“Špión”, jenž byl mužem na svém místě

Zůstává pozapomenut a nedoceněn jako málokdo z osobností protinacistického odboje. Jeho osobní přesvědčení, oddanost věci svobody národa a odbojové zásluhy jsou přitom nesporné. Brigádní generál František Moravec byl člověk pevné vůle, který nestál v řadě. Zúčastnil se všech tří československých odbojů. Dne 23. července uplynulo 120 let od jeho narození, dne 26. července 49 let od jeho úmrtí.

 

František Moravec se narodil 23. července 1895 v Čáslavi. Pocházel ze skromných poměrů, z deseti dětí. Jako dítě byl neduživý, plachý, ostýchavý a po letech vzpomínal na mládí velmi trpce. Hodně četl a výborně se učil. Dokonce pomáhal rodinnému hospodářství kondicemi, které dával slabším žákům. Maturoval roku 1913 na osmitřídním gymnáziu v Čáslavi. Po maturitě začal studovat klasickou filosofii na Univerzitě Karlově v Praze.

Pak přišla válka. Dne 6. března 1915 prezentován u 12. zeměbraneckého pluku v Čáslavi jako jednoroční dobrovolník. Od 13. ledna 1916 podporučík Moravec padl do zajetí. V roce 1948 vzpomínal: „Byl jsem slavjanofilem masarykovského realistického směru, nikoliv tedy romantickým slavjanofilem typu kramářovského, který obdivoval carismus. Jako žák Masarykův už dávno jsem přerval pouta k Rakousku, stejně skomírajícímu a podle jeho příkladu jsem přeběhl do Ruska, abych spolu s mnoha jinými pomohl bojovat za svobodu svého národa. Byl jsem mladík dvacetiletý, když jsem vstoupil do zahraniční armády a pobyl jsem za hranicemi čtyři léta.“

V zajetí pobýval u Carycinu (dnes Volgograd), kde se také 1. května 1916 přihlásil do spojeneckého vojska. Dne 18. května 1916 byl v Oděse zařazen k I. srbské dobrovolnické divizi v Rusku. Tam absolvoval brigádní důstojnickou školu a byl postupně velitelem čety, velitelem roty a pobočníkem II. praporu 2. pluku. Dne 4. září 1916 byl raněn v boji u Dobrudže a 15. září byl povýšen do hodnosti poručíka. Od června do října 1917 velel na rumunské frontě četě. Na soluňské frontě pak bojoval v únoru 1918.

Dnem 1. března 1918 byl přeložen k čs. armádě ve Francii. Bojoval na frontě ve 22. pluku francouzských legií jako velitel čety. Od května do července 1918 absolvoval kurs velitelů čet v St. Maitent. Od 1. srpna 1918 byl opět velitelem čety u 21. pluku. Od 3. září 1918 byl znovu přeložen, tentokrát k 35. pluku italských legií, kde sloužil postupně jako velitel čety, plynový důstojník, velitel praporu a velitel roty. Nadporučíkem se stal 1. prosince 1918 a kapitánem již ve vlasti 1. března 1919. S italskými legiemi se ještě účastnil bojů s Maďary a u Miškolce velel praporu.

 

V republice a za okupace

Po čtyřletém přerušení studií se necítil schopen na ně navázat. Zůstal v armádě. Do hodnosti štábního kapitána byl povýšen 10. listopadu 1925. V prosinci 1925 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze. Poté byl do září 1926 na zkušené u různých útvarů. Od 30. září 1928 přemístěn k 2. divizi v Plzni. Na majora generálního štábu byl povýšen 29. 12. 1928.

Mezníkem Moravcovy kariéry bylo roku 1929 přemístění k vojenskému zpravodajství. Od 30. listopadu 1929 byl u Zemského vojenského velitelství Praha přednostou 2. oddělení štábu. Hodnost podplukovníka generálního štábu obdržel 10. února 1933. A dnem 30. září 1934 byl trvale přidělen k MNO jako přednosta skupiny B, 2. oddělení hlavního štábu MNO. Od 1. března 1937 vykonával navíc i funkci zástupce přednosty 2. oddělení. Od 1. 7. 1937 byl plukovníkem generálního štábu. František Moravec měl v letech ohrožení země velké zásluhy při budování výkonné zpravodajské služby.

Dne 14. března 1939 unikl před okupací Československa se skupinou důstojníků do Velké Británie. Jak cesta sama, tak počátky zpravodajské práce po 15. březnu 1939 byly zcela závislé na britské zpravodajské službě. Své možnosti pro vedení čs. zahraniční akce ale dal okamžitě k dispozici Edvardu Benešovi, tehdy ještě soukromníkovi v USA. Až po konstituování československého zahraničního odboje se 1. srpna 1940 stal plukovník Moravec přednostou zvláštní skupiny MNO (zpravodajská ústředna) a po reorganizaci 16. června 1941 přednostou II. odboru MNO. Do roku 1944 tak řídil zpravodajskou složku MNO čs. exilové vlády. Výsledky práce Moravcova týmu byly spojenci vysoce hodnoceny.

V Anglii pracovali zpravodajci ze všech sil a dlouhou dobu stáli, byť skrytě, spolu s letci v čele zahraniční akce: „Pracovali jsme se všemi a ze všech sil a naše práce byla pokládána všeobecně za největší přínos našeho národa společné věci. Aspoň tomu tak bylo až do sklonku roku 1944, než zasáhla naše zahraniční vojska na západě a zejména na východě do závěrečných bitev. Naše odborná práce byla velmi často důležitým podkladem pro diplomatická a politická jednání našich představitelů, zejména pres. Beneše, ministra Masaryka a jiných členů naši zahraniční vlády. Tak jsem se stal spolupracovníkem dr. Beneše, kterému jsem denně referoval a od kterého jsem denně dostával instrukce.

Moje skupina obstarávala také spojení s domovem po technické stránce. Jejím úkolem bylo podle rozkazu udržet spojení s naším domácím podzemím za každou cenu. Na obsah korespondence jsme neměli vlivu, to bylo starostí jednak politického kabinetu presidentova (dr. Drtina a vysl. Smutný), jednak MNO (gen. Ingr). Toto spojení se nám přes neobyčejné potíže, časté oběti na lidech, i materiálu, a při několika kratších přerušeních podařilo udržet. Neměl jsem osobních ambicí a též všechnu svoji práci jsem konal pro dobro věci, z čestných vlasteneckých pohnutek. Nicméně mimo moji vůli, bez mého přičinění a na škodu věci a v můj i osobní neprospěch začal význam moji osobnosti vzrůstat. Příčina byla hlavně v tom, že v našich malých emigrantských poměrech nebylo dobře možné zachovat základní zpravodajskou zásadu: moji anonymitu.

Moje jméno se stávalo zbytečně a škodlivě známým (přes používané krycí jméno) a nakonec každá zpráva dobrá i zlá, příjemná i nepříjemná, byla automaticky slučována s mým jménem. K tomu pak přistupovala zejména v emigraci obvyklá osobní nevraživost, závist, soupeření o dobré místo, podezřívavost, které pak nakonec dostaly zcela neodůvodněné politické pozadí. To se pak vyhrotilo na konci války, kdy vítězství bylo vybojováno, nebezpečí zažehnáno a kdy veškerý zájem byl obrácen na věci vnitropolitické. Za všechnu svoji práci a práci mých spolupracovníků, kterou jsme konali podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a která podle názoru našeho presidenta a jiných politických představitelů měla pro náš osvobozovací boj neobyčejný význam, nedostalo se nám žádného uznání ani vděku.“

Z Moravcových válečných vyznamenání jmenujme polské vyznamenání Polonia Restituta III. třídy, Order of the British Empire – Commander, Řád jihoslovanské koruny III. třídy.

Dne 20. srpna 1944 byl František Moravec povýšen do hodnosti brigádního generála a 1. září 1944 se stal podnáčelníkem štábu pro vybudování čs. branné moci (19. září podnáčelníkem štábu hl. velitelství). To ale ve skutečnosti znamenalo, že byl ze zpravodajství odsunut.

 

Poválečné osudy

Málokdo z vojenských osobností západního odboje byl již za války takovým terčem kritiky a útoků, jako František Moravec. Po válce se k tomu přidaly intriky Reicinovského vojenského obranného zpravodajství.

Po návratu z Anglie proti Moravcovi zavedeno vyhledávací řízení pro podvracení z vojenské zrady, protože se nepostaral o likvidaci zpravodajského archivu v březnu 1939. Dne 15. 3. 1946 byl generál Moravec dokonce dán rozkazem ministra národní obrany Svobody na dovolenou s čekaným. Prezident Beneš ale nakonec v únoru 1947 nařídil přerušit kárné řízení a vzít Moravce do činné služby, ovšem ten byl 1. prosince 1947 odsunut do funkce zatímního velitele 14. divize v Mladé Boleslavi. Ve funkci dlouho nepobyl. Patřil do první skupiny generálů, jejichž okamžité propuštění z armády požadovali komunisté. A tak František Moravec dostal 1. března 1948 „zdravotní dovolenou“. Již v březnu 1948 odešel přes hranici znovu do exilu. Dne 26. července 1948 mu byla dodatečně odňata hodnost a byl propuštěn z branné moci.

Pod patronací zpravodajských služeb USA začal František Moravec z Německa pracovat zpravodajsky proti čs. komunistickému režimu. Příliš se ve službě neskrýval, stýkal se přímo i s agenty, kteří chodili na čs. území. Československá StB dokonce uvažovala o jeho únosu. V roce 1952 byly čs. zpravodajské skupiny v Německu dokonce sloučeny pod velení Františka Moravce, ale koncem roku 1954 ukončily činnost.

František Moravec odjel do USA, kde pracoval ve službách amerického ministerstva obrany. Zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu, cestou do Pentagonu. O jeho smrti tehdy otisklo stručnou zprávičku dokonce i pražské Rudé právo. Znovu se o Moravcovi začalo mluvit v sedmdesátých letech, po exilovém vydání jeho pamětí Špión, jemuž nevěřili.

 

Posmrtná vyznamenání

Po roce 1989 byla Moravcova památka očištěna. Roku 1990 vrátil prezident Václav Havel generálu Moravcovi hodnost a v roce 1991 jej vyznamenal řádem M. R. Štefánika III. třídy in memoriam. Od roku 1999 nese elitní 601. skupina speciálních sil Armády ČR jméno „generála Moravce“. V roce 2006 zřídilo Vojenské zpravodajství Armády ČR čestnou medaili s jeho jménem k ocenění svých příslušníků.

V roce 2012 byly v Čáslavi nalezeny ukryté památky, s největší pravděpodobností z majetku Františka Moravce, který je doma zanechal před odchodem do Velké Británie v roce 1939. Za války byly chladné zbraně a další předměty přáteli ukryty do země. Nález byl v roce 2013 předán do VHÚ.

Prokop Tomek

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha