TÉMA SOKOLOVO: Seminář k 70. výročí zahájení bojových operací čs. jednotek na východní frontě v roce 1943

Ve středu 6. března se v hlavním sále budovy Ministerstva obrany konal seminář připomínající boje československých vojáků na východní frontě za druhé světové války. Výchozím bodem deseti referátů a jednoho komentovaného filmového souboru byla bitva u Sokolova, která se odehrála 8. března 1943.

Seminář nazvaný OD SOKOLOVA KE KYJEVU připravil Vojenský historický ústav Praha, jehož ředitel plukovník Aleš Knížek také celou akci zahájil.  Účastníci nejprve minutou ticha uctili památku všech bojovníků, kteří položili své životy za svobodu Československa. Mezi významnými hosty v sále byli především pamětníci, přímí účastníci sokolovských bojů a další bývalí českoslovenští vojáci. Někdejší příslušníci vojenských sil si tak mohli opět oživit ty bojové události a okamžiky, které v jejich životech hrály bezesporu zásadní roli. Přítomen byl i plukovník Antonín Bukový, o kterém přímo ve svém referátu hovořil historik VHÚ Jindřich Marek. Mezi hosty byla i dcera generála a pozdějšího prezidenta republiky Ludvíka Svobody Zoe Klusáková. Účastníky pozdravil také první tajemník velvyslanectví Ukrajiny Viktor Levkivskij.

 

Malí míní, velcí mění

Společným jmenovatelem první pětice příspěvků byly vojenské jednotky tehdejší doby, jejich výzbroj, akce a činnost. Jiří Plachý z VHÚ hovořil na úvod o cestě podkarpatských Rusínů do řad československých jednotek, o jejich složitém údělu. Po záboru podkarpatského území Maďarskem a vytvoření území „Karpatalia“ někteří zdejší obyvatelé odešli, emigranté však končili v sovětských pracovních táborech. K našim jednotkám se dostali jen krátce před vypuknutím bojů u Sokolova. Plachý také citoval velice naléhavý, emotivní dopis jednoho ze zajatých, v němž žádal o možnost zapojit se do bojů proti nacistům.

Ivo Pejčoch v přednášce „Vznik tankového vojska na východě“ zmínil v souvislosti s nelehkým budováním československé tankové jednotky skutečnost, že na první tanky – posléze pojmenované Lidice a Ležáky – se pořádala i sbírka. Prvním bojištěm, kde tanky typu T-34 a T-70 zasáhly, byl na podzim roku 1943 Kyjev. O složitostech výsadkových operací Čs. vojenské mise v SSSR v letech 1941-44 hovořil Jindřich Marek: „Malé národy míní, velmoci mění“, zmínil Marek v narážce na fakt, že sovětské velení si „stahovalo“ československé vojáky a samo je využívalo. Ze čtyř stovek výsadků jich jen dvacet nakonec bylo v československé režii.

První blok uzavřeli dva řečníci, kteří si vzali za téma německé jednotky v bojích u Sokolova. Tomáš Jakl z VHÚ využil některé německé archivy a nabídl pohled na boje z druhé strany. Podrobně také řešil otázku nasazení plamenometných vozidel v bojích. Aleš Binar se pak věnoval detailně nasazení německé 6. tankové divize u Sokolova, i on vycházel ze studia pramenů v německých archivech. Mohl tak velmi přesně objasnit otázku, zda Němci chtěli překročit řeku Mžu, kterou čs. jednotky bránily. Podle Binara bylo smyslem německého útoku ovládnout především Sokolovo, nikoli dostat se daleko za řeku.

 

Dvojí tváře vojáků

Ve druhé části se řečníci věnovali konkrétním osobnostem, které do bojů u Sokolova zasáhly. Karel Straka z VHÚ hovořil o třech tehdy padlých velitelích rot a jejich předválečné vojenské dráze. Zmínil nadporučíky Jaroslava Loma-Lohrera, Jana Kudliče a Otakara Jaroše. Všichni tři patřili před rokem 1938 k nejmladší důstojnické garnituře čs. armády, vyznačovali se velkým nadšením, ale chyběl jim oproti starším kolegům dlouhodobější výcvik. Lom, ročník 1917, patřil k vůbec nejmladším důstojníkům. Kudlič se podle Straky vyznačoval tím, že uměl několik jazyků a sám se vzdělával, Jaroš byl už před válkou vojákem s vyhraněným a silným názorem. Jeho nároky a prudká povaha mu získávaly respekt, ale působil až příliš sebevědomě.

Na pozdějšího ministra národní obrany Bohumíra Lomského-Lence (1914-1982) upřel svoji pozornost Prokop Tomek z VHÚ. Lomský-Lenc v roce 1942 řídil v Buzuluku výcvik čs. jednotky, působil jako náčelník štábu a při bitvách u Kyjeva či Bílé Cerekve působil jako hlavní plánovač operací čs. jednotek. Tomek zdůraznil i to, že „jeho kariéra byla plná zvratů a s řadou otazníků“. Byl považován za alter ego Ludvíka Svobody, za války nebyl komunistům nijak nakloněn, ale po roce 1948 se stal členem KSČ a funkci ministra národní obrany zastával dvanáct let, mezi roky 1956-1968.

Podobnými otázkami se ve svém příspěvku zabýval i František Hanzlík, když hovořil o souputníkovi nechvalně proslulého Bedřicha Reicina, Jaroslavu Procházkovi (1897-1980). Hanzlík se snažil dopátrat, jak je možné, že Procházka, pozdější armádní generál a náčelník generálního štábu, dokázal přežít především padesátá léta, během nichž většina jeho někdejších kolegů končila ve vězení či na popravišti. Na rozdíl od arogantního Reicina prý Procházka nebyl svými kolegy hodnocen negativně, navíc coby člen KSČ i sovětské VKS(b) – a od roku 1940 i sovětský občan – požíval důvěry sovětských orgánů. Za války moskevské soudruhy navíc pečlivě informoval o československých vojácích a jejich názorech, byl k nim velmi kritický a někdy psal vyslovené lži. Hanzlíkovo zamyšlení mělo vystihující název: Dvojí tvář J. P.

Slovenský historik Jozef Bystrický se zaměřil na událost spojenou s přechodem slovenských vojáků vedených nadporučíkem Marcelym na sovětskou stranu, resp. k československým vojákům. Polemizoval s některými současnými slovenskými historiky, kteří tvrdí, že nešlo o záměrnou dezerci, ale o náhodu. Zároveň ve svém referátu zveřejnil zajímavé údaje týkající se národnostního složení československé jednotky v průběhu let 1942-1944. Z informací vyplývá, že se v průběhu doby výrazně zvyšoval počet Volyňských Čechů, Slováků a také obyvatel ze Zakarpatské Ukrajiny.

Na konci druhé části semináře se Jan Šach z VHÚ pozastavil nad otázkou personálního naplnění velitelského sboru československé armády po roce 1945. Z jakých sfér se tehdejší důstojníci rekrutovali, kolik jich patřilo k vojákům s válečnou zkušeností, kolik bylo těch, kteří v armádě sloužili před rokem 1939 a během války nikoli atd.

 

Po letech na místě 

Závěr celého semináře obstaral vděčný příspěvek Milana Hrubého z VHÚ, který sestavil z dostupných archivních filmových pořadů soubor dokumentující téma Sokolovo i další východní činnosti a boje. Účastníci tak mohli shlédnout ukázky z krátkometrážního snímku z roku 1948 „Výcvik boje o osadu a v osadě“, který byl uvozen připomínkou bojů o osadu Sokolovo. Další filmy dokumentovaly proměnu v pohledu na sokolovské střetnutí: zatímco v první půli padesátých let byly zdůrazňovány boje u Dukly či sovětští hrdinové, interpretace událostí se posléze mění a směřuje k Sokolovu i československým vojákům-hrdinům, konkrétně např. k Otakaru Jarošovi.

V rámci příspěvku M. Hrubého také přítomní shlédli dokumentární film Sokolovo z roku 1959. Ten je zajímavý tím, že jeho režisér Jiří Ployhar natáčel některé záběry v roce 1958 přímo ve vesnici Sokolovo. Bylo to poprvé, kdy byly z míst bojů přivezeny do Československa autentické filmové záběry. Na některých byly vidět i umělé terénní vlny, které tehdy československým vojákům sloužily k ochraně.

 

 

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha