Samonabíjecí puška ZH 29

Přestože vývoj samonabíjecích pušek v meziválečném Československu zahrnuje poměrně rozsáhlý soubor zbraní, mezi dominantní představitele československé konstrukční školy patří bezesporu model ZH 29. Kromě zcela netradičního konstrukčního řešení snad především proto, že se jako jediná dostala do sériové výroby, byť počet vyrobených kusů nebyl nikterak závratný.

 

Nejmladší z konstruktérské trojice bratrů, Emanuel Holek (1899–1982), přešel po dvouletém působení v České zbrojovce ve Strakonicích za svým nejstarším bratrem Václavem do služeb Československé zbrojovky v Brně. Během strakonického působení vytvořil nejprve samostatně, později společně s ředitelem ing. Gustavem Benešem (1880–1932) konstrukci samonabíjecí pušky s označením HB, jež se stala výchozí konstrukcí první vývojové linie samonabíjecích pušek České zbrojovky.

Do brněnské zbrojovky si Emanuel Holek přinesl nejen zkušenosti z vývoje ve Strakonicích, ale také chuť a elán pokračovat v konstrukci samonabíjecích pušek. Příležitost, jež mu zbrojovka poskytla, zúročil vrchovatou měrou, o čemž svědčí řada prototypů, dokládajících stejnou míru invence, jako u staršího bratra Václava.

Od svého nástupu k 23. dubnu 1927 pokračoval na vývoji samonabíjecí pušky, avšak s výjimkou spoušťového a bicího mechanismu již na strakonickou konstrukci nenavázal. Do června 1928 zkonstruoval nový model s označením Z a číslem 1. Měl sice systém také založený na uzamčeném závěru se sklopným závorníkem a odběrem tlaku plynů na píst, ale uspořádání zbraně bylo zcela odlišné, a značně netradiční: zadní část závorníku se sklápěla při uzamykání a odemykání ve horizontální rovině. Pro eliminaci nepříznivého vektorového působení tlaku na dno nábojnice při výstřelu na namáhání pouzdra závěru, vychýlil konstruktér hlaveň doprava, takže svírala s pouzdrem závěru úhel okolo 2 stupňů. Expanzní pouzdro s odběrným kanálkem umístil konstruktér na pravou stranu a nosič závorníku s pravoúhlým profilem přecházel v přední části v zúženou pístnici, zakončenou pístem. Koncepci zbraně přihlásila továrna v květnu 1929 k patentové ochraně a obdržela na ni patent s číslem 38 444.

Zkoušky s puškou prokázaly perspektivnost konstrukce vystřílením 12 221 ran v průběhu půldruhého měsíce. Na základě dílčích poznatků upravil Emanuel Holek konstrukci tak, že zmenšil úhel hlavně na jeden stupeň, dřevěné předpažbí nahradil duralovým pláštěm, na němž byly v drážkách nasunuty dřevěné příložky, a spodní část předpažbí opatřil dřevěnou opěrkou, jež měla zabraňovat sklouznutí střelcovy ruky na rozpálenou přední část. Nový vzorek s označením H.2 byl dokončen v polovině října 1928 a do konce měsíce absolvoval trvanlivostní zkoušky vystřílením 20 523 ran s jednou výměnou hlavně.

Krátce na to kulometné oddělení zbrojovky vyrobilo dva vzorky s označením H.3 a H.3a, podrobené dalším zkouškám. Třetí stádium Holkovy pušky již mělo třístupňový regulátor odběru plynů, chráněný patentem č. 36 186, a představovalo již poměrně vyzrálou konstrukci s patentovaným spoušťovým mechanismem, kombinovaným se střeleckou pohotovostí, což byl prvek, aplikovaný již u pušky H.2. Po vystřelení posledního náboje zůstal závěr v zadní poloze, v níž jej drželo kladívko bicího mechanismu. K uvolnění závěru nemusel střelec manipulovat s napínací rukojetí, stačilo pouze stisknout spoušť. Po vložení plného zásobníku tak stačilo k nabití zbraně jen stisknutí jazýčku spouště a druhým, opětovným stiskem došlo k výstřelu. Přestože řešení chránila zbrojovka patentem č. 38 101, přihlášeným v červnu 1928, u československých pušek meziválečného období bylo velmi rozšířené pro svoji jednoduchost a spolehlivost.

V červenci 1929 se Emanuel Holek zúčastnil v americkém Aberdeenu zkoušek samonabíjecích pušek pro armádu Spojených států. Pro soutěž ve Státech připravila zbrojovka dva exempláře v požadované ráži .276 Pedersen, s nímž armáda výhledově počítala do výzbroje, avšak následně zavrhla. Pušky, jež konstruktér do Aberdeenu přivezl, měly ještě dřevěné předpažbí, následně nahrazené duralovým radiátorovým chladičem s ocelovou izolační trubicí, navlečenou na hlavni. Zkoušky ve Státech nepřinesly jasného vítěze, avšak pomohly dobrému zvuku československé zbrojní konstrukce.

Vývoj Holkovy zbraně MNO sledovalo již od samého počátku a v roce 1930 si objednalo 10 exemplářů pro komparativní zkoušky s puškami S (Strakonice), avšak v důsledku jiných, naléhavějších úkolů s nimi nespěchalo. Svoji nespornou roli také sehrála nevyjasněnost výzbrojní koncepce, do níž samonabíjecí pušky zcela nezapadaly, ale také klasická obava z přílišného plýtvání střelivem, jež se táhla po dlouhá desetiletí jako pověstná červená niť myšlením odpovědných vojenských představitelů. V březnu 1932 provedlo MNO trvanlivostní zkoušky dvou pušek ZH 29 s čísly 10 281 a 10 285, přičemž z první z nich komise vystřílela 8298 ran a z druhé 6620 nábojů. Celkový počet zádržek činil 2,14 %, zkoušky však nepřinesly jednoznačný závěr a byly spíše pobídkou k dalšímu vývoji a zdokonalování zbraně. Větší štěstí s puškami měla zbrojovka v exportu.

Severočínský generalissimus Zhang Zuolin sjednal s brněnskou zbrojovkou kontrakt na dodávku 1000 kusů lehkých kulometů ZB 26. Po jeho zavraždění v červnu 1928 pokračoval v otcově trendu jeho syn a nástupce Zhang Xueliang, velký obdivovatel brněnských zbraní. V roce 1930 koupil v Brně školní letadlo, k němuž mu zbrojovka věnovala chromovanou pušku ZH 29. Velmi vytříbený vkus prokázal tím, že u zbrojovky objednal 150 pušek pro svoji osobní gardu, odeslaných do Mukdenu v únoru 1930. V lednu 1931 vykazovala zbrojovka 265 rozpracovaných pušek ZH 29, z nichž 10 bylo určeno pro zkoušky Vojenského technického ústavu (VTÚ). Z vyrobené partie prodala zbrojovka, zřejmě do opět do Číny, dalších 150 kusů. Dalších 50 pušek zakoupilo v červnu 1931 litevské ministerstvo vnitra pro potřeby četnictva a pohraniční stráže.

V roce 1932 vznikl vylepšený model s označením ZH 32, jenž se od původního provedení lišil především dimenzací některých součástí, takže oba modely nejsou na první pohled snadno rozlišitelné. Téhož roku dala zbrojovka do výroby 22 vylepšených pušek, jež měly sloužit k předváděcím účelům. Zřejmě také do Číny směřovalo v prosinci 1932 dalších 35 kusů ZH 32, poslední čínskou dodávku Holkových pušek představovalo 100 pušek ZH 32 s bodáky vz. 24, odeslaných do Mukdenu počátkem srpna 1933.

V září 1934 uzavřela zbrojovka s habešskou vládou, prezentovanou císařem Haile Selasie I., kontrakt na dodávku 182 lehkých kulometů ZB 30 (z nichž 22 v provedení s těžkou hlavní a trojnožkou), 100 pušek ZH 32 a 2 milionů nábojů 7,92 mm Mauser. Pušky odeslala továrna do Habeše kvůli embargu na dovoz zbraní až v listopadu 1935. Exempláře z tohoto kontraktu jsou snadno rozeznatelné podle značky v podobě habešského lva na levé straně pouzdra závěru.

V druhé polovině 30. let projevilo MNO zvýšený zájem o zkoušení samonabíjecích pušek, proto si u obou výrobců, České zbrojovky ve Strakonicích a Československé zbrojovky v Brně, objednalo po 10 puškách ČZ a ZH vybavených protileteckými mířidly, a tak již koncem roku 1935 přihlíželi zástupci pěchoty a jezdectva informativním střelbám samonabíjecích pušek ČZ a ZH na rukávový terč. Ještě v roce 1936 dostaly pak samonabíjecí pušky na zkoušku dva dragounské pluky, přičemž výsledky vedly oddělení jezdectva k návrhu vybavit jej samonabíjecími puškami. Koncem září 1937 zkoušel Vojenský technický a letecký ústav (VTLÚ) v Plaveckém Podhradí znovu účinnost palby samonabíjecích pušek proti letadlům, ke slovu přišly v dalším období také zkoušky s puškami vybavenými zaměřovacím dalekohledem, ale to již byla jen labutí píseň úvah výzbrojních modernizací čs. armády. Dva dny před okupací sice zpracoval VTLÚ návrh na zavedení strakonické pušky ČZ vz. 39 do výzbroje, tím se však meziválečná historie čs. samonabíjecích pušek definitivně uzavřela.

Holkovy pušky ZH 29 a ZH 32 sice dosáhly dílčích exportních úspěchů, jak patrno, nikoliv však na domácí půdě. S odstupem let se z dochovaných exemplářů staly objekty sběratelských zájmů v poměrně vyšších cenových relacích, čemuž se vzhledem k vyrobenému množství ani nelze divit.

Exemplář s výrobním číslem 10 482 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

 

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1150 mm

Délka hlavně: 591 mm

Délka záměrné: 686 mm

Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4620 g

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha