Samopal ZK 466

V průběhu prvních tří poválečných let vyvinuly konstrukční kanceláře České zbrojovky ve Strakonicích a Zbrojovky Brno nebývale rozsáhlou řadu samopalů s primárním účelem nabídnout čs. armádě moderní, technicky vyspělou zbraň. Přestože MNO nepouštělo ze zřetele žádnou z navržených konstrukcí, postupně se výběr zúžil. Zbrojovky ovšem souběžně, se souhlasem vojenské správy, také předváděly a nabízely své výrobky v zahraničí. Poznatky ze zahraničních akcí také přispěly v některých případech k vylepšování stávající konstrukce.

 

V polovině roku 1946 zkonstruoval Josef Koucký (1904–1989) malý samopal se sklopnou zásobníkovou šachtou, jehož rozměry jej předurčovaly především pro využití výsadkářů, letců, spojařů a technické obsluhy zbraní. Zbraň dostala označení ZK 466 a první vzorky v pěchotním (s pevnou pažbou) a výsadkářském provedení (s výsuvnou ramenní opěrkou) se od pozdějších vyrobených kusů lišily. Měly dělenou napínací rukojeť s postranními hmatníky, jejich spoušťový mechanismus umožňoval pouze nepřetržitou střelbu, závorník měl axiálně pohyblivý zpomalovač kadence a výměnný úderník. Zcela originální prvek nových samopalů spočíval v možnosti sklopení zásobníku do transportní polohy souběžně s osou hlavně. K přípravě zbraně ke střelbě stačilo pouze vyklopit zásobník o 90° a natáhnout závěr. Zásobníkovou šachtu zajišťoval ve střelecké poloze příčný záchyt s bočním stiskátkem na levé straně. Ke konstrukci samopalu využil Josef Koucký již vyráběné zásobníky pro samopal ZK 383.

Západka zásobníku, situovaná na zadní stěně zásobníkové šachty, umožňovala vyjmutí zásobníku jednou rukou, bez ohledu na to, zda byl střelec levák či pravák. V transportní poloze se otvor vzniklý sklopením zásobníku zakrýval točnou krytkou se dvěma hmatníky.

V pouzdře spušťadla byl uložen vertikálně odpružený spojovací kolík, jehož horní část zapadala do díry ve zpevňovací vložce v pouzdře závěru. Na druhém konci spojovacího kolíku byla otočně zavěšena krytka. Při postavení krytky kolmo k ose zbraně s ní šlo pootočit. Tím se kolík snížil natolik, že opustil lůžko ve zpevňovací vložce. Pak již stačilo vysunout pouzdro závěru z drážek na spušťadle směrem vpřed.

Samopal byl vybaven výsuvnou ramenní opěrkou, jejíž botka přiléhala v zasunutém stavu k zadní stěně pistolové rukojeti. Vodicí tyče ramenní opěrky mohly podle dobových materiálů sloužit jako provizorní vytěrák. Jistou nevýhodu původní verze samopalu ZK 466 představovala neodnímatelné spojená hlaveň s pouzdrem závěru, takže ji nebylo možné čistit ve směru od nábojové komory. Přepínač režimu střelby byl kombinován s pojistkou, jež v případě zajištění zbraně při uzavřeném závěru blokovala pohyb závorníku. Pokud byl závorník v zadní poloze, nebylo možné jej stlačením spouště uvolnit.

Na základě objednávky MNO ze 7. prosince 1946 vyrobila brněnská zbrojovka dva vzorky samopalů v parašutistickém provedení s možností střelby jednotlivými ranami a dávkami, a závorníkem bez zpomalovače kadence. Jelikož se jednalo o perspektivní konstrukci, s níž továrna počítala do armádní soutěže, proběhly během května 1947 z podnětu Vojenského technického ústavu (VTÚ) trvanlivostní zkoušky jednoho exempláře vystřílením 80 000 nábojů. Předepsaný počet ran absolvovala zbraň s jedinou hlavní, přičemž ani po ukončení střeleb nedošlo k zaznamenání průrazů v terči při střelbě na 100 metrů a počáteční rychlost střely se snížila pouze o tři procenta. Součástí provedených zkoušek byly rovněž zkoušky funkce za ztížených podmínek, tedy se zbraní znečištěnou blátem, pískem a ponořenou před zkouškou do vody.

Na 18. července 1947 svolal hlavní štáb MNO poradu, jejímž předmětem bylo zhodnocení dosavadních prototypů vzniklých v obou závodech a rozhodnutí o dalších zkouškách.

V průběhu porady komise hodnotila prototypy ZB 47, ČZ 47/I, ČZ 47/II, ČZ H/47, ZK 471, ZK 466 a samopal ČZ 47/p, jenž Česká zbrojovka předložila pouze ve dřevěné atrapě s tím, že prototyp bude hotov a předveden v září 1947.

Z celkového hodnocení vycházel ZK 466 ohledně počtu dílů jako nejsložitější z předložených prototypů, jelikož sestával z 95 výrobních součástí, z nich 25 bylo lisovaných, 40 soustružených, 18 frézovaných, 11 vinutých a jedna součást tvořil odlitek hliníkové rukojeti.

Po technickém výkladu byly posuzovány balistické hodnoty předložených zbraní včetně rozptylů střílených z upnutých zbraní jednotlivými ranami a krátkými 3-4 ranými dávkami.

Na návrh mjr. Nováka z 1. oddělení hlavního štábu bylo schváleno rozhodnutí odeslat pěchotní samopaly k dalším zkouškám do pěchotního učiliště (PU) v Milovicích a zkoušky nepředložených parašutistických samopalů, k jejichž konstrukci MNO podnět nedalo, odložit o dva měsíce.

Jelikož MNO explicitně samopal ZK 466 neodmítlo, vystavila zbrojovka v červenci 1947 interní zakázku na výrobu 10 exemplářů. Na podzim již bylo jasné, že do užšího výběru se samopaly ZK 466 nedostanou, již tehdy poslalo MNO do zkoušek k útvarům typy ZB 47 a ČZ 47/II. Ohledně vyrobených kusů uvolnil zbrojovce ruce výnos hlavního štábu MNO z 11. října 1947, jenž uváděl: „Po uvážení celkové situace zbrojního průmyslu a uvážení jeho možností umístění výrobků v zahraničí došel hlavní štáb k závěru, že je možno uvolniti všechny typy samopalů Čs. zbrojovky Brno a České zbrojovky ve Strakonicích a Uherském Brodě pro propagaci a prodej do ciziny tj. do států, kde ze stanoviska ZAMINI není námitek.“

Se samopaly ZK 466 zkoušela továrna štěstí také v Argentině, jejíž armáda vypsala soutěž samopalů s termínem zahájení k 10. listopadu 1947. Zbrojovka do ní přihlásila ještě standardní a vylehčené provedení samopalu ZK 383, Itálie ji obeslala vzorky samopalů S.T. 11 a F.N.A., švédská Husqvarna zaslala do soutěže dva exempláře modelu Husqvarna, Švýcarsko přihlásilo do soutěže samopal firmy Hispano-Suiza (licenční výrobek Suomi MP 43/44), Spojené státy se zúčastnily se třemi vzorky samopalů Reising 51 a argentinský zbrojní průmysl prezentovaly samopaly Halcón 3a, 3b a 3c.

Během zkoušek, probíhajících od února do dubna 1948 na střelnici Campo Mayo, došlo u pouzdra závěru samopalu ZK 466 č. 010 ke vzniku únavové trhliny na obou stranách zadní části. Zkušební komise DGFM (Dirección General de Fabricaciones Militares) zkoušky přerušila, aniž by dospěla k jednoznačnému závěru ohledně preferencí přihlášených zbraní.

Na základě poznatků ze zkoušek v Argentině vystavila zbrojovka interní zakázku na zhotovení tří samopalů ZK 466 ve vylepšeném provedení. S jedním z nich měly být provedeny v závodě interní zkoušky a se dvěma počítala zbrojovka pro další soutěž v Argentině. Základní odlišnost nových vzorků spočívala především ve vyměnitelné hlavni, zajištěné v pouzdře závěru rozvidleným pružným kolíkem, ale také v rekonstruované krytce zásobníkové šachty, suvně uložené ve spodní části spušťadla. Hlavně nových samopalů také postrádaly kompenzátor zdvihu.

Obchodní zástupce Zbrojovky Brno Ing. J. J. Morávek obdržel 19. srpna 1948 pozvánku argentinského ministerstva války k dalšímu předvádění samopalů, což vlastně znamenalo zahájení druhého kola soutěže. Do ní sice zbrojovka přihlásila samopal ZK 383 H s výrobním číslem 0005 a jeden exemplář samopalu ZK 476, avšak k odeslání zdokonalených vzorků samopalů ZK 466 do Argentiny již nedošlo. Ředitelství zbrojovky vydalo 28. srpna 1948 rozhodnutí o zrušení veškerých prací na tomto programu, takže úpravy dvou samopalů v závodě 07 (Brno-Cejl) byly s okamžitou platností 30. 8. 1948 zastaveny. Zrušení předváděcích akcí v Argentině definitivně potvrdil podnikový ředitel zbrojovky 8. prosince 1948.

Nabízení samopalů ZK 466 ve světě nebylo jen záležitostí Latinské Ameriky, ještě v únoru 1950 prodala zbrojovka pět dalších exemplářů švýcarskému vojenskému technickému oddělení KTA (Kriegstechnische Abteilung) v Bernu, jeden exemplář dostal darem v lednu 1848 ministr národní obrany Venezuely a osudy dalších šesti vzorků zůstávají dosud nejasné. Celkově továrna vyrobila v letech 1946–1948 pouze 23 exemplářů.

Exemplář s číslem 015 pro druhé kolo soutěže v Argentině získalo muzeum v roce 1953 převodem ze Zbrojovky Brno, n. p., Závod Jana Švermy.

 

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka se zasunutou ramenní opěrkou: 480 mm

Celková délka s vysunutou ramenní opěrkou: 725 mm

Délka hlavně: 212 mm

Délka záměrné: 359 mm

Kapacita zásobníku: 30 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3330 g

Teoretická kadence: 500 ran/min.

 

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha