Samopal ČZ 148

Zásadní obrat v nazírání na koncepční uspořádání samopalu přinesly v poválečném Československu prototypy s označením ČZ 148 a ČZ 447 z České zbrojovky ve Strakonicích. Do konkurenčního boje proti nim postavila brněnská zbrojovka prototyp ZK 476, jehož základní koncepce vycházela ze stejné myšlenky: zkrácení stavební délky zbraně přesunutím hmoty závěru nad hlaveň a umístění zásobníku do pistolové rukojeti, stejně jako u samonabíjecích pistolí.

Iniciační význam pro novou koncepci měl projekt tehdejšího svobodníka Jaroslava Holečka (1923–1997), převeleného z podnětu Vojenského technického ústavu (VTÚ) do konstrukční kanceláře České zbrojovky ve Strakonicích, kde podle jeho návrhu vznikl prototyp s označením H/p, připomínající na první pohled spíše zvětšenou samonabíjecí pistoli. Jeho závěr obdobně jako u pistole přebíhal velkou částí přes hlaveň, uloženou v pouzdře závěru, a zásobník byl uložen v pistolové rukojeti s přední otevřenou stěnou. Základní uspořádání přihlásila Česká zbrojovka společně s Jaroslavem Holečkem k patentové ochraně 25. září 1947 a obdržela na ně čs. patent č. 79 574 s obecným názvem Samočinná střelná zbraň.

Pod vedením šéfkonstruktéra Františka Myšky (1899–1983) rozpracovali konstruktéři Jaroslav Holeček a Jiří Čermák (1926–2006) samopal v pěchotní verzi, jež dostala původně označení ČZ 47 (později přeznačen na ČZ 148), a výsadkářské s původním označením ČZ/47, přeznačený na ČZ 447. Na rozdíl od Holečkovy výchozí konstrukce H/p měl samopal válcové pouzdro závěru s uzavřenou přední stěnou rukojeti.

Kyvná napínací rukojeť plnila zároveň funkci protiodrazové pojistky, jež bránila setrvačnému pohybu závorníku při otřesu či nárazu zbraně. Koncepce závorníku vycházela z předlohy, takže jeho těžiště se nacházelo nad hlavní, což přispívalo k lepší stabilitě zbraně při střelbě. Výhozné okénko zůstávalo zakryté stěnou závorníku při nataženém a vypuštěném závěru, čímž se eliminovala možnost vniknutí nečistot do mechanismu samopalu.

Na podzim 1947 poslalo MNO do útvarových zkoušek prototypy samopalů ČZ 47/II a ZB 47, avšak obě továrny, Česká zbrojovka a Zbrojovka Brno, předložily VTÚ v únoru 148, tedy v době již probíhajících zkoušek nové konstrukce: Strakonice přišly s oběma variantami ČZ 148 a ČZ 447, brněnská zbrojovka s prototypem Josefa Kouckého s označením ZK 476. Na poradě VTÚ konané 10. února 1948 padlo rozhodnutí zařadit předložené prototypy vzhledem k jejich konstrukčním přednostem do probíhající soutěže, avšak s tím, že nové zbraně budou zkoušeny pouze v průběhu března 1948. MNO tak objednalo do zkoušek u České zbrojovky 14 samopalů ČZ 148 a 6 kusů výsadkářských ČZ 447 a u Zbrojovky Brno ve stejném poměru 20 samopalů ZK 476 v pěchotním a výsadkářském provedení.

Samopaly měly být přiděleny těm útvarům, u nichž již probíhaly zkoušky prototypů, ale také výsadkovým jednotkám. Pro získání širších poznatků s výsadkářskými prototypy bylo rozhodnuto o jejich přidělení po jednom kusu také pěchotnímu učilišti v Milovicích s požadavkem ověřit, zda by výsadkářská provedení vyhovovala potřebám pěchotních útvarů. Zkoušky s nimi měly být ukončeny ve stejném termínu jako u prototypů ZB 47 a ČZ 47/II, tedy do konce března 1948. Tím se do hry o armádní samopal dostali budoucí favorité.

V březnu 1948, tedy v době probíhajících zkoušek, předložila Česká zbrojovka VTÚ nové, zcela radikální řešení, jímž bylo dosaženo požadované univerzálnosti zbraně. U předloženého prototypu s označením ČZ 447 univ. šlo snadno vyměnit sklopnou ramenní opěrku za pevnou pažbu a naopak. Autorem tohoto řešení byl František Brejcha, tehdejší ředitel pobočného závodu České zbrojovky v Uherském Brodě. Možností jednoduché výměny pažby za sklopnou ramenní opěrku nedisponoval v té době žádný samopal na světě. VTÚ zároveň vyzval Zbrojovku Brno, aby u samopalu ZK 476 také řešila univerzálnost v tomto pojetí.

Jedna z nevýhod strakonických samopalů, jež se dostaly do útvarových zkoušek, spočívala v neodnímatelnosti hlavně, nalisované v přední objímce pouzdra závěru. Problém spočíval především v tom, že vnitřní část pouzdra závěru se obtížně čistila právě z toho důvodu, že nebylo možné hlaveň vyjmout. Konstrukčním řešením výměnné hlavně se začala Česká zbrojovka zabývat až v polovině června 1948, kdy VTÚ předložila tři alternativy možného řešení. V té době již ležely na stole úvahy o požadavku výměnné hlavně pro cvičnou střelbu, což konstrukční práce nejen podpořilo, ale vzhledem k hektičnosti probíhajících zkoušek také urychlilo.

S požadavkem na univerzálnost zbraně z hlediska možné záměny z pěchotního na výsadkářské provedení se pozornost soustředila především na prototypy ČZ 447, takže pěchotní provedení ČZ 148 již MNO dále nesledovalo a jeho historie se tak uzavřela ještě před konečným rozhodnutím mezi strakonickou a brněnskou konstrukcí samopalů. Celkově tak Česká zbrojovka v průběhu roku 1948 zhotovila 18 samopalů ČZ 148.

Exemplář samopalu ČZ 148 s číslem 1 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 660 mm

Délka hlavně: 300 mm

Délka záměrné: 321 mm

Kapacita zásobníku: 20/40 nábojů (u exempláře je 40raný zásobník)

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2840 g

Jan Skramoušský