Události října a listopadu 1956 v Maďarsku

Podzimní měsíce roku 1956 patřily k nejdramatičtějším v celé moderní historii maďarského národa. Celonárodní povstání a jeho potlačení sovětskými vojsky vyslalo do světa jasný signál – bylo zřejmé, co vše je SSSR schopen udělat pro to, aby si podržel nadvládu nad svojí novodobou říší.

V polovině 50. let minulého století došlo k uvolnění mezinárodních vztahů. Po deseti letech se v červenci 1955 uskutečnilo jednání nejvyšších představitelů SSSR, USA, Velké Británie a Francie, na které na podzim navazovala konference ministrů zahraničí čtyř velmocí. I když se nepodařilo vyřešit žádný konkrétní problém, vyvolala obě setkání vlnu očekávání a nadějí. O rok později se vše vrátilo do starých kolejí.

Světovou veřejnost znepokojily události v Polsku, které vyvrcholily stávkou dělníků v Poznani. Režim proti nim nasadil armádu a na ulicích polského města zůstalo ležet 78 obětí. Na přelomu října a listopadu vyústilo znárodnění Suezského průplavu v intervenci britských a francouzských sil proti Egyptu.

Československého obyvatelstva se však nejvíce dotkly události v sousedním Maďarsku. Obdobně jako v ostatních sovětských satelitech se v Maďarsku první vážné signály nespokojenosti s komunistickým režimem projevily v roce 1953, i když jejich intenzita nenabyla takové výše jako v Československu, Polsku či NDR.

Ústřední výbor Maďarské strany pracujících přijal řemeslně zpracovanou rezoluci odsuzující překotnou industrializaci a snažil se veškerou zodpovědnost za dosavadní vývoj svalit na představitele MSP Rákosiho, Farkase a Révaie, které obvinil ze sektářství a budování kultu osobnosti.

Současně vyhlásil tzv. nový kurz. Rákosi nadále zůstal prvním tajemníkem MSP, ale musel se vzdát funkce předsedy vlády, kterou převzal Imre Nagy, zastánce reforem.

Reformní hnutí získávalo stále větší podporu a kolem Nagyho se vytvořilo druhé mocenské centrum. Nic na tom nezměnila skutečnost, že byl na zásah Moskvy zbaven v březnu 1955 všech stranických a státních funkcí.

Reformní hnutí se radikalizovalo po založení tzv. Petöfiho klubu a zejména díky hnutí studentů a přeměnilo se v opozici proti režimu. Ta, mimo jiné, nastolila otázku svobodných voleb, přítomnosti sovětských vojsk v Maďarsku a osobní odpovědnosti za politické procesy a zvůli bezpečnostních orgánů.

Manifestace solidarity s událostmi v Polsku, kde Gomulka obhájil své postavení v čele PSDS proti vůli Moskvy, konaná 23. října, rychle přerostla v ozbrojené povstání, během něhož byly likvidovány symboly režimu (byl např. rozbit Stalinův pomník). I v dalších dnech následovaly ozbrojené střety, které komplikovaly možnost najít politické řešení.

Maďarská armáda v té době procházela rozsáhlou reorganizací a redislokací jednotek. Na sklonku října odešla do civilu většina vojáků druhého ročníku a noví povolanci dosud nenastoupili základní vojenskou službu. U některých pluků tak početní stavy stěží dosahovaly počtu zesíleného praporu. Jednotky maďarské armády zpočátku neměly žádné střelivo a měly zakázáno použít zbraně, vojáci byli zcela pasivní a mnozí z nich přeběhli na stranu povstalců.

Za této situace část maďarských představitelů požádala o zásah sovětské armády, kterého se v rámci operace Vlna zúčastnilo více než 30 tisíc vojáků. Jejich síly však nebyly dostatečné pro potlačení nepokojů. Imre Nagy, jmenovaný opět předsedou vlády, vyhlásil příměří a sovětská vojska se začal z Budapešti stahovat. Střety mezi povstaleckými jednotkami a příslušníky části maďarské armády a státní bezpečnosti však pokračovaly nadále.

Stahování sovětských vojsk vyvolalo klamné naděje ve vítězství revoluce. Pod tlakem událostí Nagy vsadil vše na jednu kartu a 1. listopadu oznámil, že Maďarsko vystupuje z Varšavské smlouvy a stává se neutrální zemí. Netušil, že předcházejícího dne bylo na poradě představitelů Varšavské smlouvy rozhodnuto o nové sovětské intervenci.

Řada momentů varovala, že tentokrát půjde o rozhodující střetnutí. Sovětská vojska se totiž při stahování z Budapešti zastavila pouhých 15 km od maďarské metropole a zde byla doplněna municí, pohonnými hmotami a potravinami. Z Maďarska byly evakuovány rodiny sovětských důstojníků i pacienti ze sovětských vojenských nemocnic. V rámci operace Vichr bylo shromážděno cca 60 tisíc mužů.

Poté, co 4. listopadu ve 4 hodiny středoevropského času zaznělo éterem heslo Hrom 444, zaútočily jednotky zvláštního sboru, 8. motorizované armády a 38. armády na pozice povstalců. V Budapešti a v dalších městech (Békéscsaba, Kaposvár, Segedín, Székesfehérvár, Miškovec) a jejich okolí došlo k úporným bojům. Nejtěžší střetnutí se odehrálo u Donaupenetele, kde na protiletadlový pluk maďarské armády zaútočilo po 25 minutové dělostřelecké přípravě 8 letounů Mig-17 a Sověti do bojů nasadili minomety a houfnice ráže 122 mm.

Převaze těžkých zbraní nemohli povstalci odolat a poslední místa odporu byla likvidována 11. listopadu. V květnu následujícího roku byla podepsána maďarsko-sovětská vojenská úmluva o pobytu sovětských vojsk v Maďarsku a Budapešť byla obklopena prstencem vojenských posádek.

Proti svým odpůrcům režim rozpoutal systematické represe, které trvaly až do jara roku 1959 a ukončila je až všeobecná amnestie vyhlášená v březnu 1963. Z povstalců bylo odsouzeno přibližně 22 tisíc osob, z nich téměř 400 k trestu smrti a popraveno. Do zahraničí uprchlo více než 200 tisíc lidí.

Jaroslav Láník

Partneři

© Vojenský historický ústav Praha