Publikace, kterou historiografie potřebovala: padlí z pražských barikád 1945

Vojenský historický ústav Praha vydal v těchto dnech mimořádně přínosnou publikaci. Kniha „Padli na barikádách“ je detailním a z hlediska historického poznání i podstatně rozšířeným seznamem těch, kteří zemřeli při Pražském povstání ve dnech 5. – 9. května 1945.

+6

Na seznamu literatury věnované Pražskému povstání z května 1945 bychom našli množství titulů, nicméně přehled o všech padlích bychom hledali složitě. Práce vojenských historiků byly sice zahájeny již krátce po konci války, tehdy také byly vydány první seznamy pracující s číslem 1 693 mrtvých, nicméně po únoru 1948 a ani v dalších letech již nebylo v této oblasti dále systematicky bádáno.

Teprve po sedmdesáti letech od konce druhé světové války tedy vychází nová publikace, která někdejší statistiku doplňuje, zpřesňuje a v mnoha ohledech se dostává do celé problematiky hlouběji. Knihu nazvanou Padli na barikádách – Padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.-9. května 1945 připravil kolektiv historiků Vojenského historického ústavu Praha, jmenovitě Jindřich Marek, Ivo Pejčoch, Jiří Plachý a Tomáš Jakl.

Jádrem téměř čtyřsetstránkové publikace je jmenný seznam obětí povstání. Jak autoři uvádějí, „konfrontací všech dostupných seznamů padlých a zavražděných v Praze ve dnech 5.-9. května 1945 se po desítkách let počet ztrát v povstání na české straně zpřesnil v řádu stovek dalších osob na nynější počet 2 898.“ Tato jména jsou v publikaci uvedena a jsou rozdělena do několika částí.

Padlí vojáci, tedy generálové, důstojníci, rotmistři atd. mají své vlastní sekce a oběti jsou zde popsány ve větších medailonech. Další sekce zahrnují oběti z řad vládního vojska, z řad legionářů, uniformované policie, ozbrojeného sboru ochrany železnic, četnictva, finanční stráže atd. Nejobsáhlejší je sekce věnovaná obětem z řad občanů, poslední sekcí jsou oběti z řad 1. divize VS KONR, tedy tzv. vlasovců.

Každá z obětí má ve svém hesle uvedeno datum narození a úmrtí, povolání, bydliště a také místo, kde dotyčná osoba padla. U některých je i fotografie. Jak již bylo zmíněno, u vojáků a dalších příslušníků organizací mají hesla podobu širších medailonů – někde se jedná o deset řádek, jindy jde o podstatně delší osobní popis.

Velice zajímavé jsou i závěrečné dokumenty, včetně např. původní tabulky zpracované v lednu 1946, vypočítávající oběti i z hlediska povolání; v povstání padlo nejvíce řemeslníků a živnostníků, zhruba okolo 30%. Padlých dělníků bylo 15% a veřejných zaměstnanců přes 12%. Celkem 95% obětí bylo starších 18-ti let.

Pokud jde o vojáky, padli 2 generálové, 69 důstojníků, 19 rotmistrů a délesloužících poddůstojníků a 137 vojáků v záloze. Uniformovaných příslušníků policie padlo a zemřelo 44, dalších 10 bylo neuniformovaných příslušníků a zaměstnanců pražského policejního ředitelství.

Jindřich Marek v úvodní studii ke knize poukazuje na obrovskou složitost při dohledávání informací o všech padlých a zemřelých. Kromě jiného píše: „Zásadním problémem početního a jmenného shromažďování padlých v povstání není jen nedostatek informací o jednotlivých osobách, ale především to, že mezi padlými bylo mnoho mimopražských bojovníků od dobrovolníků z venkovských expedic až po osvobozené vězně z koncentračních táborů či pankrácké věznice, kteří často unikají evidenci, protože nebyli buď identifikováni, nebo si je příbuzní odvezli k pohřbení do jejich domovských obcí, a zjištění tohoto faktu bývá často i otázkou šťastné náhody.“

Proto také J. Marek soudí, že „představa, že by Praha mohla mít jednou pokud možno co nejúplnější soupis padlých v Pražském povstání … se zdá zcela nepravděpodobná či fantaskní.“ Zároveň ovšem uvádí: „Zde se však čtenáři přesto nabízí první pokus tento … z mnoha důvodů velice složitý a náročný úkol řešit po té, co byl před 70 lety po slibném začátku bohužel přerušen a nedokončen.“

RED