Samopal (útočná puška) vz. 58 P

Vysoká úroveň zbrojního průmyslu v poválečném Československu umožnila vlastní vývoj pěchotních zbraní, aniž by musela čs. armáda zavádět ve větším měřítku licenční výrobky sovětské provenience. Měnící se požadavky na charakter výzbroje jednotlivce přinesly do výzbroje poměrně pestrou paletu zbraní v porovnání s výzbrojí ostatních armád socialistických zemí. Do sériové výroby se během krátkého období několika let dostaly samopaly 23/25 v ráži 9 mm Parabellum, aby je zakrátko vystřídaly konstrukčně stejné Sa 24/26, paletu výzbroje armády rozšířily samonabíjecí pušky a kulomety vz. 52 v ráži 7,62 x 45 mm, následované vzory 52/57, rekonstruovanými na sovětský náboj vz. 43. Ani jedna z uvedených zbraní neznamenala v dlouhodobém horizontu definitivní vyřešení ať již zbraně jednotlivce či družstva.

 

V rozmezí let 1950–1954 vznikly v konstrukčních kancelářích a vývojových dílnách České zbrojovky ve Strakonicích a Zbrojovky Brno na základě požadavků Vojenského technického ústavu (VTÚ) samopaly, zařízené na zkrácený náboj 7,62 mm Z-50 (7,62 x 45 mm). Takzvané „těžké samopaly“ ČZ 515, ČZ 522, ZB 530 či prototypy řady ZK 503, jak byly tyto zbraně pro odlišení od samopalů zařízených na běžný pistolový náboj nazývány, prošly kontrolními a státními zkouškami, jež však neměly vítěze. V roce 1955 přišlo rozhodnutí o okamžitém zastavení vývojových prací a přechod na vývoj dalších zbraní v sovětské ráži 7,62 x 39 mm.

Konstruktér strakonické zbrojovky Jiří Čermák (1926–2006), jehož prototypy ČZ 515 a ČZ 522 poznamenaly předchozí etapu vývoje zbraní, zařízených na náboj střední balistické výkonnosti, přešel v roce 1954 do Konstrukty Brno, n. p. Zde také došlo v průběhu roku 1956 k zahájení vývoje nové zbraně, označované jako samopal-puška (SAP), jelikož měla ve výzbroji nahradit samopaly 24/26 a samonabíjecí pušky vz. 52 a 52/57 vedené pod krycím názvem „Koště“.

Na konstrukci s Jiřím Čermákem spolupracovali především ing. Bohuslav Novotný, Jindřich Jakubec a Karel Vystrčil. Původní koncepce využívala uzamčený závěr s odběrem tlaku plynů z hlavně poblíž nábojové komory. Řešení s přepouštěním plynů na volný píst v zadní části hlavně se ukázalo jako nevhodné z důvodu přílišného zahřívání nábojové komory, a tím i nízké hranice samovznícení náboje (nad 180 ran), proto přesunul konstruktér odběr z hlavně do samostatného expanzního pouzdra, umístěného v první třetině délky hlavně.

Originální systém uzamčení pomocí nesené sklopné závory se dvěma uzamykacími ozuby a přímoběžný úderník představovaly zcela novou koncepci, uplatněnou o tohoto typu zbraně. Vzhledem ke skutečnosti, že později zpřesněné zadávací technické podmínky vyžadovaly hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem 3,05 kg, byly pro konstrukci klíčových součástí připuštěny legované oceli, bez nichž se poválečné konstrukce musely v důsledku stavu hospodářské základny obejít.

Splnění technických podmínek ohledně celkové hmotnosti také velmi usnadnilo využití hliníkových slitin při výrobě zásobníku. Hledání optimální délky hlavně v závislosti na přesnosti střelby v daných režimech dospělo k hodnotě 390 mm. Požadovaná teoretická kadence v rozmezí 400–600 ran za minutu se ovšem ukázala u dané konstrukce jako nevýhodná vzhledem ke skutečnosti, že zbraň dosahovala nejmenšího rozptylu středních dávek při vyšší kadenci okolo 800 ran/min.

V průběhu vývoje vzniklo kromě funkčního přístroje celkem 15 prototypů, dalších 12 kusů vyrobil budoucí výrobce Závody Říjnové revoluce, n. p. Vsetín, závod 5 – Uherský Brod pro potřeby ověřovací série. Ještě předtím, než závod vyrobil plnou 120kusovou ověřovací sérii, jejíž zkoušky následně proběhly v období od března do června 1959, byla zbraň rozkazem ministra národní obrany Bohumíra Lomského z 10. února 1959 zavedena do výzbroje Československé lidové armády pod označením „7,62mm samopal vz. 58“. Pěchotní provedení s pevnou pažbou dostalo označení vz. 58 P, verze se sklopnou ramenní opěrkou měla dodatkové písmeno V. Varianta, umožňující nasazení noktovizoru NSP-2, vybavená odnímatelnou sklopnou dvojnožkou a tlumičem plamene, měla označení vz. 58 Pi.

Zavedením dnešní terminologií útočné pušky vz. 58 se uzavřela poválečná etapa hledání univerzální zbraně jednotlivce, využitelné u všech druhů vojsk. Závod v Uherském Brodě, přejmenovaný v roce 1965 na Přesné strojírenství, n. p., vyráběl samopal vz. 58 v letech 1959–1964, v druhé etapě pak během let 1968–1984, a celková produkce činila 919 650 kusů.

Během prvních let sériové výroby měly samopaly předpažbí, nadpažbí, pistolovou rukojeť a v případě pěchotní verze pažbu vyrobené z bukového dřeva, jež vyráběly Závody Jana Švermy v Brně a Jesenické dřevařské závody v Litovli. Vzhledem k předpokládaným velkým objemům výroby hledal výrobce již od 1958 náhradní materiál. Výzkumný a vývojový závod v Brně ve spolupráci se Státním dřevařským výzkumným ústavem v Bratislavě úspěšně vyřešil technologii lisování součástí z dřevotřískové hmoty, napouštěné fenolformaldehydovou pryskyřicí, jejichž výrobu zařídil v roce 1962 závod Bučina, n. p. Zvolen.

V průběhu výroby prodělala zbraň řadu dílčích změn, z nichž většina není při zběžném pohledu či bez výrobní dokumentace patrná. Mezi významné změny patřilo zesilování dříku pístu a technologické úpravy jeho výroby, tvarová úprava lučíku a záchytu zásobníku, vynucené na základě poznatků z exploatace. Zesílení uzamykací závory zvyšovalo její životnost v kritických průřezech, materiálovými a konstrukčními změnami prošel také zápalník a úderník, změnila se rovněž konstrukce sklopné ramenní opěrky, jejíž botka byla původně s opěrkou spojena dvěma nýty.

Přes svoje vynikající parametry (dodnes patří Sa 58 mezi jednu z nejlehčích zbraní své kategorie v ráži 7,62 x 39 mm) měl samopal vzor 58, stejně jako řada jiných zbraní, některá kritická místa. Nižší tuhost krytu pouzdra závěru vedla při nárazu k jeho deformacím, což mohlo zbraň vyřadit z funkce, povolování šroubu sklopné ramenní opěrky nemělo sice na funkci vliv, avšak stabilita zbraně při střelbě trpěla. To však nic nemění na celkovém vysokém hodnocení Čermákovy konstrukce, jediné originální zbraně jednotlivce v rámci armád Varšavské smlouvy, jejíž tělesa měla s výjimkou ČSLA zavedeny zbraně systému Kalašnikov. Ve výzbroji naší armády se samopal vz. 58 udržel v plném rozsahu až do roku 2011, kdy jej začala nahrazovat moderní útočná puška CZ 805 BREN.

Exemplář samopalu vz. 58 P, vyrobený v prvním roce sériové výroby, získalo muzeum roku 1966 převodem z VÚ 7478 Praha.

 

Ráž: 7,62 x 39 mm (náboj vz. 43)

Celková délka: 845 mm

Délka hlavně: 390 mm

Délka záměrné: 355 mm

Hmotnost zbraně bez zásobníku: 2910 g

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3100 g

Kapacita zásobníku: 30 nábojů

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha