Samopal (útočná puška) ČZ 522

Poznatky z druhé světové války nejen potvrdily účinnost samopalů jakožto efektivního typu střelecké zbraně, ale také přinesly významný posun v podobě rozšíření zbraní, zařízených na tzv. náboj středního balistického výkonu. Německé samopaly, dnešní terminologií označované jako útočné pušky, MKb 42 (H) a MP 43 ukazovaly další směr vývoje.

 

V průběhu druhé poloviny 40. let stála čs. výzbrojní správa před mnoha úkoly. Musela se vypořádat s poměrně pestrou skladbou převážně kořistních zbraní, jež tvořily v poválečných letech výzbrojní základ a nahradit jej jednotnou výzbrojí domácí provenience. Zavedení samopalu vz. 48, následně přeznačeného na samopaly 23 a 25, vývoj zbraně jednotlivce zdaleka nezavršilo.

Požadavek na vývoj samopalu na zkrácený náboj 7,62 mm Z-50 s nábojnicí v délce 45 mm, zadal náměstek ministra obrany pro věci materiální na poradě v polovině dubna 1951. Vypracované technické podmínky předepisovaly nejen zvýšení účinku a vyšší přesnost oproti zavedeným samopalům 24 a 26, ale také požadovaly maximální hmotnost zbraně do 4 kg. Vzhledem k výkonu náboje se mělo jednat o konstrukci s uzamčeným závěrem. Požadovaná teoretická rychlost střelby obnášela 500 ran/min. a celková délka zbraně neměla překročit 850 mm.

Nároky na přesnost stanovily technické podmínky tak, že neměla překročit rozptylový obrazec o průměru 22 cm z deseti ran na vzdálenost 100 metrů při střelbě jednotlivými ranami, při krátkých dávkách (2–4 výstřely) neměl rozptyl překročit 45 cm. Na vzdálenost 400 metrů při střelbě vleže s oporou musela zbraň dosahovat jednotlivými ranami přesnosti 80 x 80 cm (160 dmp), na 600 metrů pak 125 x 125 cm (250 dmp). V krátkých dávkách měl střelec zasáhnout 10 ranami na 400 metrů cíl o rozměrech 150 x 150 cm, na 600 metrů 225 x 225 cm.

Na základě stanovených požadavků vypracoval v České zbrojovce ve Strakonicích tehdy mladý konstruktér Jiří Čermák (1926–2006) projekt samopalu, jenž dostal interní označení ČZ 515, jež se však na později na vyrobených vzorcích neobjevilo. Konstrukce zbraně vycházela z principu, využitém u Kratochvílovy samonabíjecí pušky vz. 52, měla tedy sklopným závorníkem uzamčený závěr a k přenosu impulzu tlaku plynů sloužil při odběru hlavně kruhový píst v podobě prstence, navlečený na hlavni. Kromě základní koncepce se Čermákova zbraň lišila nejen využitím lisovacích a svářecích výrobních technologií, ale také tím, že střílela z otevřeného závěru a měla pevnou pažbu, obdobné konstrukce jako u samopalů 23 a 24, vyměnitelnou za sklopnou ramenní opěrku.

Výroba prvního funkčního vzorku se protáhla až do druhé poloviny roku 1952, snad proto byly následně vyrobené prototypy označeny v továrně krycím kódem „rid“, přiděleným České zbrojovce, n. p. Strakonice v říjnu 1948, číslem 522 a poslední číslo mělo charakter výrobního čísla zbraně.

Zpřesněné požadavky na vývoj obdržela Konstrukta, n. p., Praha a Česká zbrojovka, n. p., Strakonice. Na poradě 29. března 1952 posuzoval VTÚ celkem pět návrhů, z nichž projekt Josefa Kouckého a jeho bratra Františka dostal doporučení k dalšímu vývoji, ing. Jeronym Kynčl předložil návrh zbraně s pevnou hlavní a zpožděným otevíráním závěru byl vrácen úpravě. Zástupci VTÚ však zcela jednoznačně zamítli dva návrhy Jaroslava Holečka z České zbrojovky ve Strakonicích, zato však doporučila návrh Jiřího Čermáka s pístovým mechanismem v podobě prstence, navlečeného na hlavni. Na pozdější dobu bylo odloženo jednání o dalším návrhu ČZ, projektu J. Kratochvíla, systému s akumulační zpruhou.

Nově předložený návrh ing. Kynčla však nebyl přijat ani o dva měsíce později, v květnu 1952.

Vzhledem ke komplikacím v průběhu vývoje předložily Konstrukta Praha a Česká zbrojovka svoje prototypy až v srpnu 1953. Ani prototyp ZK 503 Josefa Kouckého, ani Čermákův ČZ 515, byť v dokumentech označovaný ČZ 522, podle značení na zbrani, nesplnily požadavky na přesnost a strakonický prototyp komise vyřadila také pro funkční nespolehlivost a nízkou trvanlivost některých součástí. U obou prototypů se na přesnosti nepříznivě podepisovala skutečnost, že střílely tzv. z otevřeného závěru.

V České zbrojovce byl následně vyroben ještě odlišný prototyp s číslem 3, jenž se sice nelišil koncepcí, ale především kvadratickým pouzdrem závěru, není však dosud jasné, zda jej továrna předložila k dalším zkouškám. Nicméně na základě všech poznatků dospěl Jiří Čermák k závěru, že je nutné konstrukci radikálně přehodnotit. Především opustil řešení s kruhovým pístem, navlečeným na hlavni, a nahradil jej píst, tvořící s nosičem závorníku jeden celek. Plynovou trubici, zakončenou v přední části dvoustupňovým regulátorem, umístil do prostoru nad hlavní. Princip uzamčení sklopným závorníkem zůstal zachován, avšak u nové konstrukce se sklápěla jeho zadní část a zapadala do lůžka ve spodní části pouzdra závěru. Hlaveň spojoval s pouzdrem příčný obdélníkový klín, vysouvaný při rozebírání doleva. Rozměrově stejný profil použil konstruktér pro výměnnou opěrku uzamykací plochy závorníku. Zásadní změnu rovněž přinesla konstrukce kladívkového bicího mechanismu a s ním spojené odpalování z přední, uzamčené polohy závěru, což dávalo předpoklady na dosažení vyšší přesnosti.

Základní úvaha vedla Jiřího Čermáka také k omezení ocelových výlisků, takže lisovací technologie zbyly výrobně pouze na spušťadlo s lučíkem a na kryt pouzdra závěru. Vratnou pružinu s dlouhým vodítkem umístil do díry v nosiči závorníku přecházející v pístnici, zadní konec se zajišťovacím ramenem byl zavěšen v lůžku zadní části pouzdra závěru. Spoušťový mechanismus se dvěma spouštěmi navazoval na původní konstrukci ČZ 515.

První prototyp, zřejmě s číslem 4, zhotovila Česká zbrojovka koncem roku 1953. V téže době se do ohlašovaných státních zkoušek zapojil také Václav Holek se svým samopalem ZB 530, využívajícím řadu konstrukčních prvků kulometu vz. 52.

Jelikož takticko-technické požadavky na vývoj samopalu v ráži 7,62 mm, schválené v listopadu 1953, počítaly s dodáním dvou rekonstruovaných prototypů, vyrobila Česká zbrojovka ještě jeden exemplář s číslem 5. Do státních zkoušek, ohlášených na rok 1954, tak přihlásila Česká zbrojovka zcela novou konstrukci ČZ 522, Konstrukta Praha do nich dodala rekonstruovaný prototyp ZK 503/1 a třetí soutěžní zbraň představovala poslední Holkova konstrukce ZB 530, jelikož Václav Holek o rok později, 13. prosince 1954 zemřel.

Přejímání materiálu a měření v rámci státních zkoušek probíhalo v Konstruktě Brno, jež vznikla odštěpením závodu 07 (Brno-Cejl), balistické zkoušky probíhaly na dálkové střelnici ve Vlašimi a zkoušení spolehlivosti funkce za ztížených podmínek prováděla komise na střelnici v Praze-Zámcích.

Ve všech směrech náročné zkoušky, probíhající v červnu a v červenci 1954, sledovaly řadu aspektů, např. hranici samovznícení ostrého náboje v hlavni, rozpálené vystřelením různého počtu nábojů v rychlém sledu, a měřením teploty nábojové komory. V tomto směru vykázal lepší výsledky Čermákův prototyp ČZ 522, u něhož docházelo k samovznícení bezpečně do jedné minuty až po vystřílení 550 nábojů, zatímco u ZK 503/1 po vystřelení 400 nábojů. Holkův ZB 530 střílel z otevřeného závěru, takže v reálných podmínkách nepřicházela taková situace v úvahu. Simulace vložením ostrého náboje a uzavření závěru po vystřelení 450 ran sice vedla k samovznícení, avšak zjištěný údaj měl jen informativní hodnotu.

Vysoké nároky stanovil tehdy také VTÚ na životnost hlavních součástí zbraně, jelikož požadoval, aby životnost hlavně neklesla pod 20 000 výstřelů a celá zbraň měla vydržet dvojnásobek životnosti hlavně, tedy 40 000 ran. Obvyklá kritéria na životnost hlavně, limitovaná dvojnásobným zvětšením rozptylu, průrazy 20 % střel v terči a poklesu počáteční rychlosti o 10 %, ani jedna ze zbraní nesplnila.

Z hlediska přesnosti vykazovaly všechny tři zbraně při střelbě jednotlivými ranami do vzdálenosti 400 m prakticky rovnocenné výsledky, na větší dálky se tabulkovým hodnotám pro pušku vz. 52 blížil jen prototyp ZK 503/1, samopal ČZ 522 vykazoval kolísavé výsledky. Při střelbě středními dávkami zase oba prototypy měly horší výsledky než ZB 530.

Závěrečné hodnocení státních zkoušek vítěze nepřineslo: ZK 503/1 nevyhověl z hlediska přesnosti střelby v dávkách a trvanlivostí pouzdra závěru, ZB 530 sice splnil požadavky na přesnost, avšak neměl vyhovující funkci, a Čermákův ČZ 522 komise vyhodnotila také jako nevyhovující, a to kvůli nesplnění podmínek na rozptyl, spolehlivou funkci, trvanlivost některých součástí a nejnižší životnost hlavní ze všech tří zkoušených prototypů.

Jelikož nevyhovující výsledky státních zkoušek nedávaly předpoklad k doporučení ani jedné zbraně do sériové výroby, do plánu rekonstrukce na další rok se v říjnu 1954 dostaly pouze prototypy ZK 503/1 a ZB 530, práce na ČZ 522 byly zastaveny.

Jiří Čermák, jenž se stal od 16. října 1954 zaměstnancem Konstrukty Brno, kde převzal další vývoj samopalu ZB 530 po zemřelém Václavu Holkovi, zkušenosti z vývoje prototypů ČZ 515 a ČZ 522 zúročil v dalších letech. Velmi brzy se ocitl před úkolem vývoje univerzální zbraně jednotlivce, později do výzbroje zavedeného samopalu vz. 58, jehož se se svými spolupracovníky zhostil na výtečnou.

 

Ráž: 7,62 x 45 mm

Celková délka: 835 mm

Délka hlavně: 349 mm

Délka záměrné: 324 mm

Kapacita zásobníku: 20 nábojů

Hmotnost bez zásobníku: 3824 g

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4122 g

Teoretická kadence: 455 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha