Signální pistole vzor 30

Potřebu pěchotních signálních pistolí v čs. armádě po celá dvacátá léta částečně vykrývaly převážně pistole rakouského a německého původu. Do budoucna však bylo jasné, že jejich stavy v armádě je nutné zajistit z vlastních zdrojů, tedy výrobou na domácí půdě. Vzhledem k povaze výrobního sortimentu České zbrojovky, vymezeného mj. kartelovou smlouvou mezi zbrojními závody, bylo přirozené, že vývoj pěchotní signální pistole bude zadán do Strakonic. První zkušenosti na tomto poli zbrojovka získala se vzorem 28, určeným pro letectvo.

 

Česká zbrojovka ve Strakonicích se o výrobu signálních pistolí začala zajímat již v roce 1922, avšak předmětem jejího zájmu byly pistole, požadované tehdejším vzduchoplaveckým odborem MNO. Po zavedení vzoru 28 v ráži 34,5 mm do výzbroje letectva, obrátila továrna pozornost na konstrukci signální pistole pro pozemní vojsko. Konstruktér František Myška (1899–1983) navrhl uspořádání se záklopkovým otočným závěrem, stejné konstrukce jako u vzoru 28, avšak v obvyklé ráži 26,5 mm, kolmou rukojetí a možností rozložení celé zbraně bez použití nástrojů. Spoušťový a bicí mechanismus chránila odklopná bočnice, zajištěná dvouramenným kolíkem. Vytahovač nábojnic plnil zároveň funkci aretace hlavně a při stlačení vytahovače bylo možné hlaveň vyšroubovat z těla pistole. Práce na konstrukci zahájil v polovině roku 1929 a v říjnu dostala továrna objednávku na 20 zkušebních raketových pistolí v ceně 14 000 Kč, jež předložila Vojenskému technickému ústavu (VTÚ) v únoru 1930.

V průběhu července 1929 vyzkoušelo VTÚ první vzorek signální pistole, avšak zkoušky ukázaly nedostatky v konstrukci, jež musela továrna před vyrobením dalších zkušebních vzorků odstranit. Především docházelo k pěchování hlavy úderníku, což bylo možné řešit lepším tepelným zpracováním. Kritiky se dočkal rovněž osový čep závěru pro svoji komplikovanost. V další fázi vývoje jej František Myška zjednodušil do té míry, že vyjmutí čepu a oddělení závěru nevyžadovalo žádné nástroje. Hlaveň zkoušeného vzorku také ještě neměla v zadní části výřez pro výstupek vytahovače, jenž by aretoval hlaveň proti nežádoucímu uvolnění. Drobnější změny se dotkly způsobu uložení pružiny spouště a pružiny zápalníku, ale také konstrukce osy kohoutu.

V únoru 1930 předala továrna VTÚ všech dvacet vyrobených vzorkových pistolí ke zkouškám. Po úspěšně absolvovaných zkouškách a odstranění dílčích nedostatků obdržela na podzim roku 1931 zbrojovka objednávku na 10 000 signálních pistolí, zavedených výnosem MNO z 9. 11. 1931 do výzbroje čs. armády jako vzor 30.

S výrobou signálních pistolí MNO tolik nepospíchalo; vyšší prioritu mělo vybudování výrobní linky pro letecký kulomet vzor 30. Teprve poté měla zbrojovka připravit výrobní zařízení pro signální pistole.

První objednávku vyřídila továrna do března 1933, přičemž v prosinci vykazovala 10 700 pistolí vz. 30, dodaných MNO. Potřeby čs. branné moci limitovaly, stejně jako v jiných případech, rozpočtové důvody, takže teprve v červenci 1936 si armáda objednala dalších 3024 kusů. V souvislosti se změnami materiálu, používaného pro armádní pistoli vzor 24, došlo k nahrazení pažbičky z ořechového dřeva umělým Textoplastem a stejná změna se promítla také do výroby signálních pistolí.

V roce 1934 se začalo MNO vážněji zamýšlet nad vybudováním nového, strategicky lépe umístěného závodu. Důvody, jež jej k tomu vedly, spočívaly především v potenciálním nebezpečí snadného napadení jednoho z důležitých zbrojních podniků v případě vojenského konfliktu s Německem. Nelze zastírat, že pro vedení zbrojovky představoval investiční program spojený s případnou výstavbou nového závodu velmi nepříjemné a nevýhodné břemeno, jež se vzhledem k ekonomické situaci továrny nemohlo obejít bez subvencí ze strany MNO, a tedy státu.

S vybudováním pobočného závodu v Uherském Brodě došlo k přesunu výrobních programů, takže kromě leteckých kulometů vzor 30 převzal nový závod také výrobu signálních pistolí. Další objednávku z července 1938, tentokrát na 10 050 kusů, již celou rozpracovala uherskobrodská zbrojovka. V květnu 1938 si ministerstvo vnitra objednalo pro četnictvo celkem 700 pistolí vzor 30, jež měly sloužit k vystřelování slzných granátů. V témže roce dostala továrna ještě menší objednávku na 588 kusů, avšak politické události byly rychlejší.

Přestože objednávky MNO postupně vykrývaly potřeby jednotlivých útvarů, nepochybně stavu výzbrojní jednotnosti se do konce republiky dosáhnout nepodařilo, rovněž tak odprodat signální pistole starých vzorů a zahraniční provenience, jichž mělo ještě v říjnu 1938 celkem 10 573 kusů, navržených k odprodeji.

Po obsazení zbylé části republiky v březnu 1939 zůstalo v továrně rovných 7000 pistolí z velké objednávky roku 1938 a 775 kusů z drobných objednávek MNO. Celý objem zaplatilo a převzalo německé Vrchní velitelství pozemních sil (OKH) a 8. září 1939 putovaly do armádní zbrojnice v Berlíně-Schönebergu. Koncem ledna 1940 si OKH objednalo ještě 1000 signálních pistolí vz. 30. Zbrojovka je vyrobila do května a s jejich odesláním se historie naší předválečné signální pistole uzavřela. Celková produkce tak dosáhla počtu 26 062 kusů.

Vzorkový exemplář bez výrobního čísla a se střenkami z Textoplastu, pocházející patrně z roku 1937, získalo muzeum v roce 1956 převodem z Velitelství dělostřelectva – Správy dělostřeleckého vyzbrojování (VD-SDV).

 

Ráž: 26,5 mm

Celková délka: 225 mm

Délka hlavně: 124 mm

Výška: 151 mm

Šířka: 69 mm

Hmotnost pistole: 1000 g

Jan Skramoušský

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha