Rozdělení čs. armády na přelomu let 1992/1993 proběhlo nebývale hladce

S rozdělením Československa 1. ledna 1993 a vznikem samostatné České a Slovenské republiky souviselo i dělení tehdejší federální armády. Odehrálo se nad očekávání klidně a bez komplikací či ztrát.

 

Současně se zánikem Československa bylo třeba rychle vyřešit komplikovanou akci: rozdělení složitého organizačního celku Československé armády.

Již období 1990-1992 byla realizována řada kroků, které rozdělení armády nakonec usnadnily. Vzhledem k vojenské doktríně Varšavské smlouvy bylo Slovensko dlouhá léta týlem plánovaných vojenských operací. To se projevovalo zejména tím, že hlavní vojenské síly s nejmodernější technikou byly soustředěny na území tehdejší České socialistické republiky. Na Slovensku bylo do roku 1990 dislokováno jen 18,6 % početního stavu Československé lidové armády.

Velitelství Východního vojenského okruhu sloužilo v podstatě jako teritoriální štáb, který neměl velet obraně území Slovenské socialistické republiky. Dvě divize umístěné na Slovensku měly výcvikový charakter a další dvě divize byly jen rámcové a vytvářené až válečně. Vojenské útvary na Slovensku disponovaly vesměs starší technikou s nižší bojovou hodnotou. Protivzdušná obrana byla zajištěna jen částečně v oblasti Bratislavy. Vojenské letectvo s výjimkou dvou leteckých školních pluků rovněž nebylo na Slovensku dislokováno. Dělostřelectvo a raketové vojsko mělo na Slovensku zastoupení jen do úrovně divize. Nebyly zde ani průzkumné útvary či prostředky radio-eletronického boje. Zato se na území Slovenska kumulovala zařízení vojenského školství.

 

O budoucí výstavbě Československé armády na Slovensku dostala informaci Rada obrany Slovenské republiky 31. ledna 1991. Na základě požadavku politických představitelů Slovenska bylo rozhodnuto o urychlení organizačních změn a jejich ukončení do konce roku 1992. Hlavním účelem redislokace armády bylo rovnoměrné rozmístění vojsk po celém území federace. V nových mezinárodně politických podmínkách s bezpečnostním vakuem v Evropě se teoreticky počítalo s možností obrany republiky v kterémkoliv směru.

Programové prohlášení vlády ČSFR z července 1992 urychlilo proces transformace armády a nebylo v rozporu s možným rozdělením. Vládní prohlášení zahrnovalo mj. závazek důsledného naplňování obranné vojenské doktríny, vytváření předpokladů pro dokončení zásadních změn v dislokaci vojsk, pokračování restrukturalizace armády v návaznosti na ekonomické možnosti země a zkrácení délky výkonu vojenské základní služby.

Redukce výzbroje probíhala nejen v souladu s realizací koncepce její výstavby, ale současně i jako závazek vyplývající ze Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, podepsané 19. listopadu 1990 v Paříži. Také původní početní stav vojáků v činné službě, který byl v roce 1989 přibližně 210 000 osob, se koncem roku 1992 snížil na 159 152 osob.

Rozdělení armády ČSFR se formálně opíralo o ústavní zákon 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, a ústavní zákon 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Principy a zásady rozdělení armády ČSFR schválila Rada obrany státu 28. září 1992. Pro rozdělení sil a prostředků byl přijat poměr 2:1 podle rozlohy nástupnických států a počtů obyvatelstva. Odhadovaná hodnota armádního majetku činila asi 418 miliard Kčs.

Armáda byla do té doby národnostně promíchaná. V případě vojáků základní služby bylo přirozené, že se vrátí po skončení služby do místa trvalého bydliště. Navíc od 1. října 1992 již nováčkové sloužili jen na území té části federace, odkud pocházeli. Ovšem vojáci z povolání často dlouhodobě žili a služebně působili na území druhé části státu.

Asi 62 % vojáků z povolání sloužících v Čechách mělo českou manželku a naopak 75 % českých důstojníků v posádkách na Slovensku se oženilo se Slovenkami. Bez ohledu na národnost si voják z povolání mohl zvolit, ve které z armád bude sloužit a pak nabýt příslušného státního občanství. Národnost nebyla podstatná. I tento fakt svědčí o dobrých výchozích podmíkách pro klidné rozdělení armády. Podle analýzy velitelského sboru sloužilo na území České republiky asi 8 685 vojáků z povolání slovenské národnosti a naopak na Slovensku asi 2 580 Čechů. O návratu do země svého původu uvažovalo jen asi 10 až 15 % těchto vojáků.

 

Rozdělení majetku armády řídil Generální štáb spolu s vojenskými velitelstvími Západ, Střed a Východ a s velitelstvím letectva a protivzdušné obrany. Prostřednictvím 2 324 vojenských transportů po železnici a 117 transportů po vlastní ose odjelo z České republiky na Slovensko 347 dělostřeleckých systémů, 163 letadel a vrtulníků, 164 tanků, 59 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 2 032 automobilů a 610 ostatních druhů techniky. A naopak ze Slovenské republiky do České republiky se odstěhovalo 224 dělostřeleckých systémů, 42 letadel a vrtulníků, 39 automobilů a 691 ostatních druhů techniky. Transporty se začaly vypravovat již od 1. listopadu 1992 a jejich podstatná část skončila 20. prosince 1992. Nestala se při nich žádná mimořádná událost. Koncem roku 1992 se předala i letecká technika. I zde byl zachován poměr dělení 2:1 s výjimkou všech dvaceti československých stíhacích letounů MiG-29, které si oba státy rozdělily 1:1, a 33 stíhacích letounů MiG-23, které si všechny ponechala Česká republika.

Dělení majetku federální armády bylo ale formálně uzavřeno až k 31. říjnu 1993. Vojenské archivy, správní archivy, archivy Vojenského obranného zpravodajství, bývalé vojenské kontrarozvědky a bývalé Zpravodajské správy Generálního štábu byly ponechány z důvodu obtížnosti dělení vcelku a obě strany k nim měly zajištěn přístup.

Rozdělení státu bylo pochopitelně vnímáno s rozpornými pocity na obou stranách. Postupem času se ale ukázalo, že vzájemné vztahy i ve vojenské oblasti byly a jsou bezkonfliktní. Obě armády navázaly úzkou spolupráci jak při zahraničních misích, tak i ve směřování obou zemí do NATO. Československá armáda prokázala před jednadvaceti lety příkladnou schopnost v klidu, rychle a bez jakýchkoliv ztrát přeorganizovat obrovský majetek a stopadesátitisícovou masu vojáků. Dnes to vnímáme jako samozřejmost.

Prokop Tomek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha