Sté jubileum vzniku Generálního štábu v roce 1919

Na loňská výročí československé státnosti navazuje letos několik dalších jubileí, která úzce souvisejí s budováním státu a armády v zakladatelském období někdejší Československé republiky. Generální štáb Armády České republiky si 15. října připomněl datum vzniku svého historického předchůdce z roku 1919. Přinášíme vám stručný popis prvních měsíců zrodu Generálního štábu československé armády

 

Československá armáda postrádala po vzniku samostatného státu ústřední orgán velení, tedy generální štáb. V listopadu 1918 vznikl zatím jen centrální správní úřad, tedy Ministerstvo národní obrany. Tento stav byl v nejistých a nevyjasněných poválečných poměrech trvale neudržitelný. Pro vznik generálního štábu byla vpravdě rozhodující alianční vazba Československa na Francii, která v době příměří usilovně budovala spojeneckou frontu proti Německu, jemuž mělo být zabráněno v nové případné agresi.

Pro efektivní zapojení Československé republiky do protiněmecké koalice musely být nutně vytvořeny potřebné předpoklady politického a vojenského charakteru, a právě zde se prostoupily zájmy Francie a Československa. Francouzská armáda si v mezinárodním kontextu vydobyla na konci 1. světové války pozici nejsilnější ozbrojené moci, jež disponovala bohatým a mnohokrát tvrdě prověřeným fondem vojenského umění. Československo hledalo po svém vzniku vhodný cizí vzor pro budování armády, jelikož zásady rakousko-uherského vojenství nepokládalo z dobově podmíněných důvodů ideologického charakteru za vhodnou základnu.

O prohloubení spojenectví s Francií prostřednictvím zvláštních mezivládních dohod vojenského charakteru se zasloužil ministr zahraničních věcí Edvard Beneš. Byl to on, kdo v závěru roku 1918 prosadil myšlenku, aby československá vláda požádala francouzskou vládu o vyslání poradní vojenské mise. Mezivládní jednání, vedená na přelomu let 1918 a 1919, skutečně vyústila v pozitivní rozhodnutí francouzského kabinetu. Československo se tak stalo jedním ze sedmi evropských států, kam Francie vyslala v poválečném období zvláštní vojenskou misi. Kromě něho to bylo ještě Polsko, Řecko, Finsko, Estonsko, Litva a Lotyšsko.

Působnost Francouzské vojenské mise byla založena na dvou základních mezivládních aktech. Prvním se stal Kontrakt o vyslání mise z 20. ledna 1919. Druhý dokument z 26. ledna se nazýval Dohoda mezi vládami francouzskou a československou o pravomocech Francouzské vojenské mise. Kompetence mise měla celoarmádní a celostátní rozměr. Oba dokumenty podepsal Georges Clemenceau, předseda francouzské vlády a se zmocněním své vlády Edvard Beneš.

Mise měla působit jako poradní orgán. Její úkol byl oficiálně specifikován tak, že se do Československa vysílá za účelem zorganizování generálního štábu i vojenské správy v širokém smyslu, ustavení pravidelné struktury armády a položení základů vojenského školství. Ustavení generálního štábu bylo fakticky jejím nejvýznamnějším úkolem. Posledně zmíněná dohoda dokonce předurčovala šéfa mise náčelníkem budoucího generálního štábu. Tento fakt se ovšem střetával s deklarovaným konzultativním charakterem mise, neboť z ní činil velitelský exekutivní orgán.

Motiv spojení funkcí náčelníka mise a náčelníka budoucího generálního štábu v jedné osobě vnesli do jednání Francouzi koncem prosince 1918. Uvedeným opatřením se fakticky bránili možné konkurenci ze strany jiné spojenecké země. Mohli se totiž obávat italské vojenské přítomnosti. Na území Československa totiž v době pařížských jednání přicházel Československý armádní sbor z Itálie. Jeho nejdůležitější a početnou část velitelského sboru reprezentovali generálové a důstojníci italské armády. Francouzské velení si takto dopředu zajišťovalo nadřízenou pozici vůči italskému veliteli sboru.

Nejvyšší velitelská funkce v misi byla vyhrazena pro divizního generála. Tabulkový stav zmíněný kontrakt stanovil na 39 důstojníků a 38 mužů pomocného personálu. Skladba byla uzpůsobena tak, aby mise byla schopna velet vyššímu organizačnímu celku, a tak překlenout období do ustavení generálního štábu československé armády, případně jej i podle potřeby nahradit. Náčelníkem byl jmenován divizní generál Maurice Pellé, vysoce fundovaný a zkušený štábní pracovník i letitý vojenský diplomat s vytříbeným citem pro různá prostředí, v nichž během své kariéry působil.

Pro postavení Francouzské vojenské mise měla zásadní význam též dohoda podřizující československou armádu nejvyššímu spojeneckému velení francouzského maršála Ferdinanda Foche. V platnost vstoupila 18. února 1919. Podnět k ní vzešel od Beneše. Motivován byl záměrem podpořit vojenské operace při zajišťování území státu záštitou Fochova vrchního velení. Činnost československé armády se tím měla vůči zahraničí a zvláště sousedům legitimizovat.

Plně se tento fakt projevil před odjezdem mise do Československa. Foch přijal právě jmenovaného náčelníka mise generála Maurice Pelléa a uložil mu jednoznačné a jasné zadání co nejrychleji, v horizontu několika měsíců, zorganizovat maximálně možné množství vyšších jednotek na divizním stupni. Tento úkol se spolu s nutností postavit generální štáb jevil z francouzského hlediska v daných obecných podmínkách jako nejpodstatnější.

Ustavení generálního štábu, je možné z perspektivy dalšího vývoje interpretovat jako nejvýznamnější událost československé armády v roce 1919. Generál Pellé byl jmenován náčelníkem generálního štábu již 17. února 1919. Fakticky šlo o pouhou nominální designaci, jelikož žádný štáb dané úrovně v té době ještě neexistoval. Nebyly mu vymezeny ani potřebné kompetence. Šance na rychlé vybudování této instituce nebyly v tehdejších vnitropolitických poměrech příliš reálné. Generál Pellé, aby dostál svému zadání, musel během následujících měsíců překonat dvě zásadní obtíže.

První spočívala v rezervovanosti ministra národní obrany Václava Klofáče k ustavení generálního štábu. Podmíněna byla politicky a obavou z omezení ministrova vlivu. Druhá vyplývala z vážného sporu o kompetence mezi Pellém a velitelem Československého sboru z Itálie, jímž byl generál Luigi Piccione. Nedokázal se vyrovnat s faktem subordinace vůči domácímu československému vojenskému činiteli, natožpak hodnostáři z jiné spojenecké země. Složitý spor mezinárodní dimenze byl nakonec rozřešen rozhodnutím italské vlády o prakticky okamžitém vyvázání všech italských generálů a důstojníků z velitelských funkcí v Československu.

Zrod generálního štábu rozhodujícím způsobem uspíšila válka mezi Československem a Maďarskou republikou rad, která vypukla v květnu 1919. S ofenzivou maďarských vojsk na Slovensko, jež byla zahájena na konci května, se vojenská situace Československa začala rychle a dramaticky zhoršovat. V kritické situaci došlo 4. června k výjimečnému rozhodnutí prezidenta Masaryka. Generála Pellé jmenoval vrchním velitelem československé armády. Prezident tímto opatřením fakticky delegoval na náčelníka generálního štábu výkon své velitelské pravomoci. Podstatné bylo to, že se mu tímto opatřením doslova uvolnily ruce pro účelnou výstavbu generálního štábu. V život jej uvedl v červenci poté, co 24. června nastalo na zásah spojenců příměří mezi Československem a Maďarskou republikou rad. Existence Generálního štábu se však oficiálně odvíjí od 15. října 1919, kdy byla stanovena stabilizovaná struktura Ministerstva národní obrany.

Generální štáb vznikl sloučením personálu Francouzské vojenské mise a vojenského odboru Ministerstva národní obrany, jenž byl do té doby jediným ryze vojenským úsekem z celkových sedmnácti odborů tohoto úřadu. Organizace Generálního štábu vycházela ze struktury mise. Tvořil ji náčelník, I. a II. podnáčelník, 1. (organizační), 2. (zpravodajské), 3. (operační) a 4. (dopravní) oddělení. Velitelská místa měla paritní francouzsko-československé zastoupení podle modelu francouzský náčelník ‒ československý podnáčelník, respektive zástupce. Faktem, že Pellé byl jmenován a skutečně vykonával funkci náčelníka Generálního štábu, vznikla v Československu výlučnost mezi státy, kam Francie vyslala své mise. Shodný případ nastal pouze v Řecku.

Karel Straka

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha