Přinesli s sebou i smrt. Sovětská okupace po roce 1968.

Poprvé vychází publikace, která kompletně mapuje oběti spadající na vrub sovětských vojáků a okupace po roce 1968. Autory práce nazvané Černá kniha sovětské okupace jsou historici Vojenského historického ústavu Praha Prokop Tomek a Ivo Pejčoch. Knížka vychází v těchto dnech, kdy si připomínáme již 47. výročí od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.

+18

Spočítat veškeré hmotné, ekonomické, politické a především osobní a morální škody, které napáchala přítomnost sovětských vojsk v Československu v letech 1968 – 1991, bezesporu nelze. Dvacetileté období tzv. normalizace rozhodně nepatří k světlým obdobím v historii českého prostoru, byť individuální a soukromý prožitek z této doby nemusí být určitě jen negativní. Je ale zřejmé, že vývoj země se v této epoše zpomalil, mezera mezi Západem a Východem zvětšila a úpadek společnosti sílil.

Viníkem určitě nebyl a není jen Sovětský Svaz a jeho komunističtí pohlaváři, za mnohé si mohla česká společnost sama. Ale je nepochybné, že klíčovým prvkem ovlivňujícím vývoj v zemi byl SSSR, respektive jeho vojska umístěna v Československu.

Vedle vlivu, který měl SSSR na život v zemi v obecném a nejširším měřítku, zde však byl i vliv konkrétní a místní, na každodenní život. Sověti žili sice v uzavřeném světě vojenských posádek, ale ty musely určitým způsobem komunikovat s čs. občany v okolí. Docházelo i k situacím, které mnohdy končily tragicky.

Kniha Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha, vydaná nakladatelstvím Svět křídel, má podtitul Sovětská armáda v Československu a její oběti 1968-1991. A je také prvním kompletním přehledem všech osob, které ztratily život v důsledku okupace a přítomnosti sovětských vojsk v daném období na československém území. Celkově jde o číslo nemalé: od 21. srpna 1968 až do konce roku 1991 zahynulo celkem 402 občanů z řad civilistů. Jen do konce roku 1968 jich bylo 135, v dalším více než dvacetiletí přibylo dalších 267 mrtvých.

Co bylo příčinou tolika ztrát na životech? Pomineme-li období roku 1968, pak jde o oběti dopravních nehod, z nichž mnohé byly jednoznačně zaviněny sovětskými vojáky. Z počtu 267 obětí jich na silnicích zahynulo 248, další čtyři lidé byli zabiti a celkem 12 zavražděno. Mezi oběťmi automobilových nehod bylo také velké množství dětí a mladistvých.

Kniha historiků VHÚ popisuje i okolnosti úmrtí jednotlivých obětí. Tato část tvoří samotné jádro publikace, jde o zhruba dvě stovky stran tragických příběhů. Jsou zde popsány i oběti z roku 1968, kterým byla věnována v minulosti již vydaná publikace.

Ve zhruba stostránkové první části knihy autoři rozebírají průběh okupace ´68 i dvacetiletou éru přítomnosti Sovětů na našem území. Věnují se politickému pozadí, popisují způsob soužití Sovětů a československých občanů i naší armády. Rozebírají i otázku škod ekonomických, ekologických a dalších. Nechybí záznamy o výjimečných nehodách: například o havárii letadla MiG-21 v Krkonoších. Popsány jsou případy dezercí, z nichž některé skončily s těmi nejhoršími důsledky – vraždou čs. občanů.

Nelze říct, že by soužití sovětských vojáků a československých občanů bylo vždy jen vyhrocené a konfliktní; často docházelo k dopravním nehodám pod vlivem alkoholu a ten konzumovali řidiči čeští i sovětští. Některé materiální škody byly také nahrazeny, jiné však ne. Některé případy byly také dokonce úmyslně zameteny pod stůl. Veřejnost přitom o všech negativních jevech přítomnosti Sovětů, resp. jejich vojáků, neměla být vůbec informována. Vše mělo vypadat jako harmonická koexistence.

Vynikajícím srovnáním propagandy a reality jsou fotografie, které knihu doprovázejí. První část publikace ukazuje zdánlivě usměvavý, slunečný svět plný přátelství a porozumění. Fotografie nehod a snímky obětí ukazují skutečnost takovou, jaká byla. I textově je kniha zevrubným a přesným pohledem na realitu. Sověti si v Československu mnohdy počínali naprosto svévolně a bez respektu, přinášeli do relativně kulturního prostředí prvky z jiného světa, téměř z jiné doby a odlišné civilizační úrovně. Nezodpovědnost jednotlivců společně s krutým, kasárenským způsobem života a snahou z něj uniknout pak způsobovala smrt nevinných.

Z východu sice přišlo v roce 1945 do Československa osvobození a konec války, ale tento pozitivní kapitál byl po roce 1968 dokonale promrhán. Černá kniha sovětské okupace je při čtení i listování zážitkem spíše chmurným, neveselým. Její vědecká a dokumentační hodnota je ovšem obrovská, protože umožňuje čtenáři podívat se na historické plochy dosud jen málo známé. Tento obraz je navíc jasným mementem, které platí i v současnosti, v době nových ruských imperiálních chutí.

Andrej Halada