Třicet let od zřízení parlamentní komise pro dohled na stažení sovětských vojsk

Dvě parlamentní komise v letech 1990-1991 se staly především mediální tváří  odsunu sovětských vojsk z Československa. Naznačily ale také možnosti, které v demokratické společnosti má parlament, a dokázaly skutečně a často účinně zastupovat zájmy občanů.

Vznik první komise

Na jaře 1990 se do dění zapojil vlastní iniciativou parlament. Přestal být jen formální institucí, „něco mezi muzeem a divadlem“, jak znělo výstižné předlistopadové rčení.

Po uzavření mezivládní dohody o odsunu sovětských vojsk byla 28. března 1990 na 26. společné schůzi sněmoven Federálního shromáždění ustavena parlamentní komise ke kontrole plnění závazků z ní vyplývajících. Předsedou komise byl zvolen poslanec JUDr. Josef Macek a místopředsedou Michael Kocáb. Kromě poslanců Federálního shromáždění se na práci komise podíleli i členové Sdružení Vojenská obroda Břetislav Stromšík a Zdeněk Řepka.

Po volbách v červnu 1990 se nově zvolené Federální shromáždění na 6. společné schůzi 20. září 1990 rozhodlo vytvořit další parlamentní komisi pro dohled na odsun sovětských vojsk z Československa, kterou vedl poslanec Michael  Kocáb. Je zajímavé, že na práci obou parlamentních komisí se podílela i poslankyně ing. Božena Fuková. Dne 18. října 1968 byla jednou z pouhých čtyř poslanců a poslankyň Národního shromáždění, kteří hlasovali proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk. Dalšími poslanci hlasujícími proti smlouvě tehdy byli František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň.

Agenda komisí

Kromě kontroly průběhu odsunu, stavu opouštěných lokalit a podávání iniciativních návrhů fungovala komise i jako neformální mediátor mezi československými  a sovětskými aktéry. Komise si kladla za cíl iniciovat řešení otázek majetkoprávních, humanitárních, ekologických a historických spojených s odsunem. Hodlala také pro zlepšení průběhu odsunu i pro budoucnost navázat vztahy s poslanci Nejvyššího sovětu SSSR.

V tehdejší době měla větší skutečný vliv, než byly její faktické kompetence. Komise přispěla k zlepšení a udržení vzájemných vztahů mezi Sovětskou armádou, obyvatelstvem i lidosprávou v místech posádek. Dokázala udržovat mimořádné vztahy s velitelem Střední skupiny sovětských vojsk generálplukovníkem Eduardem Vorobjovem a Správou pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk MO.

Poslanci podnikali výjezdy do různých posádek a zprostředkovávali účast i informace také novinářům. Navštívili opakovaně například Milovice, Mladou Boleslav, Sliač, Květnou či Mimoň. Svými kontrolami odhalovali škody na majetku a iniciovali jejich řešení, stejně jako nápravu velmi závažných poškození životního prostředí. Dokázali od sovětské strany  získávat různé informace a podklady. Iniciovali řešení ostrahy uvolněných objektů či pyrotechnického  průzkumu.

Bilance

Závěrečnou zprávu vytvořila komise 28. června 1991, den poté, co ČSFR opustil poslední sovětský voják a přednesl ji předseda komise Michael Kocáb 2. července 1991.

Druhá komise si vytýčila výslovně tři základní priority: sledovat provádění odsunu a plnění dohodnutého harmonogramu, účastnit se příprav dohody o majetkoprávním a finančním vyrovnání a usilovat o transformaci vztahů se SSSR na nové stabilní základy. Předseda komise poslanec Kocáb informoval o úspěšném zakončení odsunu bez mimořádných událostí na československé straně a o převzetí i stavu uvolňovaných objektů.

Do doby ukončení činnosti komise však nebyla uzavřena dohoda o finančním vyrovnání. Byla podepsána v Moskvě až 1. dubna 1992. Jejím principem se stala zásada, že majetek zanechaný na území ČSFR Sovětskou armádou a zisk z jeho prodeje se převedl do vlastnictví ČSFR.  Vstupem této dohody v platnost obě smluvní strany prohlásily všechny případné vzájemné nároky za vyrovnané. To ve skutečnosti znamenalo obrovskou ztrátu pro ČSFR, byť v dané situaci nebylo možno z Ruské federace cokoliv vymáhat.

V oblasti navazování vztahů proběhla jen jednání  s poslanci Nejvyššího sovětu SSSR. Další pozitivní rozvoj těchto vztahů však nenásledoval.

Obě komise se tedy staly především mediální tváří odsunu, rozhodující pravomoci neměly. Avšak díky pozornosti, kterou si vydobyly, dokázaly iniciovat některá důležitá opatření. Zejména to byla v červnu 1991 iniciativa vedoucí k přijetí vládního usnesení o odškodnění obětí po obětech invaze i pobytu sovětských vojsk.

Prokop Tomek