Ukrajina trpící tehdy i dnes. Velký teror na Ukrajině (1937‒1938) očima čs. generálního konzula v Kyjevě.

Ukrajina trpící tehdy i dnes. Velký teror na Ukrajině (1937‒1938) očima čs. generálního konzula v Kyjevě.

05. 06. 2022

Před více než třemi měsíci vtrhla na území suverénní Ukrajiny vraždící ruská soldateska pod nejvyšším velením válečného zločince Putina. Kremelská propaganda ospravedlňuje tento hrůzný zločin proti míru stupidním výkladem o nutnosti denacifikovat Ukrajinu. Nikdo soudný ve světě jej nebere vážně. Ukrajinští vlastenci kladou houževnatý a tvrdý odpor. Svým hrdinstvím a odhodláním již na prach rozdrtili do sebe zahleděnou iluzi Moskvy o výborných ruských ozbrojených silách. Mýtus padl.

O co méně mají Rusové úspěchů na frontě, o to více se krvavě mstí na bezbranných ukrajinských civilistech. Ukrajina zažívá další obrovskou tragédii svých dějin. Tento příspěvek se ale vrací do roku 1938, kdy Ukrajinci také nesmírně trpěli. O Stalinském velkém teroru z let 1937‒1938 zaznamenal pozoruhodné svědectví JUDr. Rudolf Brabec, generální konzul Československé republiky v Kyjevě.

 

Pragmatická podstata spojenectví

Československá republika navázala plné diplomatické vztahy se Sovětským svazem 9. června 1934. Bezpečnostní architektura státu se 16. května 1935 rozrostla o československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Zmíněný dokument byl jedním ze dvou skutečně realizovaných smluvních reliktů dřívější kolektivně-bezpečnostní koncepce široce rozprostřeného Východního paktu. Garantovat měl neměnnost státních hranic Německa s jeho sousedy na východě a jihovýchodě.

Zamýšlený systém záruk vycházel ze stejného principu jako Rýnský garanční pakt z roku 1925, zaručující státní hranice mezi Německem a jeho sousedy na západě. Východní pakt se ale nepodařilo uvést v život. V jeho přípravě se vedle Francie výrazně angažovalo Československo. Oním druhým pozůstatkem byla francouzsko-sovětská spojenecká smlouva, podepsaná krátce před československo-sovětskou smlouvou.

Spojenectví se Sověty mělo z československé perspektivy velmi pragmatickou podstatu. Tato skutečnost byla dávána najevo ale jen velmi vzácně. S ojedinělou upřímností ji v srpnu 1936 vyjádřil Edvard Beneš, prezident republiky a architekt československé zahraniční politiky. Učinil tak v důvěrném rozhovoru s gen. Victorem-Henrim Schweisguthem, podnáčelníkem francouzského Generálního štábu, při příležitosti závěrečných cvičení československé branné moci. Beneš uvedl, že aliance se Sovětským svazem je v jádru určena především k tomu, aby nedošlo k opětovnému sblížení Německa se Sovětským svazem, což by perspektivně znamenalo katastrofu pro malé a středně velké státy širší střední Evropy.

Připomeňme zde, že od roku 1922 do jara 1933 probíhala mimo jiné úzká vojensko-technická spolupráce mezi oběma mocnostmi. Jakékoli prohloubení vztahu s Moskvou, a to především ve vojensko-strategické oblasti, Beneš vždy podmiňoval tím, co nejprve učiní v tomto směru Francie, hlavní a určující československý spojenec. S ohledem na Sovětský svaz tedy působila účelovost, nikoliv jen navenek zdůrazňovaná kolektivně-bezpečnostní idea. Od vojenského potenciálu Sovětského svazu se ve skutečnosti příliš mnoho neočekávalo a ani nedalo očekávat. Již jen prostá úvaha o potenciálních způsobech poskytnutí vojenské pomoci Německem napadenému Československu celou tuto záležitost od základů problematizovala.

Československému Hlavnímu štábu nezůstaly v roce 1937 i v následujícím období utajeny následky krvavého teroru v řadách velitelského sboru Rudé armády. Vojenská diplomacie měla své informace, zřejmě dosti nezávislé na civilním diplomatickém zastoupení. Československé velení se domnívalo, že ztráty způsobené terorem hluboce ochromily sovětské vojenské kapacity. Překonání takto zaviněné krize se v Praze očekávalo až někdy na úrovni roku 1942.

 

Pohledy za oponu sovětského režimu

S navázáním plných diplomatických vztahů souvisel i narůstající vhled do vnitřních sovětských poměrů. Rozsáhlý aparát Stalinova impéria kladl v tomto směru zahraničním subjektům nejrůznější překážky. Navenek využíval mimo jiné i propagandistické metody a prostředky. Snažil se tak budovat a upevňovat iluzi o moderní a progresivní zemi, která je na vzestupu. Tato představa nacházela mimo jiné značný ohlas i v Československu. Vedle Komunistické strany Československa ji nekriticky přijímaly a posilovaly zejména levicově orientované intelektuální kruhy. Podstatné náznaky zmíněného charakteru lze ale dobře rozpoznat i ve zprávách Zdeňka Fierlingera, československého vyslance v Moskvě.

Do Prahy ale přicházely i zprávy, které líčily sovětskou realitu bez příkras a falešného nátěru. Mimořádně pozoruhodná sdělení pocházela z Generálního konzulátu Československé republiky v Kyjevě. Pro kontext zmiňme, že Ukrajinská sovětská socialistická republika tvořila od roku 1922 součást Sovětského svazu. Kyjevský Generální konzulát řídil JUDR. Rudolf Brabec (30. 12. 1886 ‒ 20. 6. 1955). Do funkce byl jmenován v červnu 1936.

Tento muž byl původně právníkem. Po vypuknutí 1. světové války jej povolali do rakousko-uherské branné moci. Již v září 1914 byl na ruské frontě zajat, až do léta 1918 přežíval v zajateckých táborech. Tehdy se přihlásil do československých legií v Rusku. Do vlasti se vrátil v červenci 1920. Ve službách Ministerstva zahraničních věcí působil od léta 1923, čtyři roky pracoval v pražském ústředí. V letech 1927‒1932 vykonával funkci konzula v Marseille. Následné čtyři roky pak strávil opět v ústředí.

Zhruba rok poté, co byl vyslán do Sovětského svazu, Moskva rozpoutala takzvaný velký teror. Celkový počet jeho obětí není znám. Dosavadní zjištění dospěla k více než k 1,5 milionu zatčených. Odsouzeno bylo téměř 1,4 milionu, zastřeleno téměř 670 000 odsouzených, podle jiných údajů až 750 000. Odhady počtu odsouzených na Ukrajině se pohybují v rozmezí 265 000‒270 000.

Obrovskou tragédií pro Ukrajinu znamenal ještě předtím takzvaný velký hladomor z let 1932‒1934. Zapříčinil až 5 milionů mrtvých, přičemž sovětští komunisté jej způsobili záměrně.

Pro Sověty byl JUDr. R. Brabec trnem v oku. O poměrech na Ukrajině referoval až příliš zasvěceně. Postarali se tedy o to, že československý konzulát byl na jaře 1938 uzavřen a Brabec odvolán zpět do vlasti. Zde působil v ústředí do okupace českých zemí. Do roku 1941 pracoval na ministerstvech sociální a zdravotní správy a financí. Zbytek okupace strávil ve výslužbě. Po konci války byl reaktivován a povolán zpět na Ministerstvo zahraničních věcí, kde působil do roku 1949.

Následující citace vycházejí z takzvané Běžné politické zprávy č. 3, kterou Brabec dokončil 29. ledna 1938. Měla důvěrný charakter. Přes Vyslanectví Československé republiky v Moskvě putovala do Prahy. Zde ji Ministerstvo zahraničních věcí zaslalo mimo jiné Kanceláři prezidenta republiky, která ji obdržela 18. ledna 1938. Tímto způsobem se stala součástí prezidentova osobního archivu. Je patrné, že Brabcovo politické zpravodajství syntetizovalo poznatky z mnoha individuálních zdrojů. Již to byl obdivuhodný výkon v podmínkách diplomatické služby uvnitř totalitního státu. Otázkou zůstává, jakým způsobem přijímal a do svých úvah o Sovětském svazu zapojoval sdělené poznatky prezident Beneš. Nelze si také nepovšimnout mnohem kritičtějšího přístupu k sovětským poměrům, než jaký vykazoval informační styl vyslance Fierlingera. Ten měl tendenci leccos relativizovat, mírnit či raději vůbec nezmiňovat, což se týkalo právě krutostí velkého teroru.

 

Politická zpráva č. 3 vypovídá

Na tomto místě ale dejme slovo JUDr. R. Brabcovi a výsledkům jeho pozorování vývoje na Ukrajině zhruba do konce ledna 1938.

„Podle zpráv, které mám od mnoha desítek našich občanů z nejrůznějších konců Ukrajiny, v politické perzekuci se pokračuje. Vězení jsou do nemožnosti přeplněna, ať jde o Vinnici, Žitomir, Umaň, Kyjev nebo Oděsu, Charkov, Poltavu a Doněckou pánev. Všude jsou tytéž stezky a nářky na nelidský režim, ničící nelítostně celé rodiny, aniž by tyto věděly, proč a zač. Když bylo zde slaveno dvacáté výročí G.P.U., napsal známý dramatik Kornijčuk (celým jménem Oleksandr Jevdokymovyč Kornijčuk ‒ pozn. K. S.) v „Komunistu” dne 21. prosince 1937 mezi jiným toto: „Nelítostný boj s nepřáteli lidu je projevem skutečného humanismu a my jednomyslně pozdravujeme naše slavné čekisty za jejich nemilosrdnost vůči nepřátelům.”

Ve smyslu tohoto „skutečného humanismu” jsou zatýkáni sedláci, dělníci, inženýři, lékaři, učitelé, důstojníci i vojáci ‒ není vrstvy obyvatelstva, která by nebyla postižena. Houfně jsou zatýkáni Poláci, jichž je na Ukrajině půldruhého milionu, Němci, Řekové, Bulhaři (poslední dvě národnosti v Oděské oblasti), Ukrajinci i četní naši krajané.” K Brabcově zprávě zde pro kontext dodejme, že kupříkladu Poláků bylo v Sovětském svazu zatčeno přibližně 135 000 osob, polovina z nich v Bělorusku a na Ukrajině. Popraveno bylo 67 000. Ostatní Sověti uvěznili v Gulagu, anebo je vysídlili do Kazachstánu.

Velmi smutný obraz podal pisatel zprávy o sovětských zatýkacích praktikách. Podobnost s postupem nacistického gestapa, které bylo učenlivým žákem sovětských vzorů, není náhodná.

„Zatýkání se provádí výhradně v časných hodinách ranních, kolem 4. hodiny. V mnohých rodinách je proto klidný spánek vzácnou věcí. Ženy spí ve dne a v noci bdí, čekajíce s úzkostí, zda před domem se nezastaví auto a neozve se bušení na dveře. To proto, aby mohly cennější věci, pokud je ještě mají, podstrčit sousedce nebo někam schovat. Prohlídka bytu bývá velmi důkladná. Zatčený je odvezen před jejím skončením. Zde v Kyjevě mají pro dopravu vězňů zvláštní uzavřené automobily, bez oken, větrané pouze větrákem na střeše. Podél obou stěn jsou úzké, od sebe oddělené kabinky. V prostředku vozu je úzká chodba, na jejíchž obou koncích sedí vojáci G.P.U. Na venkově přijíždějí v noci do vsí nákladní automobily. Nechtějí-li sedláci otevřít, vylamují agenti G.P.U. okna a dveře. Zatčení jsou nuceni lehnouti si do automobilu na podlahu, jeden na druhého, aby je nebylo možné vidět, a tak jsou odváženi hodiny cesty do rayonních nebo oblastních věznic.”

JUDr. R. Brabec zaznamenal i údaje o materiální stránce a sociálních následcích zatýkacího procesu na venkově.

„V holých stěnách chalupy zůstane pak nešťastná žena s hladovými dětmi. Velmi často za několik dní po mužově zatčení bývá zatčena i žena. Malé děti bývaly posílány do dětských útulků; ty však jsou dnes přeplněny, a tak jsou děti dávány na starost kolchozům. Osud těchto dětí je naprosto trpký, poněvadž kolchozníci sami pro sebe mnoho nemají. Muž je vypovězen jinam, žena také jinam, a tak celé rodiny jsou ničeny. Po zatčení mužově jsou pronásledováni i členové rodiny a příbuzní. Žena je propuštěna z práce, děti vyloučeny ze středních a vyšších škol; v městech bývá často rodina zatčeného zbavena bytu.

 

Kde lidský život neměl cenu

Generální konzul získal neobvyklý vhled i do poměrů v místech, kde lidská důstojnost a život pozbýval ceny.

„Ve věznicích není pro zatčené místa. Tak např. v Berdičevě se ve věznici, vystavěné pro 400 vězňů, tísní přes 4000 osob. Stejně je tomu ve všech větších městech. Vězňové často si nemohou ani na podlahu lehnout, musí spát vsedě. Lůžek v celách vůbec není. Strava vězňů je všude jednotvárná. Ráno polévka z pohanky nebo krup, v poledne boršč z kyselého zelí nebo řepy a večer horká, něčím obarvená voda; k tomu 300‒600 gramů chleba. Je přirozeno, že zdravotní stav vězňů je hrozný. Řádí mezi nimi tuberkulóza a jiné nemoce. Mnoho lidí hyne již v žalářích.

G.P.U. má vůči vězňům, kteří nechtějí mluvit ani po delším žalářování, své vyšetřovací metody; není to jen nekonečné čekání v kabinkách před úřadovnou vyšetřujícího úředníka, nýbrž i prostředky jiné. Např. vězni nedají několik dní a nocí spát, nebo ho zavřou do přetopené komůrky, nebo donutí vězně, aby od 11. hod. v noci do rána chodil s rukama založenýma na zádech z přízemí do prvního patra a zpět. Nebožáci takto duševně zlomení a tělesně vyčerpaní vypovídají tak, jak si to vyšetřující orgán přeje. Toto nakládání s vězni je veřejným tajemstvím, a proto před zatčením panuje taková bázeň a úzkost.”

Při studiu Brabcova líčení se nelze zbavit dojmu podobnosti sovětského soudního řízení s nacistickými stannými soudy za německé okupace českých zemí.

„O nějakém řádném soudu není ani řeči. V každém sídle G.P.U. je takzvaná „silná trojka”, která ukládá tresty buď po kratičkém slyšení obžalovaného anebo jen na základě spisového materiálu. Mnohdy rozsudek zní na trest smrti, nejčastěji však na vyslání do „vzdálených táborů” na 10 i více let. Odsouzenci jsou odváženi na Daleký východ a sever ve zvláštních vlacích, v netopených vagónech po 40 i více lidech. Před odjezdem je jediná možnost, aby jim jejich příbuzní podstrčili trochu jídla a teplý oděv, anebo aby aspoň své drahé snad naposledy viděli. Z Kyjeva bylo prý vypraveno do konce léta minulého roku již 22 takovýchto vlaků. Vlaky tyto jsou vypravovány pokud možno tajně buď z nákladního nádraží anebo přímo od věznice v předměstí Lukianovka, k níž vede železniční odbočka. Příbuzní zatčených v době, kdy se domnívají, že bude vypraven nový vlak, čekají celé dny a noci buď na nákladním nádraží, nebo na náspu železniční odbočky, vedoucí do věznice, aby odsouzeným předali balík šatstva, prádla a trochu jídla. Často i tyto pokusy jsou marné. Vězňové z oken teplušek nebo zamřížovaných okének zvláštních trestaneckých vagónů volají na čekající svá jména a délku trestu, který velmi často bývá uložen „bez prava perepisky”, t. j. odsouzeným není dovoleno svým příbuzným z vyhnanství psát. Odsouzení vyhazují z okének vagónů na trať papírky obsahující prosbu, aby nálezce uvědomil příbuzné o délce trestu a místu vypovězení. Jsou to smutné obrázky ze země „šťastného a radostného života.”

Cesta na Daleký východ a sever trvá mnoho neděl. Mnoho vězňů zahyne ještě dříve, než přibudou na místo určení. Odsouzenců se používá buď ke kácení stromů v tajgách, k rýžování zlata anebo ke stavbě cest a opevnění na sovětsko-madžuské hranici. Veliká ukrajinská trestanecká kolonie je na ostrově Nagajevo, ležícím ve Východním sibiřském moři proti ústí řeky Kolymy. Cesta na tento ostrov trvá několik měsíců. V zimě je s ním spojení pouze letadly. Na ostrově žije prý již as 40 000 vypovězenců, z nichž mnoho je z řad ukrajinské inteligence. Ostrov je obydlen od roku 1932; teplo je tam půldruhého měsíce. V zimě mrazy dosahují až 57o pod nulou. Odsouzenci pracují tam ve zlatých a uhelných dolech. Odsouzencům se tam podařilo vypěstovat kljukvu (míněna je klikva ‒ pozn. K. S.), která jediná nahrazuje ovoce a zeleninu. Naději na návrat má málokdo, poněvadž po 2‒3 letech vězňové onemocní zpravidla kurdějemi. Dozorčí personál po 18 měsících služby dostává 6 měsíců dovolené s právem tráviti ji v černomořských lázních.”

 

Obraz ukrajinské společnosti

Československý generální konzul v Kyjevě se snažil podat i určitý sociologizující obraz ukrajinské společnosti na pozadí politické situace. Učinil tak následujícím způsobem.

„V nedávných volbách do sovětského parlamentu bylo na Ukrajině odevzdáno pro „blok partijních s nepartijními” skoro 98 % všech hlasů. Mýlil by se však ten, kdo by se domníval, že toto vysoké procento odevzdaných hlasů znamená souhlas s režimem. Kdyby bylo možno skutečně svobodně voliti, totéž procento hlasů by bylo odevzdáno zcela jistě proti režimu. Dobrá polovina členů strany by hlasovala proti.

Ukrajinský venkovský lid, tvořící převážnou část obyvatelstva, je proti režimu na sto procent. Vládnoucí strana nepřesvědčila a po dlouhou dobu nepřesvědčí sedláky o výbornosti kolchozního hospodářství. Kolektivizace znamenala úpadek výnosu zemědělské produkce a vedla ke strašnému hladomoru v roce 1933, kdy mnoho milionů lidí zahynulo, aniž by Moskva hnula prstem pro jejich záchranu. To všechno je ještě v živé paměti, a proto není divu, že ukrajinská vesnice pracuje s nechutí a to tím více, že sedlák za svoji práci dostává směšnou odměnu. Pro kolchozní režim a pro sovětskou vládu je v kolchoze 5‒6 lidí, kteří kolchoz spravují a mají možnost snadno krást. Jakmile jsou této výhody zbaveni, jsou také proti jako všichni ostatní.

Ale ani tovární dělnictvo, obyvatelstvo měst a ukrajinská inteligence není pro režim. Dělnictvo očekávalo od socialismu daleko víc, než mu režim dal. Na místo blahobytu a zámožného života musí dělník pracovat mnohem více než před válkou a přitom bydlí hůře, nemá co obléci a obout a nemá čím nasytit rodinu. Spokojeni nejsou ani starší členové strany, kteří chtěli všechno jiné, jenom ne to, co režim přinesl.

V bídných poměrech žijí i bývalí řemeslníci, kteří až na ojedinělé výjimky byli nuceni vstoupit do továren nebo do artělí (družstev ‒ pozn. K. S.). Ukrajinská inteligence nejen stará, která ještě zůstala, nýbrž nová, vyšlá ze sovětských univerzit, pohrdá vládnoucími polointeligenty a nedouky, vysunutými na vedoucí místa. Rok 1933 ještě zesílil dávnou nenávist Ukrajinců (chochlů) k Rusům (kacapům), jak se obě národnosti posměšně nazývají. Převážná většina městského obyvatelstva nenávidí režim stejně jako obyvatelstvo venkovské.

K důstojníkům nemá režim důvěry. V posledních dnech bylo tajným rozkazem nařízeno, že žádný důstojník nesmí nositi nebo doma přechovávati střelnou zbraň. Pistole se 4 náboji je důstojníku vydávána v kasárnách jen, jde-li do služby. Po jejím skončení musí pistoli i s náboji odevzdati. Armáda je sice po technické stránce prvotřídně vyzbrojena, avšak nedostává se jí koní; velmi mnoho jich hyne také uhlákem (míněn je anthrax, nebo-li sněť slezinná ‒ K. S.), jímž jsou zamořeny hlavně pohraniční kraje. Boj s touto nákazou je velmi těžký, poněvadž není zkušených zvěrolékařů. Jaký je duch armády, je těžko říci, avšak třeba uvážiti, že většina armády pochází z venkova, jehož záporný poměr k režimu jest mimo pochybnost.

Celkem možno říci, že převážná většina obyvatelstva Ukrajiny je proti režimu a přála by si jeho změny. Lidé jsou přesyceni propagandou a nenasyceni chlebem. Pravá nálada obyvatelstva je režimu dobře známa a v tom je vysvětlení teroru, pod nímž Ukrajina žije.

Od 27. ledna t. r. má Ukrajina nové vládce. První sekretář strany Kossior (Stanislav Kossior, původem Polák, tajemník Komunistické strany Ukrajiny (bolševiků) ‒ KSU(b) ‒ pozn. K. S.), který tento úřad zastával od r. 1928, a který byl nedávno jmenován zástupcem předsedy vlády SSSR, byl svého úřadu na Ukrajině zproštěn. Prvním sekretářem ukrajinské bolševické strany byl jmenován dosavadní sekretář městského a oblastního výboru strany v Moskvě N. S. Chruščov (Nikita Sergejevič Chruščov, původem Rus, tehdy první tajemník KSU(b) ‒ pozn. K. S.) a druhým sekretářem M. A. Burmistenko (Michail Alexejevič Burmistenko, původem Rus, druhý tajemník KSU(b) ‒ pozn. K. S.), nar. 1902, který prodělal již delší sekretářskou službu. Oba tito noví představitelé nejvyšší vládní moci na Ukrajině jsou národnosti ruské.”

JUDR. R. Brabec se v předcházejícím odstavci dotkl věci, kterou výstižně pojmenovávají autoři relativně nedávno u nás vydaných Dějin Ukrajiny. Píší zde, že cílem velkého teroru byla eliminace potenciálních nepřátel sovětského režimu. Následně vysvětlují, že násilím a těžko představitelným útlakem bylo právě na Ukrajině dosaženo pravého opaku. Vysoce totiž narostlo množství těch, co hluboce nenáviděli „Stalinův ráj”.

Historie se dnes v jistém smyslu opakuje. Duševně omezení vládci dnešního Ruska se domnívali, že Ukrajinu zotročí snadno a rychle. Těžce narazili. Též oni dosáhli vzedmutí politické i materiální solidarity téměř celého světa s napadenou zemí. Dostali se do dokonalé mezinárodněpolitické izolace. Rusko již napříště nikdo nezbaví po této zkušenosti cejchu nejkrutějších agresorů a vrahů.

*

Citovaný pramen je uložen v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd České republiky, v. v. i., Archiv Ústavu Tomáše Garrigua Masaryka, fond Edvard Beneš ‒ oddělení I, karton 231, signatura R 360 A/4, Politické zprávy generálního konzulátu v Kyjevě, č. 15/38 dův. z 29. ledna 1938 ‒ Běžná politická zpráva č. 3. Politická perzekuce a na Ukrajině. Poměr obyvatelstva k režimu (strana 1‒10).

Obecné údaje o velkém teroru čerpány z práce Jan RYCHLÍK ‒ Bohdan ZILINSKYJ ‒ Paul Robert MAGOCSI, Dějiny Ukrajiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015.

Karel Straka

Autor tohoto příspěvku je signatářem Pražské deklarace o svědomí Evropy a komunismu (2008) a pravnukem ukrajinských obětí sovětských deportací na Sibiř z druhé poloviny 40. let 20. století.

 

Aktuálně



Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část čtvrtá. Zážitkový sál, zákopy první světové války.

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část čtvrtá. Zážitkový sál, zákopy první světové války.

02. 10. 2022
Pro první světovou válku byl charakteristický zákopový způsob boje. V zákopech se žilo,…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část třetí. Období první světové války 1914-1918.

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část třetí. Období první světové války 1914-1918.

28. 09. 2022
Třetí částí nové expozice v Armádním muzeu Žižkov je věnována válečnému konfliktu, který…
Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

26. 09. 2022
Před 84 lety, noci z 29. na 30. září 1938, byla podepsána…
Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

Průvodce novými expozicemi Armádního muzea Žižkov, část druhá. Od roku 1740 do vypuknutí první světové války. 

23. 09. 2022
Druhá část nové expozice v rekonstruovaném Armádním muzeu Žižkov je věnována období od…
Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

Vyšlo nové číslo časopisu Historie a vojenství, letošní třetí

20. 09. 2022
Letošnímu třetímu číslu časopisu Historie a vojenství, které vydává Vojenský historický ústav…