojenskou kontrarozvědku, ale když se se svým věrným přítelem, nejmladším členem povstalecké České národní rady a v odboji velitelem elitní organizace české mládeže ZB (Zpravodajská brigáda) Veleslavem Wahlem zapojil do protikomunistického odboje, byl v létě 1949 zatčen a po mediálně silně prezentovaném monstrprocesu spolu s Wahlem odsouzen k trestu smrti, který byl na obou vlastencích vykonán 16. června 1950.

Po smrti byl hanoben nejen komunistickými publicisty, ale po listopadu 1989 i některými senzacechtivými „bořiteli mýtů“, kteří se několikrát pokusili české veřejnosti podsunout nesmyslné tvrzení, že Nechanský byl komunistickým agentem-provokatérem. Život statečného vojáka a vlastence připomíná kometu, která zazářila rychle a především tak silně, že spálila předem čítanky, do kterých by se tento muž dostal v kterékoliv zemi, kde nikdy alespoň na čas nezvítězil režim třídní nenávisti…

Jindřich Marek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha