Samopal ČZ 447

Zásadní obrat v nazírání na koncepční uspořádání samopalu přinesly v poválečném Československu prototypy s označením ČZ 148 a ČZ 447 z České zbrojovky ve Strakonicích. Do konkurenčního boje proti nim postavila brněnská zbrojovka prototyp ZK 476, jehož základní koncepce vycházela ze stejné myšlenky: zkrácení stavební délky zbraně přesunutím hmoty závěru nad hlaveň a umístění zásobníku do pistolové rukojeti, stejně jako u samonabíjecích pistolí.

 

Iniciační význam pro novou koncepci měl projekt tehdejšího svobodníka Jaroslava Holečka (1923–1997), převeleného z podnětu Vojenského technického ústavu (VTÚ) do konstrukční kanceláře České zbrojovky ve Strakonicích, kde podle jeho návrhu vznikl prototyp s označením H/p, připomínající na první pohled spíše zvětšenou samonabíjecí pistoli. Jeho závěr obdobně jako u pistole přebíhal velkou částí přes hlaveň, uloženou v pouzdře závěru, a zásobník byl uložen v pistolové rukojeti s přední otevřenou stěnou. Základní uspořádání přihlásila Česká zbrojovka společně s Jaroslavem Holečkem k patentové ochraně 25. září 1947 a obdržela na ně čs. patent č. 79 574 s obecným názvem Samočinná střelná zbraň.

Pod vedením šéfkonstruktéra Františka Myšky (1899–1983) rozpracovali konstruktéři Jaroslav Holeček a Jiří Čermák (1926–2006) samopal v pěchotní verzi, jež dostala původně označení ČZ 47 (později přeznačen na ČZ 148) a výsadkářské s původním označením ČZ/47, přeznačený na ČZ 447. Na rozdíl od Holečkovy výchozí konstrukce H/p měl samopal válcové pouzdro závěru s uzavřenou přední stěnou rukojeti.

Kyvná napínací rukojeť plnila zároveň funkci protiodrazové pojistky, jež bránila setrvačnému pohybu závorníku při otřesu či nárazu zbraně. Koncepce závorníku vycházela z předlohy, takže jeho těžiště se nacházelo nad hlavní, což přispívalo k lepší stabilitě zbraně při střelbě. Výhozné okénko zůstávalo zakryté stěnou závorníku při nataženém a vypuštěném závěru, čímž se eliminovala možnost vniknutí nečistot do mechanismu samopalu.

Na podzim 1947 poslalo MNO do útvarových zkoušek prototypy samopalů ČZ 47/II a ZB 47, avšak obě továrny, Česká zbrojovka a Zbrojovka Brno, předložily VTÚ v době probíhajících zkoušek nové konstrukce: Strakonice obě varianty ČZ 147 a ČZ 447, brněnská zbrojovka prototyp Josefa Kouckého s označením ZK 476. Na poradě VTÚ konané 10. února 1948 padlo rozhodnutí zařadit předložené prototypy vzhledem k jejich konstrukčním přednostem do probíhající soutěže, avšak s tím, že nové zbraně budou zkoušeny pouze v průběhu března 1948.

Samopaly měly být přiděleny těm útvarům, u nichž již probíhaly zkoušky prototypů, ale také výsadkovým jednotkám. Pro získání širších poznatků s výsadkářskými prototypy bylo rozhodnuto o jejich přidělení po jednom kusu také pěchotnímu učilišti v Milovicích s požadavkem ověřit, zda by výsadkářská provedení vyhovovala potřebám pěchotních útvarů. Zkoušky s nimi měly být ukončeny ve stejném termínu jako u prototypů ZB 47 a ČZ 47/II, tedy do konce března 1948. Tím se do hry o armádní samopal dostali budoucí favorité.

V březnu 1948, tedy v době probíhajících zkoušek, předložila Česká zbrojovka VTÚ nové, zcela radikální řešení, jímž bylo dosaženo požadované univerzálnosti zbraně. U předloženého prototypu s označením ČZ 447 univ. šlo snadno vyměnit sklopnou ramenní opěrku za pevnou pažbu a naopak. Autorem tohoto řešení byl František Brejcha, tehdejší ředitel pobočného závodu České zbrojovky v Uherském Brodě. Možností jednoduché výměny pažby za sklopnou ramenní opěrku nedisponoval v té době žádný samopal na světě. VTÚ zároveň vyzval Zbrojovku Brno, aby u samopalu ZK 476 také řešila univerzálnost v tomto pojetí. Vzhledem k celkové koncepci tohoto prototypu to byl obtížněji řešitelný problém, avšak firma zadání vyhověla.

Větší pozornost soustředil VTÚ a útvary zejména na prototypy, jež se do zkoušek dostaly v březnu 1948 a podrobily samopaly ZK 476 a ČZ 447 řadě zatěžkávacích zkoušek, z nichž některé dnes můžeme považovat za extrémní, například přejíždění zbraně vozem o celkové hmotnosti 400 kg, což mělo navozovat situaci, k níž by v praxi mohlo dojít pouze v řídkých případech. Nicméně taková zkouška měla prověřit odolnost zbraně vůči deformaci.

Program zahrnoval funkční zkoušky zbraně temperované na –40 oC až – 46 oC, zkoušky funkce zbraně znečištěné řídkým blátem, pískem a při umělém dešti. Samopal se závěrem v přední poloze a s vloženým zásobníkem byl ponořen do bláta, po vyjmutí a několikerém opakování naprázdno se prováděla zkouška střelbou. Druhá zkouška při znečištění blátem se prováděla tak, že závorník samopalu byl v natažené poloze s plným zásobníkem ve zbrani. Po vyjmutí zbraně z bláta a několikanásobném natažení závěru se zkoušela funkce zbraně. Následovaly zkoušky funkce při znečištění pískem a za umělého deště, zatěžkávací zkoušky sestávaly ze shození zbraně na beton z výšky jednoho metru a na vzdálenost dvou metrů postupně na levou, pravou a horní stranu pouzdra závěru, shazování ze schodů do dálky tří metrů a házení samopalů z výšky pěti metrů.

Při zkouškách byl samopal ČZ 447 shazován z výšky okolo čtyř metrů po schodech, přičemž došlo k deformaci napínacího táhla do té míry, že nebylo možné závěr natáhnout. Při zkoušce se zbraní temperovanou na teplotu –40 oC až –45 oC měla zbraň s výjimkou jednoho případu nepodání bezvadnou funkci. Zkouška funkce po znečištění blátem dopadla tak, že po vyjmutí samopalu vloženého do bláta s vypuštěným závěrem a několikerém následném ručním opakování nastaly tři případy nepodání při střelbě prvního zásobníku. Střelba s dalším zásobníkem již proběhla bez závad. Když byl samopal vložen do bláta s nataženým závěrem a vloženým zásobníkem, došlo po jeho vyjmutí v osmi případech k nepodání, avšak další zásobník byl vystřelen v plné dávce bez jediné zádržky.

Větší problémy nastaly při zkoušce, kdy se usazeniny bláta nechaly na zbrani a v jejím mechanismu zaschnout. Tehdy začalo docházet k permanentním zádržkám. Konstruktéři České zbrojovky následně zmenšili vnější (vodicí) průměr závorníku a zesílili vratnou pružinu, což se ukázalo vhodným, jelikož pak již problémy s funkcí zbraně nevznikaly.

Při zkouškách za umělého deště a při posypání samopalu pískem zbraň fungovala naprosto bez problémů.

Při zatěžkávacích zkouškách hrubým zacházením byl samopal házen z výšky jednoho metru do vzdálenosti dvou metrů na obě strany a horní stranu pouzdra závěru. K poškození zbraně nedošlo a samopal spolehlivě fungoval. Stejně dopadla zkouška, při níž se zbraň házela ze schodů do vzdálenosti tří metrů. Když byl samopal shozen dvakrát z výšky pěti metrů na betonovou podlahu, došlo k prohnutí rohu drážky pouzdra závěru. Jelikož zkoušený prototyp měl ještě na napínací klice suvnou pojistku, jež byla u zdokonalených vzorků již odstraněna, nařídila komise její vyjmutí u zkoušené zbraně. Při druhém shození se podobná závada už neopakovala. U samopalu se sice urazila pažba v místě jejího uložení ve vidlici, ale jinak byl spolehlivě schopen střelby.

Poslední, poměrně hrubou zkoušku představovalo přejíždění zbraně dvoukolákem o hmotnosti 400 kg s ocelovými obručemi na betonové podlaze. Improvizovaná metodika požadovala přejetí samopalu při nataženém i vypuštěném závěru, ve směru osy zbraně, ale také napříč přes spušťadlo a pouzdro závěru. Ukázalo se, že kruhové pouzdro závěru má tendenci ujíždět pod koly, a aby mohla být zkouška provedena podle požadavků, museli zkoušející zbraň zapřít. Ani tyto zkoušky nevyřadily ČZ 447 funkce a samopal byl schopen další střelby v obou režimech.

Při vystřílení 1000 ran měřila zkušební komise teplotu různých částí zbraně. Napínací rukojeť se ohřála na teplotu 52 oC, měření spouště ukázalo hodnotu 40 oC a lučík se zahřál na teplotu o deset stupňů menší.

Předložený prototyp měl spoušťový mechanismus také zařízen pouze pro nepřetržitou střelbu, což továrna následně na popud VTÚ změnila. Nevýhodným se rovněž jevila konstrukce záchytu zásobníku, jež vyžadovala protisměrný pohyb při uvolňování zásobníku, takže střelec jej musel odtlačit od zásobníku směrem vzad. Řešení se našlo v podobě dvouramenné páky, jejíž spodní rameno se při vyjímání zásobníku stlačovalo směrem vpřed. Kritizováno bylo rovněž umístění suvné manuální pojistky na napínací klice závěru.

Při skládání samopalu působilo značné potíže vysunutí napínací kliky závěru s pojistkou do výřezu v pouzdře závěru. V důsledku této kritiky byla manuální pojistka přemístěna do prostoru lučíku a náběh napínací kliky překonstruoval Jan Kratochvíl do té podoby, že vkládání a vyjímání závorníku již nečinilo žádné potíže. Tím se také odstranily závady v podobě zablokování závěru v důsledku deformace drážky pro napínací kliku při úderech samopalem o zem ve svislé poloze.

Další problém představovalo obtížné čištění hlavně a pouzdra závěru. Samopaly zaslané do zkoušek měly ještě hlaveň pevně spojenou s pouzdrem závěru stejně, jako prototypy ČZ 148. Na doporučení MNO se proto Česká zbrojovka zabývala řešením problému výměnné hlavně. Vzniklo několik návrhů a zvítězilo praktické řešení Jiřího Čermáka v podobě matice se dvěma čelními výstupky a k jejímu uvolnění sloužilo čelo závorníku s odpovídajícími výřezy.

Jednotlivé dochované exempláře samopalů ČZ 447 mají řadu zde nezmiňovaných konstrukčních odlišností, jež dokládají, že cesta k finálnímu vzoru 48, zavedenému do výzbroje čs. armády nebyla ani přímočará, natož jednoduchá.

Exemplář z roku 1956 získalo muzeum v roce 1956 převodem ze Správy dělostřeleckého vyzbrojování MNO (MNO-SDV).

 

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 710 mm (se sklopenou ramenní opěrkou: 454 mm)

Délka hlavně: 300 mm

Délka záměrné: 303 mm

Kapacita zásobníku: 40 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3020 g

Teoretická kadence: 600 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha