Před sto lety vypukla „světová válka“, první ze dvou největších konfliktů v dějinách lidstva

Před sto lety vypukla „světová válka“, první ze dvou největších konfliktů v dějinách lidstva

28. 07. 2014

Přesně před sto lety, 28. července 1914, vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Měsíc po úspěšném atentátu na následníka habsburského trůnu v Sarajevu učinilo krok, jenž měl završit důmyslnou vojensko-diplomatickou hru o zachování prestiže podunajské monarchie jako středoevropské velmoci. Jenže tato nekompromisní a hazardní partie se aktérům vymkla z rukou. Napříč Evropou a světem záhy spustila válečnou řetězovou reakci podmíněnou tehdejšími aliančními vazbami. Ti nemnozí, kteří tehdy rozhodovali o osudech milionů lidí, nedomysleli dalekosáhlé důsledky svého jednání.

 

Pestrá společnost habsburské monarchie reagovala na sarajevský atentát širokou škálou projevů: od okázalých loajálních manifestací provázených násilnými protisrbskými excesy rozhněvaných mstitelů na území Bosny a Hercegoviny, přes pasivní pobouření i bulvární zvědavost lačnící po detailech tragédie, až po extrémní lhostejnost a schvalování politické vraždy.

V české společnosti, jež k následnickému páru většinou nechovala vřelé sympatie, zavládla spíše ona zvědavost a napjaté očekávání možných důsledků. Část populace, která běh událostí pozorně sledovala na stránkách tisku, si pomalu zvykala čítat slovo válka, těm zbývajícím, kteří se buď na dovolených, nebo o žních nenechávali rozptylovat okolním děním, vražda následníka trůnu a jeho choti postupem času scházela z mysli. Někteří doufali ve smírné diplomatické rozuzlení, jiní si nedovedli představit, že by tak flagrantní útok na samu existenci Rakouska-Uherska mohl zůstat bez tvrdého trestu. V jejich očích stanula monarchie takřka fatalisticky na pomyslném rozcestí, před zásadním rozhodnutím o svém dalším bytí. Pokud neodpoví se vší rázností, nadobro ztratí svoji autoritu a stane se hříčkou evropské politiky.

Vojenské kruhy v habsburské monarchii v čele s náčelníkem generálního štábu svobodným pánem Conradem von Hötzendorf měly o pozadí sarajevského atentátu vesměs jasno: nemohlo jít o čin osamělého fanatika, ale o dobře zorganizovaný komplot, za nímž stálo Srbsko. Horečně probíhající vyšetřování skutečně odkrývalo vazby na vlivné struktury srbského království, a tak horliví „jestřábi“ ve vojsku i v diplomacii získali svoji záminku k válce a rozhodli se vehementně žádat zadostiučinění.

 

O německou podporu

Rakousko-Uhersko však nemínilo jednat bez vědomí Německa, svého stěžejního spojence. Alexander hrabě Hoyos, legační rada c. a k. ministerstva zahraničí a šéf kabinetu ministra Leopolda hraběte Berchtolda, patřil po sarajevském atentátu k přívržencům radikálního zúčtování se Srby. Inicioval a osobně podnikl diplomatickou misi do Německa s cílem „zajistit si do budoucna volné ruce proti Srbsku“. Jednání s německým císařem Vilémem II. a říšským kancléřem Theobaldem von Bethmann-Hollwegem, uskutečněná během 5. a 6. července 1914, splnila očekávání jeho i dalších příznivců ostrého protisrbského kurzu, do Vídně se vrátil s ujištěním o bezvýhradné německé podpoře pro další postup Rakouska-Uherska na Balkáně.

Německý císař Vilém II. vycítil v atentátu na následníka habsburského trůnu jedinečnou příležitost k ospravedlnění vojenského zásahu na Balkáně. Pomyslný „bianko šek“, který vystavil podunajské monarchii, měl zvýšit její rozhodnost a akceschopnost. Skutečně působil osmělujícím efektem, ale ne tak rychle a výrazně, jak si německý císař představoval, když nabádal k co nejrychlejšímu zásahu, dříve než opadne pobouření veřejnosti nad sarajevským atentátem.

Jediným, kdo po sarajevském atentátu narušil válečnické unisono vrcholných vládních a vojenských představitelů habsburské monarchie, byl předseda zalitavské vlády István hrabě Tisza. Právě v důsledku jeho opozice nedošlo k rychlé vojenské akci už po jednání Společné ministerské rady ze 7. července 1914 a její členové naopak upřednostnili diplomacii – zaslání nóty Srbsku. Tiszova zdrženlivost vůči vojenské likvidaci Srbska sice do týdne polevila, ale mezitím Rakousko-Uhersko promarnilo příležitost vyhlásit mobilizaci. Prezenčně sloužící vojáci ze zemědělských oblastí už nastoupili pravidelné žňové dovolené, které neměly skončit dříve než 25. července.

Mezitím běžel čas skrytých diplomatických příprav. V těchto červencových týdnech nastala na významných postech v Rakousku-Uhersku zvláštní situace. Zprávy, že se rozhodující vojenské i politické osobnosti vypravily na letní dovolené, leckoho zmátly a utvrdily v přesvědčení, že krize nehrozí eskalací. Veřejnost ovšem netušila, že tyto dovolené sehrály i roli zastíracího manévru a že klíčové osoby měly ve skutečnosti pohotovost.

Onoho července 1914 rakousko-uherská publicistika, zvláště ta německy píšící, útočila proti Srbsku a dalším balkánským státům nebývalou měrou. Srbský tisk nezůstával nic dlužen, a proto se z Vídně tím hlasitěji volalo po vymýcení štvavé srbské žurnalistiky. Vzájemné osočování v tisku se stalo průvodním jevem krize. Doslova se rozpoutala mediální válka. Jeden z jejích úkolů spočíval ve formování veřejného obrazu nepřítele – tehdejší nejapné karikatury Srbů v rakousko-uherských časopisech charakterizují prvoplánové atributy zákeřnosti.

Zpoždění, jež akce proti Srbsku nabírala, vyvolávalo netrpělivost u německého spojence. Velvyslanec německého císařství ve Vídni, Heinrich Leonhard von Tschirschky und Bögendorff, vyvíjel proto podle instrukcí z Berlína tlak na rychlost a důraz zásahu. Rakousko-uherskému ministrovi zahraničí Leopoldovi hraběti Berchtoldovi sděloval: „Německo nepochopí, jestli si tuto příležitost necháme ujít a neudeříme.“ Nátlak se stal téměř vydíráním, když později vzkazoval, že „jakékoli smíření se Srbskem budou Němci považovat za známku slabosti, jež zpochybní status Rakouska-Uherska jako spojence“.

 

Předání ultimáta Srbsku 23. července 1914

Konečně vznikl dokument, jenž měl před zraky světa kompromitovat srbskou vládu a připravit půdu pro rakousko-uherský vojenský zákrok. Mužem, kterému připadl úkol předat tuto diplomatickou nótu srbské vládě, byl c. a k. vyslanec v Bělehradě polní podmaršálek Wladimir svobodný pán Giesl von Gieslingen. Text ultimáta převzal 23. července 1914 v 18.00 hodin srbský ministr financí Lazar Paču, jenž dočasně zastupoval ministerského předsedu. Srbské vládě od té doby zbývalo pouze 48 hodin na doručení odpovědi. Načasování předání i stanovený termín byly součástí vychytralé diplomatické hry, která měla eliminovat nežádoucí reakce ostatních velmocí.

Následujícího dne, 24. července, zaplnily titulní listy novin zprávy o ultimátu, které Rakousko-Uhersko předložilo Srbsku. Čtenáři se s překvapením dozvídali o jeho drakonických požadavcích, jež minimálně v bodech č. 5, 6 a 10 útočily na srbskou suverenitu:

5. Svolit, aby v Srbsku spolupůsobily c. a k. orgány při potlačování hnutí, směřujícího proti teritoriální nedotknutelnosti monarchie.

6. Zahájit soudní vyšetřování proti oněm účastníkům komplotu ze dne 28. června, kteří jsou na srbském území. Orgány delegované k tomu c. a k. vládou zúčastní se příslušných šetření.

10. Vyrozumět c. a k. vládu bez průtahu o provedení opatření, shrnutých v předchozích bodech.

Nebezpečí války, které se v myslích lidí vzdalovalo s tím, jak ubíhal čas od sarajevského atentátu, se najednou ukázalo hrozivě aktuální. Angažovaný rakousko-uherský tisk si pochvaloval diplomatickou akci, která prý jen vyjadřovala spravedlivé nároky podunajské monarchie. Její následky se však rovnaly diplomatickému debaklu, neboť kombinace ostře formulovaného textu, krátkého termínu na odpověď a zpoždění skoro čtyř týdnů od atentátu jen potvrdila v Rakousku-Uhersku agresora bez vůle po mírovém řešení sporu. Když se ruský ministr zahraničí Sergej Dmitrijevič Sazonov dozvěděl o obsahu ultimáta, pronesl beznadějným hlasem k c. a k velvyslanci v Petrohradě: „Vím, co chcete. Chcete Srbsko! … Vy zapalujete Evropu… Chcete válku a pálíte za sebou mosty… Je vidět, jak jste mírumilovní, když Evropu vrháte do plamenů.“

Ultimátum vyvolalo rozruch nejen v samotném Srbsku, ale i v řadě evropských států. Srbský princ, regent Alexandr Karadjordjević, zoufale žádal Rusko o účinnou pomoc. Velmoci Trojdohody se chtěly vyhnout válce, a tak jednohlasně radily Srbsku, aby do největší možné míry na podmínky přistoupilo. Závazný příslib ruské pomoci v den vypršení ultimáta usnadnil srbské rozhodování. Ještě než došlo k předání srbské odpovědi c. a k. vyslanci, započala mobilizace srbského vojska a evakuace Bělehradu.

 

Srbská odpověď na ultimátum a rakousko-uherská částečná mobilizace

Srbský ministerský předseda Nikola Pašić doručil odpověď osobně na bělehradské c. a k. vyslanectví pět minut před uplynutím stanovené lhůty. Srbská vláda skutečně na většinu bodů nóty přistoupila, avšak ne na všechny. Trvala na tom stejně neochvějně, jako rakousko-uherský protějšek vyžadoval bezvýhradné přijetí. Podle předchozích instrukcí svobodný pán Giesl von Gieslingen rozvázal diplomatické styky se Srbskem a společně s personálem vyslanectví odjel do Vídně.

Rakousko-uherský c. a k. ministr zahraničních věcí hrabě Berchtold a ministr války rytíř Krobatin trávili 25. červenec 1914 v Bad Ischlu a čekali na zprávy o osudu ultimáta. Když bylo jisté, že je Srbové nepřijali bez výhrad a navíc v 15 hodin zahájili mobilizaci, jali se oba přesvědčovat císaře Františka Josefa I., aby mobilizoval také. Příslušný rozkaz, jenž uváděl v pohotovost téměř polovinu rakousko-uherského vojska pro případ války na Balkáně, byl odeslán ve 21.23 hodin. Nazítří ráno, v neděli 26. července, už šokující zprávu o částečné mobilizaci hlásala zvláštní vydání novin. Lidé četli vyhlášky vylepené na veřejných vývěskách a naslouchali strážníkům, kteří za zvuku bubnů dávali na vědomí císařské rozhodnutí.

Navzdory obavám armádního vrchního velitelství, že se v českých zemích budou opakovat mobilizační excesy z roku 1912, tentokrát k údivu mnohých žádné obtíže nenastaly a čeští záložníci rukovali spořádaně. Mimořádně rychlý příliv nastupujících rezervistů vojenskou správu dokonce překvapil a způsobil jí zásobovací a ubytovací problémy. Rolnickým rodinám připravila částečná mobilizace v čase letních polních prací vážné komplikace, neboť součástí této vyhlášky byly také odvody koní a povozů.

Ve dnech 25. až 26. července 1914 se odehrála pozoruhodná epizoda, v níž jako hlavní aktér figuroval srbský náčelník generálního štábu vojvoda Radomir Putnik. Ten se totiž o předání rakousko-uherského ultimáta Srbsku dověděl v době, kdy trávil svoji letní zdravotní dovolenou na území habsburské monarchie v lázeňském městečku Bad Gleichenbergu ve Štýrsku. Sice se okamžitě vydal na cestu domů, ale v Uhrách jej zadržela policie. K jeho propuštění došlo během následujícího dne prý na přání svobodného pána Conrada von Hötzendorf, díky němuž mohl zvláštním vlakem odcestovat do Bělehradu. Vzhledem k dalšímu vývoji událostí si Conrad za toto rytířské gesto vysloužil kritiku.

Jedním z mála politiků, kteří vnímali akutní hrozbu nekontrolovatelné proměny mezinárodní krize v rozsáhlý konflikt a kteří jí zároveň hodlali konstruktivně předejít, byl britský státní sekretář pro zahraniční záležitosti sir Edward Grey. V průběhu červencové krize 1914 se zasazoval o mírové urovnání sporu mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem, o jeho „lokalizaci“, aby nestrhl válečnou lavinu napříč evropskými státy. Navrhoval proto uspořádat v Londýně konferenci čtyř velmocí, a to Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, která by zprostředkovala mírové řešení. Iniciativa však narazila především na pochopitelný nezájem Německa.

 

Rakousko-uherské vyhlášení války Srbsku

Teprve třetího dne po přerušení vzájemných diplomatických styků, 28. července 1914, vyhlásila habsburská monarchie Srbsku válku. Poprvé v dějinách došlo k vyhlášení války takto prostřednictvím telegramu. Šlo o dílo hraběte Berchtolda, které se vymykalo dosavadním diplomatickým zvyklostem. Navíc skutečnost, že po tomto formálním činu nenásledovaly žádné reálné vojenské akce, vyvolala v Srbsku dojem, že jde o omyl, či podvrh. Srbský ministerský předseda dokonce telegrafoval do Petrohradu, Paříže a Londýna, aby se podělil o podivný telegram, který obdržel, a aby se dotázal, zda je pravdou, že Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku.

Den před vyhlášením války přinesla zvláštní vydání denního tisku informaci o ozbrojeném střetu u Temešského Kubína (dnes Kovin). Žádný takový boj se ve skutečnosti neudál, šlo o prostou rakousko-uherskou dezinformaci o nevyprovokovaném srbském útoku, která připravovala veřejné mínění na vypovězení války. Tato vykonstruovaná zpráva také sehrála roli při přesvědčování císaře Františka Josefa I. k rozhodnému kroku.

Pokud se mobilizovaní vojáci do té doby utěšovali myšlenkami, že stejně jako v minulých krizích poslouží jen k demonstraci síly, aniž by museli jakkoli zasáhnout, s vyhlášením války se jejich výhledy do budoucna změnily.

Pro „spravedlivou“ válku proti Srbsku se v Rakousku-Uhersku podařilo získat rozhodující část veřejného mínění. Na náměstích, na ulicích i přímo před sídly úřadů se v oněch dnech mohutně manifestovalo. Ti, kteří s válkou nesouhlasili, se tehdy zpravidla nikde neukazovali. Většina české populace v hranicích monarchie pro ni nejevila nadšení, neměla důvod. Zaujala k ní postoj jako k nutnému údělu – spíše netečný, jen výjimečně otevřeně odmítavý.

 

Všeobecná mobilizace rakousko-uherské branné moci a rozšíření války

Ještě před vypršením lhůty rakousko-uherského ultimáta Srbsku dal ruský car Mikuláš II. najevo, že nemíní zůstat stranou dění, a vyhlásil takzvanou přípravnou fázi pro případ války. Naděje na „lokalizaci“ konfliktu na Balkáně se rozplynula se zprávou o ruské všeobecné mobilizaci 31. července 1914. Očekávaný protitah Německa i Rakouska-Uherska na sebe nedal dlouho čekat. Zcela zjevný scénář války na dvou frontách přiměl téhož dne císaře Františka Josefa I. k vyhlášení všeobecné mobilizace rakousko-uherského vojska. Do pohotovosti uváděla zbývajících osm armádních sborů. V českých zemích nyní nastupovali muži z Moravy a Slezska, a to k vídeňskému II. sboru a ke krakovskému I. sboru.

Systém mezinárodní bezpečnosti v předvečer války, založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku, stál za válečnou řetězovou reakcí příštích dnů. Válku si postupně vyhlašovaly tyto země: 1. srpna Německo Rusku, 3. srpna Německo Francii, 4. srpna Velká Británie Německu a Německo Belgii, 5. srpna Černá Hora Rakousku-Uhersku, 6. srpna Rakousko-Uhersko Rusku a Srbsko Německu… Nešlo zdaleka o konečný výčet, ale pro habsburskou monarchii už tehdy znamenal jistotu války na dvou frontách. Jen díky neutralitě Itálie a Rumunska nebyla situace ještě horší.

Válečný stav s Ruskem okomentoval náčelník císařovy vojenské kanceláře generál pěchoty Artur svobodný pán Bolfras vojáckým zvoláním: „Čím více nepřátel, tím více slávy!“ A nebyl zdaleka sám, kdo tak furiantsky a lehkomyslně smýšlel. Náčelník generálního štábu svobodný pán Conrad von Hötzendorf se vžil do role hazardního hráče, když psal své družce: „V letech 1912-1913 by šlo o hru se slušnou šancí na výhru, ale nyní hrajeme vabank.“ Měl krutou pravdu a habsburská monarchie brzy prožívala první boje své poslední války.

Rozšířením konfliktu došlo na hlavní spojenecký úkol habsburské monarchie, jenž spočíval v zadržení ruského náporu, dokud Německo nezvítězí nad Francií. Počáteční rozložení sil habsburské armády však vzbudilo nervózní reakci německého spojence, který se děsil soustředění tolika jednotek proti Srbsku, když se k hranicím Haliče překvapivě rychle přesunovaly ruské armády. Prestižní plán na rychlé ztrestání Srbska byl však příliš lákavý, než aby od něj rakousko-uherská vojenská elita upustila, byť čelila válce na dvou frontách.

 

Válka, jež v létě 1914 zachvátila Evropu a které se brzy začalo říkat světová či velká, vystavila českou společnost v mnohonárodnostním habsburském soustátí údělu z nejtěžších. Žádný z konfliktů v našich dějinách ji nestál tolik životů, žádný nezasáhl naši populaci tak masově a osudově. Dodnes ani přesně nevíme, kolik mužů odešlo do války, ani kolik se jich nevrátilo. Odhaduje se, že v letech 1914-1918 válečnou službu ve vojsku nastoupilo přes milion Čechů, Moravanů a Slezanů. Za oběť jich padlo jistě více než 150 000. Poslední válka Rakouska-Uherska byla pomyslně první československou. Vytvořila předpoklady k tomu, aby na jejím konci, na troskách habsburské monarchie, dosáhli naši předkové dříve nemyslitelného – vzniku samostatného československého státu.

 

Tomáš Kykal

Aktuálně



ATENTÁT 80: Výstava před budovou Generálního štábu v Praze 6 je další připomínkou Operace ANTHROPOID

ATENTÁT 80: Výstava před budovou Generálního štábu v Praze 6 je další připomínkou Operace ANTHROPOID

26. 05. 2022
Jedním z významných počinů připomínajících letošní 80. výročí atentátu na Reinharda Heydricha je…
ATENTÁT 80: několik málo minut po půl jedenácté, 27. května 1942

ATENTÁT 80: několik málo minut po půl jedenácté, 27. května 1942

26. 05. 2022
„Můj úkol tkví v zásadě v tom, že společně s jiným příslušníkem…
Ministryně obrany a ministr kultury umístili na výstavě v Národním muzeu cenné exponáty připomínající atentát na Reinharda Heydricha

Ministryně obrany a ministr kultury umístili na výstavě v Národním muzeu cenné exponáty připomínající atentát na Reinharda Heydricha

25. 05. 2022
Ministryně obrany Jana Černochová a ministr kultury Martin Baxa vložili ve středu…
ATENTÁT 80: Vyšlo výjimečné číslo časopisu Historie a vojenství, věnované atentátu na Reinharda Heydricha

ATENTÁT 80: Vyšlo výjimečné číslo časopisu Historie a vojenství, věnované atentátu na Reinharda Heydricha

25. 05. 2022
V těchto dnech si připomínáme 80. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora…
Národní památník hrdinů heydrichiády je od 12. května do 17. června 2022 uzavřen

Národní památník hrdinů heydrichiády je od 12. května do 17. června 2022 uzavřen

24. 05. 2022
  AKTUÁLNÍ INFORMACE: Upozorňujeme návštěvníky, že z důvodu rekonstrukce bude Národní památník…