Před sto lety vypukla „světová válka“, první ze dvou největších konfliktů v dějinách lidstva

Před sto lety vypukla „světová válka“, první ze dvou největších konfliktů v dějinách lidstva

28. 07. 2014

Přesně před sto lety, 28. července 1914, vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Měsíc po úspěšném atentátu na následníka habsburského trůnu v Sarajevu učinilo krok, jenž měl završit důmyslnou vojensko-diplomatickou hru o zachování prestiže podunajské monarchie jako středoevropské velmoci. Jenže tato nekompromisní a hazardní partie se aktérům vymkla z rukou. Napříč Evropou a světem záhy spustila válečnou řetězovou reakci podmíněnou tehdejšími aliančními vazbami. Ti nemnozí, kteří tehdy rozhodovali o osudech milionů lidí, nedomysleli dalekosáhlé důsledky svého jednání.

 

Pestrá společnost habsburské monarchie reagovala na sarajevský atentát širokou škálou projevů: od okázalých loajálních manifestací provázených násilnými protisrbskými excesy rozhněvaných mstitelů na území Bosny a Hercegoviny, přes pasivní pobouření i bulvární zvědavost lačnící po detailech tragédie, až po extrémní lhostejnost a schvalování politické vraždy.

V české společnosti, jež k následnickému páru většinou nechovala vřelé sympatie, zavládla spíše ona zvědavost a napjaté očekávání možných důsledků. Část populace, která běh událostí pozorně sledovala na stránkách tisku, si pomalu zvykala čítat slovo válka, těm zbývajícím, kteří se buď na dovolených, nebo o žních nenechávali rozptylovat okolním děním, vražda následníka trůnu a jeho choti postupem času scházela z mysli. Někteří doufali ve smírné diplomatické rozuzlení, jiní si nedovedli představit, že by tak flagrantní útok na samu existenci Rakouska-Uherska mohl zůstat bez tvrdého trestu. V jejich očích stanula monarchie takřka fatalisticky na pomyslném rozcestí, před zásadním rozhodnutím o svém dalším bytí. Pokud neodpoví se vší rázností, nadobro ztratí svoji autoritu a stane se hříčkou evropské politiky.

Vojenské kruhy v habsburské monarchii v čele s náčelníkem generálního štábu svobodným pánem Conradem von Hötzendorf měly o pozadí sarajevského atentátu vesměs jasno: nemohlo jít o čin osamělého fanatika, ale o dobře zorganizovaný komplot, za nímž stálo Srbsko. Horečně probíhající vyšetřování skutečně odkrývalo vazby na vlivné struktury srbského království, a tak horliví „jestřábi“ ve vojsku i v diplomacii získali svoji záminku k válce a rozhodli se vehementně žádat zadostiučinění.

 

O německou podporu

Rakousko-Uhersko však nemínilo jednat bez vědomí Německa, svého stěžejního spojence. Alexander hrabě Hoyos, legační rada c. a k. ministerstva zahraničí a šéf kabinetu ministra Leopolda hraběte Berchtolda, patřil po sarajevském atentátu k přívržencům radikálního zúčtování se Srby. Inicioval a osobně podnikl diplomatickou misi do Německa s cílem „zajistit si do budoucna volné ruce proti Srbsku“. Jednání s německým císařem Vilémem II. a říšským kancléřem Theobaldem von Bethmann-Hollwegem, uskutečněná během 5. a 6. července 1914, splnila očekávání jeho i dalších příznivců ostrého protisrbského kurzu, do Vídně se vrátil s ujištěním o bezvýhradné německé podpoře pro další postup Rakouska-Uherska na Balkáně.

Německý císař Vilém II. vycítil v atentátu na následníka habsburského trůnu jedinečnou příležitost k ospravedlnění vojenského zásahu na Balkáně. Pomyslný „bianko šek“, který vystavil podunajské monarchii, měl zvýšit její rozhodnost a akceschopnost. Skutečně působil osmělujícím efektem, ale ne tak rychle a výrazně, jak si německý císař představoval, když nabádal k co nejrychlejšímu zásahu, dříve než opadne pobouření veřejnosti nad sarajevským atentátem.

Jediným, kdo po sarajevském atentátu narušil válečnické unisono vrcholných vládních a vojenských představitelů habsburské monarchie, byl předseda zalitavské vlády István hrabě Tisza. Právě v důsledku jeho opozice nedošlo k rychlé vojenské akci už po jednání Společné ministerské rady ze 7. července 1914 a její členové naopak upřednostnili diplomacii – zaslání nóty Srbsku. Tiszova zdrženlivost vůči vojenské likvidaci Srbska sice do týdne polevila, ale mezitím Rakousko-Uhersko promarnilo příležitost vyhlásit mobilizaci. Prezenčně sloužící vojáci ze zemědělských oblastí už nastoupili pravidelné žňové dovolené, které neměly skončit dříve než 25. července.

Mezitím běžel čas skrytých diplomatických příprav. V těchto červencových týdnech nastala na významných postech v Rakousku-Uhersku zvláštní situace. Zprávy, že se rozhodující vojenské i politické osobnosti vypravily na letní dovolené, leckoho zmátly a utvrdily v přesvědčení, že krize nehrozí eskalací. Veřejnost ovšem netušila, že tyto dovolené sehrály i roli zastíracího manévru a že klíčové osoby měly ve skutečnosti pohotovost.

Onoho července 1914 rakousko-uherská publicistika, zvláště ta německy píšící, útočila proti Srbsku a dalším balkánským státům nebývalou měrou. Srbský tisk nezůstával nic dlužen, a proto se z Vídně tím hlasitěji volalo po vymýcení štvavé srbské žurnalistiky. Vzájemné osočování v tisku se stalo průvodním jevem krize. Doslova se rozpoutala mediální válka. Jeden z jejích úkolů spočíval ve formování veřejného obrazu nepřítele – tehdejší nejapné karikatury Srbů v rakousko-uherských časopisech charakterizují prvoplánové atributy zákeřnosti.

Zpoždění, jež akce proti Srbsku nabírala, vyvolávalo netrpělivost u německého spojence. Velvyslanec německého císařství ve Vídni, Heinrich Leonhard von Tschirschky und Bögendorff, vyvíjel proto podle instrukcí z Berlína tlak na rychlost a důraz zásahu. Rakousko-uherskému ministrovi zahraničí Leopoldovi hraběti Berchtoldovi sděloval: „Německo nepochopí, jestli si tuto příležitost necháme ujít a neudeříme.“ Nátlak se stal téměř vydíráním, když později vzkazoval, že „jakékoli smíření se Srbskem budou Němci považovat za známku slabosti, jež zpochybní status Rakouska-Uherska jako spojence“.

 

Předání ultimáta Srbsku 23. července 1914

Konečně vznikl dokument, jenž měl před zraky světa kompromitovat srbskou vládu a připravit půdu pro rakousko-uherský vojenský zákrok. Mužem, kterému připadl úkol předat tuto diplomatickou nótu srbské vládě, byl c. a k. vyslanec v Bělehradě polní podmaršálek Wladimir svobodný pán Giesl von Gieslingen. Text ultimáta převzal 23. července 1914 v 18.00 hodin srbský ministr financí Lazar Paču, jenž dočasně zastupoval ministerského předsedu. Srbské vládě od té doby zbývalo pouze 48 hodin na doručení odpovědi. Načasování předání i stanovený termín byly součástí vychytralé diplomatické hry, která měla eliminovat nežádoucí reakce ostatních velmocí.

Následujícího dne, 24. července, zaplnily titulní listy novin zprávy o ultimátu, které Rakousko-Uhersko předložilo Srbsku. Čtenáři se s překvapením dozvídali o jeho drakonických požadavcích, jež minimálně v bodech č. 5, 6 a 10 útočily na srbskou suverenitu:

5. Svolit, aby v Srbsku spolupůsobily c. a k. orgány při potlačování hnutí, směřujícího proti teritoriální nedotknutelnosti monarchie.

6. Zahájit soudní vyšetřování proti oněm účastníkům komplotu ze dne 28. června, kteří jsou na srbském území. Orgány delegované k tomu c. a k. vládou zúčastní se příslušných šetření.

10. Vyrozumět c. a k. vládu bez průtahu o provedení opatření, shrnutých v předchozích bodech.

Nebezpečí války, které se v myslích lidí vzdalovalo s tím, jak ubíhal čas od sarajevského atentátu, se najednou ukázalo hrozivě aktuální. Angažovaný rakousko-uherský tisk si pochvaloval diplomatickou akci, která prý jen vyjadřovala spravedlivé nároky podunajské monarchie. Její následky se však rovnaly diplomatickému debaklu, neboť kombinace ostře formulovaného textu, krátkého termínu na odpověď a zpoždění skoro čtyř týdnů od atentátu jen potvrdila v Rakousku-Uhersku agresora bez vůle po mírovém řešení sporu. Když se ruský ministr zahraničí Sergej Dmitrijevič Sazonov dozvěděl o obsahu ultimáta, pronesl beznadějným hlasem k c. a k velvyslanci v Petrohradě: „Vím, co chcete. Chcete Srbsko! … Vy zapalujete Evropu… Chcete válku a pálíte za sebou mosty… Je vidět, jak jste mírumilovní, když Evropu vrháte do plamenů.“

Ultimátum vyvolalo rozruch nejen v samotném Srbsku, ale i v řadě evropských států. Srbský princ, regent Alexandr Karadjordjević, zoufale žádal Rusko o účinnou pomoc. Velmoci Trojdohody se chtěly vyhnout válce, a tak jednohlasně radily Srbsku, aby do největší možné míry na podmínky přistoupilo. Závazný příslib ruské pomoci v den vypršení ultimáta usnadnil srbské rozhodování. Ještě než došlo k předání srbské odpovědi c. a k. vyslanci, započala mobilizace srbského vojska a evakuace Bělehradu.

 

Srbská odpověď na ultimátum a rakousko-uherská částečná mobilizace

Srbský ministerský předseda Nikola Pašić doručil odpověď osobně na bělehradské c. a k. vyslanectví pět minut před uplynutím stanovené lhůty. Srbská vláda skutečně na většinu bodů nóty přistoupila, avšak ne na všechny. Trvala na tom stejně neochvějně, jako rakousko-uherský protějšek vyžadoval bezvýhradné přijetí. Podle předchozích instrukcí svobodný pán Giesl von Gieslingen rozvázal diplomatické styky se Srbskem a společně s personálem vyslanectví odjel do Vídně.

Rakousko-uherský c. a k. ministr zahraničních věcí hrabě Berchtold a ministr války rytíř Krobatin trávili 25. červenec 1914 v Bad Ischlu a čekali na zprávy o osudu ultimáta. Když bylo jisté, že je Srbové nepřijali bez výhrad a navíc v 15 hodin zahájili mobilizaci, jali se oba přesvědčovat císaře Františka Josefa I., aby mobilizoval také. Příslušný rozkaz, jenž uváděl v pohotovost téměř polovinu rakousko-uherského vojska pro případ války na Balkáně, byl odeslán ve 21.23 hodin. Nazítří ráno, v neděli 26. července, už šokující zprávu o částečné mobilizaci hlásala zvláštní vydání novin. Lidé četli vyhlášky vylepené na veřejných vývěskách a naslouchali strážníkům, kteří za zvuku bubnů dávali na vědomí císařské rozhodnutí.

Navzdory obavám armádního vrchního velitelství, že se v českých zemích budou opakovat mobilizační excesy z roku 1912, tentokrát k údivu mnohých žádné obtíže nenastaly a čeští záložníci rukovali spořádaně. Mimořádně rychlý příliv nastupujících rezervistů vojenskou správu dokonce překvapil a způsobil jí zásobovací a ubytovací problémy. Rolnickým rodinám připravila částečná mobilizace v čase letních polních prací vážné komplikace, neboť součástí této vyhlášky byly také odvody koní a povozů.

Ve dnech 25. až 26. července 1914 se odehrála pozoruhodná epizoda, v níž jako hlavní aktér figuroval srbský náčelník generálního štábu vojvoda Radomir Putnik. Ten se totiž o předání rakousko-uherského ultimáta Srbsku dověděl v době, kdy trávil svoji letní zdravotní dovolenou na území habsburské monarchie v lázeňském městečku Bad Gleichenbergu ve Štýrsku. Sice se okamžitě vydal na cestu domů, ale v Uhrách jej zadržela policie. K jeho propuštění došlo během následujícího dne prý na přání svobodného pána Conrada von Hötzendorf, díky němuž mohl zvláštním vlakem odcestovat do Bělehradu. Vzhledem k dalšímu vývoji událostí si Conrad za toto rytířské gesto vysloužil kritiku.

Jedním z mála politiků, kteří vnímali akutní hrozbu nekontrolovatelné proměny mezinárodní krize v rozsáhlý konflikt a kteří jí zároveň hodlali konstruktivně předejít, byl britský státní sekretář pro zahraniční záležitosti sir Edward Grey. V průběhu červencové krize 1914 se zasazoval o mírové urovnání sporu mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem, o jeho „lokalizaci“, aby nestrhl válečnou lavinu napříč evropskými státy. Navrhoval proto uspořádat v Londýně konferenci čtyř velmocí, a to Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, která by zprostředkovala mírové řešení. Iniciativa však narazila především na pochopitelný nezájem Německa.

 

Rakousko-uherské vyhlášení války Srbsku

Teprve třetího dne po přerušení vzájemných diplomatických styků, 28. července 1914, vyhlásila habsburská monarchie Srbsku válku. Poprvé v dějinách došlo k vyhlášení války takto prostřednictvím telegramu. Šlo o dílo hraběte Berchtolda, které se vymykalo dosavadním diplomatickým zvyklostem. Navíc skutečnost, že po tomto formálním činu nenásledovaly žádné reálné vojenské akce, vyvolala v Srbsku dojem, že jde o omyl, či podvrh. Srbský ministerský předseda dokonce telegrafoval do Petrohradu, Paříže a Londýna, aby se podělil o podivný telegram, který obdržel, a aby se dotázal, zda je pravdou, že Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku.

Den před vyhlášením války přinesla zvláštní vydání denního tisku informaci o ozbrojeném střetu u Temešského Kubína (dnes Kovin). Žádný takový boj se ve skutečnosti neudál, šlo o prostou rakousko-uherskou dezinformaci o nevyprovokovaném srbském útoku, která připravovala veřejné mínění na vypovězení války. Tato vykonstruovaná zpráva také sehrála roli při přesvědčování císaře Františka Josefa I. k rozhodnému kroku.

Pokud se mobilizovaní vojáci do té doby utěšovali myšlenkami, že stejně jako v minulých krizích poslouží jen k demonstraci síly, aniž by museli jakkoli zasáhnout, s vyhlášením války se jejich výhledy do budoucna změnily.

Pro „spravedlivou“ válku proti Srbsku se v Rakousku-Uhersku podařilo získat rozhodující část veřejného mínění. Na náměstích, na ulicích i přímo před sídly úřadů se v oněch dnech mohutně manifestovalo. Ti, kteří s válkou nesouhlasili, se tehdy zpravidla nikde neukazovali. Většina české populace v hranicích monarchie pro ni nejevila nadšení, neměla důvod. Zaujala k ní postoj jako k nutnému údělu – spíše netečný, jen výjimečně otevřeně odmítavý.

 

Všeobecná mobilizace rakousko-uherské branné moci a rozšíření války

Ještě před vypršením lhůty rakousko-uherského ultimáta Srbsku dal ruský car Mikuláš II. najevo, že nemíní zůstat stranou dění, a vyhlásil takzvanou přípravnou fázi pro případ války. Naděje na „lokalizaci“ konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914. Očekávaný protitah Německa i Rakouska-Uherska na sebe nedal dlouho čekat. Zcela zjevný scénář války na dvou frontách přiměl téhož dne císaře Františka Josefa I. k vyhlášení všeobecné mobilizace rakousko-uherského vojska. Do pohotovosti uváděla zbývajících osm armádních sborů. V českých zemích nyní nastupovali muži z Moravy a Slezska, a to k vídeňskému II. sboru a ke krakovskému I. sboru.

Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku, stál za válečnou řetězovou reakcí příštích dnů. Válku si postupně vyhlašovaly tyto země: 1. srpna Německo Rusku, 3. srpna Německo Francii, 4. srpna Velká Británie Německu a Německo Belgii, 5. srpna Černá Hora Rakousku-Uhersku, 6. srpna Rakousko-Uhersko Rusku a Srbsko Německu… Nešlo zdaleka o konečný výčet, ale pro habsburskou monarchii už tehdy znamenal jistotu války na dvou frontách. Jen díky neutralitě Itálie a Rumunska nebyla situace ještě horší.

Válečný stav s Ruskem okomentoval náčelník císařovy vojenské kanceláře generál pěchoty Artur svobodný pán Bolfras vojáckým zvoláním: „Čím více nepřátel, tím více slávy!“ A nebyl zdaleka sám, kdo tak furiantsky a lehkomyslně smýšlel. Náčelník generálního štábu svobodný pán Conrad von Hötzendorf se vžil do role hazardního hráče, když psal své družce: „V letech 1912-1913 by šlo o hru se slušnou šancí na výhru, ale nyní hrajeme vabank.“ Měl krutou pravdu a habsburská monarchie brzy prožívala první boje své poslední války.

Rozšířením konfliktu došlo na hlavní spojenecký úkol habsburské monarchie, jenž spočíval v zadržení ruského náporu, dokud Německo nezvítězí nad Francií. Počáteční rozložení sil habsburské armády však vzbudilo nervózní reakci německého spojence, který se děsil soustředění tolika jednotek proti Srbsku, když se k hranicím Haliče překvapivě rychle přesunovaly ruské armády. Prestižní plán na rychlé ztrestání Srbska byl však příliš lákavý, než aby od něj rakousko-uherská vojenská elita upustila, byť čelila válce na dvou frontách.

 

Válka, jež v létě 1914 zachvátila Evropu a které se brzy začalo říkat světová či velká, vystavila českou společnost v mnohonárodnostním habsburském soustátí údělu z nejtěžších. Žádný z konfliktů v našich dějinách ji nestál tolik životů, žádný nezasáhl naši populaci tak masově a osudově. Dodnes ani přesně nevíme, kolik mužů odešlo do války, ani kolik se jich nevrátilo. Odhaduje se, že v letech 1914-1918 válečnou službu ve vojsku nastoupilo přes milion Čechů, Moravanů a Slezanů. Za oběť jich padlo jistě více než 150 000. Poslední válka Rakouska-Uherska byla pomyslně první československou. Vytvořila předpoklady k tomu, aby na jejím konci, na troskách habsburské monarchie, dosáhli naši předkové dříve nemyslitelného – vzniku samostatného československého státu.

 

Tomáš Kykal

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…