Samopal ZK 383

Předválečný vývoj samopalů v Československu bývá především a takřka výhradně spojován s konstrukční kanceláří České zbrojovky, jejíž konstrukci pod označením „kulometná pistole vz. 38“ zavedlo v září 1938 do výzbroje. Vývojem tohoto typu zbraně se však, podle kusých informací, zabývala od roku 1935 také Československá zbrojovka v Brně. Víme však, že nejstarší prototypy konstruktéra Josefa Kouckého (1904–1989) byly zařízeny na náboj 9 mm Browning krátký (čs. náboj vz. 22), zavedeném v čs. armádě, nikoliv na střelivo německého původu, jako tomu bylo u dalších samopalů, známých pod označením ZK 383.

 

V září 1938 proběhly na střelnici závodu III ve Vsetíně střelecké zkoušky se samopalem ZK 383, avšak vzhledem k napjaté atmosféře sklonku roku 1938 a jiným, důležitějším úkolům, zbrojovka do konce roku ve zkouškách nepokračovala. Navíc rozhodnutí o zavedení strakonického samopalu do výzbroje zcela jasně předurčilo další vývoj zbraně s orientací na zahraniční zákazníky. V průběhu prosince 1938 Josef Koucký provedl rekonstrukci původního samopalu na náboj 9 mm Parabellum, což souviselo s nabídkou do Bolívie.

Nejstarší zmínky o samopalu ZK 383 s vyměnitelnou hlavní, tak jak jej známe podle dochovaných vzorků, pocházejí z února 1939. V té době také adaptoval konstruktér Koucký původní 100ranový zásobník na německý náboj, přičemž upravená zbraň mohla používat rovněž schránkové zásobníky. Do konce března 1939 byla hotova výkresová dokumentace a o měsíc později se dokončovaly vzorky pro bolívijského zájemce.

V první polovině července 1939 byly v továrně připraveny k odeslání ke zkouškám dva exempláře s výrobními čísly 011 a 018, z nichž první měl pevnou hlaveň (ZK 383 I) a druhý odnímatelnou (ZK 383 II). Ve firemních materiálech z toho roku zbrojovka tyto samopaly označovala jako provedení I (normální model) a provedení II (speciální model). V květnu 1940 sice byla ve zbrojovce vystavena žádanka na dopravu dvou samopalů s 1000 náboji, jež byly objednány bolívijskou stranou 13. dubna 1939, avšak k jejich odeslání nikdy nedošlo.

Dalším zájemce o samopaly byla Argentina, pro níž zbrojovka vyrobila dva vzorky v ráži .45 ACP, avšak výsledek byl stejný, jako u Bolívie.

Počátkem roku 1940 konstrukce samopalu vykrystalizovala do finální podoby, charakteristické odnímatelnou hlavní, uloženou v ochranném perforovaném plášti, originálně řešeným zpomalovačem kadence střelby, sklopnou dvojnožkou a zásobníkovou šachtou, přemístěnou na levou stranu do polohy svírající s horizontální rovinou ostrý úhel. Samopal dostal označení ZK 383 sz, v němž dodatková písmena sz znamenala stranový zásobník.

Prvním velkým odběratelem samopalů ZK 383 byla bulharská armáda, jejíž Královské ministerstvo války uzavřelo se Zbrojovkou Brno 4. října 1941 kontrakt na dodání 4000 samopalů v celkové ceně 925 788 říšských marek. Samopaly byly do Bulharska zaslány ve třech zásilkách: 500, 1400 a 2100 kusů, přičemž poslední partii odeslala zbrojovka 30. prosince 1942. Ještě před dokončením kontraktu zaslalo Královské bulharské ministerstvo války zbrojovce 13. září 1942 objednávku na dalších 1600 kusů, avšak na rozdíl od prvního kontraktu se Bulhaři objednaných samopalů až do konce války nedočkali.

Dalším zájemcem o brněnské samopaly byla slovenská armáda. Zástupci Zbrojovky Brno předváděli v druhé polovině ledna 1942 v Bratislavě zástupcům slovenského ministerstva vnitra a policie samopal ZK 383 společně se samonabíjecí puškou ZK 391/III a 50mm minometem. Výsledkem bratislavské akce byla na tehdejší dobu grandiózní objednávka, podepsaná ještě 21. ledna 1942 ministrem národní obrany Ferdinandem Čatlošem. Obsahovala 20 000 samopalů ZK 383 v ceně 300 říšských marek za kus, 200 milionů nábojů 9 mm vz. 08, 500 minometů ráže 50 mm, 500 000 min, 100 těžkých kulometů ZB 60 ráže 15 mm, 1 milion nábojů ráže 15 mm a 10 milionů nábojů 7,92 mm Mauser. Podmínkou objednávky ale bylo, že uvedený materiál dodá zbrojovka do poloviny roku 1943.

Realita ale byla zcela jiná. Do zbrojovky dorazila 10. listopadu 1942 objednávka na 200 samopalů ZK 383 v ceně 53 917 říšských marek a prvních 10 samopalů odeslala zbrojovka Slovensko 14. října 1942. Další partii 40 kusů vyexpedovala 24. prosince a posledních 140 samopalů prošlo přejímkou ve dnech 6. – 7. ledna 1943, takže celkový počet dodaných zbraní činil 190 kusů.

Slovenská armáda ovšem počítala s dalšími dodávkami, takže 3. března 1943 objednala ještě 800 samopalů ZK 383. Jelikož do konce roku 1943 nedodala zbrojovka na Slovensko ani jeden samopal, slovenské MNO objednávku svým přípisem ze 13. ledna 1944 stornovalo s tím, že budou zakoupeny samopaly německého vzoru.

V roce 1942 se objevil další zájemce o samopaly ZK 383, kterým bylo Chorvatsko, jehož Zemské ministerstvo obrany si 9. listopadu objednalo 400 kusů. Počátkem května 1943 sice zbrojovka sestavila harmonogram dodávek, z něhož vyplývalo, že dodávka do Chorvatska by měla být splněna do 30. června 1944. Problémy s materiálovým krytím objednávky sice vedly k posunu harmonogramu, ale do Chorvatska zbrojovka žádné samopaly nedodala.

Samopal ZK 383 se tak stal historicky prvním sériově vyráběným československým samopalem, ale také jediným, jenž kdy Zbrojovka Brno vyráběla ve větších sériích. Na konci války zůstalo v továrně z původně rozpracovaných objednávek 2695 samopalů, o něž však MNO zájem nemělo, proto je uvolnilo k exportu. Z rozpracovaného množství vyvezla zbrojovka v letech 1947–1950 do Venezuely 1200 kusů a do Bolívie během let 1948–1951 rovných 1000 samopalů.

Exemplář s výrobním číslem 198, pocházející z poslední partie 140 kusů pro Slovensko, získalo muzeum v roce listopadu 1946 převodem ze Zbrojnice 5 v Brně.

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 875 mm

Délka záměrné: 377 mm

Délka hlavně: 325 mm

Kapacita zásobníku: 30 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4450 g

Teoretická kadence se zpomalovačem: 500 ran/min.

Teoretická kadence bez zpomalovače: 700 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha