Střet dvou světů – generálmajor Červinka a doplňování čs. legie v Rusku, podzim 1917 – jaro 1918

Taktický průlom československé střelecké brigády u Zborova během Kerenského ofenzivy v létě 1917 měl sice mizivý dopad na průběh dalších bojových operací, leč pro další vývoj čs. vojska na Rusi znamenal osudový milník. Ohlas, jaký vyvolal tento úspěch na nejvyšších místech ruského velení, urychlil sestavování dalších čs. pluků a vytvořil předpoklady ke zrodu vyšších organizačních celků. S novými možnostmi náboru do řad dobrovolnického vojska však vypluly na povrch rozdílné představy o koncepci jeho doplňování, rozvoje i fungování.

 

Po Zborovu se soukolí ruské vojenské administrativy konečně dalo do pohybu směrem, jakým si přálo vedení čs. odboje. Hlavní stan vrchního velitelství – tzv. Stavka – vydal 9. října 1917 rozkaz ke zřízení československého armádního sboru a československé záložní brigády. Zároveň zanikla Komise pro formování československých vojsk, přičemž na generálmajora Jaroslava Červinku, jenž jí do té doby předsedal, čekal 28. října 1917 nový jmenovací dekret – stal se náčelníkem záložní brigády.

Proměna úřadů a funkcí se završila 16. listopadu, kdy bylo velitelství čs. záložní brigády přejmenováno na inspektorát a velitelství čs. záložních vojsk. S sebou si novopečený inspektor vzal dvojici pobočníků ruského původu: plukovníka Alexeje Gebela a podplukovníka Alexandra Kulčického.

Nově rozdané karty určily do značné míry charakter této zbrusu nové instituce. Předně byl generálmajor Červinka jako inspektor záložních vojsk podřízen čerstvě jmenovanému veliteli čs. armádního sboru, generálmajoru Vladimíru Nikolajeviči Šokorovovi. Někdejší rozsah pravomocí předsedy formační komise měl zůstat zachován, ovšem ve skutečnosti nová subordinace přenesla konečné rozhodování na vyšší instanci.

Pokud byl předtím Červinka zvyklý předkládat své návrhy – víceméně o vlastní vůli – nejvyšším vojenským místům, přímo Stavce, měl nyní znatelně přistřižená křídla. V roli výkonného orgánu velitele čs. armádního sboru a Odbočky československé národní rady (OČSNR) mohl uplatnit jen zlomek moci, na niž byl z minulosti zvyklý. Sestavování částí československého vojska bylo sice stále jeho prvořadým úkolem, ale okolnosti služebního zařazení jej stavěly do pozice, odkud nemohl více prosazovat své koncepční plány. „Odtud jsem neměl ve vážných otázkách již vůbec práva hlasu“, komentoval s odstupem času trpce svůj nový úděl ve formační politice čs. vojska.

 

Dvojí pojetí rozvoje vojska

Oněmi vážnými otázkami byla míněna problematika doplňování. Když ze strany ruských úřadů padly poslední překážky bránící přílivu nových bojovníků, šlo o princip, zda při náboru upřednostnit kvantitu před kvalitou, zda v příhodné situaci ustoupit z původních vysokých kritérií výběru, či nikoli.

Jedni hodlali otevřít stavidla naplno a budovat masové vojsko bez přehnaných ohledů na jeho ryzost či ideové uvědomění. Jejich cílem byla co nejpočetnější profesionálně vedená regulérní armáda vycvičená a spravovaná podle francouzských řádů, čili pádný a poslušný nástroj ve službách československé zahraniční politické akce. Při náboru nových dobrovolníků z řad zajatců neshledávali překážku v přiznávání hodností dosažených v rakousko-uherské armádě. Vzhledem k nárůstu žadatelů považovali takovouto míru kontinuity se starým systémem za přirozený i zároveň nezbytný prostředek ke snadné absorbci všech zájemců a k rychlému obsazení všech nižších velitelských struktur.

K opačné skupině se počítali zejména sami důstojníci a vojáci České Družiny. Právě tito starodružiníci, kteří stáli u zrodu nové národní vojenské tradice, ztělesněné v jednotce, jež se díky své morálce a svému bojovému duchu mohla v pravém slova smyslu zvát elitní, nejvíce střežili její ryzost. Pro svůj takřka mýtický ideál vojska, oduševnělého bratrstvím a vědomím svatého poslání osvobození vlasti, zatvrzele prosazovali i nadále přísný výběr dobrovolníků. Žárlivě se obávali, aby se jejich pomyslná kapka jednou nerozplynula v moři. Při náboru se zasazovali za zásadu minimálních slibů a maximálních nároků, jež měla vytříbit svazek sice méně početný, ale zato dokonale oddaný ideám odboje a nejlépe odolný proti rozkladným vlivům.

Mezi postoji obou táborů panovala nesmiřitelnost dvou krajností: vojenského profesionalizmu a revolučního, zaníceného amatérství. Byl to střet doktrín a svým způsobem i generací. Když se později z praktických ohledů upřednostnil prvně uvedený princip, není divu, že rozhodnutí vyvolalo silnou negativní odezvu z řad prvních dobrovolníků.

 

Osobnost inspektora

Generálmajor Červinka nastoupil funkci inspektora československých záložních vojsk ve věku devětašedesáti let. Jako důstojník poznal vojenskou službu nejen v rakouské armádě, ale i v té carské, do níž byl přijat v roce 1878. Sloužil u jezdectva i ruských pohraničních útvarů a do výslužby odešel v lednu 1909 jako velitel pohraniční brigády v hodnosti generálmajora.

Po vypuknutí války se nechal na vlastní žádost znovu aktivovat. Nastoupil ke Kyjevskému vojenskému okruhu coby generál pro zvláštní použití. Když se tehdy začínal angažovat v záležitostech čs. vojska na Rusi, bylo překvapením, že jej nikdo z krajanských sdružení neznal; solitér Červinka se nedružil, nepatřil žádnému svazu, jednal sám za sebe a zřejmě na tom nehodlal nic měnit ani za války. Zachovalo se nemnoho vzpomínek, které by přibližovaly jeho osobnost. Za uvedení ovšem stojí postřehy poručíka Otakara Husáka, velitele jedné z rot České Družiny, jenž v zimě 1915–1916 trávil v Kyjevě krátkou dovolenou po patnácti měsících na frontě:

„Tam jsem poprvé zblízka viděl generála Červinku, rodem Čecha; mimo zasalutování na pozdrav si nás ani nevšiml. A přeci byli jsme jeho krajané, měli už jisté jméno, Družiníci celkem asi 800 válečných vyznamenání; já měl vyšší než on, moje rota velmi cennou pochvalu 42. divize, jiné roty rovněž a tato uznání nám neobyčejně pomáhala u vojenských autorit. Mohl býti na nás hrdým a zatím si nás ani nevšiml. Těžce jsme to nesli, představovali jsme si rusko-českého generála jinak, on nás asi také.“

Bariéru vzájemného nepochopení, vyvstalou mezi generálmajorem Červinkou a většinou prvních dobrovolníků, líčí další vzpomínka Otakara Husáka, pozdějšího generála a ministra národní obrany:

„…Ve svém postavení mohl nám prokázati neocenitelné služby; poměrům a dobrovolníkům nikdy nerozuměl; jeho zásahy bývaly neblahé a jen zvyšovaly chaos v našich řadách. Mnohé musel spravovati Chodorovič, inteligentní muž, vždy nám přející a oddaný naší věci. Červinka byl typ dobrého ‚vlastence z let šedesátých‘, jak jsme mu říkali. Přišel s naivním plánem, vytvořiti ze všech zajatců české národnosti velkou pracovní armádu; ta měla v posledních dnech války v čele s ním vtrhnouti do Čech; rakouský výcvik mu stačil; šarže a důstojníci by byli prostě beze všeho výběru, stačilo prohlášení že je Čechem, převzati a při nedostatku vyšších velitelů, kterými se v rakouské armádě dobrý Čech málokdy stal, povýšeni. Rusům se plán s pracovní armádou velmi líbil, neboť měli tíživý nedostatek inteligentních pracovníků ve válečném průmyslu. My, jichž rukama prošlo deset tisíců našich zajatců, chudáků, z nichž jen málokterý hlásil se k nám do vojska, kteří jsme byli tolikráte zklamáni, žili v očistci věčného podezřívání, my, kteří jsme podle něho naprosto ničemu nerozuměli, měli jsme dle vojenského řádu prostě ‚molčat‘, mlčet k jeho chimérickému plánu. Byl naším nejpřísnějším censorem ‚Čechoslovana‘ a šel dokonce tak daleko, jak mi po létech Chodorovič, po svém příjezdu do Prahy, kde pak žil, doslovně řekl, že měl jeho udání na řádění ‚Českého vojáka‘ v Kyjevě, kterým jsem byl já. Desorientoval mnoho důstojníků-zajatců, kteří toho o skutečných poměrech věděli ještě méně než on. Mnoho, velmi mnoho mohlo se rozmluvou vysvětliti, my ale byli praporčíci, poručíci a on generál. Pachuť nedorozumění mezi námi zůstala.“

Ve svých náhledech se generálmajor Červinka, předseda Komise pro formování československých vojsk, dostával do izolace. Jako důstojník staré školy neměl pochopení pro revoluční mechanizmy, za které agitovala stará garda dobrovolníků, ani pro vojenský amatérizmus praktikovaný vedením OČSNR. Nedocenil fakt, že jde o dobové fenomény, s nimiž je lépe opatrně pracovat, než jít proti nim. Sám ve svých poválečných vzpomínkách líčil, jak často a zásadně se ve svých názorech rozcházel s vojenským vedením odbočky. Kompromis, který by snad vzájemné třecí plochy ohladil, byl v nedohlednu, a tak byl Červinka, údajně Masarykovým přičiněním, odstaven na vedlejší kolej – nejdřív jako náčelník všech československých náhradních útvarů, pak jako inspektor.

Tyto okolnosti, o nichž vojsko alespoň tušilo, rozhodně neprospívaly prestiži institutu vojenského inspektora. Daleko spíš nahrávaly starým vojenským anekdotám o popletených maršálech, kteří dožívají na vojenském odkladišti. Nedělá dobře, když se úřad zakládá pro jednoho člověka.

 

Rozpory a odcizení

Inspektor Červinka s neskrývaným dotčením kritizoval postup politického i vojenského vedení, které v záležitostech formování komunikovalo jen se sborovým velitelem a oběma veliteli čs. střeleckých divizí. Když prý páni velitelé viděli, že OČSNR chce sama komandovat, přestali se angažovat a „…myli si nad tím ruce“. Červinka, jenž o takové angažmá naopak velmi stál, narazil na nezájem, ba odpor vojenského vedení, zůstal u přehlídek svých záložníků a vedl vnitřní službu záložního tělesa. Uvědomoval si, že se ocitl na periferii, přesto věřil, že pravda je na jeho straně.

K jakým důsledkům vedla informační propast mezi odbočkou a Červinkovým úřadem, o tom svědčí politováníhodný případ z doby evakuace Kyjeva v únoru 1918. Na příslušný pokyn Červinka nechal zabalit veškerou písemnou agendu inspektorátu. Vedle patnácti beden spisů potřeboval odvézt také dvacetičlenný personál svého úřadu – důstojníky štábu a písaře. Když však na opakované žádosti dostával příslib pouze jediného nákladního vagónu, rozhodl asi dvě třetiny archiválií spálit. Z dopisů a rezervátů, které měl u sebe v bytě, vybral jen nejnutnější a zbytek lehl také plamenem. Památky na tvoření československého vojska hořely, jak s odstupem času hořce vzpomínal, celé odpoledne až do večera. Oč bylo větší jeho rozčarování a zklamání, když na nádraží zjistil, že si každý bral vagonů, kolik potřeboval. Archiv „padl za oběť jedné z válečných poruch pohnuté oné doby…“, napsal později, ale vinu svaloval v plné míře na odbočku a její organizační diletantství.

Při březnovém ústupu před německým vojskem se Červinka několikrát snažil vyjádřit svůj názor na další počínání sboru – vždy bez efektu. Nikdo prý nestál o jeho rady, nebyl zván k velitelským poradám a dokonce zaslechl, že bylo rozhodnuto rozpustit oba jeho záložní pluky a rozptýlit je do osmi řadových pluků 1. a 2. divize. Nakonec skutečně hrozilo, že se stane generálem bez vojska.

Tehdy se také setkal s fenoménem, jenž se jeho vojenskému smýšlení vrcholně příčil. Odbočka si v útvarech směla podle libosti jmenovat vlastní pomocníky-důvěrníky, kteří inkognito bděli nad dodržováním její politické linie. Považoval za patologické vůči zásadám vojenské organizace, aby takový důvěrník, zpravidla podřízený, mohl zakročovat do svrchované pravomoci velitele. Těžiště služební autority se zvrhávalo od velitelů k důvěrníkům odbočky. Francouzský disciplinární řád, jímž se československé vojsko na Rusi řídilo, takové paragrafy přirozeně neznal.

„Byl jsem tím odsouzen k úplné bezvýznamnosti“, poznamenal k tehdejším poměrům. Obrátil se tehdy na zmocněnce OČSNR s písemným dotazem, co jej očekává, až po zrušení záložních vojsk bude zbytečný. Přišla odpověď, že ve Francii, kam československé vojsko směřuje, se pro něj sotva najde nějaký vhodný úřad, a proto se prosba o propuštění zřejmě nepotká s překážkami. Takového ocenění své dosavadní činnosti se nenadál, přestože měl dost indicií, aby neočekával příliš uznalého vděku. Jestliže tentokrát své zklamání ještě skousl a na svůj post zatím nerezignoval, po srážce u Bachmače změnil názor. Jak uvádí ve svých pamětech, bylo onou pomyslnou poslední kapkou zjištění, že odbočka jmenovala své tajné komisaře nad ním, bez jeho vědomí a navíc z lidí jeho štábu.

Žádost o propuštění z činné služby, kterou odůvodnil onemocněním, byla vyslyšena. Generálmajor Jaroslav Červinka byl 15. března 1918 zproštěn svého postu a jeho jméno vypuštěno ze seznamu sboru. Zároveň se svým představitelem zanikl i inspektorát záložních částí československého sboru.

 

Proč zřizovat inspektorát?

V ruském vojenském prostředí znamenal inspektorát, organizovaný na úrovni armádního sboru, poněkud netradiční prvek. Svým názvem, ale i pracovní náplní odkazoval mnohem spíše na francouzské vlivy. Na podzim roku 1913 byl totiž ve francouzské armádě v každé oblasti armádního sboru ustanoven generální inspektor záložních těles a branných spolků.

Co se služebního postavení týče, byl přímo podřízen veliteli sboru. Musel sídlit v místě sborového velitelství a v době nepřítomnosti sborového velitele přebíral velení celého sboru za předpokladu, že byl služebně starší než velitelé divizí. Velitel sboru mu od jednoho z pěšího pluku vyčlenil vyššího důstojníka coby pobočníka. Ostatní přidělený pomocný personál vedl důstojník v hodnosti kapitána.

V době míru měl tento generální inspektor na starosti mobilizační přípravy u záložních a domobraneckých těles v oblasti svého armádního sboru a také instruktáž záložního důstojnictva. Po vyhlášení mobilizace měl vést záložní divize do pole jako velitel, přičemž přidělený vyšší důstojník se stal jeho náčelníkem štábu.

Založení prvního inspektorátu a jeho čtyřměsíční existence se můžou jevit jako účelové, promyšlené opatření. Možná to ale byla jen shoda náhod, které spolu zapadají do příčinných souvislostí. Byla to instituce jednoho muže – generálmajora Červinky. Jako důstojník českého původu s nejvyšší hodností v Rusku měl ambice i právo – jak věřil – stát v čele vojenské akce československého hnutí. Jeho přístup však nebyl přijatelný pro politické vedení. Na otázku, jak využít jeho vliv v ruském vojenském prostředí v intencích OČSNR a přitom držet jeho iniciativu pod kontrolou, mohl dát odpověď třeba právě popsaný úřad.

Tomáš Kykal

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha