Signální pistole vz. 44/67

Signální pistole vz. 44/67

10. 11. 2018

V poválečném období zcela pragmaticky zavedla čs. armáda do výzbroje sovětskou signální pistoli vz. 44 konstruktéra G. S. Špagina (SPŠ 44), k jejíž licenční výrobě získala dokumentaci v roce 1951. Vyráběla ji v letech 1952–1958 Zbrojovka Brno, n. p. v Brně a její technologická úroveň zpracování sice odpovídala požadavkům masové výroby, avšak bez důrazu na vysokou životnost. V průběhu let používání postupně docházelo k jejich opotřebování, takže v polovině šedesátých let již bylo jasné, že bez modernizace či vývoje nové signální pistole se armáda neobejde.

 

Zkušenosti z exploatace přinesly řadu poznatků, v jejichž důsledku se vojenská správa začala zabývat myšlenkou modernizace této jinak osvědčené konstrukce. Základní nedostatek viděla především v nízké životnosti, jež se pohybovala okolo 1000 výstřelů. Kritice se nevyhnula možnost snadného oddělení hlavně od těla pistole, snadné opotřebování funkčních součástí zbraně či náchylnost ke korozi. Po odstřílení vyššího počtu ran také docházelo k samovolnému otevírání hlavně, což prokázaly zkoušky provedené v roce 1956. Na přelomu padesátých let nedovoloval stav hospodářské základny využití legovaných ocelí pro konstrukce pěchotních zbraní a v zadávacích podmínkách pro vývoj nových objektů periodicky zazníval požadavek na využívání konstrukčních ocelí nižších tříd. Teprve koncem padesátých let došlo k průlomu v nazírání na využití legovaného materiálu, jelikož nové konstrukce již vznikaly za příznivějších podmínek hutní základny.

V lednu 1966 zpracovalo MNO ve spolupráci s VZÚ 011 Slavičín nové technické podmínky, jež vyústily v zadání prací modernizace pistole. Vedoucím vývojového úkolu s názvem Prskavka, řešeného Výzkumným a vývojovým ústavem Závodů všeobecného strojírenství (VVÚ-ZVS) v Brně, se stal ing. Jaroslav Myslík. V základních požadavcích měla životnost modernizované zbraně činit 3500 výstřelů, využití legovaných materiálů, chromování vývrtu a povrchová úprava vypalovacím rezolovým emailem měly přispět k vyšší životnosti pistole a odolnosti vůči korozívním vlivům. Důležitý požadavek na novou konstrukci spočíval v neoddělitelném spojení hlavně s tělem pistole bez pomoci nástrojů. V neposlední řadě se také očekávalo, že modernizovaná pistole bude mít nižší zpětný ráz při výstřelu.

Jako další vodítko pro přístup k modernizaci posloužily rovněž rozbory poznatků Vojenského opravárenského závodu (VOZ), zpracované v dubnu 1966. Z nich vyplývalo kromě zvýšeného opotřebování závěsu hlavně na těle pistole, ozubů spoušťového mechanismu a celkové nižší odolnosti hlavních částí vůči deformaci, ať již v důsledku tlaku či rázu, také celková náchylnost ke korozi, zejména ve vývrtové části. Problematická se rovněž ukázala konstrukce bicího mechanismu, jež připouštěla částečné vyčnívání zápalníku při sklápění hlavně, což vedlo k jeho deformacím či zlomení.

V průběhu vývoje započatého v květnu 1966 vznikly celkem tři alternativy a vojskové zkoušky s nimi proběhly v lednu 1967. Jeden exemplář se od ostatních lišil nejen manuální pojistkou na levé straně těla pistole, ale také anatomicky tvarovanou levou střenkou s oporou pro palec střílející ruky. Během vojskových zkoušek se však ukázala nevhodnost a také nadbytečnost manuální pojistky, takže tato alternativa byla zamítnuta.

Výsledek relativně krátkého vývoje představovala modernizovaná signální pistole vz. 44/67, vyráběná Přesným strojírenstvím, n. p. Uherský Brod. Na rozdíl od původního vzoru měla nejen vyšší životnost, její fosfátovaný povrch chránil vypalovací rezolový email, chromovaný vývrt zaručoval nejen vyšší životnost hlavně, ale také umožňoval snazší čištění od nespalitelných zplodin po střelbě. Hladké střenky, vyrobené z fenolové pryskyřice, zvyšovaly odolnost zbraně proti mechanickému poškození. Rekonstruovaný spoušťový a bicí mechanismus zvyšoval pádovou bezpečnost a vylučoval poškození zápalníku při běžné manipulaci.

Zbrojovka nejprve rozpracovala 200kusovou ověřovací sérii s výrobními čísly A 1001–1200, dokončenou v květnu 1968, a po provedených zkouškách dostala povolení k sériové výrobě. Následující 3500kusové série s písmeny B, D, E, F, H, J, K vyráběla v letech 1968–1969. Poslední partii 207 pistolí sestavila továrna v roce 1970 z rozpracovaných dílů, z nichž 108 kusů pocházelo z nedokončené série s písmenem L. Celkově závod v Uherském Brodě vyrobil 24 808 signálních pistolí vz. 44/67, jež se dostaly nejen do výzbroje ČSLA, ale také Vojsk MV.

Exemplář ze série K z roku 1969 získalo muzeum v roce 1994 převodem z Prototypy, a. s. Brno.

 

Ráž: 26,5 mm

Celková délka: 220 mm

Délka hlavně: 150 mm

Hmotnost: 930 g

 

Jan Skramoušský

 

Aktuálně



Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

Studenti středních škol se setkali s novodobými válečnými veterány

29. 03. 2024
U příležitosti 25. výročí vstupu České republiky do NATO se studenti středních…
Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

Zahraniční studenty nadchly expozice Armádního muzea Žižkov

27. 03. 2024
Jaké změny s sebou přináší války? Na tuto otázku hledali odpověď středoškoláci…
Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

Velký útěk, kterého se zúčastnili i tři Čechoslováci, se uskutečnil před 80 lety

25. 03. 2024
Největší útěk z německých zajateckých táborů se uskutečnil před osmdesáti lety. V…
Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

Březen 1945 – vznik třetího tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády

22. 03. 2024
Když na přelomu let 1942/1943 rozhodovaly naše vojenské autority v Londýně o dalším…
Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

Němá barikáda – 7. vycházka z cyklu Místa bojů Pražského povstání

20. 03. 2024
Most Barikádníků zpopularizovala povídka Jana Drdy Němá barikáda. Přestože v ní spisovatel…