Samopal ČZ 247

České zbrojovce ve Strakonicích sice připadlo prvenství zavedeného samopalu vz. 38 do výzbroje čs. armády, avšak na sériově vyráběnou konstrukci si musela ještě deset let počkat. Jejím prvním sériově vyráběným samopalem ale nebyla paradoxně zbraň pro naše vojáky, nýbrž určená na export. Ještě pod označením ČZ 47/II jej sice vojenská správa zkoušela, avšak upřednostnila jiné, progresivnější konstrukce.

 

Stejně jako v případě pistolí také u samopalů navazovala Česká zbrojovka na předválečné konstrukce. Samopal s označením ČZ 47 vycházel ze stejné koncepce jako vz. 38, avšak byl zařízen na výkonnější náboj 9 mm Parabellum. Na rozdíl od svého předchůdce již disponoval konstrukcí protiodrazové pojistky, tvořené kyvnou napínací rukojetí podle návrhů Františka Myšky (18991983). S významným konstrukčním počinem přišel tehdejší svobodník Jaroslav Holeček (1923−1997), vyslaný v roce 1946 Vojenským technickým ústavem (VTÚ) během své prezenční služby do konstrukční kanceláře České zbrojovky.

Na myšlenku realizovat otočnou zásobníkovou šachtu jej přivedla konstrukce samopalu Sten Mk.II, jehož pouzdro se zásobníkovou šachtou bylo možné otočit tak, že výhozné okénko zůstávalo zakryto, což bránilo vniku nečistot do pouzdra závěru. Jaroslav Holeček však navrhl koncepci, u níž se otáčelo celé pouzdro závěru, takže střelec mohl měnit polohu zásobníku, což umožnilo v boji při využívání přírodních krytů volit polohu zásobníku tak, aby jeho krytí v terénu bylo co největší. Pokud střelec zalehl na otevřeném prostranství, využil horizontální polohu zásobníku, takže mohl střílet, aniž by představoval snadno zasažitelný cíl jako v případě střelby s vertikálně situovaným zásobníkem. Naopak, pokud mohl využít přírodní kryt (padlý strom, vyčnívající pařez apod.), byla vhodnější vertikální poloha, která umožňovala opření zbraně o zem. Podobné technické řešení neměl v té době žádný samopal.

Samopal, ještě pod původním označením ČZ 47/II s možností použití schránkových i bubnových zásobníků, předložila Česká zbrojovka spolu s jinými vzorky VTÚ (Vojenskému technickému ústavu), jenž svolal na 18. července 1947 poradu, kde byly posuzovány samopaly předložené strakonickým a brněnským závodem. U samopalu ČZ 47/II, později přeznačeném na ČZ 247, komise zkonstatovala, že předložený typ má za sebou tovární trvanlivostní zkoušky na 80 000 ran a zkoušky při teplotě -45 oC. Samopal byl ještě schopen střelby, avšak jeho kadence klesla na 400 ran za minutu. Továrna rovněž provedla zkoušky za ztížených podmínek, ve kterých byl samopal přejížděn traktorem a znečišťován řídkým blátem. I za těchto okolností byl ještě schopen střelby. Předložený vzorek byl komisi VTÚ dodán jednak se schránkovým zásobníkem na 40 nábojů, ale také s bubnovým zásobníkem s kapacitou 80 nábojů 9 mm Parabellum.

Ještě 6. září 1947 objednalo MNO u zbrojovky prototypy 2 samopalů vz. 38 upravené na náboj 9 mm Parabellum (ČZ vz. 47/I) a dva samopaly vz. 38 otočné (ČZ vz. 47/II) ve stejné ráži. Tak znělo jejich označení na objednávce. Ke každému otočnému samopalu měly být dodány čtyři schránkové zásobníky s kapacitou 40 nábojů a jeden bubnový zásobník s kapacitou 80 nábojů. Do dalších zkoušek u útvarů vybrala komise pouze dva typy: ČZ 247 a ZB 47. Ty byly objednány po dvaceti kusech od každého typu a objednávka s čj. 10 445 pro strakonické samopaly nesla datum 2. 12. 1947. Zkoušky u útvarů měly být provedeny do konce března roku 1948. Přestože se prototypy dostaly k útvarům až koncem roku 1947, první výsledky zkoušek byly známy již v polovině ledna 1948. Celkově dostal samopal ČZ 247 příznivější hodnocení než ZB 47, avšak nutno říci, že jednotlivé posudky si v celkovém posouzení vzájemně odporovaly.

O tento typ samopalu však armáda ztratila nakonec zájem a pozornost se dále soustředila na další prototypy. Není tím řečeno, že by jej zcela vyřadila, neboť je známo, že z popudu VTÚ továrna tento samopal překonstruovala na náboj 7,62 mm Tokarev, načež pod označením ČZ 347 absolvoval komparativní zkoušky s ostatními prototypy v této ráži, jež se konaly v květnu 1948 v pěchotním učilišti v Milovicích.

Skutečnost, že se ČZ 247 dostal do sériové výroby, ovlivnily dvě věci. Jednak MNO vydalo 11. října 1947 výnos, jímž po zvážení situace zbrojního průmyslu v republice umožnilo oběma továrnám, tedy České zbrojovce a Zbrojovce Brno, nabízení, předvádění a případný prodej samopalů do ciziny. Podmínkou povolení bylo, aby továrny nabízely samopaly ve stejném provedení jako pro zatěžkávací zkoušky.

Druhým aspektem, jenž pomohl samopalu do výroby, byl zájem egyptské vojenské mise. Té ho zbrojovka předvedla již v listopadu 1947, kdy republiku navštívili plukovník dělostřelectva Mohamed Helmy, poručík Hassan Akef a Edward Gavazzi, správce královského osobního majetku krále Faruka I. Ve stejném období došlo k přípravě výroby první partie samopalů a padlo také rozhodnutí upustit od výroby bubnových zásobníků, proto byla zásobníková šachta překonstruována výhradně pro použití schránkového zásobníku.

Nutno předeslat, že Československo velkou měrou podporovalo vznik samostatného státu Izrael a podílelo se na výstavbě jeho armády. Až do ukončení mandátu OSN nad územím Palestiny a vyhlášení samostatného státu Izrael v květnu 1948 nakupovala v Československu zbraně a vojenský materiál převážně firma Jewish Agency. Oproti tomu Egypt byl součástí Arabské ligy, jež vůči Izraeli zaujímala nepřátelské postavení. Z politického hlediska byl tedy prodej zbraní Egyptu velmi citlivou záležitostí.

Jelikož egyptská vláda měla o samopaly eminentní zájem a chtěla objednat okolo 10 500 kusů, připravovala továrna ve svém pobočném závodě v Uherském Brodě postupně materiál k výrobě.

Prostřednictvím egyptského velvyslance Hakkiho došlo 14. května 1948 k podepsání smlouvy na dodání 7250 samopalů ČZ 247. Při podpisu vznesla egyptská strana požadavek na co nejrychlejší dodání prvních 600 samopalů včetně střeliva. Tolik jich ale zbrojovka v tu dobu vyrobeno neměla. V továrně měla připravených 100 samopalů a podle odhadu ředitele Františka Brejchy mohlo být požadované množství hotovo do konce měsíce. Po podpisu smlouvy dospěly obě strany ke kompromisu, kdy prvních 200 samopalů s jedním milionem nábojů měla zbrojovka odeslat 22. května a expedice dalších 400 kusů se dvěma miliony nábojů by následovala 31. května 1948.

Zásilka prvních 200 samopalů a 1 milionu nábojů byla z výrobního závodu v Uherském Brodě odeslána 21. května 1948 a z důvodů utajení přepravy zajistila zbrojovka civilní letadlo s odstraněnými sedačkami pro pasažéry. Letadlo s nákladem, deklarovaným jako hospodářské stroje, nemělo mít podle domluvy z bezpečnostních důvodů žádné mezipřistání. K odletu zásilky však nedošlo, neboť na sjednaný obchod byly upozorněny čs. orgány ministerstva zahraničních věcí a samopaly po vyložení putovaly zpět do závodu v Uherském Brodě.

Jediným exportním úspěchem, jehož Česká zbrojovka se samopaly ČZ 247 tehdy dosáhla, představoval v roce 1950 prodej 250 kusů do Bolívie pro tamní policii.

Z výkazů výroby je zřejmé, že během roku 1947 bylo zhotoveno prvních 25 samopalů a v průběhu roku 1948, kdy továrna pracovala na realizaci egyptského kontraktu, se jich v Uherském Brodě zhotovilo 600 kusů. V prvním čtvrtletí roku 1949 závod vyrobil 2100 samopalů, ve druhém pak 3080 a ve třetím čtvrtletí jich bylo 3160. V posledním čtvrtletí toho roku vykázala továrna 1849 vyrobených kusů, čímž se jejich výroba také uzavřela.

Do konce roku 1949 tedy závod v Uherském Brodě vyrobil celkem 10 814 kusů samopalů ČZ 247. V továrně však zůstalo plných 10 541 samopalů. Ještě v 60. letech byly předmětem nabídky Omnipolu, avšak nikoliv pod označením ČZ 247, nýbrž pod číslem výrobního objektu 015.

Menší partie se také, byť nakrátko, dostaly v šedesátých letech do výzbroje Lidových milicí. Odtud pramenila veskrze chybná pozdější interpretace, přisuzující samopalům ČZ 247 roli zbraní Vítězného února 1948. Do rukou ozbrojené pěsti dělnické třídy se během „revolučních únorových dní“ opravdu dostat nemohly.

V druhé polovině šedesátých let sice vyvezl PZO Omnipol blíže nezjištěné množství do Nigérie a do Biafry, avšak zmapování dalších osudů vyrobených samopalů zůstává stále otevřeným tematickým prostorem.

Exemplář s výrobním číslem 10 502 získalo muzeum v roce 1979 převodem z VÚ 7299 v Babicích u Říčan.

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 785 mm

Délka hlavně: 200 mm

Délka záměrné: 215 mm (hledí stavitelné na 100 a 300 m)

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2900 g

Hmotnost prázdného zásobníku: 290 g

Kapacita zásobníku: 40 nábojů

Teoretická kadence: 560 r/min

Režim střelby: jednotlivé rány/dávky

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha