Restaurování kordu české šlechty

Součástí početné sbírky chladných zbraní Vojenského historického ústavu Praha je deset kordů následujícího typu. Nosili je příslušníci české stavovské šlechty jako součást velmi výpravného stejnokroje; jsou datovány kolem roku 1813. U boku jej měly zavěšeny ve dvojitém stříbrně protkávaném závěsníku a s uvázaným zápěstníkem, taktéž ze stříbrného dracounu. Některé kordy jsou bohužel nekompletní, především ve výzdobě kovových aplikací na rukojetích, případně jim zcela schází pochva.

 

Zbraň, kterou popisujeme, má soupravu ze stříbra, listy zdobeny, prutový koš se záchytkou pro zápěstník. Z vnější strany je záštitný list s nanýtovaným plastickým znakem dvouhlavého orla, který drží ve spárech oválný štít s českým lvem.

Rukojeť byla vyrobena z jednoho kusu ebenového dřeva, ze všech stan je kompletně pokryta řezbou rybiny. V hranách ji ještě zpevňují pásky perlovce. Uprostřed vnější části má vsazený štítek s reliéfem českého lva s korunou vyloženou zlatem. Na vrcholu štítu spočívá velká plastická koruna, tentokrát stříbrná. Z druhé vnější strany plochy je vybrání pro vlastnický štítek, na nějž byl vyryt monogram majitele, taktéž vyrobený ze stejného kovu jako celá souprava. Štítek zcela schází, zbylo po něm pouze vybrání. Jílec má zakončení ve tvaru lví hlavy s plastikou mohutné hřívy. Na temeni mu vystupuje oblé zanýtování řapu čepele.

Čepel je přímá, dvoubřitá, v horní části vyžlabená a signovaná velkými písmeny „EN TOLEDO“ z obou stran, hrot je souměrný. Pochva ke kordu schází. Měla být z černě lakované usně se stříbrným nákončím, horní s knoflíkem, noscem či bočním poutkem. Zde je namístě připomenout, že se vyskytují typově téměř podobné kordy s určením pro moravskou stavovskou šlechtu, a to rovněž se stříbrnou soupravou, avšak s rozdílem na záštitném listu, kde orel drží štít s moravskou orlicí a jílec zakončuje místo lví hlavy souměrná zdobená hlavice.

Nyní již k restaurování kordu české šlechty. Nejprve byla zbraň vyfotografována, detailně převážně jílec s porušenou rukojetí. Po historickém průzkumu, celkové dokumentaci proběhlo porovnání se zbraní, jež má totožný avšak kompletní jílec včetně štítků také ze sbírky VHÚ. Poté již došlo k demontáži na jednotlivé díly.

Hlava lva měla na temeni roznýtovaný řap čepele. Oblý nýt nepřiléhal těsně k ploše, proto se celá souprava na čepeli pohybovala a také hrozilo odlomení vrchní části oblouku. Kompletní roznýtování z důvodu restaurování, respektive doplnění dřevěné části se jevilo jako nutnost. Vysunutím čepele ze zádlabu rukojeti se odkryla ulpělá korozní krusta na ploše řapu. Nechráněný kovový povrch uvnitř rukojeti je vždy problematický, náchylný pro tvorbu koroze, která mnohdy pronikne až do struktury dřeva a pevně se s ním spojí. Demontáž představuje nebezpečí rozlomení rukojeti.

Po úspěšném rozložení na jednotlivé součásti byl nejprve slepen hranol prasklé rukojeti, uvnitř vybrání vylaminován páskem dýhy, doplněn adekvátním dřevem a finálně opracován do zářezů rybiny, dále byl domořen lihovým mořidlem (odstín eben), napuštěn šelakovou politurou a rozleštěn do polomatna. Ke slepení z důvodu velké pevnosti spoje jsme zvolili lepidlo CHS 1200 epoxy s příměsí černé hlinky pro zabarvení opracovaného spoje.

Následně se do vnější strany rukojeti vsadila replika fazetovaného štítku uchycená pomocí dvou výstupků do původních otvorů, tak jako chybějící originál. Stříbrná souprava, zatmavlá do podoby tmavých ostrůvků, byla pokrytá zdegradovanými konzervačními prostředky, převážně v reliéfu výzdoby, prošla nejprve opakovaným omytím v rozpouštědle pomocí kartáčku se silonovým vláknem.

Následovalo odstranění korozních produktů stříbra v chelatonové lázni, omytí, sušení, leštění, pasivace. Z čepele byla korozní krusta odstraněna především z povrchu řapu, dále celá plocha rozleštěna do polomatna a kompletně stabilizována lihovým roztokem taninu. Řap 4x , plocha čepele 2x. Nakonec zbývalo celý kord snýtovat, hlavu nýtu přizpůsobit zabarvení čepele a pro dlouhodobé uložení v depozitáři naaplikovat mikrokrystalický vosk.

Petr Moudrý

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha