Samopal ZB 47

V konstrukčních kancelářích československých zbrojovek vzniklo v poválečném období let 1945–1948 velké množství prototypů samopalů, jež dodnes představují z hlediska invence určitý fenomén, nesrovnatelný s vývojem v jiných zemích. Výchozí impulz představovaly nejen válečné zkušenosti, ale především potřeba vývoje moderní zbraně pro čs. armádu. Do soutěže se zapojily dva tradiční výrobci pěchotních zbraní: Česká zbrojovka, n. p. Strakonice a Zbrojovka Brno, n. p. Mezi tehdy vyvíjenými zbraněmi svým nekonvenčním pojetím nesporně dominoval samopal ZB 47.

+4

Do soutěže se zapojil i konstruktér Václav Holek (1886–1954), tvůrce kulometů řady ZB 26, a jeho bratr ing. František Holek (1894–1951). Jejich konstrukce s původním označením ZB vzor 46, předvedená zástupcům MNO v březnu 1946, se zcela vymykala všem dosud známým přístupům k řešení: podávání nábojů ze zásobníku zajišťoval rohatkový kotouč ovládaný odpruženou pákou na závěru a vlastní zásobník s velkou kapacitou se vkládal do spodní linie pažby. Nekonvenční řešení eliminovalo nepříznivý vliv změny těžiště zbraně v důsledku úbytku nábojů při střelbě a umožnilo zvýšit kapacitu zásobníku na 72 nábojů, aniž by došlo ke zvětšení celkových rozměrů.

Konstrukční prvky futuristicky vyhlížející zbraně chránila zbrojovka řadou patentů: princip podávacího ústrojí, sestávajícího z rohatkového kotouče chránil již patent 65 548, přihlášený v roce 1937, uložení schránkového zásobníku ve spodní části pažby postihoval patent č. 77 558 z roku 1946 a konstrukce nákluzu nábojů do nábojové komory byla předmětem patentu č. 80 735, přihlášeného v roce 1947.

Společně se dvěma samopaly ZK 466 si MNO u zbrojovky objednalo dva vzorky samopalu ZB 46, tehdy vedenými pod označením „Holek“. Původní provedení samopalu ZB 46 mělo nejen poměrně vysokou teoretickou kadenci okolo 1200 ran za minutu, ale také poměrně velkou hmotnost. Další vzorky, již označené ZB 47, měly kadenci nižší, avšak snižování hmotnosti, kritizované následně vojenskou správou, provázelo zbraň i v dalším období.

Na 18. července 1947 svolal hlavní štáb MNO poradu, jejímž předmětem bylo zhodnocení dosavadních prototypů vzniklých v obou závodech, tedy ve Zbrojovce Brno a v České zbrojovce ve Strakonicích, a rozhodnutí o dalších zkouškách.

Poradu zahájil plk. Ing. Zelinka se škpt. Hrubešem a vysvětlili, jaké požadavky budou na tento typ zbraně zejména kladeny. Především měl být sledován požadavek na bezpečnost zbraně, takže od budoucího samopalu se požadovalo, aby byl bezpečný při jakékoliv manipulaci, tzn. aby nemohlo dojít k neúmyslnému odpálení při úderu a otřesu zbraně. Samopal měl být jednoduché konstrukce, vyrobený především z nelegovaných ocelí dostupných na území republiky, s malým počtem výrobních součástek v takové míře, aby jeho výroba mohla být zajištěna s nejmenším počtem pracovních sil a hodin i v případě válečného stavu. Dalším sledovaným aspektem měl být požadavek na zmenšení krytí střelce tak, aby samopal při střelbě vleže nezvyšoval nadměrně jeho siluetu, přičemž zásobník zasouvaný do zbraně zespodu mohl tvořit přirozenou podpěru. Důraz měl být kladen na snadnou manipulaci při střelbě jednotlivými ranami a dávkami a tvar samopalu přizpůsoben pokud možno přirozenému pohybu v terénu.

V průběhu porady komise hodnotila prototypy ZB 47, ČZ 47/I, ČZ 47/II, ČZ H/47, ZK 471, ZK 466 a samopal ČZ 47/p, předložený zatím pouze ve dřevěném modelu s tím, že prototyp bude hotov a předveden v září 1947. V rámci hodnocení byly předložené prototypy popsány a u každého z nich uveden počet výrobních součástí včetně technologie jejich výroby. ZB 47 sestával v pěchotním provedení ze 79 součástí, z nichž 29 bylo lisovaných, 25 soustružených, 16 frézovaných a 9 točených. Celkově pozitivní hodnocení zahrnovalo také informaci o provedených interních zkouškách sestávajících z trvanlivostní střelby vystřílením 80 000 ran, zkouškami za ztížených podmínek při znečištění blátem, pískem a se zbraní temperovanou na – 46 ^oC, kdy kadence zbraně poklesla ze 600 na 400 ran za minutu.

Pro útvarové zkoušky si MNO u zbrojovky objednalo celkem 20 pěchotních ZB 47, Česká zbrojovka dostala objednávku na stejný počet samopalů ČZ 47/II.  Na základě výnosů čj. 6915 Dův. a 9464 Dův. hl. št. velit. pěch. byly na podzim roku 1947 dány pěším plukům 4 a 18, pěším praporům 33, 41, dělostřeleckému pluku 1, pěchotnímu, tankovému a ženijnímu učilišti k přezkoušení dodané prototypy samopalů s tím, že útvarové zkoušky budou provedeny do konce března 1948.

Hodnocení jednotlivých zbraní útvary se v mnohém rozcházela, v jiných aspektech zase shodovala, což lze přičítat specifickým požadavkům jednotlivých útvarů, jež samopaly zkoušely. U samopalu ZB 47 byla vyzdvihována velká kapacita zásobníku na 72 nábojů, výhodné uložení ve zbrani, umožňující dobré krytí střelce zejména při střelbě vleže a dobrou manipulaci při přepravě. Zcela zjevnou nevýhodu však představovala velká délka zásobníku zvyšující pravděpodobnost jeho deformace. To se týkalo rovněž pouzdra zbraně, jehož stěny z tenkého plechu, zejména v oblasti uložení zásobníku, se mohly poměrně snadno zdeformovat úderem, což by znemožňovalo vložení zásobníku. To se také později při zkouškách potvrdilo. ZB 47 byl také považován za příliš těžký, jelikož s prázdným zásobníkem měl hmotnost 3,69 kg a s plným 4,41 kg, přičemž jedním z tehdejších požadavků na zbraň tohoto typu bylo, aby její hmotnost nepřekročila 3 kg.

Při zkouškách se pro jeho zavedení do výzbroje vyslovilo pět útvarů, kdežto pro samopal ČZ 47/II jen tři útvary. Pěší pluky 3 a 41 a dělostřelecký pluk 1 jej navrhovaly pro zavedení do výzbroje i po provedení zkoušek s prototypy ZK 476 a ČZ 148. VTÚ však považoval ZB 47 za výrobně natolik složitý, než aby mohl být zaveden. V jeho neprospěch hrál také vysoký počet výrobních součástí.

Navzdory rozhodnutí se zkoušky protáhly do dubna 1948, a ani tehdy neskončily. Jejich předmětem bylo nejen zkoušení dodaných prototypů, ale také zjišťování optimální délky hlavně jednotného, tedy univerzálního samopalu. Ani ve volbě ráže neměl tehdy VTÚ jasno.

Zkoušeny byly nejen prototypy v ráži 9 mm Parabellum, ale také zbraně zařízené na náboj 7,62 mm Tokarev. Při zkouškách konaných ve dnech 20. – 24. dubna 1948 u vojenského útvaru v Popovicích se zkoušely samopaly ČZ 248 a ZK 476 v ráži 7,62 mm Tokarev v provedeních s délkami hlavně 350 a 300 mm. Střelecké zkoušky jednoznačně prokázaly, že rozptyly zásahů se samopaly s délkou hlavně 300 mm jsou jednoznačně lepší, než u prototypů s hlavní v délce 350 mm.

V Popovicích tehdy nezkoušela armáda pouze uvedené zbraně. Do zkoušek se dostaly rovněž prototypy ČZ 347, což byl vlastně otočný samopal ČZ 47/II překonstruovaný na náboj Tokarev, ZB 47 ve stejné ráži, ČZ 248, a ZK 476 adaptovaný na sovětské střelivo. Pro komparaci se souběžně střílely rozptyly prototypu ČZ 447 v ráži 9 mm Parabellum. Výsledky střeleb jasně prokázaly, že přesnost sovětského střeliva je podstatně horší, než u samopalu ČZ 447.

Například samopaly ČZ 248 a ZB 47 vykazovaly při střelbě jednotlivými ranami na 100 metrů rozptylový obrazec s hodnotou 42 dmp (demiperimetr – součet výšky a šířky rozptylového obrazce, dnes již neužívaná jednotka), ČZ 347 dosáhl rozptylu 35 dmp a nejhorší výsledek se projevil u ZB 47: 43 dmp. Jednoznačným vítězem srovnávacích zkoušek byl prototyp ČZ 447 v ráži 9 mm Parabellum, jehož rozptylový obrazec činil 32 dmp. Výrazněji se rozdíly rozptylů projevily při střelbě na větší vzdálenosti. Nejhorších výsledků bylo dosaženo se samopalem ZK 476, jehož rozptylový obrazec při střelbě dávkou na vzdálenost 300 metrů činil 297 dmp. Hned za ním následoval samopal ČZ 347 s rozptylem o hodnotě 284 dmp. O mnoho lépe si vedl ČZ 248 s hodnotou 209 dmp a ZB 47 s obrazcem rozptylu 170 dmp. Na tuto vzdálenost se zcela neočekávaně ukázalo, že samopal ZB 47 v této ráži dosahuje lepších výsledků, než ČZ 447 – dosáhl rozptylu s hodnotou 196 dmp. Celkově však komise zkonstatovala, že se samopaly v ráži 7,62 mm Tokarev jsou výsledky střeleb podstatně horší, než prototypů zařízených na německý náboj. Myšlenka na volbu sovětského náboje byla tehdy opuštěna.

Zkoušky, včetně útvarových, probíhaly až do léta 1948. Na jejich konci se výběr vhodného typu zúžil na samopaly ČZ 447 z České zbrojovky a ZK 476 ze Zbrojovky Brno. O ZB 47, stejně jako o ostatní prototypy ztratilo MNO zájem a do sériové výroby se nikdy nedostaly. Zbrojovka Brno řadu z nich sice předváděla a nabízela v zahraničí, avšak bez úspěchu. Celkově v letech 1946–1948 vyrobila 62 exemplářů těchto konstrukčně velmi neobvyklých zbraní.

Exemplář s výrobním číslem 1018 získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 750 mm

Délka hlavně: 220 mm (včetně vodicího pouzdra: 265 mm)

Délka záměrné: 304 mm

Kapacita zásobníku: 72 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3520 g

Jan Skramoušský