Restaurování mušketýrské prachovnice ze 17. století

K dokonalé funkci palné zbraně je zapotřebí příslušenství. Mezi ně patřila v minulosti také prachovnice pro střelný prach, bez níž by zbraň nevystřelila. Vojenský historický ústav Praha má mezi svými exponáty i sbírku vojenských prachovnic z období počátku 17. století. Jedna z prachovnic tohoto souboru prošla v nedávné době procesem restaurování.

 

Historicky se příslušenství vyvíjelo podle systémů a lze říci, že jeho podstatnou součástí jsou prachovnice s určením pro prach do pánvičky, případně objemově větší pro dávku k nabití hlavně. Kvalitní prachovnice (zásobníky prachu) jsou v současných muzejních kolekcích zastoupeny většinou loveckou či civilní proveniencí. Vojenský historický ústav Praha vlastní sbírku vojenských prachovnic z období počátku 17. století s určením pro pánvičkový či hlavňový prach.

Jak se s prachovnicí při střelbě pracovalo? Střelec z muškety nejprve spotřeboval odměřené dávky v zásobnicích na bandalíru a následně pro nabití hlavně mohl použít prachovnici tím způsobem, že pušku přidržel u levého boku, botkou pokud možno těsně nad zemí. U prachovnice pravou rukou stiskl palečník krytky odměrky, vysypal odměřenou dávku černého prachu do hlavně a následovaly cvičebním řádem přesně určené kroky, které dokonale popsala dobová literatura včetně vyobrazení pro úkony mušketýra.

Těleso prachovnice je většinou dřevěné se železným okováním, jež je profilované do obloučků s fazetami. Centrální výzdobný motiv přední strany je u kvalitnějších kusů tvořen stylizovanou růžicí a na zadní straně je připevněný plochý opaskový hák. Vrchní, snímatelná část, má pro snazší doplnění prachem připevněnou kónickou odměrku s krytkou. Součástí vrchního a spodního kování jsou ještě poutka pro textilní šňůru, která byla mnohdy zakončena barevnými třásněmi.

Restaurovaná oblouková prachovnice má těleso vyrobené z bukových přířezů. Boční prohnuté jsou silné cca 10 mm. Přední a zadní destičky pak cca 5 mm. Povrch je opracovaný, pouze z vnější strany má lakovou povrchovou úpravou. Vnitřek je neupravený, světlejšího zabarvení. Jednotlivé součásti byly k sobě spojeny slepením klíhem. Ten vlivem prostředí zdegradoval, a tím se spodní obdélníkové dno od prachovnice uvolnilo. Fixování dna zajišťovala dvě železná poutka se závitem. Zachovalo se pouze jedno, částečně poškozené v závitu. Zároveň měla dřevěná destička dna zvětšené otvory pro zašroubování poutek dříve vyložené třískami z měkkého dřeva, které se postupně uvolnily.

Veškeré železné okování boků lištami včetně dna a kompletu systému odměrky mělo na povrchu ulpělou atmosférickou korozi, která se vytvářela postupně. Zřejmě v minulosti povrch prošel nedostatečnými konzervačními zásahy (nikoliv ve VHÚ v Praze), čímž se vytvářely degenerativní korozní vrstvy. Jak jsme již výše uvedli, obdobný typ prachovnice je ve sbírkách instituce zastoupen, a proto jsme měli k dispozici srovnávací materiál pro konečnou podobu kovových i dřevěných součástí.

Před restaurátorskými zásahy byl předmět fotograficky zdokumentován, obzvláště v místech porušených korozí či puklinami v povrchu dřeva. Nejvíce bylo porušené dno prachovnice, a to dřevěná i kovová část (viz fotodokumentace).

Samotné restaurování začalo nejprve demontáží dlouhého připevňovacího šroubu vrchní snímatelné části. Dřík šroubu je průchozí vnitřním prostorem prachovnice a závit má ve vrchní ploché části opaskového háku. Závit byl častým používáním velmi poškozený, a proto jej někdo v minulosti nakoval, nebo spíše sklepal do plochy, aby se neprotáčel. Po sejmutí kování mimo dvou profilovaných pásků pevně připevněných zkorodovanými hřebíčky se těleso prachovnice částečně rozpadlo.

Nejdříve bylo zapotřebí spoje dokonale očistit od zdegradovaného klíhu, který byl původně použit pro lepení, dále očištěné plochy podmořit lihovým mořidlem, spasovat na původní spoje a komplet dokonale slepit.

Největší restaurátorský zákrok byl proveden na vnitřní části dřevěného dna, kde musely být vylepeny zvětšené otvory bukovými vložkami pro upevnění obou poutek. Po celkovém zabezpečení byla dřevěná část domořena podle původního tmavě hnědého zabarvení lihovým mořidlem a napuštěna šelakovou politurou se závěrečným zaleštěním do polomatna.

Kovové součásti, pokud to bylo možné, byly od sebe demontovány, očištěny od zdegradovaných konzervačních prostředků, částečně okartáčovány a odrezeny v chelatonové lázni. Po oplachu a vysušení se odstranila koroze. Povrch byl následně zaleštěn směsí oleje s jemně mletou pemzou do polomatna.

Veškeré vnitřní plochy kovu prošly opakovaným tanátováním lihovým tanátovacím prostředkem. Pouze mechanismus dávkovače nebyl demontován, protože by mohlo dojít k poškození zanýtovaných součástí. Restaurování ploch bylo složitější, a tak jsou spíše stabilizovány. U spodního kování se zcela nově doplnilo chybějící levé závěsné poutko. Nakonec byl na povrch mušketýrské prachovnice naaplikován mikrokrystalický vosk a po vytvrzení zaleštěn.

Petr Moudrý

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha