Samonabíjecí puška ZK 420-S

Vývoj samonabíjecích pušek zařízených na standardní puškový náboj vyvrcholil v poválečném Československu konstrukcí pušky ZK 420, nabízené a předváděné brněnskou zbrojovkou během druhé poloviny čtyřicátých let ve více než patnácti státech světa. Přestože se nikdy do sériové výroby nedostala, variabilita dochovaných vzorků pušek v různých rážích dokládá, jak velké úsilí konstruktéři prosazení zbraně věnovali.

 

Kořeny vývoje spadají do roku 1942, kdy konstruktér Josef Koucký se svým bratrem Františkem vyvinuli dva modely, označené ZK 420 a ZK 425. Obě konstrukce se vzájemně lišily především uspořádáním závěrového mechanismu a řešením odběru tlaku plynů z hlavně.

Pušky se tehdy dostaly pouze do stádia prototypu, jelikož vývojové práce na ručních palných zbraních německá vojenská správa od roku 1943 utlumovala ve prospěch naléhavějších vývojových a výrobních programů.

Během hektických květnových dní roku 1945 se oba prototypy ztratily a vedení konstrukční kanceláře po nich zcela marně pátralo, stejně jako po jiných vývojových zbraních, nepochybně použitých při likvidaci ozbrojeného odporu ustupujících německých jednotek. Jelikož zbyla alespoň výkresová dokumentace, rozpracovaly dílny závodu VII (Brno-Cejl) v březnu 1946 pro MNO po jednom exempláři pušky ZK 420 a ZK 425.

Konstrukční řešení původní pušky ZK 420 mělo do pozdější finální podoby ještě daleko, ale již na podzim 1946 přepracoval Josef Koucký zbraň do té míry, že s výjimkou základní koncepce závěru neměla s původní konstrukcí mnoho společného. Nábojovou schránku nahradil odnímatelný zásobník na deset nábojů a odklopné víko pouzdra závěru odstranil systém spojení pouzdra závěru s pažbou pomocí závěsu u plynové trubice a spojovacího kolíku v zadní části.

Jelikož MNO o podobné zbraně z poměrně logických důvodů zájem nemělo, zbrojovka je v následujících letech nabízela v řadě států Evropy a Latinské Ameriky. Velké ambice s nimi měla továrna ve Švédsku a v Dánsku, v Argentině vyhrála soutěž samonabíjecích pušek, avšak bez dalších výsledků v podobě realizovaných exportních případů.

Zbraň fungovala na principu uzamčeného závěru s odběrem tlaku plynů z hlavně. Systém uzamčení s otočnou hlavou závorníku a nosičem závorníku, zakončeném odemykací kulisou velmi připomínal řešení, využité u americké armádní pušky M1 Garand. Tím však veškerá podobnost končila, jelikož ZK 420 měla řadu velmi originálních prvků.

Základní provedení pušky charakterizovala úsťová brzda s pěti postranními výřezy, suvně vkládaný dvouřadý zásobník s kapacitou 10 nábojů a třístupňový regulátor odběru tlaku plynů, k jehož přenastavení musel střelec pušku rozložit. Spoušťový a kladívkový bicí mechanismus, pevně spojený s pažbou, nebylo možné při základním rozložení zbraně vyjmout. Je uložen v pažbě a nelze jej při základní rozborce vyjmout. Pojistka, blokující kladívko v napnutém stavu, měla ovládací rameno situované na levé straně pouzdra závěru.

V důsledku neustálého propracovávání zbraně na základě poznatků z různých předváděcích akcí a připomínek potenciálních zahraničních odběratelů prodělala počátkem roku 1948 konstrukce zbraně řadu dalších změn, takže puška dostala nové označení ZK 420-S. Josef Koucký především vyřešil možnost regulace odběru plynů bez nutnosti rozložení zbraně tím způsobem, že plynovou trubici s regulátorem opatřil odpruženou západkou, jež aretovala polohu nastavení regulátoru. Pomocí hrotu střely ostrého náboje tak mohl střelec nastavit odběr plynů, aniž by musel pušku rozložit.

Původně rovné plochy uzamykacích ozubů doznaly tvarové úpravy, čímž se zlepšilo vlastní odemykání a došlo ke zpomalení chodu závěrového mechanismu. Kromě tvarové změny ovládací křivky došlo také ke zvýšení hmotnosti nosiče závorníku. Jelikož úpravy přinesly snížení zpětného rázu, odstranil Josef Koucký úsťovou brzdu.

Rekonstrukcí prošel rovněž spoušťový a bicí mechanismus, nově uložený v odnímatelném nosníku, nasunutém v drážkách ve spodní části pouzdra závěru. Při rozložení zbraně tak bylo možné celý mechanismus snadno oddělit, což u původního provedení ZK 420 možné nebylo. Konstrukční změna si vyžádala přesunutí manuální pojistky do prostoru v přední části lučíku, což jednoznačně zlepšilo její ovladatelnost při střelbě.

Poslední podstatná změna se týkala provedení zásobníku včetně způsobu jeho upevnění ve zbrani. Suvný systém vkládání zásobníku u původního provedení nahradil kyvný, u něhož se zásobník s výstupkem na přední stěně zaklesl v zásobníkové šachtě a vzadu jej zajistila odpružená západka.

Pravděpodobně poslední státem, kde Zbrojovka Brno pušku ZK 420-S předváděla, byl Izrael. Význam technické pomoci, v níž zbraně z produkce brněnské zbrojovky hrály nezanedbatelnou roli, byl již v mnoha odborných pracích oceněn a také sumarizován. Do vyzbrojování mladého židovského státu sice československé samonabíjecí pušky nezasáhly, přesto zájem o ně zástupci izraelské armády projevovali ještě v době, kdy se v důsledku politické orientace Československa vztahy s Izraelem blížily k bodu mrazu. To si však obchodní zástupci zbrojovky zřejmě nepřipouštěli.

V září 1949 pobývala v Praze izraelská vojenská mise, jejíž poslání spočívalo v zajištění dalších kontraktů na dodávky zbraní do Izraele. Jedním z projednávaných témat byly také úpravy pušky ZK 420-S. Izraelci požadovali upravit stávající konstrukci zvětšením pažby v oblasti zásobníku tak, aby pažba maximálně chránila zásobník z boků a jeho vyčnívání sloužilo pouze k jistému úchopu při výměně.

Oboustranný zájem na dalších dodávkách zbraní měl svoji derniéru během návštěvy zbrojováckých techniků a obchodního zástupce Čs. závodů přesného strojírenství (ČZPS) Hrazdíry v Tel Avivu ve dnech od 8. do 23. května 1950, kdy obě strany dojednávaly bližší specifikace na dodání 40 000 pušek P-18 (K 98k) se stejným počtem náhradních závěrů, 2500 lehkých kulometů ZB 26, 5000 kusů pušek ZK 420, 250 těžkých kulometů ZB 37 a 600 výcvikových armádních malorážek ZKM 454 včetně 10 milionů nábojů 7,92 mm Mauser.

Předváděcím a zkušebním střelbám na Angličany ještě v době trvání mandátu postavené střelnici za Tel Avivem předcházelo seznámení izraelských techniků s dovezenými zbraněmi v důstojnické škole v Jaffě. Kromě porovnání pušek P-18, upravených na základě izraelských požadavků, s dříve dodanými puškami proběhly také komparační střelby se ZB 26 a ZB 30, porovnávanými s lehkým kulometem BREN britské provenience.

Dva vzorky pušek ZK 420-S, vyrobené ve zbrojovce na základě izraelských požadavků ze zářijové návštěvy v Praze, měly kromě zesílené pažby také zesílený nosič závorníku s upravenými plochami uzamykacích ozubů. Z obou zbraní s výrobními čísly 0025 a 0026 bylo během předváděcích střeleb v různých režimech vystříleno okolo 2000 ran, avšak největší dojem vyvolaly výsledky komparační střelby s americkou puškou M1 Garand. Na vzdálenost 100 yardů (91,4 m) dosáhla nejlepší nástřelka rozptylového obrazce 5×5 cm, zatímco puška Garand se pod rozptyl 10×10 cm nedostala. Průměrný nástřel v pětiranných položkách se pohyboval u brněnské pušky v obrazci 7×8 cm.

Přestože součástí kolekce předváděných zbraní byly rovněž strakonické samopaly ČZ 247 a pistole ČZ vz. 50, nejevili o ně Izraelci sebemenší zájem, navrhovali však zakoupení licence na výrobu brněnského samopalu ZK 476, případně počáteční dodávku 1500 kusů.

Na konci zkoušek specifikovala izraelská vojenská komise další požadavky k jednotlivým převáděným zbraním, u pušky ZK 420-S se ale nemohla shodnout, zda trvat na zesílení pažby v oblasti zásobníku.

K uzavření kontraktu na další dodávky zbraní do Izraele již nedošlo, příklon zahraniční politiky Sovětského svazu ke státům Arabské ligy tvrdě zamezil obchodním stykům s někdejším význačným zákazníkem. Vzorky zbraní, předváděné v Tel Avivu, se vrátily do republiky a oba exempláře pušek ZK 420-S jsou dnes součástí sbírek VHÚ Praha. Jejich pravá strana pouzdra závěru nese značení ZK 420-S/Cs, kde písmena Cs jsou továrním kódem země, pro níž byly vzorky vyrobeny, v tomto případě někdejší Britský mandát Palestina, od května 1948 stát Izrael.

Z celkového množství pušek ZK 420, jež zbrojovka v poválečném období na základě dvou interních zakázek na výrobu 100 a 200 kusů vyrobila, se sice řada vzorků dostala do mnoha zemí světa, zbylých rozpracovaných 150 pušek ale továrna již v průběhu roku 1951 zlikvidovala.

Exemplář v ráži 7,5 mm s výrobním číslem 0026 získalo muzeum v roce 1956 převodem ze Zbrojovky Brno, n. p.

 

Ráž: 7,92 mm Mauser

Celková délka: 1090 mm

Délka hlavně: 580 mm

Délka záměrné: 705 mm

Kapacita zásobníku: 10 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4540 g

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha