Před třiceti lety byly v Československu rozmístěny nosiče jaderných zbraní

Krátce před vánočními svátky roku 1983, 19. – 22. prosince, dorazily do Hranic na Moravě transporty 122. raketové brigády ze SSSR se 24 mobilními odpalovacími zařízeními a 39 raketami OTR–22 „Temp“ S. Bojové hlavice těchto raket o váze až 772 kg mohly nést konvenční dělenou, vysoce výbušnou nálož, dále nálož s vysoce výbušnou submunicí, či chemickou nebo nukleární hlavici s mocností až 100 kilotun.

Rozmístění těchto sovětských zbraní oznámila vláda ČSSR stručným prohlášením z 24. října 1983. Sovětská i československá strana to prezentovala jako krok k obnovení rovnováhy sil mezi Varšavskou smlouvou a NATO v Evropě.

Podpůrné ohlasy publikované v Rudém právu působily v dané souvislosti kuriozně: „K zachování míru a odvrácení hrozby jaderné války se přihlásili na manifestaci v Českých Budějovicích pracující, občané a mládež. Vyslovili jednoznačně touhu po klidném životě pro současnou i budoucí generace. Odsoudili stálé snahy NATO o rozmístění jaderných raket středního doletu v západní Evropě a využívání nejstrašnějších zbraní k vojenské převaze nad pokrokovými silami v čele se Sovětským svazem. Všichni přítomní vyjádřili souhlas s prohlášením vlády ČSSR, stanoviskem předsednictva ÚV KSČ a stanoviskem ministerstva obrany SSSR o zahájení přípravných prací k rozmístění raketových komplexů operačně taktického určení.“

Kroky k rozmístění sovětských raket OTR–22 „Temp“ S v Československu

Československá strana se plně podřídila sovětským požadavkům a zařídila i zdání kladného přijetí organizovanou společností. Ministr národní obrany Martin Dzúr dostal od vlády pověření sjednat se sovětskou stranou dohodu o realizaci rozmístění odpalovacích zařízení. „Dohoda o výstavbě speciálních objektů na území ČSSR a o poskytnutí kasárenských a obytných fondů ČSLA k dočasnému užívání Střední skupině sovětských vojsk“ byla podepsána 2. listopadu 1983.

Ve skutečnosti sovětská strana hledala vhodné umístění odpalovacích zařízení operačně taktických raket na území Československa již od léta 1983. Náčelník generálního štábu ozbrojených sil SSSR maršál Nikolaj Vasiljevič Ogarkov v dopise náčelníku generálního štábu ČSLA Miroslavu Blahníkovi z 30. července 1983 uvedl, že na základě dohovoru s vedením ČSSR o možném rozmístění útvarů operačně taktických raket na teritoriu ČSSR provedlo ministerstvo obrany SSSR rekognoskaci za účelem zjištění možností dislokace v kasárenských fondech Střední skupiny sovětských vojsk. Ty však prý nebyly volné.

Mezi ministry obrany maršálem Dmitrijem Fjodorovičem Ustinovem a armádním generálem Martinem Dzúrem pak proběhla výměna korepondence o vyčlenění kasárenských fondů ČSLA, aby nebylo nutné stavět nové objekty. Orientačně mělo jít o 280 bytů pro rodiny vojáků z povolání, ubytovací plochy pro 1 000 příslušníků mužstva a garáže pro 320 kusů techniky. Nejvhodnějším místem se ukázala být kasárna Jaslo v Hranicích, za předpokladu, že je uvolní ČSLA. Tak se také stalo.

Brigáda měla vybudována tři palebná postavení, tzv. „Točky“, každé po šesti odpalovacích zařízeních, ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá východně od Olomouce. „Točka – Západ“ byla v Přáslavicích, „Točka – Sever“ ve Staré vodě a „Točka – Jih“ v Zeleném kříži. Každé palebné postavení sestávalo z budovy pro strážní jednotku pro 60 osob, ubytovacího komplexu dvou budov pro celkem až 200 vojáků základní služby a objektu pro důstojnický sbor pro 100 osob a kuchyní s jídelnou s kapacitou 250 míst. Vlastní palebné postavení se skládalo z osmi krytů typu “Granit” postavených ze železobetonových prvků, tří kompletů dozorčích stanovišť, tří bunkrů a strážnice.

Zbývající mobilní odpalovací zařízení se nacházela přímo v kasárnách v Hranicích na Moravě a sloužila k výcvikovým účelům. 122. raketová brigáda byla nezvykle silně vyzbrojena. Obvykle bylo v raketových v brigádách 11-14 odpalovacích zařízení SS-12. Jaderné hlavice pro rakety mohly být uloženy v zvláštních objektech u palebných postavení. Velení ČSLA nemělo přístup do lokality a tedy ani informace o případných jaderných hlavicích.

Operačně taktická raketa SS-12 „Scaleboard“

Mobilní operačně taktickou raketu krátkého doletu OTR–22 vyvinula konstrukční kancelář A. D. Nadiradzeho počátkem šedesátých let v Moskevském ústavu teplotechniky. První verze, známá na Západě jako SS–12A, se dostala do výzbroje v roce 1962. Nová verze téže rakety přišla do služby v SSSR roku 1979. Původně měli analytici NATO zato, že jde v tomto případě o zcela nový typ, kterému proto přiděli v kódu NATO označení SS–22. Až později zjistili, že jde o modernizaci rakety OTR–22 Temp (původně SS–12) a označení upravili na SS–12B „Scaleboard“. Vzhledem k přísnému utajování je o zbrani dodnes známo jen poměrně málo podrobných technických údajů.

Raketa OTR–22 „Temp“ S měřila 12,38 m s průměrem trupu 1,01 m. Odpalovací hmotnost samotné rakety činila 9 400 Kg. Jednalo se o dvoustupňovou raketu s motorem na tuhé palivo. Řízení bylo sice autonomní a přednastavené, ale korekce cíle za letu byla možná, a to pomocí čtyř trysek, takže raketa dosahovala přesnost zásahu okolo třiceti metrů. Dolet OTR–22 činil 900 km. Bojová hlavice mohla být vybavena náloží vysoce explozivní trhaviny nebo jednou jadernou hlavicí o síle až 500 kilotun. Výroba rakety probíhala ve Votkinském strojírenském podniku v Udmurtské autonomní oblasti SSSR a její označení bylo 9K76.

Na mobilním odpalovacím zařízení, čtyřnápravovém vozidle MAZ–7910, raketu chránil přepravní obal. Vozidlo dosahovalo maximální rychlosti 70 km v hodině. Příprava k odpálení zabrala si jednu hodinu. Odpalovací zařízení vyvinuli v podniku Barikády ve Volgogradě.

OTR–22 se dostala do výzbroje v roce 1962 a zprvu pouze na území Sovětského svazu. Komplety se poprvé představily na veřejnosti při přehlídce 7. listopadu 1967 na Rudém náměstí v Moskvě. Zlepšená verze (SS–12B) se dostala do výzbroje v roce 1979. Kromě území Sovětského svazu došlo koncem roku 1983 k rozmístění na území Československa a NDR. Tehdy nebyly uvedeny žádné technické podrobnosti a veřejnost dokonce nevěděla, že se jedná právě o tyto rakety.

Běžně se soudilo, že v ČSSR byly rozmístěny raketové komplety SS-20. Ve skutečnosti SS-20 (RSD-10 „Pioněr“) nikdy neopustily území Sovětského svazu. Vzhledem k doletu 5 000 km mohly totiž tyto rakety i z tam umístěných odpalovacích zařízení zasáhnout celou Evropu. Nejblíže československému území se rakety SS-20 nacházely na Ukrajině u Červonohradu a u Brodů, to znamená asi 200 kilometrů od nejvýchodnějšího bodu československého území.

Kritické reakce obyvatelstva

Rozmístění odpalovacích jaderných zařízení na území Československa vyvolalo nebývale velkou vlnu fám, paniky ale i protestů. Ukazuje to i jeden z prosincových „Ohlasů na Prohlášení vlády ČSSR“ Státní bezpečnosti: „V některých místech pokračují mezi obyvateli úvahy o „předpokládaných“ prostorech dislokace sovětských raket. V té souvislosti jsou rozšiřovány nejrůznější fámy a dohady.

Kupříkladu v Bechyni (okr. Tábor) se mezi místními občany a příslušníky vojenského útvaru hovoří o tom, že v prostoru Jablonce nad Nisou prý došlo k havárii sovět¬ského vojenského letadla vybaveného speciální náloží, protože prostor byl uzavřen sovětskými vojáky, kteří vrak letadla odstraňovali ve speciálních oblecích. Zaměstnanci ČSD na Bruntálsku šíří „informaci“, že ve dnech 19. až 22. prosince 1983 byly do železniční sta¬nice Domašov nad Bystřicí (okr. Olomouc) přesunovány po železnici sovětské rakety. Svědčily o tom prý neobvyklé konstrukce přepravované sovětské vojenské techniky a zesílený vojenský doprovod.“ Posledně zmíněná informace byla pravdivá.

Stažení jaderných raket z Československa

Dne 8. prosince 1987 podepsali představitelé SSSR a USA Michail Gorbačov a Ronald Reagan smlouvu o úplné likvidaci raket středního doletu. Sovětský svaz přiznal 85 raket OTR–22 a 37 mobilních odpalovacích zařízení rozmístěných a dále 633 raket a 995 mobilních odpalovacích zařízení nerozmístěných. Po podpisu dohody o INF byly OTR–22 „Temp“ S staženy a zničeny.

S odsunem odpalovacích zařízení 122. raketové brigády z Libavé začala sovětská strana 25. února 1988. Lokality Stará voda a Zelený kříž byly poté předány československé straně, třetí objekt, Přáslavice, byl předán 28. dubna 1990.

O vánocích 1983 se tak obyvatelé Československa přiblížili o další krok k nebezpečí jaderné katastrofy.

Prokop Tomek