Sto let od narození René Černého

V Československu bylo v prvních letech po komunistickém převratu popraveno z politických důvodů více než dvě stě osob. Téměř čtvrtinu z nich tvořili vojáci a důstojníci československé armády. Jedním z nich byl i major René Černý, profesor Vysoké školy válečné a bývalý důstojník Čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. Dne 26. července 2014 uplyne sto let od jeho narození.

Narodil 26. července 1914 v Kvíčku (dnes součást města Slaný, okr. Kladno) v rodině českého železničáře. V letech 1921–1925 navštěvoval obecnou školu ve Zbečně u Křivoklátu, 1925–1926 pak v Ploskovicích u Litoměřic. Poté pokračoval ve studiu na Československém reformním reálném gymnasiu v Liberci. V roce 1931 byl jeho otec jmenován přednostou stanice ve Starém Místě u Jičína (do té doby byl přednostou stanice v Machníně u Liberce), což znamenalo další změnu školy. Dne 18. června 1934 maturoval na jičínské reálce.

Přesně měsíc po maturitě se podrobil dobrovolnému odvodu a ještě týž den nastoupil vojenskou prezenční službu Škole na výchovu důstojníků jezdectva v záloze ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích. K 1. únoru 1936 byl jmenován podporučíkem jezdectva prezenční služby. V roce 1935 žádal o přijetí na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, avšak nakonec přijal nabídku zůstat u Jezdeckého pluku 6 v Brně jako důstojník v další činné službě. U této jednotky pak sloužil nepřetržitě až do května 1939. Působil jako velitel čety 1. eskadrony a učil v poddůstojnické škole.

K 1. srpnu 1938 byl zařazen do skupiny vojáků z povolání a zároveň povýšením na poručíka jezdectva. Zářijová mobilizace jej zastihla jako zpravodajského důstojníka pluku. V letním semestru 1938 se navíc ke studiu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a ve studiu pokračoval i po rozpuštění pluku v květnu 1939. Roku 1938 mu bylo také úředně změněno křestní jméno Renát na René.

Po okupaci se zapojil do formujícího se odbojového hnutí Obrany národa. Spolu s por. Václavem Jelínkem měl na starosti převádění vojenských osob přes moravsko-slovenskou hranici a jejich přechod do Polska.

Po vypuknutí 2. světové války a vojenské porážce Polska se i on rozhodl odejít do zahraničí. Zvolil pro to poměrně jednoduchou, avšak velmi riskantní cestu. Dne 15. října 1939 odjel z Brna do korutanských Alp a přes hraniční hřeben přešel ilegálně do Jugoslávie. Již 19. října se hlásil na francouzském konzulátu v Lublani. Následovala téměř měsíc trvající cesta přes Řecko, Turecko a Sýrii do libanonského Bejrútu a odtud lodí do Marseille. Přesně za měsíc dorazil do jihofrancouzského Agde, sídla velitelství jednotek čs. zahraniční armády ve Francii. Následujícího dne byl jmenován velitelem 5. roty 2. praporu 1. pěšího pluku. Již v lednu 1940 se stal zpravodajským důstojníkem, nejdříve u Smíšeného přezvědného oddílu (SPO) a v březnu u velitelství 1. čs. divize (štábní rota).

V této funkci setrval až do pádu Francie. Dne 28. června 1940 evakuoval na egyptské lodi Mohamed Ali el Kebir, na níž 7. července dorazil do Velké Británie.

Po reorganizaci čs. jednotek v létě 1940 se ocitl mezi nezařazenými důstojníky. S tímto postavením se však nehodlal smířit a na přelomu října a listopadu 1940 podepsal protestní petici adresovanou prezidentu republiky. Na zákrok londýnského MNO většina důstojníků své podpisy nakonec odvolala. Pro ty, kteří odmítli, se vžilo označení „27 čs. pánů“ (ve skutečnosti jich bylo 29). Mezi nimi byl i Černý.

Výnosem MNO ze dne 8. listopadu 1940 pak byli poslušnost odmítající důstojníci zproštěni výkonu činné služby. Podle výnosu generála Ingra z 21. prosince 1940 byl celá skupina spolu s velitelem mjr. Heroldem a pěti vojáky odsunuta nejdříve do Londýna a pak do Whitchurche. Jejich odloučená jednotka byla formálně součástí Náhradního tělesa (NT).

Dne 11. března 1941 se „vzbouřenci“ směli vrátit z Whitchurche k brigádě do Leamingtonu. Dne 19. června 1941 rozhodl prezident republiky o zastavení trestního stíhání a konečné kázeňské potrestání ponechal v kompetenci ministra národní obrany. Generál Ingr svým výnosem ze dne 14. července 1941 udělil každému z důstojníků trest domácího vězení v trvání 21 dnů.

Již 1. srpna 1941 byl Černý přemístěn od NT zpět k SPO a k 28. říjnu 1941 povýšen na nadporučíka. Na jaře příštího roku (3. 4.) byl jmenován velitelem jedné z čet SPO. V té době se také dobrovolně přihlásil k plnění zvláštních úkolů ve vlasti. V jeho výcvikovém listě z britské Special Training School (STS) z léta 1942 se můžeme dočíst: „Charakter: pevný, ustálený, inteligentní, kamarádský, přísný, velmi dobré mravní a morální hodnoty, […] velmi dobrý velitel malých parajednotek, rychlý v rozhodování, pružný, vynalézavý.“

Po reorganizaci čs. pozemních jednotek v září 1943 vznikla Čs. samostatná obrněná brigáda. Součástí této reorganizace byla i přeměna SPO, na Motorizovaný přezvědný oddíl (MPO).

Krátce před odchodem čs. jednotek do Francie, 18. srpna 1944, byl Černý přemístěn ve funkci zástupce velitele k nově vzniklé Záložní tankové rotě, s níž počátkem října 1944 odešel na frontu u Dunkerque. Dne 28. října byl povýšen na kapitána a 15. prosince převelen zpět k MPO, z něhož se v březnu 1945 stal 3. tankový prapor. Válku zakončil jako velitel jeho 2. roty. Po návratu čs. obrněné brigády byl 20. května 1945 mimořádně povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Reorganizací obrněné brigády na I. čs. tankový sbor k 1. červnu 1945 se stal prozatímním velitelem 2. praporu 13. tankové brigády. V této funkci sloužil jako posádkový velitel nejdříve na demarkační čáře v Malém Boru a v Blatné. Na přelomu září a října 1945 byl prapor přemístěn do Přáslavic u Olomouce.

Tam jej dne 30. října 1945 zastihl rozkaz, kterým byl povolán do II. ročníku Vysoké školy válečné v Praze. Studium na této prestižní škole by jej za normálních okolností předurčovalo k rychlému služebnímu postupu a k zastávání těch nejodpovědnějších míst v armádních strukturách. Ale již hluboko před únorem 1948 se komunisté snažili postupy svých politických odpůrců, k nimž Černý jako prototyp prvorepublikového a prozápadně orientovaného důstojníka bezpochyby patřil, pokud možno co nejvíc brzdit, když už jim nemohli přímo zabránit. Černý si to uvědomoval a ve svém dopise ze dne 18. května 1946 adresovaném obávanému šéfovi 5. oddělení Hlavního štábu pplk. Reicinovi na tuto zjevnou diskriminaci otevřeně poukázal.

Na majora byl povýšen až 6. února 1947 – Reicinovi se toto povýšení podařilo oddalovat více než osm měsíců. V létě 1947 pak úspěšně ukončil studium na VŠV. Po celou dobu studia (1945–1947) byl svými nadřízenými hodnocen stupněm „výtečný“. Jako jeden z nejlepších absolventů byl hned po svém absolutoriu VŠV ustanoven jejím profesorem. Přednášet začal na podzim 1947. Rok po absolvování VŠV, tedy v létě 1948, měl být jmenován majorem generálního štábu. K tomu však kvůli událostem roku 1948 nedošlo.

V té době se také rozhodl k dokončení studia práv, které musel kvůli odchodu do zahraniční armády v říjnu 1939 přerušit. V akademickém roce 1946/1947 absolvoval 4. semestr a v zimním semestru 1947/1948 se zapsal do pátého, kde jej zastihl i únorový převrat.

Slibně se rozvíjející kariéra vzala za své, tak jako u mnohých jiných, 25. února 1948. Již dva dny po převratu proběhla na VŠV v Praze první čistka. René Černý, tehdy profesor taktiky týlu ve II. ročníku, se stal jednou z prvních obětí.

Rozkazem ministra národní obrany měl být Černý převelen k 24. tankové brigádě do Turčianského Sv. Martina. Avšak 15. března 1948 byl vydán nový rozkaz, kterým byl přemístěn k Posádkovému velitelství Velké Prahy (80. pěší prapor).

Vzhledem k pozornosti, kterou mu v té době věnovalo OBZ se rozhodl pro urychlený odchod do zahraničí. Původně měl odejít se svým spolubydlícím mjr. Milošem Knorrem, nakonec se však z osobních důvodů rozhodl pro přechod společně se svojí snoubenkou Bohumilou Vrbovou a rodinou svého přítele z Klubu spojeneckých důstojníků JUDr. Františka Buldry. To se mu pravděpodobně stalo osudným.

Počátkem dubna odjel na jižní Moravu za svým přítelem Ing. Jaroslavem Odehnalem, statkářem z Krhova u Hrotovic. V přechodu hranic jim měl pomáhat respicient místního oddělení finanční stráže František Bernát, který však celou záležitost ohlásil. Dne 1. května 1948 padla celá skupina do předem nachystané pasti přichystané znojemskou úřadovnou StB.

Po několikadenních výsleších ve Znojmě byl Černý jako vojenská osoba 4. května 1948 eskortován do vazební věznice Vrchního vojenského soudu v Praze. V pověstném „Domečku“ na Hradčanech pak strávil více než půl roku a dne 20. listopadu 1948 byl přemístěn na Pankrác. Soudní přelíčení se konalo 10. prosince 1948 před nedávno vytvořeným Státním soudem. René Černý byl uznán vinným ze zločinů příprav úkladů o republiku, zločinu zběhnutí, pokusu zločinu vojenské zrady a zločinu svádění k zneužití moci úřední a odsouzen ke kasaci z vojenské hodnosti, odejmutí všech vyznamenání a trestu odnětí svobody na 19 let a dalším vedlejším trestům. Nejvyšší soud v Brně dne 24. února 1949 zamítl jeho odvolání a zmateční stížnost a rozsudek tak nabyl právní moci. To se však Černý dozvěděl až v Plzni na Borech, kam byl dne 21. prosince 1948 přemístěn.

Počátkem září 1949 se zde seznámil s podstrážmistrem Sboru vězeňské stráže Jaroslavem Flemrem. Ten se již dříve rozhodl odejít na Západ a vzít s sebou některé prominentní vězně. Volba padla na Černého a na bývalého generálního inspektora čs. letectva ve Velké Británii div.gen. Karla Janouška. Plán byl však vyzrazen a Flemr byl 28. září 1949 zatčen a následně odsouzen na doživotí. Janoušek s Černým byli souzeni zvlášť 28. března 1950 Státním soudem přímo v areálu borské věznice.

Oba byli uznáni vinnými ze zločinů velezrady a pokusu o zločin vyzvědačství a odsouzeni k těžkému žaláři na doživotí a řadě vedlejších trestů. To už se ale schylovalo k tragédii mnohem vážnější.

Dne 18. dubna 1950 informoval velitel borské trestnice kpt. František Šafarčík Krajské velitelství StB v Plzni o údajné ilegální protistátní organizaci, existující mezi příslušníky SVS a prominentními vězni. Zatčeno bylo celkem 11 příslušníků SVS a mezi vězni bylo vytipováno osm „prominentů“: pět vyšších důstojníků, dva bývalí poslanci Ústavodárného národního shromáždění a jeden bývalý soudce. Zdá se pravděpodobné, že Černý se do této skupiny dostal díky svému „pokusu“ o útěk a víceméně na poslední chvíli. Protokolárně byl vyslýchán jen jednou, 25. dubna 1950. Při výslechu i před soudem Černý jakoukoliv svou účast na této „ilegální organizaci“ kategoricky popřel. K usvědčení však stačily výpovědi těch, kteří svou „vinu“ přiznali a pod příslibem nižších trestů ji byli ochotni přiznávat i nadále. Před Státním soudem, jenž zasedal v porotní síni Krajského soudu v Plzni ve dnech 11.–12. května 1950, šlo však již o pouhou formalitu.

Dne 5. května 1950 přijala „bezpečnostní pětka“ plzeňského KV KSČ stanovisko, v němž vyslovila plný souhlas s návrhem Ministerstva spravedlnosti , „aby nad Čeňkem Petelíkem, přísl. SVS, Stanislavem Brojem, býv. posl. strany lidové (a) René Černým, býv. přísl. ČSA, byl trest smrti nejen vysloven, ale i vykonán.“ Státní soud pak už jen poslušně předepsané tresty vyslovil. Kromě tří rozsudků smrti dva doživotní a u zbylých šesti odsouzených mnohaleté tresty na svobodě.

Devět z devatenácti odsouzených se proti rozsudku odvolalo. Nejvyšší soud však v rekordním čase (za osm dní!) všechna odvolání zamítl a potvrdil rozsudek Státního soudu. Všichni tři odsouzení k smrti podali žádost o milost prezidentu republiky K. Gottwaldovi. Již následující den po zamítnutí odvolání (21. května 1950) rozhodlo Ministerstvo spravedlnosti, jemuž byly žádosti o milost postoupeny, aby bylo „postupováno podle zákona“ a žádosti zamítlo. Následujícího dne to bylo oznámeno odsouzencům. Poprava byla stanovena na 23. května 1950. Odsouzení byli v té době eskortováni do Prahy na Pankrác, kde měla být vykonána i exekuce.

V dopise na rozloučenou Černý napsal svému bratru Daliborovi: „Vzpomínám na rodiče, věřím, věřím v Boha a jeho spravedlnost. Umírám […] bez viny a prosím vás, vzpomeňte v budoucnosti na mne.“ Podobný dopis se zdůrazněním své neviny napsal i snoubence Bohumile Vrbové: „Odcházím bez viny, za kterou jsem byl žalován.“

Odsouzení byli na dvůr pankrácké věznice voděni jednotlivě. První zemřel Petelík, po něm Broj a jako poslední vystoupil po schodech k šibenici Černý. Bylo 6 h 13 min ráno dne 23. května 1950: „Na dotaz předsedy senátu, zda odsouzený má nějaké poslední přání […] prohlašuje: ,Chci vám říci, že jste mne odsoudili pro nic a že je to vyložená vražda. To říkám pod šibenicí. Tady bych vám řekl, že jsem něco udělal, ale já jsem nic neudělal. A vám, pane státní prokurátore, mnoho štěstí nepokvete!‘ Nato byl odsouzený v 6.14 hod. předán mistru popravčímu k provedení výkonu trestu, načež odsouzený zvolal: ,Vrahové!‘ V 6.15 hod. hlásí mistr popravčí, že poprava odsouzeného […] byla provedena. V 6,26 hod. hlásí úřední lékař smrt udušením.“

Teprve v 90. letech mohl být případ mjr. Černého znovu otevřen a doveden k rehabilitaci. Rozsudek Státního soudu z roku 1948 byl podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušen hned 9. července 1990. Je paradoxní, že Městský soud v Praze nezrušil rozsudek jako celek, ale uznal Černého vinným ze zločinů zběhnutí a svádění ke zneužití úřední moci a vyměřil mu trest odnětí svobody na 3 měsíce. Další dva rozsudky nad Černým byly rehabilitovány vojenskými soudy (šlo o tzv. rehabilitaci ze zákona). Jako první byl dne 12. prosince 1990 Vyšším vojenským soudem v Příbrami (VVS) zrušen rozsudek smrti a dne 22. září 1992 Vyšším vojenským soudem v Táboře i trest odnětí svobody na doživotí. Dne 7. března 1994 konečně i Městský soud v Praze zrušil své rozhodnutí z roku 1990 o udělení zbytkového trestu a Černého zcela občansky rehabilitoval. Mezitím byla již dokončena i vojenská rehabilitace tím, že byl Černý v roce 1991 povýšen postupně na plukovníka a nakonec na generálmajora československé armády in memoriam. V roce 2001 byl genmjr. Černému udělen Právnickou fakultou UK v Praze titul doktora práv (JUDr.) in memoriam.

Jiří Plachý