Setkání legionářských obrněných vlaků u stanice Miňjar, léto 1918

Setkání legionářských obrněných vlaků u stanice Miňjar, léto 1918

05. 07. 2021

V úterý 6. července si můžeme připomenout nejen den upálení mistra Jana Husa v Kostnici v roce 1415, ale také 103 let od okamžiku, kdy se u stanice nedaleko ruského městečka Miňjar po více než měsíci těžkých bojů setkaly legionářské obrněné vlaky z penzenské a čeljabinské skupiny. Došlo tak ke spojení dříve oddělených skupin, jež se po vystoupení čs. legií proti sovětské vládě zoufale snažily scelit svá vojska a v co nejrychlejší době se dostat z Ruska.

Událost v Miňjaru sice představovala jen epizodu v celé legionářské anabázi, pro legionáře však znamenala symbolickou morální vzpruhu. A jak se později ukázalo, i změnu ve strategii a úkolu čs. legií v rámci svazku dohodových vojsk vůbec.

 

Dohoda v Penze a transport legií do Francie

Po uzavření míru v Brestu Litevském mezi Ústředními mocnostmi, Ukrajinou a sovětským Ruskem, v té době již stojícím na pokraji občanské války, bylo jasné, že další setrvání čs. legií v Rusku, kam byly po vítězství u Bachmače evakuovány z Ukrajiny, je krajně nebezpečné. Proto byla mezi legiemi a ruskou vládou uzavřena dohoda o odjezdu legií do Francie. Legie však měly odevzdat většinu zbraní a cestovat jen jako „soukromá skupina“.

Dohoda byla zpočátku plněna, přičemž se dva pluky skutečně dostaly do Vladivostoku, odkud měly být transportovány do Francie na západní frontu. Pak však na nátlak Německa dostala na železnici přednost repatriace německých a rakousko-uherských zajatců a pohyb legií na magistrále směrem na Vladivostok se téměř zastavil. Transporty legionářů zůstaly roztroušené na ohromné rozloze Ruska od Penzy až po Vladivostok, kde se je místní sověty stále více snažily odzbrojovat. Opačným směrem navíc neustále proudily transporty osvobozených zajatců, které se měly stát posilami Ústředních mocností pro západní frontu.

Mezi sovětskou vládou a legionáři mimo to od počátku panovala vzájemná nedůvěra, která postupně narůstala. Stupňující se napětí vyvrcholilo tzv. čeljabinským incidentem, kde 21. května 1918 po potyčce mezi legionáři a vracejícími se zajatci došlo k uvěznění legionářské stráže i následné deputace místním sovětem. Čs. vojáci se rozhodli své druhy osvobodit násilím a následně se ozbrojili v místním skladišti. Přestože se Odbočka ČSNR snažila Čeljabinský incident vyřešit smírně, reakce bolševiků byla tvrdá. Téhož měsíce zachytili legionáři telegram lidového komisaře Trockého, že každý Čechoslovák přistižený se zbraní v ruce má být zastřelen. Znamenalo to začátek otevřeného nepřátelství a Čechoslováci se rozhodli si vynutit transport do Vladivostoku na vlastní pěst.

Následovaly první přepady čs. jednotek ze strany jednotlivých místních sovětů. Ve chvíli vyhlášení otevřeného nepřátelství nebyly československé jednotky ve výhodné pozici. Legionáři byli roztroušeni po celé šířce magistrály a velkou část svého válečného vybavení již dříve odevzdali bolševikům. Čechoslováci se ale ubránili pokusům bolševiků o rozehnání svých jednotek, ozbrojili se v dobytých skladech a začali se probíjet ke spojení s ostatními skupinami čs. sboru. Souběžně s tím se množila povstání místních protibolševických sil a poté co legionáři obsadili v červnu 1918 Samaru, zde vznikla ruská demokratická vláda. Ta vyhlásila pokračování boje s Ústředními mocnostmi i bolševiky.

 

Počátek bojů

Legionáře zpočátku čekal boj o holé přežití a o spojení jednotlivých transportů – ešelonů do větších celků, aby vůbec bylo možné podnikat kroky v rámci ucelené strategické jednotky. Po rozhodnutí o vynucení si průjezdu silou byli ustanoveni velitelé úseků, v nichž se nacházely skupiny ešelonů. Velitelem nejzápadnější skupiny u Penzy se stal por. Čeček, velitelem skupiny od Čeljabinsku po Petropavlovsk pplk. Vojcechovský, izolovaným skupinám, jež byly roztroušeny na východ od Omsku v Novonikolajevsku, Mariinsku a Nižněudinsku velel kpt. Gajda. Další skupina gen. Diterichse se již nacházela ve Vladivostoku a vzhledem k velké vzdálenosti dělící ji od ostatních skupin zpočátku o konfliktu nemohla být ani informována a zapojila se do něj až později.

Byla to jiná válka, než na jakou byli legionáři zvyklí. Nebojovalo se již v zákopech o území, nýbrž ve vlacích a vagonech (velkou roli proto hrály i obrněné vlaky – broněviky) o jednotlivé stanice, nádraží a strategické objekty v přilehlých městech.

Nejsložitější situace panovala v tzv. penzenské skupině, jejíž velení po rezignaci ruských důstojníků převzal por. Čeček. Byla umístěna nejzápadněji, ještě v evropské části Ruska, a od ostatních skupin ji dělily tisíce kilometrů. Stála také proti nejpočetnějším nepřátelským silám, které navíc mohly být doplňovány z centra sovětského území. Většina z legionářských ešelonů se také nacházela na levém břehu Volhy a pro další postup dále na východ bylo naprosto klíčové obsadit Alexandrovský most u Batrak. Určitou výhodou naopak byl fakt, že většina jednotek skupiny zatím nebyla odzbrojená.

Boje zde začaly 29. května, kdy po neplodném vyjednávání s místním sovětem legionáři v obavě z blížících se sovětských posil zaútočili na město a obsadili jej. O dva dny později se jim podařilo zmocnit zmíněného Alexandrovského mostu a do 3. června se celá skupina již nacházela na pravém břehu řeky a razila si cestu dále na východ. Nejtěžší překážka ji však ještě čekala.

V cestě jí stály silné bolševické oddíly, které jí přehradily cestu u stanice Lipjagy. Zároveň se musel její zadní voj bránit před pronásledujícími jednotkami Rudých gard a hrozilo tak, že se celá skupina dostane do protivníkových kleští a bude zničena. I v této těžké bitvě, v níž se vyznamenal především čtvrtý pluk, se legionářům podařilo dosáhnout drtivého vítězství a otevřít si další cestu na východ, směrem na Ufu a na jih, kde obsadili Buzuluk. Po obsazení Ufy, v níž propuklo protibolševické povstání 4. 7. 1918, jim do kýženého spojení s čeljabinskou skupinou zbývalo pouze několik dní.

 

Od Čeljabinsku na západ a spojení u Miňjar

První boje čeljabinské skupiny začaly již 25. května, kdy došlo k přepadení dvou legionářských vlaků u stanice Marjanovka. Po zadržení výše zmíněného Trockého telegramu bylo rozhodnuto o bezúčelnosti dalšího jednání s bolševiky a 27. května byl obsazen Čeljabinsk. Poté skupina postupovala na východ směrem na Omsk, aby se spojila se skupinou kpt. Gajdy.

Již 31. května padl do československých rukou i Petropavlovsk a 2. června Kurgan. Po prolomení fronty u Marjanovky 6. června v Omsku propuklo povstání a jednotky čeljabinské skupiny vstoupily do města. S Gajdovou skupinou byl navázán kontakt východně od Omska a Čechoslováci pak ovládli velkou část magistrály sahající od stanice Miassu na západě až po Mariinsk na východě.

Po navázání kontaktu pokračovala Gajdova skupina na východ k Vladivostoku, zatímco čeljabinská skupina se probíjela na východ směrem na Ural. Neobsazovaly přitom pouze jednotlivé stanice, ale i široké zázemí, přičemž jejich cílem bylo zajistit okolí pro volný průjezd nejzápadněji položené skupiny z Penzy.

Brzy byl zahájen postup i na jižní dráhu, kde byl 18. června obsazen Trojick, a na sever, kde byl dobyt Jekatěrinburg. V přímém směru na Ufu byl brzy obsazen také Zlatoust a čeljabinské skupině se otevřela cesta dále na západ.

Cestou však čeljabinskou skupinu čekaly tvrdé boje, zejména 5. července v Usť Katavě a u stanice Jachino, kde bolševici nejprve poslali proti československému obrněnci vlak naplněný železnou rudou a kamením, aby následně podnikli na legionáře dělostřelecký přepad. Již po bojích v Usť Katavě se legionáři z čeljabinské skupiny dověděli, že nepříliš vzdálená Ufa je v československých rukou a jednotky z penzenské skupiny by mohly být nedaleko. Jejich tušení se ještě více potvrdilo následující den, kdy zachytili bolševický telegram do stanici Kropačevo, kde stálo: „probůh zachraňte se, Čechoslováci jsou vpředu i vzadu!“

Bolševici ze stanice se po obdržení telegramu opravdu dali na překotný útěk a legionáři ji obsadili bez boje. V této stanici také navázali první telegrafické spojení s penzenskou skupinou. Následně poté, co téhož dne obsadili stanici Miňjar, narazili i na drezínu s jejími průzkumníky a zjistili, že první ešelony jsou již velmi blízko. Vyjeli jim proto obrněným vlakem vstříc. Pro mnohé to bylo nezapomenutelnému setkání.

„Odejeli jsme ihned, avšak již na druhé verstě za Miňjarem uslyšeli jsme pískání lokomotivy, dosud neviditelné, jedoucí proti nám. Náš strojvůdce se bál, že se srazí a nechtěl jet, avšak naši vojáci nedovolili, aby zastavil. Tedy i naše lokomotiva začala pískat a tu se ozývalo z obou stran pozdravné pískání, veselé až do komiky, jako když se lodě pozdravují. Konečně jsme spatřili ešelon jedoucí nám vstříc. Byl to obrněnec 4. pluku. Oba vlaky, náš i jejich, byly ozdobeny zeleným větvovým. Někteří bratři, nemohouce se udržet, vyskákali a běželi vstříc. Silné, mnohohlasné „Na zdar“ ozývalo se z obou broněviků. Miňjarské skály takových hlasů ještě nikdy neslyšely. Mávalo se čepicemi, potom se seskákalo a oba proudy proti sobě jdoucí se víc a více do sebe vlévaly. Bratří si podávali ruce a radostně se pozdravovali. […] Vrátili jsme se nazpět na stanici Miňjar, kam brzo z obou stran přibylo několik ešelonů. Stanice byla přeplněna. Bylo radostno poslouchati vzájemné hovory. Všichni si měli mnoho co povědět.“

 

Změna úkolu legií

Tato akce představovala také symbolický obrat v československých operacích v Rusku. Souběžně s postupem legionářů totiž začala v jednotlivých místech propukávat protisovětská povstání. Zároveň, po československém obsazení, vznikla v Samaře 8. června z rozehnaného ústavodárného shromáždění ruská demokratická vláda, jež deklarovala pokračování války proti Ústředním mocnostem a bolševikům.

Další silná autonomní vláda byla ustanovena na Sibiři, kde se přesunula do Omsku. Obě začaly budovat armády a zástupci zemí Dohody se začali zabývat myšlenkou na znovuotevření východní fronty, což by velmi ulevilo jejím armádám, čelícím v té době sérii německých ofenziv ve Francii.

Proto se politické vedení čs. legií, Odbočka čs. národní rady na Rusi, i na žádost nových ruských vlád a za souhlasu států Dohody rozhodla úkol legií změnit. Místo pouhého spojení ešelonů za účelem cesty do Francie se čs. armádní sbor měl stát předvojem případné intervence, vybudovat protibolševickou frontu a umožnit další formování protibolševicekého odporu.

Ještě v den spojení obou skupin byl vydán rozkaz por. Čečkovi, aby se se svými jednotkami obrátil zpět na západ a zaujal obranná postavení na Volze do příchodu spojeneckých vojsk. Zároveň byla otevřena i fronta na Urale a pokračovaly boje Gajdovy skupiny na Bajkale. Do bojů zasáhla také Vladivostocká skupina, která obsadila Vladivostok a začala si probíjet cestu opět na západ.

Po spojení obou skupin 31. srpna ve stanici Olovjannaja byla transsibiřská magistrála od Volhy až po Tichý oceán v československých rukou. Boj čs. jednotek v Rusku tak zdaleka nekončil, naopak začínal.

Petr Matějček

Aktuálně



Připravujeme projekt ATENTÁT – OPERACE ANTHROPOID – 80 LET

Připravujeme projekt ATENTÁT – OPERACE ANTHROPOID – 80 LET

23. 09. 2021
Příští rok uplyne 80 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda…
Databázové zpracování Seznamů ztrát c. a k. vojska v první světové válce – pomozme s dokončením jedinečného projektu!

Databázové zpracování Seznamů ztrát c. a k. vojska v první světové válce – pomozme s dokončením jedinečného projektu!

20. 09. 2021
Když jsme před dvanácti lety s Národní knihovnou ČR tento rozsáhlý tištěný…
Připomínka událostí před 80 lety, výstava i benefiční koncert ve středu 29. září 2021

Připomínka událostí před 80 lety, výstava i benefiční koncert ve středu 29. září 2021

20. 09. 2021
Ve středu 29. září 2021 se uskuteční v budově bývalé jízdárny kasáren Ruzyně…
Legionářská polní pošta začínala v Rusku ve vagónech na uhlí a obilí

Legionářská polní pošta začínala v Rusku ve vagónech na uhlí a obilí

16. 09. 2021
Po těžkých bojích československých legionářů s bolševiky a jejich senzačním obsazení magistrály…
Vernisáž výstavy Pro koho kvetou vlčí máky v brněnském centru pro veterány

Vernisáž výstavy Pro koho kvetou vlčí máky v brněnském centru pro veterány

15. 09. 2021
Dne 14. září 2021 byla slavnostně otevřena výstava s názvem Pro koho kvetou…