Před sto lety, 24. října 1921, Československo mobilizovalo

Před sto lety, 24. října 1921, Československo mobilizovalo

23. 10. 2021

Mobilizace branné moci je kritickou zkouškou pohotovosti státu a jeho společnosti. Československo k tomuto krajnímu kroku přistoupilo na sklonku října 1921 v situaci, kdy se cítilo bezprostředně ohroženo návratem ex-císaře Karla Habsburského k moci v sousedním Maďarsku. Jaké dění předcházelo rozhodnutí Československa povolat do zbraně svoji armádu? A jak vlastně Československo v této zkoušce vnitřní síly obstálo?

Ze všech sousedních států mělo mladé Československo nejproblematičtější vztahy s Maďarskem, které po rozpadu Rakouska-Uherska těžce neslo tak rozsáhlé územní ztráty na úkor nástupnických států. Poražený, pokořený a frustrovaný národ se s nepříznivou situací nehodlal smířit a pod rudými prapory Maďarské republiky rad v jarních a letních měsících roku 1919 vytáhl do boje o Slovensko.

Československé vojsko, zastižené v nedbalkách, utrpělo porážky a celá republika se ocitla v nanejvýš kritické situaci. Vzpamatovala se pod vrchním velením gen. Pellého, náčelníka Francouzské vojenské mise, jenž otřesenou armádu konsolidoval a poslal do protiútoku. Vyhlídky Maďarů na vojenský úspěch postupně vyprchaly. Nakonec se podvolili nátlaku pařížské mírové konference, kapitulovali a stáhli se na stanovenou demarkační čáru. Poraženou sovětskou republiku vystřídala vláda „bílého teroru“, vyřizující si účty s představiteli předchozí garnitury.

 

Nebezpečné království bez krále

Celou dobu Československo sledovalo dění v Maďarsku s velkou pozorností, protože odtud oprávněně očekávalo nejvážnější nebezpečí. Když se na konci února 1920 v Maďarsku opět změnilo státní zřízení a bylo obnoveno království, vzbudil tento krok znepokojení sousedních států, zejména Československa. Hlavou státu se stal ve funkci regenta admirál Miklós Horthy, ale skutečnost, že království zůstávalo bez krále, zavdávala podnět k úvahám o dalším vývoji.

Nebylo těžké dovtípit se, kdo by se o volný trůn mohl ucházet. Po rozpadu habsburské monarchie nalezl ve Švýcarsku útočiště sesazený poslední císař Karel I. Habsburský, korunovaný uherský král. Vítězné dohodové státy se sice nechaly slyšet, že návrat Habsburků na královský trůn neuznají a ani nestrpí, avšak v aristokratických a monarchistických kruzích na západě si Maďarsko získalo sympatie za svoji deklarovanou ochotu intervenovat proti bolševickému nebezpečí výměnou za návrat ztracených území. Tyto tendence zvenčí spolu s nostalgií po starých Uhrách – především u maďarské šlechty a části velitelského sboru armády – působily na Karla Habsburského jako povzbuzení.

Pařížská mírová konference došla v případě Maďarska ke konečnému rezultátu až v červnu 1920, kdy byla uzavřena Trianonská mírová smlouva. Kromě toho, že stvrzovala velké územní ztráty, které Maďarsku ponechaly pouhou třetinu rozlohy předválečných Uher, byl jeho vojenský potenciál omezen na profesionální armádu o maximálním početním stavu 35 000 mužů bez letectva, tanků a dělostřelectva větších ráží.

Smlouva, která měla neutralizovat vojenskou hrozbu ze strany Maďarska, se ukázala ve skutečnosti jen málo účinnou. Horthyho režim dával ostentativně najevo, že s jejími podmínkami a závazky není spokojen a že bude usilovat o jejich revizi. Signály o tom, že nebezpečí jen tak nepomine, přinášela zpravodajská hlášení odhalující způsoby, jakými Maďaři vojenská ustanovení trianonské smlouvy obratně obcházejí, plní liknavě, jen na oko. Zvláště alarmující byla zjištění, že se armádě podařilo uchovat a ukrýt značné množství vojenského materiálu a bojových prostředků a že díky utajenému výcviku záložníků může v případě potřeby disponovat až 700 tisíci muži. Vina za tento stav padala na Mezispojeneckou kontrolní komisi, jež ke kontrole odzbrojení přistupovala laxně a jen prokazovala svoji bezmoc.

Vzhledem k tomu, jak nedůsledně státy Dohody přistupovaly k vývoji v Maďarsku a k porušování mírové smlouvy, rozhodli se bezprostředně ohrožení sousedé – Československo, Jugoslávie (Království SHS) a Rumunsko – pojistit se vlastní vzájemnou iniciativou a od srpna 1920 do srpna 1921 vytvořili soustavu spojeneckých smluv zvanou Malá dohoda.

Březen 1921 ukázal, že obavy z návratu Habsburků na maďarský trůn nejsou neopodstatněné. Tehdy ex-císař Karel na falešný pas tajně odjel do Maďarska a očekával, že bude přivítán s otevřenou náručí a že admirál Horthy s vládou mu dobrovolně předají moc. Záhy pochopil, jak se přepočítal, a tak mu nezbylo než se vrátit zpět do Švýcarska, kde musel slíbit, že zanechá politických aktivit.

 

Vzkaz od TGM: „Tedy nutnost: při návratu Karlovu ihned mobilizovat“

Československá vláda nebrala situaci na lehkou váhu a už při prvním pokusu o puč v březnu 1921 nařídila dílčí vojenská opatření – bratislavské předmostí se připravovalo k obraně a z českých zemí mířily na Slovensko a Podkarpatskou Rus jezdecké pluky, obrněné vlaky i obrněná auta. Pro tento případ to sice stačilo, ale bylo zjevné, že proti případným dalším pokusům o revizi poválečného uspořádání střední Evropy se Československo bude muset ozvat mnohem důrazněji. V představách prezidenta republiky a vrchního velitele čs. branné moci T. G. Masaryka byla takovým adekvátním krokem jedině mobilizace a v tomto smyslu udílel v létě instrukce ministru zahraničí Edvardu Benešovi.

Jak byla pro takový úkol připravena armáda? Její kondice se zlepšovala s tím, jak se ustálila organizace i dislokace a jak poválečné improvizace postupně nahrazovala koncepční řešení. Kázni ve vojsku prospělo, když na podzim 1920 armáda přivítala první vojáky odvedené podle nového branného zákona a když ji v únoru 1921 opustili poslední vojáci, kteří sloužili ještě v první světové válce. Pod vedením Francouzské vojenské mise, jejíž náčelník byl současně náčelníkem čs. hlavního štábu, se sjednotil výcvik a bojová příprava podle francouzské vojenské doktríny. Hlavní štáb vypracoval několik válečných plánů, které reagovaly na různé scénáře ohrožení republiky. Válce s osamoceným Maďarskem odpovídal plán „H“, který počítal s hlavním úderem na Budapešť a s defenzivou na východě i případným vyklizením Podkarpatské Rusi.

 

Hra o trůn podruhé

Se slibem daným švýcarské vládě si Karel Habsburský hlavu nedělal a 20. října 1921 se opět vydal do Maďarska. Poučen svým předchozím naivním pokusem, přistál u Šoproně v Burgenlandu v prostředí loajálních povstaleckých oddílů, s nimiž den poté vytáhl na Budapešť. Po cestě se k němu připojily i další vojenské posádky, a tak když 23. října dorazil k předměstí hlavního města, čítaly jeho síly na pět tisíc mužů.

Mezispojenecká kontrolní komise se probudila a její představitelé marně protestovali u maďarské vlády. Horthy se k zákroku proti Karlovi zprvu neměl, ale svůj postoj musel brzy změnit. Československo vyslalo jasný a sebevědomý vzkaz: Přítomnost bývalého panovníka v Maďarsku považuje za důvod k válce a je odhodláno zakročit i vojensky, k čemuž se přidali i další členové Malé dohody – Jugoslávie a Rumunsko. Maďarská vláda sice odpověděla, že vyzve Karla, aby opustil maďarskou půdu, ale to nestačilo. Československá vláda 23. října znovu potvrdila Maďarsku i spojencům z Velké dohody své neměnné stanovisko a doporučila mobilizovat armádu.

 

Československo do zbraně!

Bylo pondělí 24. října a ve městech a obcích po celé zemi se začaly objevovat mobilizační vyhlášky, které do zbraně povolávaly na čtvrt milionu vojáků v záloze. Jak následující den opakoval i denní tisk, všichni povolanci měli do 24 hodin opustit bydliště a s jídlem na dva dny a základním vybavením se co nejrychleji dostavit ke svému náhradnímu tělesu.

Problémů, které s sebou takto rozsáhlá akce přinášela, byla spousta: Rychlost nástupu záložníků ovlivnilo nejen zdržení v distribuci vyhlášek, ale i kuriózní skutečnost, že uvedení 27. října jako prvního mobilizačního dne v textu vyhlášky si povolanci mylně vyložili jako termín, kdy mají nastoupit na místo určení.

V plném proudu mobilizačních prací Československo oslavilo své třetí narozeniny a tuto příležitost využily státotvorné politické strany i spolky k manifestacím za obranu republiky. Na jedné straně vládlo nadšení a armáda musela odmítat dobrovolníky, protože pro ně neměla výstroj, na straně druhé antipatie k československému státu ovládala některé příslušníky národnostních menšin natolik, že se rozhodli rozkazy sabotovat. Proti tomuto chování musel stát rázně zakročit, třeba vysláním vojenské asistence.

K nejtragičtější události došlo 27. října 1921 v Kraslicích, kde dav napadl přivolanou vojenskou jednotku a ta odpověděla palbou, která stála život 14 civilistů. Z vlivů, které působily proti spořádanému průběhu mobilizace, si zaslouží zmínku obavy z válečných útrap, na něž si záložníci ještě dobře pamatovali. Široce přítomná byla ve společnosti nechuť podřizovat se státní moci a vojenské kázni – dědictví poválečných časů, které si pravidelnou armádu zvykly považovat za zbytečnost a přežitek. Pokud šlo o plnění mobilizační povinnosti, nebyl nakonec mezi jednotlivými národnostmi rozdíl – podíl Maďarů a Němců, kteří nenastoupili, se nijak nelišil od Čechů a Slováků. Podle závěrečného hodnocení mobilizační výzvy uposlechlo 83% povolaných, což bylo vysoce ceněno s přihlédnutím k tomu, že šlo o první takovou zkoušku nově vybudované armády.

Mobilizace obnažila nedostatky armády, ale přinesla jí zároveň jedinečné poznatky a příležitosti k dalšímu rozvoji. Ukázalo se například, že v armádních skladech nebylo dost výstroje pro takové množství povolaných. Jen polní útvary byly plně vystrojeny a vyzbrojeny, ty ostatní se pro svůj zevnějšek stávaly terčem posměchu, což mělo nepříznivý vliv na morálku. Zatímco pušek, kulometů, děl a střeliva byl dostatek, scházela speciální výzbroj jako ruční granáty, signální pistole či plynové masky. Suverénně největší nedostatky vykazovaly odvody koní, které byly po několika dnech raději zastaveny. Dalším deficitem, jenž nepříznivě působil na pohyblivost vojska, bylo nedostatečné vybavení motorovými vozidly. Válečná potřeba automobilů byla kryta jen z necelých 60%, přičemž pětina z těchto vozidel nebyla ani pojízdná. Tristní byl údaj o počtu motocyklů, který nepřesáhl 14% požadovaného stavu.

 

Úspěch a demobilizace

Čs. hlavní štáb prozatím vyčkával s rozvinutím zmobilizované armády podle válečného plánu, ale vydal rozkaz zemským vojenským velitelstvím v Bratislavě a Užhorodě, aby od 28. října 1921 provedla kryt hranic proti Maďarsku. K boji nedošlo, nanejvýš k ojedinělým střetům hlídek po narušení hranic z maďarské strany, přičemž padlo několik maďarských vojáků a dva českoslovenští četníci.

Čas strávený v krytu hranic či v posádkách útvary čs. armády doplněné na válečné počty věnovaly výcviku. Záložníkům odchovaným rakousko-uherským vojskem se tak naskytla jedinečná příležitost seznámit se s novou armádní organizací i novými vojenskými řády a předpisy. Právě možnost efektivně secvičit všechny složky čs. vojska se považovala za nejpřínosnější vedlejší produkt této mobilizace. Jejím hlavním cílem však bylo vytvořit tlak, který zastaví Karla Habsburského v jeho cestě na maďarský trůn.

Záměr se podařil. Pouhé oznámení, že Československo – vzdor námitkám dohodových mocností – mobilizuje, postačilo, aby Horthy zakročil. Na předměstí Budapešti Karel svůj boj proti narychlo sestaveným dobrovolnickým oddílům prohrál, byl zadržen a předán zástupcům Velké Británie, kteří jej poslali na Madeiru. Československo však stálo ve zbrani dál, dokud si se souhlasem dohodových velmocí na Maďarsku nevynutilo potřebné garance do budoucna, tj. zbavit nároku na maďarský trůn nejen Karla, ale všechny Habsburky a zajistit účast Malé dohody na kontrole odzbrojení Maďarska.

Prezident T. G. Masaryk mohl konečně 7. listopadu 1921 nařídit demobilizaci armády. Na výroční den bělohorské porážky 8. listopadu vydal rozkaz, v němž ocenil pohotovost vojska a jeho příslušníků. Návrat vojáků zpět do civilního života probíhal postupně až do 26. listopadu a provázel jej všeobecný pokles disciplíny u nedočkavých a po domově toužících záložníků.

Jak výstižně zhodnotil historik Jan Fiala, jenž se tímto tématem zevrubně zabýval: „Mobilizace splnila úkol – Československo odrazilo nápor mezinárodní monarchisticko-aristokratické reakce a prosadilo proti ní své státní zájmy a zájmy svých spojenců. Vyvrátilo představy, že je malým, nepevným útvarem, neschopným života a naopak prokázalo pevnost svého státního zřízení a sílu své státní myšlenky. Velká většina jeho občanů – bez rozdílu národnosti – dala v mobilizaci najevo, že tuto myšlenku přijala a že je odhodlána se zbraní v ruce ji hájit. Pokud jako vojáci v záloze nastoupili k jednotkám, pobyt v armádě jejich pocit sounáležitosti upevnil.“

Nejen uvnitř republiky stoupla autorita státu, ale rázná opatření a odhodlání zasáhnout proti Karlovu návratu všemi prostředky spolu s účinnou demonstrací síly, zvýšily autoritu Československa i na mezinárodním poli. Jisté je, že takového výsledku by se nedosáhlo bez dostatečně silné, vyzbrojené a připravené armády, jež za tehdejších poměrů odpovídala předpokládaným úkolům, a to i přesto, že trpěla mnoha dílčími nedostatky.

Tomáš Kykal

 

 

Aktuálně



Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

Bitva na Kolubaře změnila v listopadu 1914 poměr sil na frontě

24. 11. 2021
Od září 1914 byla druhá rakousko-uherská ofenziva do Srbska v plném proudu. Zprvu…
ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

21. 11. 2021
V roce 1942 vyšla příručka boje zblízka s názvem Get tough! britského důstojníka…
Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

18. 11. 2021
Na konci listopadu 2021 si připomínáme již 101 let od okamžiku, kdy…
Slavíme 17. listopad, datum připomíná dvě zásadní dějinné události

Slavíme 17. listopad, datum připomíná dvě zásadní dějinné události

17. 11. 2021
Na 17. listopad připadá státní svátek České republiky, slavíme Den boje za…
Z československé zahraniční armády do sovětských Gulagů

Z československé zahraniční armády do sovětských Gulagů

15. 11. 2021
To, že jádro československých jednotek na východní frontě za 2. světové války…