Prstének v upomínku na světovou válku

Prstének v upomínku na světovou válku

18. 07. 2016

Drobné předměty zkrášlující vlastní tělo provází lidstvo od nepaměti. Z hlediska vojenských dějin lze o prstenech říci, že se jedná o ozdobu historicky pevně spojenou s prostředím armády. Podle řecké mytologie byl prvním nositelem prstenu bájný Prométheus a vyznamenání, památka nebo závazek zhmotněný do podoby prstenu je zdokumentován už u římských legionářů a germánských válečníků. Jako doplněk vojenského stejnokroje můžeme pamětní prsteny se znakem útvaru nalézt i v současné AČR. Jistě není náhodou, že právě prsteny vyráběné vojáky v letech první světové války se staly symbolem tzv. zákopového umění.

 

Předkládaný text má zájemcům alespoň rámcově nastínit problematiku zákopových a v omezené míře i patriotických prstenů z období první světové války. Jako primární pramen posloužily především deníkové záznamy, korespondence a vzpomínky jednotlivých vojáků, kombinované s dostupnými nálezovými zprávami prstenů ze sbírky VHÚ Praha. První část se krátce věnuje komerčně vyráběným a patriotickým prstenům, které jsou se zákopovým uměním často zaměňovány. V druhé části se pokusím odpovědět na otázku, proč a jak se zákopové prsteny vyráběly. Na závěr bude v krátkosti představena sbírka prstenů VHÚ Praha.

V případě prstenů vyráběných v polních podmínkách používám v textu dnes hojně rozšířený termín zákopový prsten, pocházející z angličtiny. Původní a dodnes používaný český výraz válečný prsten umožňuje poměrně široký výklad, který často zahrnuje i průmyslovou produkci z tohoto období.

 

Patriotické prsteny

Ačkoli nejznámějšími prsteny z 1. světové války jsou ty, které si vojáci zhotovovali sami, je potřeba se na tomto místě alespoň v krátkosti zmínit o průmyslově vyráběných prstenech s vojenskou nebo patriotickou symbolikou, které bývají se zákopovým uměním často zaměňovány. Těchto prstenů existovala široká škála od levné bižuterie přes skutečné šperky navržené uznávanými umělci a byly nabízeny nejširšímu spektru zájemců. Část z nich vznikla na oficiální objednávku a byla využívána při propagaci vlasteneckých akcí, jakou byla například velmi úspěšná Gold gab ich für Eisen (Dal jsem zlato za železo), v češtině někdy posměšně překládaná jako Dal jsem zlato za plechový prstýnek, nebo Durch Kampf zum Sieg (Bojem k vítězství). V takových případech byl výtěžek z prodeje často určen na dobročinné účely nebo k podpoře válečného úsilí monarchie. Dosah takových akcí přitom nemusel být nutně omezen pouze na Rakousko-Uhersko, ale mohl dosáhnout i na území neutrálních států.

Někteří výrobci zahájili výrobu prstenů s patriotickou nebo vojenskou symbolikou z vlastní iniciativy. Zdá se, že poptávka mezi koncovými zákazníky byla v prvním roce války tak velká, že část z nich vznikla předěláním již vyrobených běžných pouťových prstýnků přiletováním štítku s patriotickou symbolikou. Komerčně nabízené prsteny se vyráběly především v prvních letech války a jejich produkce klesala spolu s tím, jak byly jednotlivé dílny decentralizovaného bižuterního a šperkařského průmyslu převáděny na válečnou výrobu. Dá se předpokládat, že i zájem zákazníků o tento druh zboží postupem války opadal.

Mezi prsteny spojené s 1. světovou válkou lze zařadit i vojenské pamětní prsteny. Jejich nošení a výroba nejsou přímo spojeny s válkou, ale navazují na starší tradice, kdy mohl prsten posloužit jako forma ocenění pro statečné vojáky. Ačkoli tento zvyk v podunajské monarchii nikdy zcela nezdomácněl, jsou takové darovací prsteny zdokumentovány i v prostředí rakousko-uherské armády. V případě důstojníků mohl také specifický prsten upozorňovat na příslušnost ke konkrétnímu útvaru nebo skupině. V obou případech bylo pořízení prstenu soukromou iniciativou dárce, respektive nositele. Na tomto místě se lze zmínit i o komerčně nabízených prstenech s vojenskou symbolikou, například v podobě lebky, jejichž nošení bylo mezi vojáky oblíbené.

Průmyslově vyráběné prsteny se od běžných zákopových prstenů obvykle výrazně liší jak zpracováním, tak materiálem. Při jejich zdobení jsou mnohdy využívány plasticky vystouplé motivy různých vzorů. Od národních nebo spojeneckých barev přes portréty panovníků, iniciály vojevůdců, státní symboly i symboly organizací, které je pro svou propagaci nechaly vyrobit. V českém prostředí byly oblíbené především prsteny s vlasteneckými hesly jako Kde domov můj, Nedejme se nebo Bohu, Vlasti, Králi. Jako materiál se nejčastěji používalo železo, vzácněji nikl, hliník či alpaka. Za příplatek se nabízely i postříbřené a zlacené varianty, popřípadě barevné smaltované provedení.

 

Zákopové prsteny a jejich původ

Typické zákopové prsteny, jsou podle rozšířené legendy dílem zručných vojáků, kteří si jejich výrobou krátili dlouhou chvíli v zákopech. Dnešní výzkum ukazuje, že zdaleka ne všechny prsteny musí pocházet od vojáků. Jejich produkcí si zřejmě přivydělávali i civilisté, žijící poblíž frontové linie, a to ještě dlouhá desetiletí po skončení války, kdy se bojiště proměnilo v turistickou atrakci. Dále je mezi výrobce třeba zahrnout válečné zajatce, raněné vojáky v lazaretech, rekonvalescenty a samozřejmě i novodobé padělatele. Zvyk vyrábět prsteny byl rozšířený u vojáků obou bojujících stran a na všech frontách první světové války. Pozoruhodná je i vzájemná podobnost mnoha prstenů, na kterých by mnohdy bez vyrytých nápisů bylo jen obtížně rozeznatelné, zda vznikly ve Francii, Itálii či v Rusku. První zmínky o výrobě zákopových prstenů najdeme v českém prostředí symbolicky v souvislosti s legionáři Roty Nazdar.

 

Co vojáky uprostřed válčícího běsnění vlastně přivedlo k výrobě prstenů? Lze předpokládat, že prsteny měly pro své tvůrce dvojí účel. Původním motivem byla zřejmě snaha ukrátit si čas, následně se z nošení prstenů stala móda a zvýšená poptávka odstartovala komerční produkci a s ní spojené zdokonalování výrobních postupů. Zatímco legionáři z Roty Nazdar v básnické nadsázce nabízejí své výtvory za cenu od 1 do 5 franků, v Rusku si vojáci podle vzpomínek Karla Fibicha účtovali o rok později za prsten od 20 kopějek do půl rublu, což nebyly špatné peníze a prodejce si za ně mohl pořídit stravu na celý den nebo nechat vyspravit chatrný oděv.

Směnu prstenů popsal i rakouský voják Čeněk Slejška, který ve svém deníku před Vánocemi 1915 píše: Jsme asi dva kilometry za frontou v lese. Jsme v dosti slušných barácích. I teplo jest v barácích pěkné. Dělám z ruských šrapnelových hlaviček prstýnky. Jsou pěkné a prodávám je za chleba nebo peníze. Několik jsem jich prodal nedaleko tábořícím dělostřelcům. V předvánočním období mohly prstýnky představovat pro vojáky žádané suvenýry. Jejich přidanou hodnotu představoval především samotný fakt, že byly vyrobeny z materiálu nalezeného na bojišti.

Britská badatelka Rachel Duffet ve svém výzkumu věnovaném korespondenci britských vojáků v letech 1. světové války upozorňuje na skutečnost, že někteří muži horliví dokázat svou statečnost posílali domů celé kusy šrapnelů a jiných na bojišti nalezených artefaktů. Snažili se tak zprostředkovat svým blízkým dojmy z války lépe, než by to dokázali zachytit na papíře. Tento zvyk se rozšířil do té míry, že musel být s ohledem na bezpečnost rodin i poštovních doručovatelů zakázán rozkazem. Je možné, že zasílání hotových výrobků z dělostřelecké munice představovalo vhodnou, a především bezpečnou alternativu k takovému počínání. Pro tuto teorii by mohly svědčit i hojně se vyskytující prsteny ozdobené motivem dělostřeleckého granátu nebo kusem šrapnelu. O popularitě prstenu jako daru pro blízké svědčí i část dopisu rakousko-uherského vojáka Tomáše Hrbka ze 4. ledna 1916: Koupil jsem Vám na památku od Rusů dva náramky a tři prstýnky a fajfku od kamaráda. Tu bys dala tatínkovi, ale musil by ji mít jen v neděli, je pěkná, drahá. Mařce a Pepičce dej ty náramky. Mamince a Tobě prstýnky.

 

Výroba prstenů

Zákopové prsteny byly vyráběny z materiálu nalezeného na bojišti. Vzhledem k omezeným možnostem obrábění se preferovaly měkké a snadno roztavitelné kovy. Zdaleka nejpopulárnější byl hliník, který se získával z časovačů dělostřelecké munice, ale nadšení řemeslníci dokázali zužitkovat prakticky libovolný kousek kovu. Karel Poláček ve svém románu Podzemní město popisuje zálibu vojáků v hledání surovin na výrobu prstýnků prostřednictvím postavy protřelého šmelináře Maštalíře takto: „Někde vybuchl šrapnel. Nejdříve spatřil bílý obláček a po chvíli se ozvala temná rána. Malinký pěšák litoval, že střela nevybuchla blíže. Hned by hledal pouzdro a vršek střely, vykládané mědí a aluminiem. Nyní je velká sháňka po těchto kovech a jediné obchody s prstýnkářem poskytují naději na zisk.“

Dělostřelecká munice neposkytovala vojákům jen vyhledávaný hliník, ale i oblíbenou mosaz a měď. Kromě zapalovače byly žádanou komoditou především měděné vodicí obroučky, které mohly vojákům posloužit jako základ pro realizaci náročnějších uměleckých projektů, například náramků. Mosaz i měď se hojně využívaly i pro finální zdobení zákopových prstenů, ale pro tento účel jí stačilo málo a dala se snadněji opatřit i z jiných zdrojů. Vzhledem k tomu, že bylo potřeba zajistit co největší kusy žádaného kovu, vyhledávali někteří nadšenci dokonce nevybuchlé granáty, které zaručovaly největší zisk.

O tom, že to byla činnost více než riziková, svědčí již zmiňované vzpomínky Čeňka Slejška z konce roku 1915: „Našli jsme si novou zábavu. Sbíráme nevybuchlé ruské šrapnely a zbavujeme je aluminiových kroužků na dělání prstýnků. Jsme u toho neodborníci, a teprve po letech si uvědomuji, jaká to byla troufalost rozebírati vystřelený šrapnel. Však se také stalo, že u našeho regimentu ve dvou případech náboje vybuchly a bylo vždy několik nešťastných. Také v denním rozkaze byl přísný zákaz sbírání nevybuchlých nábojů.“

Samostatnou kapitolou je výroba prstenů v zajateckých táborech; ekonomický zisk z tohoto obchodu se pro zajatce stal natolik významný, že neváhali kvůli hliníku roztavit ani součástky své vojenské výstroje. Karel Fibich na to vzpomíná takto: Vyrábějí se pilně prsteny ze šrapnelových tempírunků a polních lahví hliníkových, které výrobci rozprodávají podle knoflíků. Cena prstýnku pohybuje se od 20 kopějek do půl ruble, kdo si dá aluminiový předmět, obdrží prsten zdarma a výrobce si jich pak uleje několik. Tak se probouzí obchodnický ruch, dělá se však ještě mnoho jiných věciček.

Získané suroviny mohl nálezce zpracovat buď sám, nebo je přenechat zručnějším kamarádům výměnou za podíl z hotových prstenů. V případě dostatečně velkého úlomku teoreticky stačilo vybrousit materiál do požadovaného tvaru. Pokud to podmínky dovolovaly, dávali vojáci přednost odlévání. To mělo před pomalou ruční výrobou výrazné výhody v rychlosti produkce i úspoře materiálu. Odlévat se mohly buď jednotlivé prsteny, nebo jedna velká kulatina, z níž se jednotlivé polotovary odřezávaly. Šetření materiálem mělo své opodstatnění především v zajateckých táborech, kde byla zásoba hliníku omezená. Základní hliníkový skelet byl ručně dobroušen a dále zdoben dalšími dostupnými materiály, například již zmiňovanou mosazí, mědí nebo barevnými sklíčky.

V tomto stavu už mohl být prstýnek zřejmě připraven k prodeji a koncový vlastník si ho následně mohl sám dozdobit drobnými rytinami podle vlastního vkusu. Často se používal letopočet, iniciály nebo geometrické motivy, velmi oblíbený byl také symbol srdce, kříže, nebo dělostřeleckého granátu.

 

Prsteny ze sbírek VHÚ Praha

Ačkoli systematické sbírání zákopového umění nepatřilo mezi priority předchůdců Vojenského historického ústavu Praha, má i tato instituce svou nezanedbatelnou sbírku patriotických a zákopových prstenů z období 1. světové války. Celkem jde asi o 80 kusů, přičemž poměr zákopových a průmyslově vyráběných prstenů je zhruba vyrovnaný. První prsteny získal tehdejší Památník odboje ve 20. letech a pocházely především od francouzských legionářů. Zatím poslední zákopový prsten byl do přírůstkových knih zapsán v únoru 2015, jeho původním majitelem byl někdejší ruský legionář plk. Josef Papež.

Po badatelské stránce jsou nejzajímavější především exempláře, které byly získány do sbírky v období mezi světovými válkami. Ačkoli u některých dochovaných prstenů z tohoto období se část akvizičních informací ztratila v době německé okupace, stále lze dohledat řadu autentických příběhů. Asi čtvrtina zákopových prstenů pochází z Francie a jejich výrobci byli kromě československých legionářů i vojáci rakousko-uherské armády, kteří se dostali do francouzských zajateckých táborů. Podle některých indicií lze předpokládat, že část těchto prstenů pochází i od příslušníků Roty Nazdar. Další ucelenou skupinu tvoří prsteny z provenience vojáků rakousko-uherské armády, které jsou často zdobené česky psanými nápisy. Poslední velkou skupinu, jejíž původ lze v evidenčních knihách z meziválečného období dohledat, představují výrobky ruských válečných zajatců. Jejich práce vyniká nadprůměrnou řemeslnou kvalitou a sloužila ke směně za potraviny s místním obyvatelstvem.

Jednotlivé kusy ze sbírky VHÚ Praha představují poměrně širokou paletu možných typů. Najdeme zde běžné varianty z hliníku i méně běžné z mědi, prsteny stočené z tenkého plíšku do podoby opasku, vybroušené z mincí nebo zcela atypické exempláře, u kterých by běžný návštěvník hledal souvislost s první světovou válkou jen stěží. Jako příklad lze uvést rozsáhlou skupinu prstenů vyrobených z koňských žíní a zdobených korálky nebo nití sešitý prsten z vulkanizovaného papíru. Úroveň řemeslného zpracování jednotlivých kusů sahá od nenáročné zámečnické práce až po díla skutečných šperkařů a dosvědčuje tak existenci vybavených dílen se specializovanými nástroji.

Neméně široká je i škála možné výzdoby. Část prstenů tvoří pouze samotný hliníkový skelet, který je po obvodu nebo na místě kamene doplněn vyrytým textem nebo ornamentální výzdobou, případně kombinací obou uvedených možností. Prsteny s textem pocházejí zpravidla z provenience českých vojáků rakousko-uherské armády a odkazují neutrálním způsobem na léta strávená ve světové válce. Podle dalších nápisů je patrné, že jejich majitelé sloužili na italské frontě a mnozí bojovali v krvavých bitvách na Soči a Piavě. Kdo by však čekal prsteny odkazující svým nápisem jmenovitě k jiným frontám, bude zklamán, ve sbírce se takové nenacházejí. Některé prsteny mají na místě kamene vyryté iniciály majitele, takový motiv snad mohl sloužit i jako praktická pomůcka při identifikaci těla v případě úmrtí nebo jako pojistka před ztrátou.

Více než polovina zákopových prstenů je ozdobena vsazenou destičkou ze žlutého kovu. Často je použitá mosaz nebo měď, ale ve sbírce se nachází i jednotliviny s výzdobou z perleti, umělé hmoty, knoflíku nebo mince. Podoba takového „kamene“ je různá, pokud se výrobcům jevil sám o sobě esteticky zajímavý, byl ponechán v původním nálezovém stavu, jindy opracovaná destička posloužila jako prostor pro další text nebo jako doplněk zvýrazňující již provedenou rytinu. Uchycení na hliníkový skelet je provedeno buď nýtováním skrze přiletovaný nýtek, nebo prostým usazením do předem vybroušeného místa. Pokud pomineme nápisy a iniciály, opakuje se ze znázorněných symbolů nejčastěji srdce. Snad byly prsteny s tímto motivem určeny jako dárek pro dívku zanechanou doma.

 

Závěr

Výroba prstýnků z materiálu nalezeného na bojišti se během první světové války a zřejmě i několik let po ní stala všeobecně rozšířeným fenoménem. Předpokladem pro takovou popularitu byla kromě snahy vojáků ukrátit si dlouhou chvíli v zákopech především výrobní nenáročnost a představa prstenu jako zhmotnění vzpomínky, což z něj činilo vhodný dárek a autentický suvenýr z pohnuté doby. Zatímco sběr materiálu byl mezi vojáky plošně rozšířený, samotná výroba byla doménou omezeného počtu zručných řemeslníků, pro které se obchod s prstýnky stal možností vítaného přilepšení. Nejrozšířenějším materiálem používaným při výrobě byl hliník, který vojáci získávali zejména z časovačů dělostřelecké munice. Hotový skelet prstenu si následně mohl koncový zákazník dozdobit podle individuálního vkusu.

Kromě prstenů vyráběných v polních podmínkách se lze v letech 1. světové války běžně setkat i s průmyslovou produkcí. Ta je ozdobena převážně odosobněnými patriotickými motivy a od zákopových prstenů se liší nejen kvalitou zpracování, ale především použitým materiálem. Takové prsteny byly nabízeny nejširšímu spektru zájemců a výnos z jejich prodeje byl často určen na dobročinné účely nebo k podpoře válečného úsilí.

Petr Bjaček

Autor děkuje Petru Čížkovi, Mgr. Tomáši Kykalovi a Václavu Sloupovi za pomoc s přípravou článku

 

 

 

 

Aktuálně



Výstava Československý zbrojní průmysl z produkce VHÚ se představuje v litevském Kaunasu

Výstava Československý zbrojní průmysl z produkce VHÚ se představuje v litevském Kaunasu

25. 10. 2020
I v době, která nepřeje jakýmkoliv mezinárodním kontaktům a kdy se hranice po…
Modely sovětských válečných letadel ze sbírky VHÚ, vytvořené v 50. až 70. letech

Modely sovětských válečných letadel ze sbírky VHÚ, vytvořené v 50. až 70. letech

21. 10. 2020
Velká vlastenecká válka vždy přitahovala milovníky vojenské historie a zvláště vojenské techniky.…
Konec října 1918: bitva u Vittoria Veneta a rozpad Rakouska-Uherska

Konec října 1918: bitva u Vittoria Veneta a rozpad Rakouska-Uherska

19. 10. 2020
Před 102 lety, dne 24. října 1918 a rok od potupné porážky…
Nové číslo Historie a vojenství se věnuje i historii ČSLA

Nové číslo Historie a vojenství se věnuje i historii ČSLA

15. 10. 2020
Před několika dny vyšlo letošní třetí číslo Historie a vojenství, časopisu, který…
Muzea Vojenského historického ústavu Praha jsou v současnosti uzavřena

Muzea Vojenského historického ústavu Praha jsou v současnosti uzavřena

13. 10. 2020
Všechna muzea Vojenského historického ústavu Praha jsou vzhledem k epidemiologické situaci v…